Při spaní v zimě tzv „na divoko“ je třeba se dopředu připravit. Co zvolit pro nocování na sněhu – záhrab, stan, hamaku nebo snad iglú? A jaký spacák a karimatku si vybrat?
Po dobytí jižního pólu v roce 1911 a tragické smrti Roberta Falcona Scotta se na úspěšného norského polárníka Roalda Amundsena snesla vlna kritiky, že v celém „závodě o jižní pól“ měl jenom obrovskou kliku. On lakonicky odpovídal: „Úspěch čeká na toho, kdo má všechno v pořádku. Lidé tomu pak říkají štěstí.“
O Amundsenovi se ví, že byl výběrem a testováním vybavení téměř posedlý – a taky se mu to mnohokrát vyplatilo. Vlastně přitom jen dbal na starou lidovou pravdu, že „štěstí přeje připraveným“. A to dnes platí stejně jako v roce 1911.
Spaní na sněhu či zimní táboření má svoje specifika. Vyžaduje celou řadu dovedností a osobní zodpovědnosti – prostě si nemůžete dovolit jen tak něco zapomenout, zanedbat nebo jednoduše odfláknout. Základní prvky úspěšného života na sněhu jsou oblečení – přístřeší – spacák – vařič – psychika. Umění spát v mrazivých podmínkách se skládá z mnoha důležitých detailů, které si uvědomíme, až když na ně narazíme, nebo ještě spíš, když na ně zapomeneme. Když jakákoli část řetězce selže, začíná boj o zdraví i o život.
V první řadě si musíme ujasnit, kde budeme nocovat. Při nocování na sněhu bychom vždy měli mít nějaký útulek, zázemí, ať je to jednoduchý záhrab, stan nebo iglú.
Záhrab nejčastěji volíme v nouzi, kdy stan z nějakého důvodu nemáme nebo nemůžeme postavit. Zároveň ale na záhrab nelze spoléhat stoprocentně, potřebujeme k němu dostatečnou vrstvu sněhu. Například na vyfoukaných pláních švédského Laponska se taková místa hledají dost těžko.
Postavit stan je řešení jednoduché, rychlé a elegantní. Na zimní táboření bychom měli vždy použít stan se samonosnou konstrukcí a v případě extrému bych šel ještě dál a použil konstrukci vnější. To umožňuje ve větru kotvit nikoli textilní obal stanu (tropiko), ale přímo křížení tyčí. V případě, že tyč nápor větru nevydrží, se sice vnější konstrukce taky částečně zhroutí, ale ostré konce zlomené tyče aspoň hned neroztrhají stan na hadry. Pokud plánujeme jednodenní túry a chceme si uchovat nějaké zázemí, může mít použití stanu na vícedenní táboření zádrhel: na túru obvykle potřebujeme lyže či cepíny, které jsme použili na kotvení příbytku.
Nejkomfortnějším zimním příbytkem je jednoznačně iglú, zejména když chceme zůstat více dní na jednom místě. Odpadají problémy s kotvením ve větru či s proměnlivým směrem větru. Od Myšpulína ze Čtyřlístku všichni víme, že „teplem zevnitř se iglú zpevní“, a nemusíme tudíž ani tak žárlivě střežit výše zmíněnou vlhkost.
Nevýhodou tohoto typu nocování ovšem je, že stavba iglú vyžaduje značnou zkušenost a je časově tak náročná, že se vyplatí pouze u vícedenního táboření na jednom místě. Kvádry na iglú se obvykle vyřezávají pilou a aby se nebortily, musí mít sníh určité charakteristické vlastnosti. Těžko se tedy můžeme beze zbytku spolehnout, že najdeme vhodné místo, kde bude sníh se specifickými vlastnostmi, a ještě budeme mít dost času na stavbu příbytku. Stan by proto v naší výbavě chybět neměl, ať už stavbu iglú v plánu máme, nebo ne.
Grónští Eskymáci (v dobách, kdy se jim ještě říkalo Eskymáci) také vymysleli půvabný způsob, jak se při definitivním opuštění tábořiště vyhnout zdlouhavému a nepříjemnému balení, kterému se ve stísněných prostorách stanu ani záhrabu nevyhneme – po sbalení věcí prostě uděláte díru ve stěně a odejdete vzpřímeně středem s batohem na zádech.
V poslední době jsou stále častější pokusy o zimní bivak v hamace. Nevím, možná si to někdo pochvaluje. Pravda je, že visením v hamace se eliminuje jeden z největších problémů zimního táboření – dotyk velké plochy těla s ledovým podkladem. Sebelepší spacák, u něhož zmáčkneme izolační vrstvu mezi tělo a zem, bude mít právě tady nejslabší místo. Osobně s použitím hamaky žádnou zkušenost nemám, ale setkávám se většinou s negativními zkušenostmi a údivem, že dotyčnému byla zima. Není na tom vlastně nic překvapivého: hamaka sice odstraní problém chladu odspoda, ovšem výměnou za problém chladu ze všech stran. Neležíte sice na sněhu, ale izolační náplň tak jako tak mačkáte mezi vlastní tělo a hamaku a nezmění to ani použití karimatky do hamaky. Naopak volně visící hamaka mezi stromy neposkytuje žádnou ochranu proti všudypřítomnému i třeba lehoučkému proudění vzduchu, takže tělo ve spacáku je stále ochlazováno, a to ze všech stran.
Zimu od země má vyřešit izolační podložka, běžně zvaná karimatka. Máme nafukovací, samonafukovací, pěnové skládací, pěnové rolovací… Karimatky mají různé tloušťky a jejich jediným cílem je dostat mezi lidské tělo a podloží co nejvyšší vrstvu izolantu, nejčastěji vzduchu. Buď je v komorách nafukovačky, nebo uvězněn v bublinkách pěnovky.
Při výběru karimatky je klíčovým údajem tzv. tepelný odpor, který nese označení R. Ten udává schopnost karimatky izolovat. Udává se na škále 1-5, přičemž platí úměra, že čím vyšší R, tedy větší tepelný odpor, tím lepší izolační vlastnosti materiálu. Za celoroční označujeme karimatky s tepelným odporem s hodnotou 4 a vyšší, pro extrémní použití na sněhu a ledu jsou určené karimatky s R 6 a více. Já osobně považuji číslo R za orientační údaj. Obecně čím větší vrstvu čehokoli pod sebou máte, tím menší vám bude zima. Není nutně potřeba hned kupovat novou karimatku, spíš doporučuji karimatky vrstvit. V tom je jediné tajemství izolace od země.
Výše zmínění Eskymáci (když si ještě sami říkali Eskymáci) spali ve spacím pytli nazí a pod sebe nebo pod spacáky si dávali oblečení. Jednak izolovalo od země, jednak tělesným teplem do rána trochu proschlo. Na vysokohorských túrách i několikatýdenních polárních cestách jsem si často dával pod sebe membránové oblečení, lano nebo správně sesypaný batoh. Ve stanu se nemotaly vlhké věci (skutečně do rána lehce proschly) a izolační vrstva byla taková, že mi číslo R alumatky bylo dočista ukradené. Problém nastával ve chvíli, kdy se spalo přímo na ledě nebo na sněhu. Tam, kde není podlážka, která sama o sobě studí, se trik s podložením oblečením použít nedá.
Do jakých teplot je spacák určený, udávají hodnoty komfort a limit, které se zjišťují pomocí unifikovaných laboratorních testů (norma ISO 23537). Zjednodušeně laicky řečeno: teplota komfort udává teplotu, při níž se v daném spacáku komfortně vyspí žena, zatímco hodnota limit platí pro muže. Pozor si dejte na teplotu extrem, která udává, při jaké teplotě vás spacák ochrání po dobu několika hodin před omrzlinami, případně smrtí. Touto hodnotou není radno se řídit. Při výběru spacáku do zimních podmínek je vhodné počítat s určitou rezervou a zvolit raději o něco teplejší spacák.
Víte určitě, že vám v tomhle spacáku na téhle karimatce nebude zima? Vnímání tepla a zimy je do určité míry subjektivní, záleží nejen na skutečné teplotě vzduchu, ale i na únavě, mentálním rozpoložení, indexu větru a vlhkosti vzduchu… Tohle všechno se předem spočítat nedá. Proto je potřeba testovat. Experimentovat. Vyhodnocovat. Když něco nefunguje při testu, neděje se nic. Když se to stane v zasněžených horách či na ledových pláních, končí legrace.
Začalo to poměrně nevinně: bytostně mě zajímaly reálné pocity zlatokopů a traperů na Aljašce při nocování na sněhu – to, co se v knihách nepíše. Před chalupou v Krkonoších jsem vykopal ve sněhu mělkou jámu, hodil tam karimatku a spacák… a následující tři noci navzdory průběžnému vylepšování trpěl. Než mě napadlo vystlat jámu jehličím, což, jak jsem si vzpomněl, ti lovci dělali také. Ale to už jsem se chystal navštívit i oblasti, kde žádné jehličí k dispozici není. Naučil jsem se tedy udělat si pelech ve stanu z toho, co k dispozici je – z prázdného batohu, horolezeckého lana, oblečení, sedáku a karimatky. Zjistil jsem, že největší zima je na nohy, na ramena a na zadek – tedy na velké plochy v kontaktu se zemí. A viděl jsem, že Amundsen měl pravdu. Mít vědomosti nestačí. Podstatně důležitější je zkušenost a o té se ví, že je nepřenositelná. Všechno, co chcete používat, se má vyzkoušet a měli by to alespoň na základní úrovni umět všichni v týmu.
Každý ví, že v oblasti věčného sněhu se veškerá voda získává ze sněhu. Ale jak to trvá dlouho? Výrobci vařičů obvykle uvádějí, za jak dlouho přivedou k varu litr vody. Z toho se dá vypočítat i spotřeba paliva. Ale kolik paliva a kolik času stojí vyrobit litr obyčejné studené vody ze sněhu, než ji vůbec začneme vařit? A je lepší rozpouštět prašan, firn nebo čistý led?
Že na polární expedici nesmí ve výbavě jednotlivce chybět termoska, o tom by asi nikdo nepochyboval. Ale ukázalo se, že zatímco plná termoska udrží tekutinu horkou po mnoho hodin, s každým snížením hladiny (upitím) se do láhve dostává vzduch a schopnost tepelné rezistence se snižuje, až nakonec poslední desetina obsahu, tj. 1 dcl, může v termosce i zamrznout. Jako praktičtější se ve skupině ukázalo společné vodní hospodářství, kdy se vypije vždycky společně jedna celá dosud horká termoska naráz, než aby zbytečně pomalu chladly všechny.
Jako přírodní laboratoř používám vrcholovou partii Krkonoš. Poskytuje poměrně drsné klima, a především stoprocentně přírodní sníh, který má úplně odlišné vlastnosti než sníh technický nastříkaný v lyžařských střediscích. Krkonoše jsou pohoří s výrazným arktickým charakterem jak terénu, tak počasí. Nadmořská výška okolo 1200 metrů téměř zaručuje přírodní sníh, nezbytný k získání objektivních výsledků. Není náhodou, že například oblast kolem Brádlerových bud využívá jako výcvikový prostor armáda ČR, na Luční boudě se německý Wehrmacht připravoval na invazi do Ruska a v blízkosti dnešní Vrbatovy boudy se školil personál pro polární meteorologické stanice. Všechno, co je potřeba na ledovcové túry, spaní a vaření na sněhu, dokonce i na polární expedice, se dá v určitém rozsahu natrénovat a otestovat v Krkonoších.
Udělejte si to těžké na cvičišti, na bojišti bude hůř.
Váha 1,3 kg, polosamonosná konstrukce s 1 apsidou
Skvěle sedí, nesmrdí (příměs merina), hezké designy a když je prodřeš, zdarma výměna za nové. Fakt.
Výběr testerů Světa outdooru
Z merino vlny (63 %), ideální jako 2. hřejivá vrstva
