„Z žáru a dýmu vznikla tato skála,“ říká Anaxagoras v Goethově Faustovi ve sporu s dalším antickým filosofem Thálesem. Slavní mužové v Goethově básni zastupovali dva protichůdné názory na vznik sopek. Plutonisté byli přesvědčeni o sopečném (vulkanickém) původu čedičových skal, neptunisté věřili, že všechny horniny (tedy i čedič) vznikly buď jako chemické sraženiny nebo jako mechanické usazeniny z vody. Předmětem debaty vedené na nejvyšší vědecké úrovni se stal i nenápadný kopec Komorní hůrka (503 m), o jehož prozkoumání se zasloužil právě slavný německý básník.
Od hlavního nádraží v Chebu se vydáme po červené turistické značce do historického centra a do údolí Ohře. Značka nás vede vlevo proti proudu řeky kolem tenisových kurtů pod hradem. Silnička končí zákazem vjezdu a mění se v příjemnou vycházkovou komunikaci. Vystoupáme na přehradní hráz údolní nádrže Skalka, postavené v letech 1961–1964. Kamenitá hráz je vysoká 17 m, v koruně dlouhá 115 m, vodní plocha má rozlohu 385 ha, hloubka dosahuje až 14 m. Vodní dílo má průmyslové využití, chrání před velkými vodami a je využíváno i k rekreaci.
Právě poblíž Chebu vstupuje na naše území řeka Ohře, pramenící na svazích Schneebergu (752 m) v SRN a po 300 km ústící u Litoměřic do Labe. Od Chebu je využívána i vodáky.Po hrázi přecházíme na levý břeh a po cestě se dáme vlevo kolem koupaliště (občerstvení), v zalesněné stráni k okraji lesa a obloukem vlevo k Chebské stráži, empírovému vyhlídkovému altánu, od kterého se otvírají moc hezké výhledy na přehradu a do Německa. Jdeme po okraji lesa, pak po vyšlapané cestičce můžeme přetnout louku a sejít na zpevněnou komunikaci, vstupující do převážně rekreační osady Skalka (občerstvení: občerstvení U statku).
Mírně stoupáme po silničce ke křižovatce a autobusové zastávce, pokračujeme přímo, po mostě překročíme novou komunikaci a po silnici přicházíme ke Komornímu dvoru. Podle tohoto dvora také získal jméno nenápadný kopec, na který odbočíme vlevo ze silnice. Mírně stoupáme na Komorní hůrku.Vznikla ve starších čtvrtohorách jako poslední dozvuk vulkanické činnosti, postupující v průběhu třetihor od východu Čech k západu. Prastaré krystalické břidlice byly mocným výbuchem proraženy a vyvržen byl sopečný materiál, který navršil hlavní část kopce. Podle velikosti a tvaru rozlišujeme balvany, sopečné pumy, lapilli (jako ořech) a sopečný písek a popel.
Sopka byla činná možná ještě v době prvního osídlení tohoto kraje – staré písně a zkazky hovoří o sídle zlých duchů, protože ze země vystupovaly jedovaté plyny a páry, místo bylo obávané. Pověst vypráví, že se tady kdysi usadil syn krále trpaslíků odněkud ze severu a založil tu oheň. Převrhl se mu ale kotel, vařící voda se rozlila na všechny strany, a tak vznikly zdejší kyselky. Pak vybuchl podzemní oheň, který zničil palác trpaslíků a dlouho hořel.
Trpaslíci si za trest nesměli zbudovat nový palác a od těch dob bydleli jen v temných slujích uvnitř kopce. Byli plaší, za dobrý skutek se ale královsky odměňovali zlatem. Za měsíčních nocí zpívali a tančili. Dnes už jsou pryč, neměli tady dost klidu…Hlavním protagonistou neptunismu byl profesor báňské akademie v saském Freiberku A. G. Werner, za jeho názory stál i bílinský lékař a geolog F. A. Reuss. Vznik sopečných hornin vysvětlovali vyhořením uhelných slojí. Za sopku považoval Komorní hůrku již Ignác rytíř Born v r. 1773. Místo zaujalo i vášnivého přírodovědce J. W. Goetha – od své první návštěvy v červenci 1808 se zahloubal do problému.
Zprvu byl přesvědčeným plutonistou, jenomže se nechal zviklat svým spolupacientem v lázních, právě zmíněným profesorem Wernerem, a o svých závěrech pochyboval. Důležitý byl roku 1822, kdy se Goethe zpřátelil s chebským policejním radou Grünerem, aby podnikali společné vycházky. Krajský velitel baron Erben vykopal první štolu. Do bádání se zapojil hrabě Kašpar Šternberk, spoluzakladatel pražského Národního muzea. Ve společnosti švédského chemika Berzelia a dalších slovutných odborníků té doby se s Goethem pustili do podrobnějšího zkoumání. Přiklonili se k plutonistickému výkladu. Goethe navrhl vykopat šachtu až do hloubky, kde se čedič střetává s podložím. Do toho se r. 1826 pustil Jindřich Totta. Průkazné výsledky přinesl až průzkum složitým systémem štol, které v letech 1834–1837 v tzv. Trpasličí díře nechal prorazit hrabě Šternberk.
Teprve tyto výzkumy definitivně potvrdily, že se jedná o sopku. Potvrzení svých původních teorií se už ale Goethe nedožil.My přicházíme po červené značce k masivní asi 160 m dlouhé a 15 m hluboké jámě, v níž se těžily sypké vrstvy sopečného popela a strusky na udržování parkových cest ve Františkových Lázních. Jáma bývá mylně považována za kráter. Dnes je skvělou geologickou učebnicí – jako na dlani máme profil masivu, dobře vidíme ukládání jednotlivých vrstev.
Jsme na chráněném území – stopy však prozrazují, že si tady občas někdo na černo „zakutá“.Zleva obcházíme jámu a pak vpravo pěšinou lesem stoupáme vzhůru na vrchol Komorní hůrky k dřevěnému altánku. Malá kruhová prohlubeň byla také považována mylně za kráter, vznikla při průzkumných pracech po druhé světové válce. Vyhlídka z vrcholu dávno zanikla, obklopují nás vzrostlé stromy, a tak pěšinou sestupujeme k jihozápadu. Míjíme masivní čedičovou skálu s reliéfem Goethovy hlavy s německým nápisem „Goethovi – zkoumateli Komorní hůrky 1808–1822“. Kousek níž je kamenný portál s nápisem „Přátelům přírody věnoval hrabě K. Šternberk 1837„.
Vstup do štoly je uzavřen kovovou mříží. Materiálu z čedičové skály na západním svahu Komorní hůrky bylo použito při stavbě Černé věže chebského hradu. Škoda, že prohlídka Komorní hůrky moc nenaznačuje, o jak významnou geologickou lokalitu se jedná – pouze u vytěžené jámy je jedna informační tabule.Scházíme ke kraji lesa a po silnici kolem starého smírčího kříže uhýbáme vpravo (méně náročnou variantou je návrat k silnici u Komorního dvora a po silnici společně s červenou značkou dojít přímo do Františkových Lázní).
Po silnici mírně klesáme do osady Klest, na rozcestí se dáme vlevo kolem autobusové zastávky a směřujeme k lesu. Provázejí nás hezké pohledy na okolí Františkových Lázní, až dorazíme k velké křižovatce. Odtud pokračujeme vpravo stále po silnici Luženským lesem na rozcestí. Naše červená značka uhýbá vlevo směr Libá, my jdeme přímo, naším průvodcem bude zelená značka. V osadě Luzná u autobusové zastávky uhýbáme vpravo, míjíme hezkou hájovnu a vstupujeme do soustavy rybníků – vlevo je Horní rybník, vpravo Amerika, chráněný přírodní výtvor, známé hnízdiště různých druhů vodního ptactva.
Romantické břehy s rákosím ožívají v říjnu při výlovech.Přicházíme na křižovatku silnic (vlevo směr Krapice), dáme se vpravo a na dalším rozcestí vlevo pod hráz Ptačího rybníka k areálu Jadran, kde je stanice sezónního mikrovláčku. Značka vede zprvu po trase tohoto místního „dopravního prostředku“, pak uhýbá do lesa vlevo, až mezi stromy zahlédneme hladinu rybníka Klára. Přetneme hlavní komunikaci, projdeme ke Glauberovu prameni II. po tzv. západní terénní cestě a vyjdeme na hlavní cestu u Slatinného potoka. Pokračujeme po značce vpravo – ta nás kolem pomníku B. Němcové a areálu Miláno dovede do lázeňského centra. Značku opustíme. Projdeme Národní třídou k Městským sadům, za hudebním pavilonem se dáme vpravo napříč zelení, přejdeme náměstíčko do Nádražní ulici a vracíme se k žel. st. Františkovy Lázně.
(Doporučujeme průvodce Smrčinami, Chebskem a Ašskem ze Zelené edice.)
