Setkání s toaletami v jiných zemích v každém z nás vyvolává různé pocity. U někoho rozčilení a touhu vrátit se domů, u jiného zase úsměv a radost ze seznámení se s jinou kulturou. Nyní vyrazíme do Ladakhu.
Pozdně odpolední slunce vytvářelo nádhernou kulisu opuštěného nádvoří kláštera Likir čnícího vysoko nad zapadlým údolím.
„Je, oni tady mají nachystaný čaj,“ dělil se s námi o svou radost Pavel. „Ten je úžasný, Kašmírský,“ hlásila Jana a přitom si nalévala druhý šálek tohoto vlažného moku. Mniši nachystali termosku s čajem na nádvoří pro náhodné příchozí, aby se mohli po náročné pouti trochu osvěžit.
Jak už to tak bývá, čaj či káva mají občas kakupudné účinky. „Jdu vyzkoušet kvalitu místních toalet,“ nahlásil jsem a zmizel jsem ke dveřím s mezinárodním označením napsaným rudou barvou na oprýskaných dveřích. „Pak řekni jaké to tam je, jestli můžem taky,“ zasmála se Iva a já za sebou zavřel dveře. Docela veliká místnost byla čistá. Uprostřed byl tak 20 cm široký otvor v podlaze. „K čemu tady mají tu hromadu drobných kamínků,“ dumal jsem dřepíc nad onou dírou v zemi.
Brzy jsem ale odpověď zjistil. Díra v podlaze byla tak 20 metrů hluboká, dole byl vidět velký otvor ve skále a ze zdola vál slabý průvan. „Aha, takže když jeden ten malý kamínek obalím použitým toaletním papírem, díky hmotnosti kamínku spadne až úplně dolů.“ Jal jsem se opatrně balit jeden náhodně vybraný kamínek.
Asi v polovině letu dolů se ale papír z kamínku vybalil a já s úžasem hleděl jak se onen použitý hnědý, smradlavý toaletní papír blíží k horní hraně otvoru, poté vyletěl vysoko až těsně pod strop. Asi po minutě, kdy mi papír lítal nad hlavou, začal velmi, velmi pomalu klesat do bezpečných výšin. Konečně jsem byl schopen jej uchopit, vzít větší kamínek, pořádně jej zabalit a opět vhodit do otvoru v zemi.
„Tak jaké tam mají záchody?“ ptaly se holky. „Neuvěřitelné, odporující zemské přitažlivosti“ a ještě dlouho poté jsem se hlasitě smál.
