Zapomenutým světem z Vendryně do Třince

Vendryně, žel. st. – Vendryně, kulturní dům 2 km – Nýdek 5,5 km – Pod chatou Čantoryje 9 km – Nýdek, Gora 11,5 km – Pod Malým Ostrým, rozc. 15,5 km – Pod Jahodnou 19 km – Třinec, Sosna 20,5 km – Třinec, žel. st. 22 km

Od železniční zastávky Vendryně při hlavní silnici z Třince na Jablunkov půjdeme severovýchodním směrem po silnici spolu se zelenou turistickou značkou. (Stravování: restaurace-motorest Na Čornovském, Formanka.) Přejdeme přes potok, na křižovatce pokračujeme rovně vzhůru do horní části vsi.

Vendryně* je územně rozsáhlá obec ležící v údolí potoka na úpatí Prašivé hory, Ostrého, Vavřkovy a Babí hory. Patří k ní řada samot. V minulosti se tu těžila železná ruda a vápenec. Na rozcestí u kulturního domu zelenou značku opustíme a dáme se vpravo ke kostelu sv. Kateřiny, pozdně barokní jednolodní svatyni s průčelní věží. Nad vstupním schodištěm na pilířích jsou dvě kopie barokních soch sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriána. Ve věží je zavěšen vzácný zvon homolovitého tvaru, ulitý v letech 1440–50 zvonařem Hanusem Freudenthalerem. Za kostelem pokračujeme po silnici asi 200 m, pak zahneme vpravo přes můstek a dál asfaltovou silničkou.

Na rozcestí za posledním domkem se dáme vlevo. Na dalším rozcestí půjdeme opět vlevo podél oplocené pastviny k asfaltové silničce, po ní pak dál v původním směru. Mineme několik domů a loukami nad údolím potoka míříme k východu. Silnička po čase opět sestoupí mezi domky k potoku, stočí se vpravo, pak po můstku překročí menší potůček. V těchto místech, v levotočivé zatáčce, odbočíme mírně vpravo na travnatou polní cestu. Stoupáme podél oplocených zahrad, za posledním domkem na rozcestí jdeme vlevo. U dalšího osamělého stavení s mohutnou lípou a stolkem s lavičkami přejdeme přes potůček u pramene, pak se cesta změní v pěšinu a stoupá oplocenými pastvinami. Neodbočujeme k osamocenému domu vpravo nad námi, ale stáčíme se spíše vlevo k malému lesíku.Postupně vystoupáme ke statku, kde se opět objeví široká cesta. Dovede nás na hřebínek, odtud pokračujeme po pohodlné cestě svahem dolů do Nýdku. Můžeme si při tom vychutnat nádherné pohledy* na panorama Slezských Beskyd.

Postupně klesneme až do středu vsi Nýdek*, ležící v údolí potoka Hluchová a několika menších přítoků. Obec vznikla při kolonizaci této části Těšínska asi počátkem 15. stol., prvně se připomíná v r. 1430. Od r. 1458 byla majetkem vladyků z Lešné, od r. 1502 Čelů z Čechovic, od r. 1793 součástí těšínské komory. Severně od vsi pod Ostrým se v letech 1770–1870 dolovala železná ruda pelosiderit. Koncem 2. světové války působily v Nýdku a okolí partyzánské oddíly, po nichž tu zůstaly porůznu zachovány zbytky bunkrů. Pozoruhodnou památkou lidového stavitelství je dřevěný kostel sv. Mikuláše*, vystavěný v r. 1576 pro ty obyvatele obce, kteří to měli daleko do kostela ve Vendryni. Kostelík je jednolodní obdélná stavba s pravoúhlým presbytářem, ze sedlové střechy nad průčelím vystupuje hranolová bedněná věž s jehlancovitou střechou. Stavba poněkud utrpěla úpravami v 19. stol. Střechu dnes kryje eternit, stěny jsou ošalované deskami. V interiéru je kruchta nesená čtyřmi pilíři, poprseň zdobí ploché dřevěné kuželky. Zajímavý je barokizující oltář z 19. stol.

Jinou pozoruhodnou stavbou je tzv. kurlok – budova čp. 37, bez komínu, vystavěná r. 1789, čp. 20 je roubená chalupa z konce 18. stol., čp. 111 z počátku 19. stol. aj. V obci je řada rekreačních objektů, jsou tu ideální podmínky pro pěší turistiku i cykloturistiku, ale i pro zimní sporty. (Ubytování, stravování: penziony San Beskydo, U Gazdy, U Kohouta; restaurace Nýdečanka, Myslivna; hostinec Pod lípou; vinárna U barona, občerstvení u konečné autobusu.)

Na křižovatce u restaurace Nýdečanka se dáme vlevo na silnici, brzy se k nám přidá červená turistická značka, přicházející zprava z údolí Hluchové. Spolu s ní procházíme vsí až k turistické orientaci, pak se dáme silničkou vpravo. Asi po 800 m odbočíme vpravo na pěšinu, přejdeme potůček a stoupáme krajem louky znovu k silničce, po ní vpravo ke křižovatce a mírně vlevo kamenitou cestou vzhůru do svahu. Opět krátce sledujeme asfaltku, pak z ní zahneme pro změnu vlevo a cestou loukami přes samoty Zakámen* stoupáme k lesu. Od jeho okraje je báječný výhled**.

Červená pak pokračuje ještě krátce vzhůru lesem k rozcestí Pod chatou Čantoryje. Začíná tu modrá značka, po které bychom mohli vystoupit k turistické chatě a na vlastní vrchol Velké Čantoryje, my se však přidržíme červené, která uhýbá ostře vlevo téměř do protisměru a prudce klesá pěšinou k lesní vozovce. Po ní se dáme vpravo a zvolna klesáme okrajem národní přírodní rezervace Čantoryje** (39,5 ha). Dochoval se tu bukojedlový karpatský les pralesovitého vzhledu s výskytem tisu, pokrývající strmé jihozápadní svahy hraničního hřebene.

Za ostrou levotočivou zatáčkou nepřehlédneme, že značka míří vpravo na pěšinu, která vede zprvu dolů, pak traverzuje svahem divokým lesním porostem. Časem se změní na širší cestu, která vyústí na lesní vozovku, brzy z ní však znovu odbočí na cestičku do hustého lesa. Procházíme skutečně divočinou, rovinaté úseky se střídají s klesáním, po určitou dobu sleduje cesta přímo státní hranici.

Před orientačním místem Nýdek, Gora (pozor, tabulky, umístěné na stromě v dost hustém porostu není obtížné přehlédnout) míří červená značka z cesty vpravo na pěšinu do mladého smrkového lesa. Stále klesáme mlázím, později krajem louky k rozcestí u lesní silničky v pěkném sevřeném údolí Horského potoka při rekreační osadě Gora. Rozcestí přetneme a dáme se vpravo na lesní cestu, stoupající do svahu Ostrého. Prudký výstup skončí na silničce; i po ní pokračujeme vzhůru, stoupání je však mírnější. Silnička zleva obchází zalesněný vrchol Ostrý (709 m), po kterém vede hranice. Asi 100 m za nejvyšším místem uhýbá značka vpravo do lesa. Ještě asi 0,5 km zvolna stoupáme až k česko-polské hranici, kterou pak sledujeme po zarostlé pěšině až k rozcestí Pod Malým Ostrým; vlevo odbočuje zelená značka do Vendryně a na Javorový.

Červená opustí les a stále v dohledu hraničních patníků přechází přes nekosenou louku, později vystoupá vpravo na vrchol úzkého zalesněného hřebínku. Vlevo se objeví oplocení rozlehlé obory*, položené na jižním svahu Babí hory. Plot, kopírující státní hranici, sledujeme asi 1,5 km, na jeho konci jdeme vlevo dolů lesem k silničce a po ní vpravo. Vozovka vede zprvu po vrstevnici, pak začíná klesat, přejde přes louku s pěkně položenou samotou a dovede nás k rozcestí. Červená značka zahýbá vpravo (neznačenou cestou vlevo bychom došli do Vendryně) a pokračuje stále dolů asi 500 m k dalšímu rozcestí, kde silničku opustí a jde přímo lesem k rozcestí Pod Jahodnou. Začíná tu krátká žlutá spojka, vedoucí k silnici, spojující Třinec s Vendryní. Kolem zalesněného vrcholu Jahodné (407 m) byla zřízena 3 km dlouhá naučná stezka.

Pokračujeme po červené stále lesem, občas se nám otvírají pohledy na Třinec. Za stálého klesání dojdeme k aut. zast. Třinec, Sosna při okraji sídliště. Odtud už stále po silnici okrajovou částí města dojdeme k třinecké železniční stanici.

Třinec** je městem veskrze moderním a jeho historie se významněji odvíjela až v posledních 150 letech. Předchůdcem města byla jen malá obec, prvně zmiňovaná v r. 1444. V 18. a 19. stol. se v okolí těžila železná ruda a vápenec, v rozsáhlých lesích se v milířích pálilo dřevěné uhlí. To vše vytvářelo ideální podmínky pro výrobu železa. Zlomovým rokem ve vývoji Třince byl rok 1837, kdy na jeho území byly založeny železárny, jejichž první pec zahájila provoz 1. dubna 1839. Výroba se rychle rozrůstala, v r. 1842 přibyla slévárna, v r. 1845 smaltovna na nádobí, r. 1873 koksovna. Do konce 19. stol. se z původní malé výrobny stal průmyslový kolos, nejvýznamnější podnik v celém Těšínském Slezsku. Rozvoji napomohlo vybudování železnice z Bohumína do Košic, která umožnila rychlou a lacinou dopravu ostravského uhlí a slovenské železné rudy ze Spiše a Gemeru. V r. 1906 byl pro pohon třineckých válcoven poprvé na světě zaveden elektrický proud. V r. 1920 byl Třinec na základě mírové dohody s Polskem připojen k ČSR a v r. 1931 se stal městem.

Pohnuté osudy pak zažil během druhé světové války, když jej v r. 1938 okupovalo polské a o rok později německé vojsko. V poválečných letech se železárny rozvíjely velmi rychlým tempem, v r. 1989 měly již na 20 000 zaměstnanců, kteří sem dojížděli nejen z celého okolí, ale i ze Slovenska a Polska. Dnes je město spádovým centrem celé oblasti, s okolními městy dobře propojené železnicí i silnicemi. Je vhodným výchozím místem pro poznávání Moravskoslezských a Slezských Beskyd, pro letní i zimní turistiku. Je známým centrem sportu, mj. tu sídlí náš špičkový hokejový tým TŽ Třinec.

Město má téměř výhradně moderní zástavbu, malý soubor památek zahrnuje většinou objekty z konce 19. stol., jako evangelický a katolický kostel či areál hřbitova. Urbanisticky zajímavým souborem je kolonie Na Borku. Návštěvníkům můžeme doporučit prohlídku Muzea Třineckých železáren a města Třince** ve Frýdecké ulici. Jeho expozice dokumentují dějiny železáren i města, mezi řadou maket vyniká model železáren a jednoho z domků kolonie Na Borku, exponáty doplňuje videoprogram. V místní části Konská se narodil básník polského Slezska Jan Kubisz (1848–1929). (Ubytování, stravování: hotel Steel aj.)

(Doporučujeme průvodce po Beskydech ze Zelené edice.)