Černostudniční hřeben býval přirozenou hranicí mezi českým a německým živlem. Dnes tady v každém ročním období můžeme absolvovat velice příjemné nepříliš náročné putování kolem bizarních skal, lesem i po loukách, ze kterých se otvírají daleké výhledy – ty můžeme umocnit i pohledem z jedné z nejznámějších rozhleden v celé oblasti. Vzhledem k náročnosti terénu lze výlet doporučit pouze zdatnějším cyklistům. Putování je skvostné i na běžkách – od Muchova se ale nesvezeme, „padák“ to je až příliš krkolomný.
Smržovka – Černá Studnice 4 km – Berany, rozc. 5,5 km – Vrchura 7,5 km – Muchov 9 km – Skalní brána 9,5 km – Terezínka 10 km – Tanvald, žel. st. 12 km
Výlet začínáme ve Smržovce** na náměstí. Přidáme se k místnímu turistickému značení (červenobílé značení místního vyhlídkového okruhu – na lampě na jeho jihovýchodní straně) a jdeme spolu se značkou několik metrů po silnici směrem na Tanvald. Po chvíli značka uhýbá vpravo. Projdeme městečkem a po chvíli se spojíme se zelenou turistickou značkou. Pokračujeme dále po zelené a místní červené. Asi po jednom kilometru zelená značka pokračuje rovně, my se vydáme po místní červené značce vlevo. Mineme okraj Nové Vsi nad Nisou a začínáme stoupat k vrcholu Černé Studnice. Cesta vede nejprve volnou krajinou, po chvíli přetneme silničku spojující Černou Studnici s osadou Nová Mýtina a již lesem vystoupáme na její vrchol k chatě s monumentální rozhlednou.
Původní výhled z vrcholu Černé Studnice*** (869 m) poskytovalo vrcholové skalisko s vytesanými stupy, které skýtá dobrou vyhlídku dodnes. Roku 1885 byla postavena dřevěná vyhlídková věž a 14. srpna 1905 s velkou slávou otevřena 26 m vysoká kamenná věž se zdmi silnými až 160 centimetrů. Stavbu navrhl jablonecký architekt Robert Hemmrich a jejího otevření se údajně zúčastnilo na šest tisíc lidí. Ze stejné doby pochází i turistická chata (občerstvení). Rozhledna je otevřená po celý rok. Na severních svazích hory je sáňkařská dráha. Jižně od chaty zarůstají zbytky bývalé botanické zahrádky.
Z nejvyššího místa celého hřebene se vydáme po místní i turistické červené turistické značce – po pravé ruce spatříme Čertovy skály*, ve kterých se ukrýval kolem r. 1895 známý lupič Kögler. Kamenický dělník z Jablonce nad Nisou byl zprvu trestán za drobnější přečiny, po návratu z tříletého vězení nemohl sehnat zaměstnání a časem byl z oblasti vykázán – byl tak zbaven ženy, dítěte i domova, a dal se na loupežnické řemeslo. Po svém nejvážnějším zločinu, při přepadení čtyř výletníků u Ojvína v německé části Lužických hor v následné šarvátce zastřelil sedmnáctiletého hocha, zmizel za hranice, vstoupil do cizinecké legie, ale prozradil se a byl vydán rakouským úřadům. Doma pak skončil na šibenici. Na nejspodnějším z Čertových kamenů je vytesán kříž, letopočet 24. 11. 1875 a iniciály A. H. Na tomto místě se zastřelil hajný Hušek. Na druhé straně skupiny skal, téměř u cesty, je do tmavé dvojslídné žuly vytesáno slovo Ivan a letopočet 1947. Obojí 11. srpna 1947 vytesal sedmnáctiletý lesní praktikant Ivan Karpíšek a den poté se zastřelil v lese nad Hutí…
Značka nás přivádí k turistickému rozcestí Berany (vpravo ubytování a stravování: chata Berany). Zde uhýbá místní značení vlevo zpět do Smržovky, my pokračujeme rovně vedeni červenou turistickou značkou stále po hřebeni ke skalnímu útvaru Buchta a na další rozcestí Vrchura s osamělým domem. Z místa se otvírá nádherná vyhlídka**. Mírně stoupáme, po pravé ruce se objevují bizarní skalní útvary. Scházíme do nevýrazného sedla, které protíná žlutá turistická značka. V letech 1924–37 tady stávala česká turistická chata, dnes je zde chátrající přístřešek, který v minulosti nabízel skromný úkryt před nepohodou, a ohniště. Exponovanějším terénem mezi skalami pak stoupáme na vrch Muchov* (787 m), na němž se tyčí nevelká retranslační stanice. Neobvyklé jméno je vysvětlováno místní pověstí o duchu či obru Muhovi, který na hoře sídlil. Dnes se ze skály otevírá hezká vyhlídka**.
Z Muchova opatrně sestoupíme strmou stezkou a projdeme Skalní bránou*. Stále klesáme po většinou zalesněném hřebeni až k hezké loučce, na jejímž konci nás čeká 55 schodů na skalní vyhlídku, opatřenou kamenným zábradlím. Ta skála se jmenuje Terezínka**, je asi 15 m vysoká a ční 180 m nad tanvaldskou kotlinou. Původně se jmenovala Schafstein (česky se uváděla jako Šouf) podle proslulého loupežníka, který tu sídlil, a prý je v ní zakletá princezna. Roku 1853 ji takto zvelebil tanvaldský textilní továrník Mayer, na svůj náklad nechal upravit i cestu z Tanvaldu až ke skále. Paní Mayerová se jmenovala Tereza…
Od Terezínky již sestupujeme k Tanvaldu*. Na silnici narazíme na místní vyhlídkový okruh. Silnici přetneme, ponoříme se do nízkého mlází a vyjdeme na hlavní silnici od Smržovky, pak dorazíme na velkou křižovatku a pokračujeme hlavním průjezdním tahem až k žel. stanici v Tanvaldu.
Tanvald* byl založen r. 1618 a vžil se původní německý název, přestože známý písmák Metelka šířil název Jedlolesí. Jeho historie bude však starší, již ve 2. polovině 16. stol. se uvádí dřevařská osada na levém břehu Kamenice. Ve městě se rozvíjel především textilní průmysl, v letech 1827–28 byla ve městě vybudována první strojová přádelna bavlny. Její stroje se roztáčely díky pohonu z vodního kola. První mechanická tkalcovna byla ve městě postavena r. 1845. To již byl Tanvald významným centrem oblasti, další rozvoj mu potom přinesla nově vybudovaná státní silnice mezi Libercem a Trutnovem v letech 1847–50. Od r. 1848 byl Tanvald samosprávným a soudním okresem. V r. 1875 byla do provozu uvedena železniční trať Tanvald – Šumburk a Tanvald – Železný Brod, od r. 1894 měl Tanvald železniční spojení i s Jabloncem a Libercem. V r. 1895 se do té doby obec stala městysem.
V době druhé světové války byl Tanvald, jako všechna další města ve zdejší oblasti přičleněn k Německu, po válce došlo k vysídlení tehdy většinového německého obyvatelstva a zdejší kraj osídlilo obyvatelstvo z vnitrozemí. V současnosti si město dochovalo svůj průmyslový ráz, stále významnější roli v jeho životě však hraje cestovní ruch. Díky své ideální poloze na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš nabízí město četné ubytovací a stravovací kapacity a další nezbytné rekreační zázemí, populární je lyžařský areál na Tanvaldském Špičáku, město je zároveň důležitou dopravní křižovatkou. Mezi význačné památky se řadí rokokový kostel sv. Petra a Pavla* z let 1787–89, přestavěný o sto let později novorenesančně, v Horním Tanvaldu (uvnitř dobový portrét místního rychtáře z r. 1790), dále nádherná barokní kaplička sv. Anny** nad železničním viaduktem při silnici ze Smržovky, pocházející ze druhé poloviny 18. stol. (ubytování a stravování viz Praktické informace).
Další doporučené cíle:
Krásná *** – 2 km jižně od Černé Studnice, obec poprvé uváděna r. 1608 jako Šubrtovice (po zakladateli obce) a později jako Šumburk. R. 1945 jméno změněno na Krásná, aby obec byla odlišena od Šumburku nad Desnou. Nejslavnějším rodákem byl lidový lékař Johann Josef Kittel (1704–1783), nazývaný Faust Jizerských hor. Kittel téměř na své náklady nechal v letech 1756–60 postavit kostel sv. Josefa** a vymohl na císaři Josefu II., aby filiální kostel byl povýšen na farní (1782) – prvním farářem se stal jeho syn Filip Jakub. Barokní jednolodní kostel má cenný oltář a „svaté schody“ na pravé straně s rokokovou výzdobou. Do areálu patří i fara z druhé poloviny 18. stol., pískovcová barokní socha sv. Josefa, morový sloup z r. 1772, kaple nad studánkou vedle kostela z r. 1773 a především původní Kittelův dům** (čp. 10) s roubeným patrem z poloviny 18. stol.
O Kittelovi se vypráví spousta legend – v černém kouzelném plášti prý létal za nemocnými až do Prahy. Jednou zapomněl zamknout pracovnu a jeho děti se začetly do čarodějnických knih. Začali se slétat krkavci, okny pronikli do domu. Kittel pocítil v Praze úzkost, rychle se vrátil, poručil ptákům, aby na okolních loukách sesbírali kameny a stavěli z nich zídku, zatím pozpátku přečetl text, kterým děti krkavce přivolaly. Krkavci zmizeli za jizerskými lesy a Kittel z vděčnosti dal přistavět „svaté schody“ ke svému kostelu. Kamenné tarasy jsou kolem horských luk dodnes, o Štědrém dnu se sem slétají ďábli a házejí po lidech kamení. Jindy dorazil Kittel do Prahy ve svém ošumělém plášti a lokaj ho odmítl vpustit k hraběti. Kittel se beze slova převlékl, přistoupil k lůžku nemocného a prohlížel si svůj nový oděv. Když pán projevil údiv nad jeho chováním, Kittel odpověděl: „Musel jsem si oblíci nový kabát. Zdá se, že je důležitější než já, čekám tedy, až vás vyšetří…“ Říkalo se, že Kittel zaklel do žáby mlynářku, protože ve studánce u kostela kalila vodu, že spoutává a zase osvobozoval čerty, že zaklel jeden dům v Jablonci proti smrti, takže jeho obyvatelé museli zemřít na jiných místech. Legendy však vznikaly až po Kittelově smrti – i o tom, jak se Kittel spolčoval s ďáblem a jak nad ním pekelné síly ztratily moc. Poznalo se to podle toho, že starý ranhojič vydržel v kostele po celou mši a že jedné listopadové noci počali kokrhat kohouti v celém Šumburku. Té noci Kittel zemřel a všichni vzpomněli na jeho slova: „Až umřu a kohouti nezazpívají, jsem na věky ztracen. Ozvou-li se, jsem zachráněn a nežil jsem nadarmo!“ Chudý a slepý lékař, který nemyslel na své blaho, ale jen na rozkvět rodné obce a na zdraví svých horalů…
Šumburk nad Desnou – část Tanvaldu na levém břehu Kamenice, pseudogotický kostel sv. Františka Serafínského z let 1900–03.
Velké Hamry* – 2 km jižně od Tanvaldu, jméno dle hamrů na železnou rudu. Kamenná pieta z první poloviny 19. stol., hezký doklad lidového umění, novogotický kostel sv. Václava z r. 1914.
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.
