K nejkrásnějším a nejdivočejším místům Orlických hor patří Zemská brána, malebné skalnaté údolí Divoké Orlice. Dříve bývalo rájem pašeráků a také loupežníka Ledříčka, dnes je vyhledávají milovníci tiché krásy a obdivovatelé přirozené, člověkem takřka nenarušené krajiny. V první polovině cesty budeme převážně stoupat, i když vcelku pohodlně proti proudu potoka, ve druhé nás čeká naopak většinou klesání podél toku řeky. I když si užijeme také silničních úseků a kvalitních cest, místy nás čekají hůře schůdné pěšiny a za vlhčího počasí i bláto, takže doporučujeme kvalitní obuv. Celkově je však trasa pohodná, ideální pro rodinný výlet.
Klášterec nad Orlicí – Pastviny, Kraví skok 2 km – České Petrovice 7 km – Čihák 9,5 km – Zemská brána 10,5 km – Ledříčkova skála 12 km – Klášterec nad Orlicí, u mostu 13 km – Klášterec nad Orlicí 15 km
Výletní okruh začíná a končí v Klášterci nad Orlicí**, u turistické orientace poblíž kostela. Zpočátku nás povede modrá značka. Spolu s ní přejdeme po mostě přes Divokou Orlici do středu obce, pak zahýbáme na silnici vpravo údolím. Po naší pravé straně začíná vzdutí Pastvinské přehrady. Projdeme vesničkou Lhotka, která se poprvé připomíná v r. 1543. Jako u dalších obcí stejného jména vyjadřuje i tady název lhůtu, kterou dostali zakladatelé vsi pro vykácení a vymýcení lesa a pro stavbu domů. Dochovala se tu pozdně barokní socha sv. Anny z r. 1780. Za Lhotkou nás vede silnice dál krajem lesa nad přehradním jezerem, na břehu přibývá rekreačních chat. Dojdeme až k mostu přes nevelkou zátoku, který se nazývá Kraví skok*. To proto, že z něj jednou skočila do vody vyplašená kráva; odvážný skok prý skončil šťastně, dobytče vodní lázeň nejen přežilo, ale do měsíce porodilo i zdravé tele. Na připomínku této události tu byla umístěna informační tabulka, kterou v r. 1968 zničil sovětský tank, v r. 1992 ji nahradila nová. Železný most je starší než přehrada, existoval již v době „starých“ (dnes zaniklých) Pastvin.
U turistické orientace za mostem vyměníme modrou značku za zelenou a jdeme po ní vlevo. Úzká silnička nás provází chatovou osadou Bublačka, ležící při ústí Orličky. Údolím tohoto potoka proti jeho proudu budeme také pokračovat dál. Silnička se po čase změní na zpevněnou cestu a vstoupí do lesa, vlevo ve svahu je několik dalších chat. Nakonec se stočíme vlevo, přejdeme přes most a dostaneme se na rozcestí, kde se údolí dělí do dvou ramen – zprava přitéká Vitanovský potok, podle kterého odbočuje cesta. Zelená značka pokračuje rovně podél Orličky. Za složištěm klád se široká zpevněná cesta mění na užší travnatou. Její charakter se nemění, vede nás lesem, stále sleduje potok a zvolna stoupá. Na dalším rozcestí se dáme doleva přes vodu po lávce z kuláčů, za ní pěšinou vpravo výrazněji vzhůru k širší cestě. Po ní pak dospějeme k osamělému stavení, o něco výš je černě natřený srub. Za ním vyjdeme z lesa, stále sledujeme potok, o kus dál přejdeme na protější břeh. Loukou dorazíme k širší cestě přicházející zprava a po ní pokračujeme vlevo mezi rozptýlené domy Českých Petrovic*. Vpravo mezi dvěma lipami mineme hezká dřevěná sloupková boží muka, za nimi přejdeme na pravý břeh Orličky a stoupáme kolem dalších božích muk k silničce. Ta nás vede kolem nevzhledných patrových bytovek pod kostelem do centra vsi. Kostel zasvěcený sv. Petrovi a Pavlovi je barokní z let 1732–34, strop lodi zdobí freska ze 3. čtvrtiny 18. stol., hodnotný barokní hlavní oltář má podobu Kalvárie. Kamenné sousoší Kalvárie stojí i před kostelem.
Dojdeme k silnici přicházející od Klášterce nad Orlicí, po které vpravo zamíříme ke křižovatce, autobusové zastávce a turistické orientaci ve středu Českých Petrovic. Několik kilometrů dlouhá ves leží v mělkém údolí při obou březích potoka na severním úpatí vrchu Adamu nedaleko státní hranice. Poprvé se připomíná v r. 1601. Kromě moderních zděných domů se tu dochovala i řada původních roubených a poloroubených chalup, např. čp. 136, 76 (s pozoruhodným včelínem z počátku 19. stol. v podobě sochy sv. Jana Nepomuckého) aj. Ve svahu Adamu stojí tzv. Adamova kaple Nanebevzetí P. Marie, u ní je lyžařská sjezdovka a vlek. Mezi obcí a státní hranicí leží rašelinné louky se vzácnou květenou. (Stravování: restaurace.)
Od turistické orientace půjdeme vlevo po silnici; provázet nás bude červená značka. Mírně stoupáme asi 300 metrů za vesnici, pak nás silnice lemovaná alejí vede otevřeným terénem mezi pastvinami, překrásnou zvlněnou krajinou s dalekými výhledy na českou i polskou stranu; vpravo na polském území se zvedá zalesněný Bochniak. Střídají se krátká stoupání a klesání, provoz je tu minimální, společnost nám dělají většinou jen velká stáda pasoucích se krav. V závěru absolvujeme delší klesání, vozovka se esovitě zatočí, projde lesíkem a dovede nás do osady Čihák*. Projdeme kolem hezky udržovaných usedlostí s bedněnými patry a štíty, dnes sloužících hlavně k rekreaci, a dorazíme k chatě Čihák (ubytování, stravování – otevřeno pouze v letní a zimní sezóně). Ve svahu nad chatou stojí nově opravená kaple sv. Anny, pozdně empírová stavba s hranolovou věží z r. 1849, před ní je kříž z r. 1834. Vpravo pod lípou u silnice můžeme vidět sochu sv. Jana Nepomuckého z počátku 19. stol. Čihák leží přímo na státní hranici, kterou tu tvoří Hraniční potok, polsky nazývaný Czerwony Strumieň. Zakladatelem osady byl v r. 1679 František Adam z Bubna, obyvateli byli převážně kameníci, pracující v blízkých lomech. Stávala tu hospoda Ve mlýně, kterou v r. 1930 koupil odbor KČT v Hradci Králové, v letech 1931–32 ji opravil a rozšířil o depandanci. Chata zahájila provoz 19. 6. 1932 pod názvem Hrádeček, po r. 1945 se začal užívat dnešní název Na Čiháku. Po r. 1990 se objekt znovu vrátil do majetku KČT.
U turistické orientace před chatou začíná modrá značka, po které (spolu s červenou) půjdeme dál. Stále po silnici rychle se zužujícím a prohlubujícím údolím se asi po kilometru dostaneme k místu zvanému Zemská brána***, úzkému skalnatému hrdlu, protékanému Divokou Orlicí. Řeka, která vzniká v rašeliništích Topieliska a Czarne bagno v lesích pod Bystřickýmí horami jižně od lázní Duszniki (Dušníky) v Polsku, přitéká na naše území asi 1 km severně od Trčkova. Pak teče zhruba sv. směrem a v délce 33 km tvoří státní hranici. Právě pod Čihákem se stáčí ostře vpravo k jihozápadu a Zemskou bránou vstupuje do nitra Čech. Název místa je tedy vskutku přiléhavý. Právě tady se hlavní hřeben Orlických hor snižuje asi na 500 m nad mořem. Ve snaze změnit směr toku do české země musela řeka prorazit v tomto prostoru mohutné rulové skály, kterými dnes prochází divokým řečištěm plným velkých balvanů. Po krajinářské stránce je Zemská brána a několik kilometrů dlouhé údolí pod ní směrem ke Klášterci nad Orlicí, tvořící stejnojmennou přírodní rezervaci (88,22 ha), jedním z nejcennějších a lidmi nejméně narušených území v CHKO Orlické hory. Vyskytuje se tu také řada cenných rostlinných a živočišných druhů.
Od turistické orientace u silnice půjdeme dál po modré značce. Bude nás provázet naučná stezka vybavená informačními panely. Pěšinou sestoupíme k vodě, odkud nejlépe uvidíme kamenný most s jedním klenutým obloukem, po kterém překračuje řeku silnice směrem na Bartošovice v Orlických horách. Byl vybudován spolu se silnicí v letech 1900–03 a jeho stavba si vynutila odlámání části skal. Byl dílem českých dělníků, kteří pracovali pod vedením italských odborníků. Dnes je technickou památkou, která vhodně zapadá do zdejšího přírodního prostředí. – Pěšina plná kamenů a kořenů se stočí vlevo a vystoupí k patě mohutného rulového skaliska s výrazným převisem, které se nad řekou zvedá do výšky asi 20 m. O geologickém vývoji této lokality si tu můžeme přečíst text na informačním panelu.
Pěšina obchází skalní blok a pak stále ještě divokým terénem pokračuje mírně dolů kolem panelu naučné stezky věnovanému zdejší květeně k Pašerácké lávce**, která tu překračuje řeku v místě, kde se její tok zahýbá ostře vlevo. Lávka přes Divokou Orlici tu bývala již před staletími a sloužila zejména pašerákům, kteří po ní tajně přenášeli zboží z průmyslově vyspělého Pruska do zaostalejšího Rakousko-Uherska. Pašoval se především cukr, cukerín, cikorka, tabák a petrolej na svícení. Tato činnost, která pomáhala chudým horalům vylepšovat životní úroveň, vyžadovala nejen ostražitost, ale i fyzické dispozice. Vždyť jediná homole cukru vážila kolem 10 kg, cikorka byla v 50 cm dlouhém balení a petrolej se dopravoval v měchuřinách. Cesty navíc hlídali bdělí strážci hranic – myslivci a financové. Tak, jak se zdokonalovala domácí průmyslová výroba, zájem o pašování slábl, až ustal docela. Na krátkou dobu pak ještě oživl po r. 1945.
Na protějším břehu vpravo od lávky je další výrazný skalní výchoz, tzv. Pašerácká skála, vysoká přes 8 m a široká 40 m. V její severní stěně je několik výklenků, z nichž nejzajímavější je 3 m dlouhá úzká jeskyňka. Přejdeme přes lávku, napojíme se na širokou cestu přicházející zprava a šlapeme po ní vlevo podél řeky. Asi po 150 m dojdeme na travnatou plošinku, na které stával lovecký zámeček majitelů žambereckého panství, nazývaný Lusthaus. Empírová stavba z r. 1806 byla později upravena na hájovnu. V r. 1936 však do základů vyhořela a již nebyla obnovena. V okolí se dochovaly stopy parkové úpravy a při cestě od Pašerácké lávky dva malé pstruhové rybníčky. V jejich blízkosti lze spatřit některé zajímavé zástupce zdejší fauny – vzácného čolka horského, ropuchu obecnou, skokana hnědého či užovku obojkovou.
Široká pohodlná cesta nás pak vede dál romantickým údolím kolem dalších panelů, věnovaných lesní zvěři, drobným obratlovcům, ptákům, rybám, květeně aj. Ve skalách vpravo mineme částečně poškozenou pevnůstku – pěchotní srub R54 Na potoku, představující odlehčený typ zv. „arab“. Od ostatních „arabů“ se však tento srub vzhledem k neobvyklé poloze u paty skály odlišuje: je pouze patrový, hlavní zbraň – těžký kulomet – byla umístěna v pevně zabudované pancéřové věži (kopuli), lehké kulomety ve střílnách střežily blízké okolí. Druhá pancéřová věž (zvon) sloužila k pozorování, byla rovněž vybavena lehkým kulometem. Obě věže byly později odstraněny. Srub mělo bránit asi 12 mužů. Další pevnůstky jsou i v blízkém okolí.
Cesta, místy s vydatnými kalužemi, pak chvíli stoupá do svahu, vzápětí však znovu sestoupí až k Divoké Orlici. Po pravé straně se objeví mohutný skalní blok, tzv. Ledříčkova skála**. Jde o největší skalní výchoz v okolí Zemské brány. Zvedá se stupňovitě do výšky asi 60 metrů, zhruba stejně je i široký. Asi v desetimetrové výšce vidíme výrazný skalní výklenek, který má dnes rozměry asi 3 × 3 × 3 m. V minulosti však býval prostornější. Tato jeskyňka je spojena se zbojníkem Ledříčkem, „Jánošíkem Orlických hor“, který stejně jako známý slovenský hrdina také bohatým bral a chudým dával. Jde o skutečnou osobnost, doloženou v řadě písemných materiálů. Ledříček žil v 1. polovině 19. stol. Byl prý drobné postavy, neobyčejně hbitý a mrštný. Pocházel z Klášterecka, zdejší krajinu velmi dobře znal a cítil se v ní jako ryba ve vodě. S oblibou nosíval červenou vestu s bílými knoflíky, kožené kalhoty, lehký formanský kabát a vysoké shrnovací boty. Byl i mistrem převleku – objevoval se jako hajný, krajánek či četník. Jednou vyloupil dokonce i žamberecký zámek a počínal si tak opatrně, že ani nevzbudil úředníka, který spal v místnosti hned vedle zámecké pokladny. Už za jeho života o něm kolovaly báje a pověsti. Šikovnost, s jakou unikal i mistrně nastraženým léčkám, vedla k tvrzení, že zná divotvornou bylinu, která ho činí neviditelným a nezranitelným. Přesto byl několikrát polapen, vždy se mu však podařilo uprchnout. Dochovala se i písemná zpráva o jeho útěku při převozu ze Žamberka do Rokytnice 7. října 1830. Často se ukrýval u dobrých lidí, kteří se nedali zlákat ani vysokou částkou nabízené odměny a loupežníka neprozradili. Nejbezpečněji se však cítil v jeskyni v dnešní Ledříčkově skále, kterou si zvolil za svou hlavní skrýš. Před jeskyní rostla mohutná jedle, po jejíchž větvích Ledříček bez nesnází šplhal do koruny a pak po krátkém provazovém žebříku do skalní sluje. Téměř 20 let žil jako štvanec, čelící neustálému pronásledování. Při tom posledním, kdy s četníky za zády spěchal do svého úkrytu, se s ním však přetrhl provazový žebřík, Ledříček se zřítil a zabil se. Vrchnost pak dala jedli porazit, aby se již nikdo jiný do jeskyně nedostal. Část kořisti, kterou nestačil rozdat, ukryl prý zbojník na několika místech, největší díl pak v blízkosti skály. Najít se ji nikdy nepodařilo, a tak tu snad čeká na nějakého šťastlivce dodnes…
Asi o půl kilometru dál cesta opustí les a pokračuje loukou při řece kolem krásné roubené chalupy, o kus dál se stáčí vpravo a kolem dalších objektů osady Amerika nás přivede k rekreačnímu areálu Orlice s velkou zděnou budovou a řadou dřevěných chatek (v sezóně ubytování a stravování). Tady se změní na asfaltovou silničku, po chvíli zamíří vlevo zpátky k řece a při kraji lesa kolem dalších skal dojde k mostu poblíž pily na horním konci Klášterce nad Orlicí. (Pokud absolvujeme trasu na kole, dáme se přes most vlevo a zbytek cesty do středu obce dojedeme po silnici.) Modrá značka pokračuje ještě krátce rovně asfaltovou vozovkou, u posledního domku zahýbá na cestu vlevo. Sledujeme okraj lesa nad svažující se loukou, asi po 250 m pokračujeme šikmo vlevo pěšinou, která nás vede přímo nad řekou, později vstoupí do lesa. Zvolna stoupáme napříč strmým skalnatým svahem nad údolím, přejdeme přes potůček, protékající boční údolíčko. Asi o 400 metrů dál se pěšina dělí, modrá značka vede mírně vpravo do mladého smrkového lesa, později kolem plotu. Pěšina kličkuje po svahu, je místy kamenitá, plná kluzkých kořenů, kolem nás se opět objevují skály. Nakonec vyjdeme z lesa a loukou kolem osamělé usedlosti dorazíme k silničce, po ní sestupujeme mezi chalupami, v závěru dost prudce, k turistické orientaci u kostela v Klášterci nad Orlicí.
(Doporučujeme průvodce po Orlických horách ze Zelené edice.)
