Rokytná pod Tavíkovickým mostem je asi nejhezčí na podzim, když se zbarví listí. To jako by nějaký čaroděj rozházel po hladině řeky zlaté dukáty. Nikdy ty odlesky nesesbíráme, jen budeme tiše obdivovat nádherný poklad přírody. Půjdeme po loukách i pěšinami ve strmé stráni, zastavíme se u starých mlýnů, potěší nás zajímavé lesní partie.
Nejpozději v polovině 14. stol. byla zbudována tavíkovická tvrz; je doloženo, že na ní v letech 1349–1498 sídlili vladykové z Tavíkovic. Na konci 16. stol. byla přestavěna na renesanční zámek . V tomto období prožívala obec velký rozkvět i díky novokřtěncům, přicházejícím z Tyrol. Na začátku 20. stol. byl zámek přestavěn na jednopodlažní palác. V posledních letech byl využíván ke školským účelům (občerstvení: restaurace).Ze středu obce scházíme po silnici do údolí Rokytné. Tavíkovický most, který je důležitým orientačním bodem, znají dobře turisté, kteří tudy častěji procházejí. Je to i místo, budící trochu zvědavosti – co nás vlastně čeká?
A tak ještě před mostem pohlédneme na žlutou turistickou značku a zatočíme ze silnice na širokou cestu, která vyúsťuje na rozhraní lesa a louky, pak mírně scházíme do bezprostřední blízkosti řeky. Sledujeme pravý břeh, trochu zacházíme do lesa a opatrně našlapujeme po kamenech ve stráni, pěšina se proplete mezi balvany a takřka se dotýká řeky. Prvním jemným pozdravem civilizace v romantickém stylu je srub s přístřeškem a píckou, přilepený ve svahu kousek od skály. Je důležitým orientačním bodem.
Přejdeme palouk, mezi stromy na nás zasvítí další mýtinka – a tady žlutou značku opustíme. Dorazíme vlevo k řece, přes kterou se klene padlý kmen s přibytými prkénky – slouží jako improvizovaná lávka. Proč ji využijeme, to pochopíme o pár stovek metrů dál. Teď jdeme po levém břehu Rokytné. Místy úzkou zarůstající pěšinou, v závěru po široké půvabné louce až k udržovanému areálu Bendova mlýna .
Tady opět narazíme na žlutou značku, která přichází z pravého břehu. V době přípravy průvodce ale chyběl most, a Rokytnou v těchto místech přebrodit nelze.Zleva obcházíme Bendův mlýn a pohodlnou cestou pokračujeme k chatám a rekreačnímu areálu u Valova mlýna. Za koupalištěm (není otevřeno veřejnosti) a travnatým hřištěm uhýbáme vpravo, po můstku přejdeme na pravý břeh a pokračujeme romantickou cestou. Občas se značka trochu vzdálí do lesa, sledujeme ji tedy bedlivěji, vždy se k vodě vrací. Místy je pěšina zarostlá, pak se rozšíří na pohodlnější „parametry“ a vstoupí na samotu Alínkov .
Za ní místy těžko schůdným terénem nás přivádí k silnici na okraji Tulešic.Pokud Tulešice známe z jiného našeho výletu, pak zatočíme po silnici vpravo a mírně stoupáme do obce Čermákovice. Vlevo je pomníček Františka Šťavky, který byl na tomto místě zabit granátem 17. 8. 1945. V Čermákovicích bývala ve 14. stol. tvrz, na které seděli vladykové z Čermákovic. Z Čermákovic jdeme pohodlně po silnici do Horních Kounic. Na křižovatce se dáme vpravo do středu obce. Horní Kounice jsou připomínány již ve 13. stol. (Vojtěch z Kounic), r. 1328 byly povýšeny na městečko. Kolem r. 1200 byla založena komenda johanitů, která zanikla za husitských válek.
Komenda byla později přestavěna na tvrz, o níž první písemné zprávy pocházejí až ze 16. stol. Budova gotického původu se zbytky opevnění, později využitá jako sýpka, stojí přes silnici proti původně gotickému farnímu kostelu Archanděla Michaela. Svatyně má pozdně románské jádro z poloviny 13. stol., v letech 1785–90 byla pozdně barokně přestavěna. Na klenbách jsou malby J. Winterhaldera ml., cenná je pozdně gotická dřevořezba Krista na kříži z počátku 16. stol. Fara na náměstí pochází z r. 1780. (Občerstvení: hospoda PO–ÚT, ČT 10–22, PÁ, SO 10–23, NE 9–12 a 14–22 h.)Z Horních Kounic klesáme po silnici do zalesněného údolí Kounického potoka a pak mírně stoupáme do Tavíkovic. Při využití autobusu mezi Tulešicemi a Tavíkovicemi můžeme vynechat pěší putování po silnici – Horní Kounice ale určitě stojí za návštěvu.
(Doporučujeme průvodce Podýjím a Znojemskem ze Zelené edice.)
