…zejména pokud se hodláte vydat vlakem T27, který spojuje od roku 2005 Peking s tibetskou Lhasou. Nejvýše zbudovaná železnice na světě vás vyveze až do nebes!
Na trase dlouhé více než 4 000 km se budete chvíli vyskytovat nad hranicí 5 000 m.n.m. Pojedete v hermeticky uzavřeném vlaku. Vozy jsou konstruovány pro automatické vyrovnávání tlaku na běžnou úroveň, jelikož zhruba polovina trati je položená v nadmořské výšce přesahující4 000 m.n.m. S představou romantické jízdy s vykláněním se z oken tedy rozhodně nepočítejte!
Detailně plánovaná a realizovaná železniční spojka Peking – Lhasa zpečetila dobře promyšlenou strategii čínské komunistické vlády postupné asimilace čínských, v mnoha ohledech záměrně zvýhodňovaných, přistěhovalců. Vždyť do tibetského hlavního města denně přijíždí 4 000 převážně čínských občanů! Dnešní Lhasu lze označit za mohutně se rozrůstající metropoli s více
než ¼miliónu obyvatel, z toho 50 -60 % tvoří Číňané. Tento údaj považujte za orientační. Nedopátrala jsem se pravdy. Údaje se liší a není divu. Pravdivým informacím se totalitní vlády záměrně vyhýbají. Pro srovnání – až do poloviny minulého století se Lhasa téměř neměnila a počet jejích obyvatel se odhadoval na 20 až 30 tisíc.
Lhasa se už bohužel nepodobá poutnímu místu s původní tibetskou zástavbou. Mnoho domů bylo zcela zničeno. Najdete zde široké „bulváry“ lemované prosklenými obchody, jež nabízejí nejen čínské imitace a padělky čehokoli, ale také zboží věhlasných značek. Obrovské čínské nápisy s malými tibetskými podnadpisy dávají najevo, kdo vládne městu. Tibetské domy a tradiční tržiště
před Potálou, v současnosti spíše mauzoleum než muzeum zimního sídla dalajlámy, musely ustoupit socialistické třídě Beijing central road.
Věčně ucpaná silně frekventovaná ulice a přilehlé obrovské betonové náměstí se má údajně podobat náměstí Nebeského míru (Tchien-an-men) v Pekingu. Nemohu se ubránit pocitu, že to vše nechala čínská vláda postavit k propagandě čínského socialismu. Přímo naproti Potále je umístěn nepřehlédnutelný památník, jež bylpostavený na počest „mírového osvobození Tibetu v roce 1950“.
Snaha odpoutat hlavní pozornost turistů od pohledu na Potálu se „čínským mistrům“ opravdu povedla. Zejména když spustí fontána své vodotrysky, které jsou podbarveny světlem a hudebním doprovodem. Kdo by se z čínských turistů nechtěl vyfotit na tomto „výletním“ místě, vezmeme-li v úvahu, že čínský turista se fotí kdekoli a s čímkoli? A snad ještě jedna poznámka k náměstí. Mírový pomník je osvětlen a dokonce střežen ve dne v noci. Zatímco Potála se topí ve tmě a pozornost kolemjdoucích opravdu nebudí.
Architekturu starého Tibetu hledejte už jen v jediné části města. Na poutním okruhu Barkhor obklopující klášter Jokhang. V této nejstřeženější čtvrti města se občas odehrávají rozsáhlé demonstrace za svobodu Tibetu, proto je nepřetržitě a bedlivě monitorováno bezpečnostními kamerami. Místo, kde se spousta poutníků sklání k zemi, odříkající své mantry držíce v ruce mlýnky
a mály, věří, že jejich modlitby dojdou do nebes. Jokhang byl za kulturní revoluce velmi poničen. Sloužil svého času dokonce i jako ubytovna. Dnes již zrekonstruovaný klášter slouží zejména k jedinému účelu, a to inkasovat do čínské kasy maximum. Vstupné činí na zdejší poměry závratných 70 yuanů (1 yuan = 2,7 Kč). Byli jsme také upozorněni, ženení vhodné pouštět se s mnichy
do politických debat týkající se dalajlámy. Zaručeně mezi nimi prý najdeme nastrčené „fízly“.
Na základě vlastní zkušenosti jsme za samozřejmost přijali také představu, že kláštery hlídají ozbrojení vojáci, jež se bez skrupulí a úcty doslova rozvalují na klášterních kavalcích.
Zpátky však na železnici, kde dějou se věci. Získat zpáteční jízdenku z Lhasy do Pekingu nebylo jednoduché. I tady jsme zažili mnoho překvapujícího a nepochopitelného. Monumentální monstrum železniční stanice vypadá na první pohled liduprázdně. Vždyť všichni se tlačí u výdejen jízdenek! Čínských turistů je přespříliš. Vedení čínských drah si marně láme hlavu, jak uspokojit velký zájem cestujících. Při koupi narážíme na zvláštní omezení. Jízdenky si lze zakoupit nejdříve celých 10 dnů před plánovaným odjezdem. Tak zní předpis! Po zbytečných pokusech zajistit si jízdenky, třeba i s mírným příplatkem, přes místní cestovní kanceláře, se za další dva dny promarněné v mumraji Lhasynedobrovolně tlačíme v dlouhých řadách před pokladnami. Pocítili jsme, co je to „tělo na tělo“, vykouřili jsme pasivně mnoho krabiček cigaret, ale hlavně jsme si dávali pozor, aby nám na botách nepřistál hlasitě natahovaný hlen, kterými Číňané nešetří. Po hodince stání se otevírají vstupní dveře do haly. Tento zážitek bych nepřála nikomu. Masakr pro silné nátury. Ze tří vzhledně srovnaných front se stává obrovský chumel tlačících se lidských těl. Nastal boj o nové pozice ve frontě. To co platilo od brzkého rána se ve zlomku vteřiny rozpadlo jako domeček z karet. Nevěřícně jsme davem tlačeni dovnitř. Nebojujeme. Připadá nám to nedůstojné. O pár minut později vychází zraněná plačící dívka. Po další hodině, to se již vytvořila nová ukázková fronta, zjišťujeme, že jsme se posunuli asi o 3 metry dozadu. Já se dokonce opět dostala ven před budovu. Nebýt „hodného“ dozorčího, který si na Mirka beze slov ukázal prstem, nechť vystoupí z řady a jde si přednostně zakoupit jízdenky k výdejnímu okýnku, stojíme tam snad dodnes! Proč si z tisícového davu vybral právě Mirka, je pro nás záhadou. „Červenou legitku“ přece v ruce nedržel?! Tito soudruzi měli v řadě totiž automaticky přednost. Nebo že by …. ? Každopádně čínský aparát zkouší turistovu trpělivost a opravdový zájem o cestování velmi důmyslně. Nákup jízdenek byl nakonec úspěšný a my mohli příjemně strávit celé odpoledne a dalších 10 dní, které nám do odjezdu z Tibetu zbývaly.
Kromě návštěvy Lhasy jsme během pobytu v Tibetu zavítali k posvátnému jezeru Namtso, a dosáhli jsme základního tábora (5 200 m.n.m.) pod nejvyšší horou světa, Mt. Everestem. O tom však snad někdy jindy a v úplně jiném příběhu. Třeba se vyprávění ujme Mirek, vedoucí naší výpravy.
A jsme znovu na vlakovém nádraží. Z ampliónu kdosi hlásá: „Přijel express Peking – Lhasa“! Namátkou nám kontrolují zavazadla a štosují nás do sekce, která je určená pro cestující směrem Xi´an a Peking. Čas do odjezdu jsme si zkrátili popíjením kafíčka v nádražní „nóóbl“ restauraci pozorujícefrontu lidí bojující u výdejny jízdenek. Cena kafe, kterou si účtovali, byla také „nóóbl“! Než jsme se dostali na perón, zkontrolovali nám naše batohy rentgenem, obdobně jako na letišti. Procvakli nám jízdenky, ostatně jako všem těm tisícům cestujícím, prošli jsme turnikety, a ejhle, ocitli jsme se na nástupišti. U každého vagónu stál stevard v modré uniformě a kupodivu opět kontroluje jízdenky! V tuto chvíli jsem se nechtěně postarala o nepříjemnou zábavu na celé dopoledne. Ztráta jízdenky, kterou jsem na nástupišti marně hledala, mě přišla pěkně draho.
Řekli byste vlak – ideální prostředí na diskuze se spolucestujícími. Angličtina však není silnou stránkou Číňanů. Stanice Xi´an vzdálená třicet šest hodin jízdy byla v nedohlednu. Čas jsme si krátili pozorováním a focením Tibetské náhorní plošiny, poslechem nekončící hudební smyčky, která byla společně s osvětlením vypnuta v 22 hodin. Jasný povel odebrat se „hromadně“ na kutě. V Číně se vše dělá hromadně. Například pojídání instantní nudlové polévky. Neustále se někdo trousil ke zdroji vařící pitné vody, která byla dostupná v každém vagóně. V jídelním voze jsme přece jen nalezli malé útočiště pro rozhovory se zahraničními turisty i pro nasycení žaludku a ukojení chuťových buněk, které neustále prahly po kávě.
Vidím, že mé vyprávění začíná být nudné. Co chcete psát o 36 hodinách jízdy v hermeticky uzavřeném vlaku? Všude samý Číňan, Radek v trapu, mlčenlivý Jirik a Mirek studující své Mužství*! Ještě že nám objevili při placení kávy falešné padesátiyuany! S největší pravděpodobností jsme je získali u obchodníka s mandalami! To zaměstnalo naše mozky vymýšlením způsobu, jak se jich zbavit natolik, že nám cesta docela uběhla. V jedné stanici jsme se u stánku s jídlem pokusili platit falešnou bankovkou. Už, už jsme byli nazpět v útrobách vlaku, když mě v tu chvíli někdo zatahal za ruku. K sakru, přišli na to!Předpokládám, že naší řečí mluví málo zdejších lidí a česky volám na Mirka, že na padělek přišli, ať se vrátí a dá mi pravé peníze.
Konečně Xi´an, starobylé město, kde hodláme spatřit „Terrakotovou armádu“ a také nepozorovaně utratit falsifikáty. U nádražního východu k našemu překvapení opět kontrolují jízdenky. Řeknu vám, že to se mnou průvodčí ve vlaku myslel dobře. On totiž věděl, že bych se bez nově zakoupené jízdenky ze spárů státních čínských drah nikdy nedostala!
Tashi Delék – přeji všem štěstí a blaho
Daniela Baklíková
* Biddulph Steve – Mužství, nakladatelství Portál
