Zimní víkendové hřebenovky

Jesenická magistrála na backcountry lyžích

Díky nadmořské výšce a specifickému mikroklimatu mívá hřeben Jeseníků často nejvyšší sněhovou pokrývku v České republice. Pro běžkaře je nejatraktivnější tzv. Jesenická magistrála, 55 km dlouhá trasa vedoucí nejvyššími partiemi hor. Celou hřebenovku lze projet na běžkách, jistější si ale v některých neupravovaných pasážích budete na backcountry lyžích.

Přejezd jesenického hřebene na lyžích je jedním z nejkrásnějších a zároveň nejdrsnějších horských výletů, které můžete u nás podniknout. Hlavní hřeben hor vystupuje často nad hranici lesa a otevírají se z něj skvělé rozhledy po okolní krajině.

Většina výletníků nastupuje na magistrálu na Ovčárně, přicházejí tak ale o nádhernou a liduprázdnou část hřebene mezi Jelením hřbetem a Vysokou holí. Trasa magistrály vede ze Skřítka přes Alfrédku a vyhýbá se cestě přes Ztracené kameny a Pecný – tato část totiž prochází náročným terénem, nicméně při postupu od jihu k severu (tedy do kopce) je zvládnutelná. Kdo se vydá na tento odlehlý úsek, musí počítat s často neprošlapanou stopou. 

Hřebenová cesta pokračuje od Jelení studánky houpavým profilem mezi jednotlivými vrcholy a pozvolna stoupá k Vysoké holi a Petrovým kamenům. Pohled na nejvyšší vrchol Jeseníků od Petrových kamenů je impozantní. Na vrcholu nejvyšší moravské hory stojí mohutný vysílač, který zároveň slouží jako rozhledna. V přízemí najdete restauraci a malé informační středisko. 

Z Pradědu vede magistrála po červeně značené trase na chatu Švýcárna s možností občerstvení a přespání. V sedle Velký Jezerník lze s backcountry lyžemi z magistrály uhnout na hřebenovku, kde opravdu mnoho lidí nepotkáte; trasu přes Malý Jezerník a Výrovku s oblibou využívají i skialpinisté, občasní pěší turisté nebo vyznavači sněžnic.

Z Červenohorského sedla vás čeká celkem 400 metrů převýšení až na čtvrtou nejvyšší horu Jeseníků, Keprník. Jen první čtyři kilometry k Vřesové studánce vedou po upravené běžkařské trase. Vřesová studánka působí v zimě osaměle a jen železný kříž trčící ze sněhu připomíná místo, kde stával kostel a vedle něj turistická chata. Závěrečné stoupání na Keprník prochází nejstarší moravskou rezervací Šerák-Keprník.

Z vrcholu Keprníku lze spatřit nejenom Praděd, ale za dobrého počasí i celý masiv Králického Sněžníku, Rychlebské hory, Krkonoše se Sněžkou, Beskydy a někdy i Malou Fatru a Vysoké Tatry. Dlouhý sjezd vede nejprve k chatě na Šerák a pak přes Černavu až na konec magistrály do Ramzové. 

Přejezd Šumavy na běžkách

Běžkařské trasy po šumavských pláních patří mezi lyžařskou klasiku. Zatímco před rokem 1989 jsme na lyžích prošlapávali stopy v hlubokém prašanu a skoro deset kilometrů široký pás podél hranice ukouslo pohraniční pásmo, dnes na Šumavě najdete hustou síť strojem udržovaných stop, perfektní značení a pestrou nabídku občerstvení. Celková délka stop na Šumavě dosahuje úctyhodných 450 km a nachází se zde nejdelší souvislý úsek upravovaných běžkařských stop u nás.

Za dostatečné sněhové pokrývky je možné na Šumavě absolvovat přejezd dlouhý 130 kilometrů, který je vyznačen jako lyžařská varianta Jižní stezky Via Czechia. Podle kondice a podmínek počítejte s dvou až čtyřdenním putováním. Lyžařská trasa začíná v Nové Peci, záhy se napojuje na Šumavskou magistrálu, která vede přes Bučinu, Modravu, Prášily a končí v Železné Rudě, za dobrých sněhových podmínek lze však dojet až do Svaté Kateřiny.  

Od Lipna vede trasa k Novému Údolí a záhy se napojí na Šumavskou magistrálu, po které pokračuje ke Strážnému. Na Knížecích pláních je možné první noc strávit v penzionu Hájenka nebo pokračovat ještě kus dál na Bučinu. Kdysi to bývala nejvýše položená osada na Šumavě, dnes tu najdete hotel, kapli a repliku železné opony. Z Bučiny můžete za dobré viditelnosti spatřit Alpy a na turistickém hraničním přechodu přejet do Německa a vyzkoušet jejich stopy.

Odtud vede trasa kolem pramene Vltavy a Černé hory na Modravu, která je pro běžkaře jednou z nejlepších základen. Z malé obce na soutoku Modravského a Roklanského potoka se lyžařské stopy rozbíhají doslova do všech světových stran, jen si vybrat! Můžete tu strávit klidně i dva týdny a pořád budete mít některé stopy neprojeté!

Západním směrem vede z Modravy trasa přes Javoří pilu a sedlo Předěl do Prášil, odkud stopy pokračují na Železnorudsko. Z Předělu můžete vystoupat na vrchol Poledník, který je výškou 1315 m nejvyšším bodem, kam se na Šumavě na běžkách dostanete. Z Prášil dojedete k rozcestí u zaniklé obce Hůrka a dále ke Gerlově Huti. Za zastavení určitě stojí jediná dochovaná budova v Hůrce, kterou je hřbitovní kaple sv. Kříže, vedle níž stojí základy kostela sv. Vincence Ferrarského. 

Poslední úsek vede ze Špičáckého sedla kolem Černého jezera k nejvyššímu šumavskému vodopádu Bílá strž a dále k Zadním Chalupám. První kilometry patří mezi oblíbené trasy pro pěší, cesta je ale dost široká na to, aby se sem vešli všichni – ať už s lyžemi nebo bez nich. Od největšího šumavského jezera vystoupá cesta do sedla, odkud sjedete k Bílé strži. Najdeme tu nejvyšší vodopád na české straně Šumavy, který v zimě vytváří nádherný ledopád. Vrstevnicová cesta záhy mine rozcestí Stateček s odbočkou na vrchol Ostrý a pokračuje dál úbočím pohraničního hřebene. 

Velká Fatra na skialpech

Jedním z oblíbených pohoří pro zimní skialpinistické přechody je Velká Fatra – kopce jsou tu vyšší a strmější než v českých horách, a přestože i tady najdete lavinové terény, pořád to není taková „divočina“ jako například v Alpách nebo ve Vysokých Tatrách.  Na hřebeny navíc vede minimum lanovek nebo horských silnic, takže v horních partiích hor najdete převážně panenský klid. 

Hřeben Velké Fatry v zimě nabízí úžasnou panoramatickou trasu, která je mimo zimní období využívána zejména pěšími turisty. Ani v zimě ale tahle cesta není zapovězena, navíc se v nejvyšších polohách můžete ubytovat ve dvou kvalitních hotelech a jedné horské chatě. Na jihu je to hotel Kráľova Studňa, zhruba uprostřed pohoří leží Chata pod Borišovom a v severní části hotel Granit Smrekovica. V oblasti se navíc nachází několik útulen, z nichž nejoblíbenější je salaš Pod Suchým vrchom.

Celkově je při přechodu celého pohoří třeba počítat s přibližně 50 kilometry putování v terénu, kde nenajdete žádné strojově upravené stopy a výškový profil hřebene vyžaduje překonat minimálně 2000 metrů celkového stoupání. Kdo nemá skialpinistické vybavení, může se na přechod vydat i s lehčími backcountry lyžemi, lavinová výbava by v batohu ale chybět neměla.

Přechod Velké Fatry většinou začíná z obce Turecká na jihu hor a vede do Ružomberoku nebo historické vesničky Vlkolínec na jejich severní straně. Lze zvolit i opačný směr, který může být dokonce výhodnější, neboť dle mých zkušeností je oblast kolem Vlkolínce až k Šiprůňskému sedlu poměrně hojně využívaná jednodenními skialpinisty a pro výstup je výhodnější využít projeté stopy. Severní strana hor rovněž disponuje mnohem menším množstvím lavinových oblastí, než je tomu na jihu pohoří, kde se také nacházejí nejvyšší vrcholy.

Pokud se nechcete pustit do celého přechodu, je možné za základnu zvolit jeden z hotelů na hřebeni hor, ideální je pro tento typ pobytu Hotel Granit Smrekovica, ke kterému lze i v zimě vyjet autem a zdolat tak osmisetmetrové převýšení.  

Od hotelu Smrekovica vede snadný půldenní výlet na blízký rozhledový vrchol Skalná Alpa. Cesta od hotelu vede loukami k rozcestí Močidlo u horské chaty Smrekovica a dále stoupá nádherným údolíčkem do sedla, odkud vede závěrečný výšvih na vrchol. O kus dál se tyčí pyramida vrcholu Rakytov, ze kterého se otevírá jeden z nejhezčích výhledů na Velké Fatře. Ten ale již leží v lavinové oblasti a výstup na něj je tedy třeba zvážit dle aktuální lavinové situace. 

Druhý výlet od hotelu Smrekovica vede do Vlkolínce. Převážně klesající profil činí tuto trasu poměrně snadnou, cesta navíc vede mimo lavinové oblasti, takže je vhodná i pro méně zkušené lyžaře. Krása zasněženého Vlkolínce navíc zcela vynahradí absenci náročnějšího terénu. 

Přechod Krkonoš na skialpech

Krkonoše jsou naším nejvyšším pohořím, sníh na jejich hlavním hřebeni často leží od listopadu dlouho do jara, zimní sezona tu proto trvá i půl roku. Krkonoše se dají přejet na běžkách i na backcountry lyžích, ale na své si tu přijdou i skialpinisté. Pokud se rozhodnete pro skialpinistický přechod, počítejte minimálně se dvěma dny na cestu, kdo ale chce hory projet opravdu důkladně, měl by přechodu věnovat alespoň 3-4 dny. 

Nezapomeňte, že v národním parku nelze lyžovat volně – využívat lze jen značené cesty, ve 2. a 3. zóně parku pak lze lyžovat i po neznačených cestách a nelesních plochách. Současná obliba skialpinismu a malý prostor národního parku nejdou úplně dohromady s ochranou přírody, v zimě se to týká zejména ochrany zimujících tetřívků – proto je třeba nevstupovat do oblastí vyznačených žlutými cedulkami se siluetou tohoto vzácného opeřence. 

Pravidla pro pohyb lyžařů tedy akční rádius poněkud omezují, na druhou stranu mají skialpinisté v Krkonoších k dispozici množství horských bud, kde se i v nejvyšších polohách na hřebenech dá komfortně ubytovat. Tím pádem je možné naplánovat množství různých tras a užít si zimní krásy Krkonoš opravdu od rána až do slunce západu.

Osobně jsem jeden ze zimních skialpinistických přechodů Krkonoš absolvoval s celou rodinou, tedy i s dětmi. Tato túra byla naplánována tak, abychom se vyhnuli lavinovým oblastem i technicky obtížným pasážím a aby vedla nejzajímavějšími oblastmi Krkonoš.  

Ze Špindlerova Mlýna míříme do Dlouhého dolu a prorážíme stopu směrem k chatě Výrovka. Na chvilku zastavíme v ústí Hrazeného dolu, kterým stoupá skialpinistická trasa na Kozí hřbety a dále na Luční boudu. Tudy ale my nepůjdeme – jednak tato trasa prochází lavinovými svahy a jednak jde o technicky náročnější výstup. Za pár minut se nám otevírají nádherné výhledy a tyčové značení nás dovede do mělkého sedla u chaty Výrovka. 

Od Výrovky stoupáme do sedla mezi Luční a Studniční horou, kde se nachází kamenná kaple – památník obětem hor. Luční bouda leží na významné křižovatce turistických tras, zimní cestu přes Stříbrné návrší ochranáři uzavřeli kvůli ochraně tetřívka, takže pokračujeme po letní cestě a napojujeme se na Cestu česko-polského přátelství. V podvečer zastavujeme na parádním výhledu pod vrcholem Malého Šišáku. Pak už jen zvolna dokloužeme k Moravské boudě, kde budeme spát.

Druhý den máme před sebou podstatně menší porci kilometrů i převýšení a můžeme si vybrat z několika variant kudy zpět do Špindlerova Mlýna. Nakonec vyrážíme s předsevzetím zdolat nejdelší variantu s tím, že pokud se počasí zhorší, můžeme na několika místech „utéct“ z hor do údolí. Pro nízké mraky volíme níže položenou cestu přes Ptačí kámen a pokračujeme zimní cestou k Martinovce. Odtud nás čekají necelé tři kilometry úbočím Vysokého kola k Labské boudě a pak poslední stoupání kolem Hančova pomníku na Vrbatovo návrší. U mohyly Hanče a Vrbaty sundáváme stoupací pásy a nyní je před námi dlouhý sjezd až do Špindlerova Mlýna. 

Nejhezčí dobrodružné výpravy po Česku a Slovensku II

Druhé pokračování úspěšné knihy Nejhezčí dobrodružné výpravy po Česku a Slovensku od ostříleného cestovatele Jana Hocka vás provede těmi nejlepšími výlety podle ročního období. Ať už se cítíte ve svém živlu na vodě či na souši, na lyžích či v pohorkách, budete mít rozhodně z čeho vybírat. U každé trasy naleznete mapu, výškový profil trasy i doporučení, kde přespat, kde se najíst a na co si dát pozor.