Zkušenosti s trekovou obuví Merrell Moab Mid Gore-tex

Údaje výrobce:

Treková bota Merrell Moab Mid Gore-tex
Artikl: LP-109-32-20, kód: J87313
Určení: Obuv vhodná pro multi-sportovní outdoorové aktivity a běžné nošení
Svršek: syntetická useň s materiálem Mesh, Gore-tex membrána
Podešev: 5 mm silná, Vibram Multi-SportSole/TC5+Rubber
Váha: 879 g
Velikosti: pánská US 7–15 (EURO 40–50, cm 25–33),
dámská US 5–11 (EUR 35–42,5, cm 22–28) 
Infocena: 2 999 Kč
Dodává: Term

Kde byl testovaný pár zkoušen:
Zhruba deset „výběhů“ do kopce a z kopce s převýšením 400 metrů nahoru a dolů.
Šestidenní trek v oblasti západní části ostrova Nová Guinea.
Odhad celkové vzdálenosti a převýšení: cca 80–100 km, zhruba 6 000 metrů převýšení

Pryč jsou doby, kdy jsme do hor měli možnost vyrazit buď v těžké kožené obuvi, která se rozhodně nesháněla snadno, nebo v lehkých teniskách. Variabilita v obou typech bot byla mizivá. V porovnání s možnostmi před bezmála čtvrt stoletím si dnešní turista musí občas zoufat nad záplavou nejrůznějších typů turistické obuvi, jejichž vlastnosti a vhodnost volby se projeví až dlouhodobějším užíváním. Těm, kdo vybírají nebo v brzké budoucnosti budou vybírat boty do hor, by mohl alespoň u jednoho konkrétního typu bot napovědět tento článek.

Trekové boty Moab Mid Gore-tex jsou podle charakteristiky výrobce určeny pro multisportovní outdoorové aktivity a běžné nošení. Ačkoli výběr bot je vždy tak trochu sázkou na nejistotu, jejich nízká hmotnost (celý pár velikosti US 8,5/EURO 42 dohromady váží necelých 940 gramů – váženo na kuchyňských vahách za nepřítomnosti paní domu), terénně tvarovaná podrážka a pohodlnost při prvním obutí mne přesvědčily, že jsou správnou volbou na šestidenní trek v terénu západní části ostrova Nová Guinea, kam jsem měl v létě namířeno. Podívejme se nejprve, co by boty měly podle údajů výrobce nabízet.

Svršek
Voděodolná syntetická useň s materiálem Mesh, Gore-tex membrána. Skládací manžeta všitá k jazyku zabraňuje pronikání nečistot přes šněrovací část a prodyšné panely zajišťují  odvětrávání v teplém počasí.

Mezipodešev
Mezipodešev Merrell Air Cushion má za úkol absorbovat nárazy a zvyšovat stabilitu nohy. Systém se stlačuje při nárazu paty a údajně absorbuje dopadovou energii odpovídající až čtyřnásobku hmotnosti těla. V patní části je vytvořen jakýsi kalich, který udržuje patu v botě ve vycentrované poloze a pomáhá stabilizovat chodidlo. Nylonový plátek pod klenbou zajišťuje přirozený ohyb boty.

Podešev Podešev Vibram Multi-SportSole je 5 mm silná a je navržena pro široké pole sportovních aktivit. Po obvodu jsou kolíky uspořádány do tvaru „V“ s příčnými drážkami do vlhkých podmínek. Octogrip při chůzi stabilizuje nášlap a odraz. Vějířové uspořádání kolíků pod klenbou zajišťuje větší stabilitu.

Antibakteriální úprava
Antibakteriální úpravou Aegis jsou ošetřeny všechny materiály, které přijdou do styku s chodidlem nebo ponožkou a to včetně polstrování a stélek bot. Úprava  je nerozpustná a nesmyvatelná, takže vydrží i opakované čištění a neuniká do okolí.

Vlastní zkušenost
Jaké jsou boty na noze
K horám jsem chtěl mít vždycky blízko a nakonec jsem se přestěhoval k Hostýnským vrchům, kde mám ten nejznámější ze zdejších kopců prakticky za domem. Před odletem na Irian jsem si tedy cestu na Hostýn a zase dolů (bočními neturistickými cestami) vybral jako příhodnou trasu pro rozšlápnutí nových trekovek.

V prvé řadě jsem byl příjemně překvapen tím, že nohy si na obuv prakticky okamžitě zvykly. Neobjevily se žádné otlaky ani pocit nepohodlí. Oproti celokoženým botám, které jsem doposud na podobné výběhy nosil, byly boty znatelně lehčí a měkčí. S tím se ovšem pojí také zřejmě jediný minus, který na nich shledávám. Zatímco v celokožených botách jsem měl vždy dojem, že mám obut pevný „sejf“, Moaby budí dojem „lehké skořápky“. Zatím není jasné, jak se tato pohodlnost a lehkost projeví na životnosti bot. Jen doufám, že v budoucnu se tyhle „domácí bačkory“ neodeberou příliš rychle za svými ošlapanými předchůdci. Dojem lehkosti a pohodlí ovšem není nepříjemný a nutno dodat, že během našlápnutých kilometrů se mi ani na ostrých kamenech a v divočejším terénu nestalo, že by se tento subjektivní pocit potvrdil nějakým byť i drobnějším zraněním nebo odřeninou.

Noha je v botě dobře usazena, což je kromě tvarování stélky a patního systému zásluha i tak zdánlivé drobnosti, jakou je kvalita tkaniček a jejich vedení. Tkaničky při utahování bez problémů kloužou a „nezadrhávají se“ v oblasti nártu. Pokud bota například tlačila u kotníku a byla volnější kolem nártu, po nějaké době se tah rozložil rovnoměrněji. Naproti tomu se tkaničky samovolně nerozvazovaly a působí dojmem, že vydrží delší dobu.

Jako člověk s mírně příčně plochou nohou jsem mohl ocenit také anatomické tvarování stélky, která noze poskytuje dostatečnou podporu i v přední části nohy. Ačkoli jsem v botách absolvoval denní úseky kolem 20 km na dost tvrdém povrchu, a naopak kratší úseky ve velmi členitém terénu, kde člověk zvažuje každý krok a leccos se musí přeskakovat, nohy v závěru dne nikdy nebolely víc, než bylo dáno přirozenou únavou.

Jak se chovají v terénu
Základem kvalitní terénní obuvi je podrážka. Ta na mne od začátku působila důvěryhodně a ve většině druhů vyzkoušeného terénu opravdu nezklamala. Dobře držela na kamení i na drobnějším stěrku, vypořádala se s došlapy na ostré hrany a většinou neklouzala ani na mokrých kmenech stromů. Jediný povrch, který podrážka nezvládla, byla koryta mělkých říček a vlhké kameny porostlé drobnou vegetací. Tady by ovšem pravděpodobně bruslila jakákoli bota a často jsem viděl, jak zabalancovali dokonce naši bosí nosiči, pravděpodobně světoví přeborníci v chůzi naboso těžkým terénem.

Zvláštní zmínku si určitě zaslouží vzduchové odpružení, které coby dlouhodobý (podprůměrný) hráč basketbalu důvěrně znám z jiné značky a jiného typu bot. Moaby mají trochu jiný systém než sálová obuv, efekt je ovšem dost podobný. Při chůzi po tvrdém rovném terénu jsem měl dojem, že mám v patách malé pružinky. V terénu se pak tohle „poskakování“ vytratilo a zůstal pocit chůze po mnohem měkčím terénu, než jaký jsem skutečně pod nohama měl.

Voděodolnost
Pokud jsem s botama nevlezl do příliš hlubokého bahna, vlhkost ani nečistoty se dovnitř nedostaly. Dokonce ani mělká voda říček si nenašla do vnitřní části boty cestu, i když zvnějšku vypadaly po průchodu několika bahnitými kalužemi všelijak. Alespoň takový byl můj dojem. Ponožky byly vlhké neustále, což jsem ale přičítal spíše pocení. Určitě nejsou tak nepropustné jako gumáky, ale není třeba se obávat, když potřebujete občas někam stoupnout „mokrou nohou“.

Ještě stojí za zmínku
V podrážce zůstávají v menších mezerách nečistoty, ale stačí projít se vlhkou travou a binec je pryč. Otázkou zůstává, jak dlouho si boty udrží svoje vlastnosti. To může jeden člověk jen sotva posoudit. Při zjišťování, jaké zkušenosti má s Moaby širší uživatelská obec, jsem našel hodnocení celkem 156 nezávislých uživatelů na stránkách buzzillions.com, kde boty mají hodnocení 4,4 z 5 hvězdiček.

Uživateli hodnocené kladné vlastnosti:
Pohodlnost (84 uživatelů)
Výborně drží na povrchu (76 uživatelů)
Odolnost (69 uživatelů)
Voděodolnost (66 uživatelů)
Podpora kotníku (62 uživatelů)

Uživateli hodnocené záporné vlastnosti: Nejsou odolné proti vodě (7 uživatelů)
Nevyhovující tkaničky (5 uživatelů)
Špatná odolnost (4 uživatelé)
Boty jsou těžké (3 uživatelé)
Boty jsou nepohodlné (2 uživatelé)

V hodnoceních jsem pak narazil na zkušenost, kterou jsem na rovníku nemohl udělat. Volně překládám slova jednoho z uživatelů: „Pohodlné a bez slabin. Kolem palce nemají dostatečnou odolnost, podrážka se odchlipuje v úplné špičce boty. Nic, co by kvalitní lepidlo nespravilo, ale stávat by se to nemělo. Nohy mi v zimě rychle mrznou, takže na zimu je nedoporučuji. Jinak se mi ale tyhle boty opravdu zamlouvají a bylo by fajn, kdyby Merrell u dalších modelů špičku boty přistehoval. Pak by podrážka určitě držela lépe.“

Tolik moje poznámky k užívání trekových bot Merrell Moab Mid Gore Tex. Sám jsem zvědavý, jak dlouho si podrží své vlastnosti a jak mi v nich bude při zimních výšlapech sněhem. Zatím se ale drží slušně.

© Svět outdooru, čtenářský test říjen 2012, text i foto Marek Telička