Za zašlou slávou Nosticů: Putování mezi Rotavou a Olovím

Rotava, žel. st. – Rotava, hřiště 3 km – Rotava, hasičská zbrojnice 4 km – Pod Rotavskou myslivnou 5,5 km – odbočka k čedičovému lomu 6,5 km – Dolní Rotava 7,5 km – rozc. Pod Favoritem 9,5 km – Jindřichovice 12 km – mauzoleum a zpět 13 km – Loučná 15 km – Oloví, žel. st. 18 km

Od žel. stanice Rotava v údolí Svatavy nás provází zelená značka. Po málo frekventované asfaltové silničce dojdeme k mostu a přes něj k hlavní silnici. Po ní zahneme vlevo, přejdeme železniční vlečku z r. 1900, vedoucí do 4 km vzdálených rotavských železáren, a za ní zahneme mírně vpravo na prudce stoupající cestu do lesa. (Zmíněná vlečka se měla stát součástí projektované horské trati, která by z Rotavy pokračovala přes Šindelovou, Lesík a Bernov do Nejdku. Realizaci projektu však zabránila 1. světová válka.) Jdeme stále vzhůru bočním údolím podél malého potoka, stoupání se postupně zmírní a za dvěma lesními školkami cesta sestoupí na křižovatku šesti komunikací. Naše zelená značka nás vede mírně vlevo k turistické orientaci u fotbalového hřiště na kraji Rotavy. Hřiště obejdeme a zahneme vpravo k hlavní silnici procházející sídlištěm v Horní Rotavě

Rotava* je ryze průmyslová obec, jejíž historie je nerozlučně spjata s výrobou železa.  První železný hamr se tu připomíná v r. 1543, během 2. pol. 16. stol. zahájilo provoz několik dalších, přibyly i hutě a pece. Železo se získávalo ze zdejšího čediče, obsahujícího magnetovec. V r. 1628 se v Rotavě začaly vyrábět plechy, na odbyt šel i místní vynález – pocínování železa. V r. 1617 koupili hamry Šlikové, pak se majitelé často střídali, nakonec je v pobělohorské době získali Nosticové. Překotný rozvoj železáren nastal po zahájení těžby hnědého uhlí na Sokolovsku v pol. 19. stol. Plynem z uhlí se vytápěly dvě žhavicí pece při nové válcovně plechů z r. 1861, o 19 let později přibyla další válcovna, produkující 2000 tun plechů ročně. Plechy se tu i zpracovávaly na další výrobky, např. nádobí. Již v r. 1899 byly všechny provozy vybaveny elektrickým osvětlením. Nová akciová společnost, která vznikla v r. 1909 spojením zdejších nosticovských železáren s Petzoldovými železárnami v Nejdku, zaměstnávala před 1. světovou válkou na 1400 dělníků. Během válečných let přešly železárny na vojenskou výrobu, mj. produkovaly i dělostřeleckou munici.

V r. 1928 se rotavská společnost stala součástí Válcoven plechu Karlova Huť, což se nepříznivě projevilo během hospodářské krize, kdy byly zdejší provozovny zavírány a výroba i část pracovníků převáděny do mateřského podniku. Několik měsíců trvající stávka proti bídě a hladu neskončila úspěchem, větší část zaměstnanců rotavských železáren zůstala bez zaměstnání. K plnému obnovení výroby došlo až po německém záboru Sudet a během 2. světové války, kdy továrna v Rotavě opět přešla na vojenskou výrobu. V té době tu pracovalo i mnoho válečných zajatců a totálně nasazených z celé Evropy. Po skončení války a odsunu německých obyvatel zůstaly brány železáren uzavřeny až do r. 1957. Pak tu byly nově zřízeny slévárny a obrobny, které v rámci n. p. Škoda Plzeň produkovaly vulkanizační lisy. Rozšíření výroby si vyžádalo nový příliv pracovních sil, pro které v Horní Rotavě vyrostly nové sídlištní celky s plnou občanskou vybaveností – školami, obchody, sportovní halou apod. V r. 1965 byla Rotava povýšena na město. Původní Dolní Rotavu dnes tvoří převážně průmyslové komplexy, Horní Rotavu obytná sídliště. Obec nemá žádné památkové objekty. Mezi Dolní Rotavou a rotavským nádražím je malebné Anenské údolí. (Stravování: restaurace Slovanský dům, denně 10–22 h, každé první PO v měsíci zavřeno; Rio esspreso, PO–SO 14–02, NE 13–01 h.)

Po hlavní silnici jdeme krátce vpravo a hned vlevo ulicí dolů mezi rodinnými domky. Sestoupíme na křižovatku u hasičské zbrojnice, zahneme vlevo a vzápětí vpravo na asfaltovou cestu kolem transformátoru. Na dalším rozcestí nás pak zelená značka vede vpravo po silnici. Zvolna stoupáme asi 1 km, pak sejdeme lesem k turistickému rozcestí Pod rotavskou hájovnou. Zelená tu uhýbá vlevo proti proudu potoka Bystřina do Stříbrné, my se dáme na opačnou stranu, tedy vpravo údolím po žluté značce po lesní asfaltové silničce. Vede nás stále dolů nad pravým břehem potoka, který tu protéká romantickým balvanitým korytem*. Po necelém kilometru dojdeme na rozcestí, kde vpravo odbočuje cesta (1,5 km a zpět) provázená významovou turistickou značkou do bývalého čedičového lomu**, který je chráněnou přírodní památkou. Lomová těžba tu odkryla profil skalního masivu, tvořený třetihorní sopečnou vyvřelinou, která ztuhla do podoby výrazných šestibokých sloupovitých hranolů, uspořádaných do tvaru milíře. Po Panské skále u Kamenického Šenova je to druhá nejkrásnější ukázka sloupcové odlučnosti čediče u nás. Z nejvyššího místa lomu je pěkný pohled na Rotavu a blízké okolí.

Naše hlavní trasa zahýbá po žluté značce vlevo a stále podél potoka nás dovede k prvním domům Dolní Rotavy u soutoku Bystřiny a Rotavy. Asfaltová silnička přejde vpravo přes most, mine penzion Sport a posléze vyústí u turistické orientace na hlavní silnici. Do Rotavy tu zleva ústí další potok – Skřiváň, zvaný také Javořinský či Oborský. Vydáme se vlevo proti jeho toku. Vstupujeme do hezkého zalesněného údolí; po 200 m míjíme vpravo pěkný osamělý dům čp. 33 s hrázděným patrem a bedněným štítem, nedávno renovovaný. Za ním obejdeme závoru a po lávce přejdeme na druhý břeh potoka (cesta vede brodem). V následujícím úseku takto vyměníme břehy ještě dvakrát. Údolí je divoké a romantické**, potok protéká balvanitým korytem, které v menším měřítku připomíná šumavskou Vydru. Za stálého mírného stoupání dorazíme až k rozcestí Pod Favoritem.

Stojí za to udělat krátkou odbočku vlevo přes kamenný most po modré značce (přichází zprava z protisměru) a dojít k bývalému loveckému zámku Favorit**. Dal jej vystavět v r. 1769 uprostřed rozlehlé obory mezi Jindřichovicemi a Šindelovou hrabě František Antonín Nostic pro svou manželku Marii Alžbětu. Původní pojmenování „Mes idées“ (Mé myšlenky) bylo později vytlačeno názvem Favorit, čímž měl být vyjádřen jeho mimořádný význam a obliba u vrchnosti, pro kterou se stal hlavním sídlem. V původní rokokové podobě vydržel až do r. 1898, kdy ho dal Jan Nostic zbořit a na jeho místě postavit dnešní novoklasicistní objekt (1904–1906), který se stal letním sídlem Nosticů. Je to trojkřídlá přízemní budova, jejíž postranní křídla uzavírají čestný dvůr s předsunutým prostorem na sloupech. Hlavní křídlo má v ose budovy na obou stranách válcový rizalit. Dvojvalbové střechy se nad sály středního traktu protínají v kupoli. Při zámku stojí dřevěná kaple sv. Huberta se šindelem pokrytou střechou a stěnami, završená věžičkou, a pozdně barokní socha téhož světce. Součástí areálu jsou také hospodářské objekty a hájovna. Bývalá obora měla rozlohu 360 ha. V době komunistické éry získal zámek podnik Inženýrské a průmyslové stavby a upravil jej na školní a rekreační středisko. Po r. 1990 byl zprivatizován, v současné době je majetkem banky, která řeší otázku nového majitele. Máme-li dostatek času, stojí za to se ještě projít dál po modré značce, která prochází starou cestou do údolí pod Šindelovou, lemovanou překrásnou alejí památných stromů – 84 mohutných modřínů.

Od rozcestí u mostu, kde roste památný strom zv. Hubertův smrk, starý 160 let, rozlomený vichřicí, půjdeme mírně vpravo vzhůru po silničce spolu se žlutou a modrou značkou. Jde o bývalou kočárovou cestu, spojující Favorit s dalším nosticovským zámkem v Jindřichovicích, místy vroubenou mohutnými stromy. Asi 300 m stoupáme, pak pokračujeme prakticky po rovině přes loučku obklopenou lesem. Nedaleko od místa, kde silnička ústí na hlavní silnici, míjíme objekty bývalé panské myslivny a hájovny, umístěné symetricky naproti sobě po obou stranách cesty. Po silnici pak jdeme asi 400 m, pak zahneme vpravo do úzké javorové aleje. Ta nás dovede na hráz pěkného rybníka s obezděným ostrůvkem, dnes upraveného na koupaliště. Rybník se jmenuje Ovčí a na ostrůvku, na kterém dnes roste velká olše, prý lidé vídávali vodníka. Ten si každý rok v létě získával lidskou oběť, kterou topil ve vodách rybníka. Duše nešťastníků schovával na dně pod pokličkami v hrníčcích. O kus dál vyjdeme na silnici na severním okraji Jindřichovic** a pokračujeme po ní vpravo dolů kolem zámku do středu obce.

V dobách, kdy zdejší krajinu pokrývaly jen hluboké neprostupné lesy, sem často zavítali lovci a rybáři. Jeden z nich – Jindřich – si zdejší oblast obzvlášť oblíbil a časem si tu zbudoval dřevěný domek, do kterého přesídlil natrvalo. Místo pak po něm dostalo jméno Heinrichsgrün, tedy Jindřichova mýtina. Časem se k němu připojil ještě jeden rybář. Tito dva byli podle pověsti prvními obyvateli dnešních Jindřichovic. Jméno osady se poprvé objevuje v listině papeže Řehoře X. v r. 1273. Tehdy patřila k panství kláštera v Teplé. Podle koncovky německého názvu „grün“ je možné usuzovat, že jejími zakladateli byli němečtí kolonisté z Frank, kteří tuto koncovku ve jménech vesnic s oblibou užívali. V r. 1340 koupil osadu, ležící na staré obchodní (erfurtské) cestě, majitel Nejdku Petr Plik; již tehdy v okolí pracovalo několik cínových dolů. V r. 1434 získal zdejší panství kancléř císaře Zikmunda Kašpar Šlik, jehož rod je držel až do r. 1627, kdy musel Jindřichovice prodat Ottovi Nosticovi. Šlikové obec zvelebili, rozšířili těžbu kovů (kromě cínu se tu získávalo i stříbro, olovo a železo) a v r. 1537 udělili vsi městská práva, která později potvrdil i císař Ferdinand I. Již od r. 1518 tu stála radnice, v r. 1537 se připomíná pivovar a r. 1592 škola. Obyvatelé se kromě hornictví věnovali i zemědělství, zdárně se rozvíjela také řemesla, jako puškařství, jehlařství a krajkářství, v provozu tu byly mlýny, železné hamry a milíře na pálení dřevěného uhlí. Nosticové drželi Jindřichovice až do r. 1945. I za jejich panování se obec dále rozvíjela; r. 1843 tu v 267 domech žilo asi 1900 obyvatel.

Za 1. světové války v r. 1915 byl mezi Jindřichovicemi a rotavským lomen na čedič zřízen tábor ruských a srbských zajatců, kteří pracovali v rotavských železárnách a stavěli chemickou továrnu v Sokolově. Velké množství jich podlehlo hladu, vyčerpání, špatné hygieně a epidemiím. Zemřelí byli pochováváni na lesním hřbitově pod táborem, často i do hromadných hrobů. Po skončení války byla většina kosterních pozůstatků exhumována a pietně uložena do mauzolea, které dala v r. 1928 vystavět z bývalé vodárny na výšině nad obcí jugoslávská vláda. Jsou tu pochovány ostatky asi 7100 Srbů a 189 Rusů. Mauzoleum* , obklopené malým parčíkem, je udržováno ve vzorném stavu. (Vede sem odbočka modré značky od turistické orientace v obci, 0,5 km a zpět.)

V horní části obce stojí zámek*, vystavěný v r. 1672 Janem Hartvíkem Nosticem jako náhrada za starou šlikovskou tvrz. Je to raně barokní objekt, ve 2. pol. 19. stol. pseodogoticky upravený. Jeho jádrem je dvoupatrová čtverhranná budova s kulatými nárožními věžemi, na kterou navazují patrová postranní křídla. Na druhé straně jsou dvě přízemní hospodářská stavení. Svým typem připomíná zámek šlechtické sídlo v Sokolově, i když z původní barokní stavby zůstala jen kaple a zbytek arkád – dnešní vzhled objektu určila pozdější pseudogotická úprava. Poblíž dnešního vchodu je do stěny zazděný raně renesanční plastický reliéf z načervenalého mramoru s motivem sv. Jiří, přenesený sem pravděpodobně z původní tvrze. Dnes je zámek nově opraven a je zde umístěn okresní archív. Podle pověsti je tu možné občas za tichých letních nocí spatřit bíle oblečenou postavu a zaslechnout i její nářek. Je to prý duch dcery jednoho zámeckého pána, kterou dal otec zaživa zazdít do věže, protože se tajně zasnoubila se synem panského lesního.

Z dalších jindřichovických památek vyniká kostel sv. Martina* v dominantní poloze při silnici. Je to gotizující stavba z r. 1803, navazující na starší středověkou svatyni, se zajímavou osmibokou věží a šestibokým presbytářem. Pod věží je náhrobní deska rotavských hamerníků Hutschenreutherů, kteří byli za obětavou práci povýšeni do šlechtického stavu. Nedaleká fara vznikla přestavbou panské myslivny. Dům čp. 11 je bývalá radnice, v dnešní podobě empírová z r. 1815. Uprostřed obce stojí socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1773. K zajímavé události došlo v Jindřichovicích ke konci 30leté války. Na Štědrý den r. 1644 vtrhlo do městečka 600 švédských jezdců a požadovalo obrovskou sumu 1400 tolarů výpalného, jinak prý obec vyplení a vypálí. Zoufalí měšťané nebyli schopni ve stanovené lhůtě dvou hodin tuto částku v žádném případě shromáždit. Tehdy se prý dobrovolně přihlásili tři jindřichovičtí občané jako rukojmí, kteří ručili svými životy za to, že peníze budou později vyplaceny. Švédové je přivázali ke koním, za kterými museli s oddílem běžet přes Rotavu a Kraslice až do saského Plavna, kde byli – zmrzlí a utrmácení, uvězněni. Jindřichovičtí za přispění obyvatel okolních vsí po čtrnácti dnech skutečně požadované výkupné sehnali a předali Švédům. Ti dodrželi slovo a trojici statečných propustili. (Stravování: hostinec Petr, PO–ČT 15–22, PÁ 15–24, SO 14–24, NE 14–22 h.)

Od turistické orientace ve středu obce jdeme po modré značce vpravo po silnici ke kostelu, za ním vlevo na vedlejší silnici, která nás přes pláň nad údolím Novohorského potoka dovede do osady Loučná. Na jejím konci se silnička změní v cestu, která vpravo mine zalesněný vrchol Březové (664 m) a pak začne sestupovat podél sloupů vysokého napětí. Střídavě loukami a okraji lesíků pokračujeme asi kilometr, pak se cesta stočí vlevo a výrazněji klesá kolem samoty Hory k soutoku Svatavy a Novohorského potoka v dolní části Oloví. Značka nás dovede k hlavní silnici, po které zahneme vpravo k žel. stanici.

(Doporučujemeprůvodce Krušné hory – západ ze Zelené edice.)