Aspoň takto na Poláka Jozefa Nyku působí chystaná nejmenovaná kniha francouzského autora. Co dál z knihy v kapitolách o polském horolezectví vyplývá? A je možné, že si za tento pokřivený názor „ze západu“ Poláci mohou taky trochu sami?
Jozef Nyka je ročník narození 1924, což už samo o sobě naznačuje, že je to někdo s obrovskými životními zkušenostmi a přehledem. A když vám řeknu, že se jedná o horolezce a publicistu, tak je zřejmé, že bychom jen těžko hledali někoho povolanější pro vyjádření se k tématu „historie polského horolezectví“.
Jozef Nyka, narozen r. 1924*, Łysinin – autor mnoha turistických průvodců v Polsku, – dlouholetý redaktor časopisu „Taternik“, – spolupráce s mnoha zahraničními redakcemi, – mnoho prvovýstupů ve Vysokých Tatrách v 50. a 60. letech, – přelezy těžkých cest na Marmoladě, Torre di Valgrande, Monte Civetta, Cima Grande atd., – čestný člen polského horolezeckého svazu, – čestný člen jednoho z nejstarších španělských horolezeckých klubů „Real Sociedad Española de Alpinismo“. |
Jozef Nyka byl osloven v souvislosti s vyjádřením se ke dvěma kapitolám týkajícím se polského horolezectví v rámci připravované francouzské knihy o horolezectví. Pro vytvoření těchto kapitol bylo čerpáno ze zdrojů internetu a publikací Gertrudy Reinischové (Wanda Rutkiewicz: A Caravan of Dreams, r.v. 1998) a Bernadette McDonaldové (Freedom Climbers, r.v. 2011), jelikož autor sám se neorientuje v historii polského horolezectví.
Níže už slova samotného Jozefa Nyky, která byla zveřejněna v rámci článku “ Tak dziś widzi nas Zachód – głos Józefa Nyki“ na portálu wspinanie.pl, z letošního dubna. Já se pokusil o jejich volný překlad. Snad se mi podařilo správně zachytit myšlenky pana Jozefa Nyky, jelikož tato problematika obecně se trochu týká také nás a zdá se mi zajímavá. Zároveň netvrdím, že vše co je v textu uvedeno musí platit v rámci všech západních zemí a tamních horolezců.
Dojmy ze zaslaných textů
Ze zaslaných textů se dovídám, že zlatá éra polského, především himálajského horolezectví a tehdejší odvážné výkony našich horolezců, byly motivovány potřebou utéct od režimu a všudypřítomné bídy.
Do hor nás tedy nepřivedla vášeň pro horolezectví a to, že „hory jsou“, ale především touha po svobodě. Naštěstí se podařilo přesvědčit režim, že úspěchy v horách jsou dobrá propagace socialismu. Úřady nám však na výjezdy nedaly ani halíř.
To, co chybělo v rozpočtu, doplňovali jsme natíráním komínů. Tento způsob obstarávání peněz měl pocházet z hlavy Jerzyho Kukuczky. Dále se na financování expedic podílelo pašování a nelegální obchod, což dovedli polští horolezci do mistrovské podoby. Největší problémy však byly spojeny se získáním povolení na výjezd. Především pro pocit svobody se polští horolezci pouštěli do lezecky málo známých oblastí.
Ale „něco za něco“. V raportech z výprav bylo nutno vychvalovat levicový systém a hodnoty socialismu ve sportu. Mnoho z vyjíždějících, i když s odporem, muselo podávat zprávy Úřadu bezpečnosti (UB, Urząd Bezpieczeństwa), čímž v podstatě špehovali horolezce ze západu.
Takto, ve velké zkratce, vypadalo polské horolezectví podle zmiňovaných kapitol v knize, nemluvě o tom, že chybí uvedení mnoha zdokumentovaných a podložených polských výstupů. Jinak řečeno, kdyby nebyla éra komunismu v Polsku, tak by naši horolezci neměli přes všechen komfort, svobodu a pohodlí potřebu vyrážet do hor. Takže bychom asi neslezli Kunyang Chhish (r. 1971), centrální a jižní vrcholy Kančendžengy (r. 1978) či Everest v zimě (r. 1980), jelikož bychom prostě neměli potřebnou touhu.
Polské výstupy ve 20. a 30. letech minulého století byly opomenuty
Autor knihy přijal stanovisko, které jsme sotva očekávali. Nebylo mu například známo, že Poláci byli první na třech ze čtyř nejvyšších jihoamerických štítů (kromě Aconcaguii šlo navíc o nové cesty). Tyto výstupy se uskutečnily mezi lety 1934 – 1937, tedy více než 10 let předtím, než do Polska dorazil socialismus. Dalším příkladem může být čtyřčlenná polská výprava z roku 1939, při níž se podařilo vystoupit na východní vrchol Nanda Devi, což byl před zlatou érou lezení v Himálajích jeden z nejodvážnějších a největších výkonů. Vzhledem k období před rokem 1939 je třeba vzpomenout také na obtížné výstupy na Kavkaze, nové cesty ve Vysokém Atlase či expedici na Špicberky. Tyto předválečné úspěchy však nesedí do scénáře knihy.
Vzpomínám si na telefonát Janka Mostowskiego, který na základě čtení knihy Bernadette McDonaldové zjistil, že na Noshaq v roce 1960 nelezl jako horolezec a badatel žíznivý po dobrodružství, ale především z politických důvodů.
Co se týče zmiňovaných raportů, tak byl autor knihy odkázán na „Taternik“, v rámci kterého se režim netěšil příliš velké oblibě. A tudíž se jednalo z pravidla o ryze technická hlášení. Jelikož však autor nezná polský jazyk, zůstal odkázaný na německou verzi knihy o Kunyang Chhishu, vydané v roce 1977 v neobjektivní NDR. Více bolestné je však nařčení, že horolezci s sebou „prováděli“ také agenty UB. Polské horolezecké kluby tehdy měly zhruba 4000 členů a pouze ve třech nebo čtyřech je známo, že existovala „spolupráce“ s UB, což se navíc v žádném případě netýkalo našich himálajských a dalších nejlepších horolezců.
Poláci by neměli být pasivní a osvětlit skutečnosti
Bohužel se obávám, že můj názor nedosáhne zamýšleného účelu. Autor zná mé stanovisko a má tu výhodu, že mé vyjádření může jednoduše vynechat a psát dál, co se mu zlíbí. Pravděpodobně mě shledá dítětem tehdejšího režimu a argumenty paní McDonaldové mu přijdou důvěryhodnější.
Na druhou stranu je nutné říct, že v interpretaci těchto mylných informací ze strany západní literatury nejsme bez viny, jelikož do této chvíle není na trhu kniha, která by mapovala historii polského horolezectví, jeho úspěchy a detailněji popisovala organizační, personální a kulturní zázemí. Anglická verze takové knihy by pak byla velmi užitečná vzhledem k zahraničním publikacím o polském horolezectví a jeho historii. V tuto chvíli je k dispozici pouze stručný popis v rámci webových stránek PZA (Polski Związek Alpinizmu).
Zdroj: wspinanie.pl
