Zdenda Kříž uspěl na The North Face Lavaredo Ultra Trail

Po závodě Horské výzvy v Krkonoších, kterou jsme s Míšou Štantejským dá se říct v klidu oběhli na prvním místě, jsem se ujistil, že výkonnost a forma jsou tam, kde asi mají být a 14 dní do Lavareda bylo ve znamení léčení drobných bolístek, ladění a regenerace. Bolístkám jsem nepřikládal velkou důležitost, protože achilovky v podobě neohebné dlahy kotníku po ránu znám už dlouho. Novinkou ovšem byla mírná bolest pod jabkem levého kolene. Nedělal jsem si z toho těžkou hlavu a jako vždy zamířil pro restart psychický i fyzický na kliniku Endala do rukou doktora Vojáčka a fyzioterapeutky Péti Jezerské. Celé tělo bylo jako vždy jako nové, ale koleno nic. Jakoby se všemu, co jsme pro něj dělali, vysmívalo. Teplý, studený, obklady, mastička A, mastička B, C, X,… Pořád nic. Málem jsem zkusil i lívancové těsto po vzoru léčitele Dařbujána. Do toho samozřejmě práce a v mých očích nutnost něco dotrénovat, naladit atd. A tady vstupuje na scénu klidná síla, moje brzda, motor, psychická opora, jistota atd. v podobě trenérky Jarči Grohové. Jako vždy, když nestíhám trénovat z jakéhokoliv důvodu, přišla s pro mě uklidňující větou: „Zdendo, natrénováno máš, jen musíš jít do závodu zdravej a odpočinutej.“ Takže 14 dní před zásadním závodem se léčím, odpočívám, běhat chodím na max. 2 hodinky se ženou Kamčou a dělá mi to moc dobře. Kdybych Jarču neměl, byl bych nervózní, určitě něco doháněl, přemýšlel, co udělat líp a asi by to bylo všechno špatně.

Do Dolomit vyrážíme ve složení Zdenda – běžec, Kamča – ta, co ví, co potřebuju, Míša – ta, co o závodě neví vůbec nic, Vojta – ten, co naopak ví všechno, dvouletá Jůlinka – ta, co je jí všechno jedno a Vítek – ten, co má všechno fotit a zachytit na papír.

Jedeme naprosto nenápadnou károu The North Face, která nám však nevědomky pomáhá v Cortině zaparkovat tam, kde už je plno, nedostat pokutu za parkování tam, kde se pokuty rozdávají atd. Díky za ní, jelo se krásně.

Ve čtvrtek před závodem už je to taková rutina. Prezentace, rozcvičení, odpočívání, spousta jídla, nějaký to pití – tentokrát dva Weizenbíry. Jen prostředí bylo výjimečný, jezero Misurina a jeho okolí. Na nasávání předzávodní atmosféry přímo ideál. Tre Cime na obzoru, kus trasy přímo kolem jezera, krásný počasí, skvělá atmosféra v teamu, co víc si přát. Snad jen to koleno, kdyby už přestalo pobolívat. Já ale pevně věřím, že závodní adrenalin ho vyléčí docela.

V pátek v den startu si už zase žiju svým životem. Ráno se jdu rozcvičit, bloumám po lese, pozoruju mravence v trávě, vodu v potoce, dlouho koukám na Tre Cime v dálce a v duchu si říkám: „Mě nedostaneš!“ Jsem na tom dobře. Vím to, poznám to. I Vojta, kterej mě zná do posledního šroubku, mi při oblékání do závodního říká: „Mám z Tebe skvělej pocit, kamaráde.“ To zavazuje. Vím, že celej tým chce zažít něco velkýho. Předal jsem jim detailní rozpis časů a průběhů přes občerstvovačky, který měl znamenat ve výsledku něco kolem 20. místa. Náš velký sen.

Start

Na startu jako vždy hukot a tlačenice, ale já jsem naprosto v klidu. Řadím se hned za první koridor favoritů a společně s 1 300 dalšími barevnými natěšenými blázny ze 60-ti zemí čekám na 23:00 – START.

Vybíhá se městem po asfaltu pod první kopec závodu. Běží se neuvěřitelně rychle. Tam, kde se vloni šlo, se letos běží a ani mně to nedělá velký problém, tak se držím. Poměrně rychle se vytváří asi 30-ti členná skupinka a já kolem sebe jen zírám. Timothy Olson, Scotty Hawker, Yeray Duran atd. Sakra kde to jsem? Říkám si, že v prudkém seběhu k první občerstvovačce mi utečou. Ale ne. V pohodě se ve skupince, která se sice natáhla, držím. Nepoznávám se. Dokonce pokud někdo nestíhá a rozdělí skupinku, tak předbíhám a dobíhám dopředu. Já mám ještě rezervu!!! Usmívám se.

Před první občerstvovačkou je neuvěřitelnej lidskej kotel. Řev, zvonce, louče … tady nejde běžet pomalu. Můj časovej plán jsem rozcupoval na hadry už teď. Přibíhám o 38 minut dříve a tým to díky víře v mé plány a cappuccinu po startu v Cortině málem nestíhá. První občerstvovačka Ospitale, 18 km, cca 800 m převýšení za 1:38. Hroznej kvapík. Ale závod teprve začíná.

Stoupání na Forc. Son Forca je nepříjemný. Prudký, táhlý a poprvé se v něm vyšplháme nad 2000 m. Běžím, nebo spíš visím, ve skupince s Timy Olsonem, Sherpou Sangém z Nepálu, Rouanet Renaud z Hoka One One, Bechet Léo z La Sportivy. Vzájemně se předbíháme a předcházíme podle toho, jak komu zrovna je. Já se držím trochu zpět a těsně pod vrcholem skupinku opouštím a nejsem ochotný akceptovat jejich tempo. V hlavě mi proskočí: „Jojo hochu, je třeba se pokorně vrátit tam, kam patříš.“ Seběh přes Tre Croci na občerstvovačku Federavecchia na 33. km tak nějak vlaju a těším se, že se najím. Salámek, švestičky, banán, Chimpanzee tyčka, Cola …. Mňam.

45 minut nad plán

Vojta mi něžně říká: „Ty vole, seš tady o třičtvrtě hodiny dřív …“ 33 .km, čas 3:12, 27. místo. Neodpovídám, začínám pociťovat příchod mojí pravidelný a většinou jediný krize v závodě. „Když se mnou nemluvíš, tak vypadni“, povídá Vojta. Padám. Vím, že krize kolem 40. km je pro mě vždycky nejtěžší část závodu. Trochu zpomaluju a věnuju se sobě. Hodně jím, piju. K jezeru Misurina na 42. km mám v podstatě pořád něco v puse. Jsem na 31. místě, ale je mi už mnohem líp. Těším se na prudký stoupání na Rif. Auronzo, Tre Cime, na svítání a krásný pohled z vrchu. Vědomě jdu na Auronzo zadrženě a nechávám tělo ještě trochu vzpamatovat. Na Rif. Auronzo (48. km) dávám do kelímku trochu vývaru, upíjím ho a koukám po soupeřích. Dobré znamení, mám chuť bojovat a těším se na to.

Při seběhu z Tre Cime dobíhám odpadlíky ze skupinky. Je to neuvěřitelnej doping. Já předbíhám z kopce. Zase se směju. Dole začíná rovnější pasáž kolem jezera Landro až na občerstvovačku Cimabanche. Tuhle část jsme měli s Kamčou a Vojtou proběhnutou a při rozcvičce jsme si plánovali, že pokud tady budu schopný běžet kolem 5-ti minut na kilometr, tak to bude super. Běžím 4:20 až 4:30.

Dobíhám Renauda z Hoka One One, pár dalších lidí a na občerstvovačce znovu Timyho Olsona. Cimabanche 67. km, čas 7:05. Zhltnu něco Kostelecký vysočiny, pár švestek, schovám čelovku, doplním zásoby Chimpanzee tyčinek a mažu dál. Další kopec Forc. Lerosa, zase přes 2000 m. Těším se.

Ale po rychlé rovnější části se asi tělu moc do kopce nechce a trošku se trápím. Ale nejsem sám. Všichni kolem mě vypadají hodně podobně a ač ne úplně v pohodě, pomalu předbíhám a sunu se dopředu. Těším se na další občerstvovačku Malga Ra Stua. Mám už zase docela hlad, navíc je to poslední občerstvovačka před začátkem závěrečné, zřejmě nejtěžší, části tratě. Navíc prvních 20 km tohohle úseku bez jakékoliv asistence v nepřístupném údolí Travenanzes do kopce až na Forc. Col dei Bos do výšky 2300 m.

Malga ra Stua 75km, čas 8:20, 26.místo. Jím, piju, doplňuju zásoby, beru další cecík s vodou do batohu jako železnou zásobu a kecám s teamem. Z pohody mě vytrhne až Vojta s jeho: „Táhni už … a trhej.“ Táhnu. Nejdřív z kopce, zažívám jídlo, je mi trochu špatně, ale cítím se silnej. Profil se otočí nahoru a já běžím. Předbíhám, předbíhám, předbíhám … Soupeři jdou, běží pomalu … Dostávám se do centra údolí. Vyschlé řečiště a nekonečná cesta rovně vzhůru do nebes. Řečiště je plný velkých kamenů, zakopávám poprvé, podruhé, po desáté … Že se na to … Ale směju se, baví mě to, navíc stále běžím. Až nahoru.

Na občerstvovačku na Rif. Col Gallina dobíhám už na 18. místě. 95 km, čas 11:08. Jsem v euforii. Zvenčí zřejmě vypadám hrozně, ale uvnitř jsem ve velký pohodě. Něco zhltnu, Vojta ani nestihne říct padej a já už jsem pryč. Chci další místa, další lidi, chci se ještě posunout. Kopec na Passo Giau, navlíkám další. S každým dalším posunem mi síla neubývá, ale roste. Sbíhám na občerstvovačku na Giau. Lehce, rychle, uvolněně. Passo Giau 102. km, čas 12:10 a jsem už na 15. místě. Tady mě předbíhá první z krátké trasy Cortina Trail. Chytám se ho a jsem odhodlanej se držet, dokud nedoběhneme 14-tého v pořadí. Daří se nám to v půlce posledního výšvihu na trati. Už si žiju svůj svět. Říkám si, mám Tě, přebíhám na druhou stranu cesty, jakoby to byl cyklistický závod a soupeř se za mnou mohl zavěsit. Jsem blázen.

Cíl na dohled

Čeká mě 14 km dolů do cíle. Mám z toho strach, ale není proč. Běžím uvolněně, skáču, přeskakuju, vnímám krásu okolí, louky, skály, jezírko. Před poslední občerstvovačkou na mě čeká Vítek Kněžínek. Běží za mnou a křičí: „Běžíš parádně, 3 minuty před Tebou je 13. a je úplně mrtvej.“ Kam se hrabe Red Bull, takováhle informace je nad všechny křídla.

Poslední občerstvovačkou Rif. Croda da Lago na 110. km jen proletím. Spolknu gel od Vítka, který už moc nevnímám a spouštím se do poslední části nad Cortinou d´Ampezzo. Už ho občas zahlídnu, zase se ztratí, ale vím, že je tam. Pak se to ještě na chviličku zvedne, přichází moje chvíle. Dobíhám ho, otáčí se a podává mi ruku. Freddy Thevenin. Já z kopce předbíhám Freddyho Thevenina. To je sen. Směju se nahlas.

Vbíhám do Cortiny, lidi tleskají. Ale co to? Ten potlesk se opakuje chvilku za mnou. Že bych sakra neběžel tak dobře? 3 km před cílem mě dobíhá. Otočím se a koukám, že má červený číslo. Je to druhý z kratší trasy. Plácá mě po rameni a uklání se. V cíli mi říká, že se mě snažil dohnat už od Passo Giau, ale nešlo to.

Vbíhám do cílové rovinky. Pocit, kterému se máloco vyrovná. Ta atmosféra, ta euforie, to opravdové nadšení a uznání diváků podél plotu. Užívám si to. Jsem v cíli mého zatím nejdelšího závodu.

LAVAREDO ULTRA TRAIL 2015 119 km, + 5 850 m, čas 13:54,20. 13. místo celkově

Vím, kam mířím!!! A tenhle závod mě ujistil v tom, že jdu po správné cestě, a cíl, můj dlouhodobý cíl už není daleko. Je dokonce hmatatelně blízko a vím, že jsem připravenej ho zkusit splnit.

Samozřejmě velké cíle ve sportu nejdou plnit bez velkých partnerů, kteří jsou trpěliví a ochotní společně podstupovat cestu menších, i když úspěšných cílů, směřujících do společného bodu v dáli.

Děkuji Kamče, Vojtovi, Míše, Jůlince a Vítkovi za bezchybný servis. Vláďovi Kovářovi za to, že můžu dělat práci, která mě baví a můžu trénovat a závodit na takovéhle úrovni, The North Face za trpělivost a dlouhodobou všemožnou podporu, Endale za pravidelnou údržbu zkušeného těla, firmě Allivictus za to, že na tělo prolezlé česnekem si nepřijde žádná nemoc, Chimpanzee za přísun skvělých produktů, které mě drží na trati, Leki za skvělé hole a akčnost při tom, co si vymýšlím, Lawi za ochotu a vstřícnost při vymýšlení běžeckých věcí na míru, všem dalším partnerům za to, že jsou se mnou a všem přátelům, známým i neznámým za to, že mi fandí. Díky!!!

Jo a ten cíl?

Myslím, že můžu být trochu neskromný a se vší pokorou, pokud bude sloužit zdraví, říct, že se chci posunout ještě trochu výš. Chci se pokusit příští rok nakouknout do první desítky na UTMB a dalších dvou třech světových stomílových závodech.

Udělali jsme s týmem rozbor mezičasů a zjistili, že na posledních 25 km jsem měl 3. nejrychlejší čas ze všech, 4 minuty za prvním Didrikem Hermansenem a 1 minuty za druhým Erikem Claverym. Třetí Yeray Duran už za mnou zaostal o 20 minut…