Zimní přechod mrazivé Kamčatky

Na letišti v Palaně, kde občas přistane jedno malé letadlo, nenajdete stánek s kávou ani stanoviště taxíků. Nenajdete tam vůbec nic až na dědu – místního správce, který pomocí sněhové lopaty brání dřevěný domek modré barvy proti útoku Američanů.

Střed Palany je ozdoben sochou Lenina, smečkami divokých psů a dvoumetrovými haldami sněhu, na kterých radostně sáňkují místní děti. Nutností je návštěva místního obchodu, který nahrazuje chybějící internet 5G: je to nejkratší cesta k získání informací nezbytných pro plánování treku. Udělat to přes internet nebo telefon na dálku z „pevniny“ je naprosto nemožné. Místní nás začnou brát vážně, až když se před nimi objevíme osobně.

Vyrážíme

Ráno prvního dne pochodu je mrazivé, teploměr ukazuje -18 °C a každý stupeň je opravdu cítit. Hned po startu najíždíme na pravidelný rytmus: hodinové úseky pochodu se střídají s desetiminutovými pauzami. Během chůze na lyžích může být opravdu vedro a často se i pořádně potíme, zvlášť když taháme sáně do kopce. Ale stačí se jen krátce zastavit a hned námi začíná pronikat chlad. Proto je potřeba na každé zastávce povinně navléknout péřovku, kterou pak musíme po odpískání dalšího startu s neskutečným úsilím zase sundat.

Za slunce, větru a chladu stoupáme podél řeky Lesnaja směrem k hlavnímu hřebeni Kamčatky. Přesouváme se přes lesíky a prázdná tundrová pole, na kterých v zimě vítr vytváří podivné vlny – zastrugi. V zimní tundře neobjevíme skoro žádné zvířecí stopy, ani ptákům se sem létat nechce. Očima ne vždy poznáme, že terén stoupá, ale to nám napovídají sáně, které máme uvázané u pasu.

Každý den jdeme od rána až do večerního soumraku. Když vidíme, jak sluneční svit slábne, cítíme i náhlé ochlazení vzduchu. Je nejvyšší čas rozložit kemp a rozdělat oheň z čehokoliv, co najdeme, a začíná dlouhý proces roztápění, vaření vody a večeře. Jídlo se neskutečně rychle ochlazuje, dojídáme ho už studené a poslední zbytky přimrzají ke dnu misky, kde zůstávají až do příště. Po jídle roztápíme vodu na čaj, jen výjimečně se nám daří najít tekoucí vodu bez ledu.

Sušenky a čekání

Od druhého dne pochodu už pozorujeme hory hlavního hřebene. Ke konci pátého dne, po překonání dlouhých a děsivě nudných úseků holé tundry, přímo na úpatí bílých hor v lesíku plném zaječích stop, konečně objevujeme zelený domek známý v této oblasti jako „Stěpanovova základna“, který je naším aktuálním cílem. Nedovedu popsat, jaké pocity plní člověka po skoro týdenním putování sněhem a ledem v teplotách výrazně pod nulou, když vejde dovnitř chaty a objeví na stole otevřenou krabici sušenek. Můžu jen konstatovat, že sušenky zmizely beze stop.

Ráno chceme pokračovat v túře ještě dva dny a 60 km k říčce Dranka, u které vytékají ze země horké radonové prameny. Bohužel krátce po opuštění chaty a v plné polní zjišťujeme, že řeka vedoucí naším směrem je částečně bez ledu, a to pro nás představuje výrazné nebezpečí. Rozhodujeme se pro návrat na chatu a čekání do rána na skútry, které se sem mají zastavit cestou z vesnice. Kluci Denis a Voloďa přijíždí až v noci, venku fouká hrozný vítr. Těžko si představuji, jak se v takovém vichru jede dlouhé hodiny na skútru. Ráno Denis a Voloďa trvají na tom, že znamenité horké prameny musíme povinně zažít. Proto s sebou na skútru přitáhli i nákladní sáně.

Lázně

Cesta ke Drance na nákladních saních je opravdu divoká. Jako jediná ženská výpravy mám luxusní místo za řidičem, zatímco chlapi musí poskakovat na vlečce. Terén je složitý, párkrát padám do prašanu a několikrát musíme vystoupit, aby skútr zvládl další šílený svah. Necelých 60 km jedeme pět nekonečných hodin.

Ještě za světla stojíme u malého útulného domku v tichém zasněženém údolí mezi ostrými kopci, kde není jediná lidská duše. Přímo mezi závějemi jsou vidět tmavé tůňky s horkou vodou, které místní přizpůsobili ke koupání. Stačí se nebát a v desetistupňovém mrazu se svléknout donaha na kraji bazénku. Odměnou je zázračné teplo vody okolo 38 stupňů, výhled na sopky přímo nad našimi hlavami a neskutečné ticho.

Čas

Cestou z Dranky jedeme přes panoramatický Kravský průsmyk. Kluci zápasí s asi stokilovými nákladními saněmi, aby je po pás ve sněhu vytlačili do kopce. Asi v polovině cesty má jeden ze dvou skútrů poruchu, roztrhl se mu magnet ve startéru. Voláme do vesnice o pomoc – pro takové situace má každý, kdo jede do tundry, u sebe satelitní telefon, protože mobilní signál mimo obce neexistuje.

Hodiny čekání naštěstí přečkáváme v jediné boudě v těchto místech, která se jako zázrakem nachází dva kilometry od místa poruchy. Udělali jsme chybu, veškeré zásoby jídla jsme nechali na chatě – mysleli jsme, že to do vesnice máme kousek.

Pomoc doráží až po čtyřech hodinách dlouhého čekání. Celou tu dobu topíme v kamnech v malé budce u lesa, kam se narvalo osm lidí. Připomnělo mi to, jak před sto lety norští polárníci Nansen s Johansenem trávili zimu v maličkém prostoru, jen pár metrů čtverečních, v Zemi Františka Josefa po neúspěšném pokusu dosáhnout severní pól.

Finální úsek z „Nansenova“ útulku do Palany je jako nekonečná noční můra. Na skútrech jedeme sněhovou bouří a viditelnost se pohybuje od špatné k ještě horší. Je zázrak, jak se místní chlapi v tomto terénu vůbec orientují. Občas nevidím ani světla stroje před námi, jak se sníh lepí na mé lyžařské brýle. Noc i kilometry do vesnice se zdají jako nekonečné. Až když v dálce před námi vidím světla, dochází mi, že máme dobojováno a jsme zpátky v civilizaci. Je asi pět hodin ráno a my jsme vzhůru téměř 24 hodin. Neskuteční místní lidé, kteří nás vytáhli z tundry a ohrožovali sebe i svoji techniku kvůli několika turistům, se řídí jednoduchým pravidlem: tundra je pro všechny jenom jedna a pomoct se musí každému, kdo v ní pomoc potřebuje.

Domů, do Prahy

Počasí se nezlepšuje ani po pár dnech, a tak divoké putování zpátky domů pokračuje. Cestu dlouhou 940 km z vesnice do Města trávíme společně v nákladovém prostoru Kamazu. Ralley Paříž–Dakar je slabý odvar naší zimní cesty z Palany do Petropavlovsku, která vede složitým horským terénem se sněhem a ledem, přes řeky a průsmyky hlavního hřebene Kamčatky. Dva dny a jednu noc se natřásáme uvnitř uzavřeného prostoru bez oken, zatímco řidič Valěra skoro bez spánku sedí za volantem a kouří jednu cigaretu za druhou.

Taková cesta má mnohé nástrahy, můžete jet hodinu a dostat se jen o deset kilometrů dál, můžete uvíznout ve sněhu, propadnout se do ledu nebo nekontrolovaně sjet z kopce. Jediné, co proti tomu může čelit, jsou letité zkušenosti řidiče, pomoc jeho přátel, vlastní ruce a hlava a touha znovu se v bezpečí vrátit domů a vidět své děti.

Konečně ve Městě nastupujeme do letadla směr Moskva a pak Praha, ale já před očima stále vidím sníh, hodně bílého sněhu, kam až oko dohlédne a stopy Kamazu, slyším hlasy a vtipy všech těch neuvěřitelných lidí, co jsme na Kamčatce potkali. Vím, že se zase někdy vypravíme do zimy, kde pomoc a přátelství mají jiný význam než v teple a pohodě.

Praktické informace pro zimní pochod na lyžích

• Správný výběr oblečení je klíčový. Uvědomte si, že během zimního pochodu vám za chůze bude horko, o přestávkách chladno a večer zima. Oblečení se proto musí skládat z vrstev, které plní různé funkce: za chůze bude dobře odvádět pot (termoprádlo a prodyšná tenká bunda), o přestávkách a večer zahřívat (prádlo s vlnou, fleece, péřovka). Velmi se osvědčilo mít na večer v táboře speciální zateplené boty.

• Velké nebezpečí dlouhých zimních výprav je sněžná slepota, která dokáže udělat z příjemné túry peklo. Hrozí bolesti očí až dočasná nevidomost. Proto jsou nezbytné sluneční nebo lyžařské brýle s možností nastavení barvy skla. Brýle noste během pochodu neustále, nejenom když silně svítí slunce.

• Zimní pochod má velkou výhodu v tom, že není potřeba tahat velký batoh na zádech. Místo něho si pořiďte sáně typu „pulky“ (z norského fjellpulken). Kromě originálních norských existuje také levnější alternativa od českého výrobce. Je to ideální způsob přepravy všech potřebných věcí a taky je to pohodlnější, zdravější a bezpečnější než tahání těžkého batohu. Sáně mají nevýhodu jenom během zdolávání velkých převýšení. Na rovině jsou optimální volbou.

• Veškeré zásoby vody na celý den na vaření a pití je potřeba roztopit z ledu nebo sněhu. Proto musíte počítat s větší spotřebou paliva a delším časem stráveným večer na zabezpečení vody na následující den. Roztopená voda na další den se uchovává v termosce (jinak zmrzne). Termoska by měla mít alespoň jeden litr. Hodně žíznivým bych doporučila vzít termosky dvě.

• Na zimní túry neberte plynový vařič, nejspolehlivější je topení suchým dřevem (pokud je dostupné). Jako záložní varianta je vhodný benzínový vařič – benzín se dá sehnat všude ve světě před startem pochodu.

• Při výběru místa pro tábor a ohniště berte na vědomí, že hloubka sněhu může dosahovat několika metrů. Proto je nutné mít sebou lopatu a nejdřív vykopat ve sněhu dostatečně hlubokou díru pro budoucí oheň, jinak hrozí propadnutí ohniště a zhasnutí ohně. Lepší než na sněhu je zbudovat ohniště na ledu, např. na pevném ledě zamrzlé řeky.