Východně od Znojma začíná plochá, na první pohled ne příliš atraktivní krajina Dyjskosvrateckého úvalu. Řeka Dyje tu opouští hluboké zalesněné údolí, její tok se zpomalí v nekonečném množství meandrů. Téměř veškerá půda je zemědělsky využívaná, najdeme tu množství vinic a zahrad. Naše trasa vám chce dokázat, že i tady mohou turisté objevit leccos zajímavého. Je to kraj starých kostelů a mlýnů, kraj, odkud pocházel obecně málo známý český světec Klement Maria Hofbauer–Dvořák. Půjdeme výhradně po neznačených cestách, takže výlet bude klást poněkud vyšší nároky na orientaci, část trasy tvoří silniční úseky.
Začneme na žel. zastávce Dyje (trať 246 Znojmo–Břeclav), přejdeme trať a za ní se dáme vpravo dolů ke kostelu ve středu vsi. Dyje, dříve zvaná Milfron, leží v mírném svahu nad levým břehem řeky. Dominantou je barokní kostel sv. Jana Nepomuckého , výrazně upravený v pozdním baroku v letech 1769–78 vídeňským architektem F. Kerndlem. Je to v pořadí již třetí dyjský kostel: první dva, postavené na jiných místech a zasvěcené sv. Vavřinci, musely být v letech 1656 a 1769 zbořeny kvůli pohybu půdy.
Po zrušení louckého kláštera, kterému obec po dlouhá staletí patřila, a po napoleonských válkách kostel zchátral, ale podařilo se ho obnovit. Další renovace probíhá v posledních letech. Cenný je především interiér kostela, který freskami vyzdobil vynikající rakouský pozdně barokní malíř Anton Maulbertsch, od kterého jsou i dva obrazy na bočních oltářích. Hlavní oltář a kazatelna je dílem J. Högela z r. 1773.Premonstráti z Louky si v Dyji zřídili svou letní rezidenci. Jejich zámek z let 1768–1775, upravovaný r. 1900, dosud stojí v jihozápadní části vsi. Je to patrová budova krytá valbovou střechou, v současné době prázdná.
Od kostela půjdeme vlevo silničkou mezi domky (občerstvení: pohostinství TJ Sokol PO–ČT 14–22, PÁ 14–23, SO 12–23, NE 12–21 h) jihovýchodním směrem. Na konci obce se silnička změní v cestu, projde kolem hřbitova a vystoupá k rozcestí, odkud se dáme vlevo k silnici. Po ní vpravo pokračujeme kolem velkého zemědělského areálu k Tasovicím. Na konci vinice, kde se silnice zatáčí doleva, zahneme vpravo na cestu mezi vinicí a zahradami, která nás dovede na silnici v jihozápadní části vsi. Půjdeme doprava, po několika metrech na křižovatce ostře vlevo dolů. Ulička prochází mezi přízemními domky, na vidlicovitém rozcestí se držíme vlevo.
Brzy se po naší pravé ruce objeví rozlehlý objekt tasovického mlýna. Silnička kolem něj zatočí vpravo a dovede nás ke vstupnímu průjezdu . Budovy byly vystavěny v pozdně renesančním stylu jako rezidence premonstrátského kláštera v Louce. Z této doby se dochoval např. renesanční oblouk vjezdu s kamenným ostěním a průjezd s valenou klenbou s lunetami. Rezidence byla později přestavěna na mlýn.
Dnes je prázdná, nevyužitá a rychle pustne.Za mlýnem se dáme vlevo mezi domky, později vpravo pěšinou podél zdi napříč skalnatého svahu. Pěšina se změní v silničku, po které dojdeme k baroknímu kostelu Nanebevzetí P. Marie z 2. poloviny 17. století . Naproti němu je pěkná pseudogotická kaple na osmibokém půdorysu. Kolem kaple dojdeme na křižovatku, zatočíme vpravo a kolem budovy barokní fary se vracíme dolů k Dyji. Vlevo stojí novodobý kostel sv. Klementa Hofbauera v místech světcova rodného domu, vysvěcený v r. 1933. Kostel, dílo špičkového rakouského architekta K. Holzmeistera, byl vyzdoben ve spolupráci českých a rakouských výtvarníků.
Za kostelem je rovněž novodobá klášterní budova z r. 1929, sloužící řádu redemptoristů (od navrácení v r. 1994 tu sídlí noviciát pražské provincie). – Sv. Klement Maria Hofbauer se narodil v Tasovicích v r. 1751. Původně se jmenoval Jan Dvořák, rodina, žijící v německém prostředí, se však časem přejmenovala na Hofbauer. Jan se vyučil pekařem, při zaměstnání studoval, na čas se stal poustevníkem a přijal jméno Klement. Ve 34 letech byl vysvěcen na kněze a vstoupil do kongregace redemptoristů. Sehrál důležitou roli při rozšiřování řádu za hranice Itálie; bývá uznáván za druhého zakladatele.
Působil zejména ve Varšavě a ve Vídni. Zemřel v r. 1820 a je pochován ve vídeňském kostele P. Marie am Gestade. Po četných zázracích u jeho hrobu byl v r. 1909 prohlášen za svatého. Je považován za patrona znojemského kraje. (Stravování: hostinec Tasanda denně 14–22 h; vinárna U Petra z Tasovic PO–ČT, NE 12–22, PÁ, SO 12–24 h.)Od kostela pokračujeme silnicí k mostu, na návsi mineme sousoší P. Marie, sv. Šebestiána a sv. Jana Nepomuckého.
Za mostem zahneme vlevo na silničku, která nás dovede k areálu velkého lomu. Za ním se změní v širokou polní cestu a sleduje úpatí Kamenné hory (229 m). Její svahy jsou navrženy na chráněné území. Jsou tam četné opuštěné jámové lomy – naleziště vzácných minerálů, vyskytuje se tu i chráněná flóra. Míjíme rozlehlou vinici, za ní se vlevo objeví opuštěný sad. Dojdeme k lesíku, kde u cesty stojí mohutný strom. Je tu rozcestí , na kterém odbočíme vlevo do lesa po méně výrazné cestě.
Ta brzy vystoupá do polí a dovede nás ke křižovatce polních cest, kde zahneme vlevo. Před námi se objeví další lesík, podél něhož se cesta zatáčí doprava a ke Starému mlýnu . Mlýn je jediným pozůstatkem zaniklé vsi Neslovice. Jeho kolo kdysi poháněla Mlýnská strouha, vodní náhon, jedna z nejstarších vodních staveb na Moravě, připomínaná již v r. 1302.Od mlýna pokračujeme cestou kolem zemědělských objektů, za nimi se dáme vlevo cestou, mířící přímo ke kostelu ve Strachoticích. Obec se dří-ve jmenovala Rausenbruck a bývala městečkem.
Filiální kostel sv. Jiří je barokní ze 3. čtvrtiny 18. století, v jeho blízkosti stojí několik barokních soch, na návsi (vpravo od naší trasy) sousoší Nejsvětější Trojice. Místy se dochovala původní lidová zástavba. – Pokračujeme po silnici vlevo, projdeme ves, přejdeme Mlýnskou strouhou a míříme k Dyji, jejíž břehy kryje starý lužní les. Za mostem pokračujeme po silnici ještě asi 400 metrů, pak odbočíme vlevo na cestu, která se po chvíli zatočí vpravo a dovede nás na břeh dalšího vodního díla – kanálu Krhovice – Hevlín, sloužícího především k ¬závlahám. Cestou vlevo podél jeho břehu dojdeme po 1,5 km do Krhovic.
Po mostě se dostaneme na druhý břeh a míříme ke kostelu, nepříliš významné stavbě z 19. století, za ním se dáme vpravo a zvolna stoupáme přes obec k hlavní silnici, kde je autobusová zastávka . Závěrečnou část cesty si můžeme zkrátit autobusem, protože do cíle trasy, Hodonic, budeme šlapat po silnici. Vede nás vlevo ven z obce, přes malý potok a kolem skladu do vsi. Na jejím kraji, na rozcestí, si všimneme pěkného, bohatě zdobeného litinového kříže z 2. poloviny 19. století.Hodonice, které stavebně téměř splývají s Tasovicemi, se poprvé připomínají v r. 1281, kdy patřily křižovníkům s červenou hvězdou na Hradišti sv. Hypolita.
Od r. 1299 až do zrušení řádu v r. 1782 je držely znojemské klarisky. Nejvýznamnější památkou je tu kostel sv. Jakuba Většího s románským jádrem z 1. poloviny 13. století. V gotice byl rozšířen o kněžiště se sakristií, ve 2. polovině 16. století přistavěna věž, další úpravy následovaly i v 17. a 19. století. V západní části obce je drobná klasicistní kaple P. Marie z r. 1832, válcová stavba zaklenutá kupolí. Kostel sv. Jakuba je ohrazen zdí se vstupní branou z 18. století. (Stravování: hostinec PO–PÁ 10–22, SO, NE 10–23 h.)Z návsi půjdeme stoupající ulicí k železniční stanici (trať 246 Znojmo–Břeclav).
(Doporučujeme průvodce Podýjím a Znojemskem ze Zelené edice.)
