Členitá a pestrá trasa s častým stoupáním a klesáním střídá hluboká údolí s místy skvělého výhledu, pole a louky s rozlehlými lesy. Poznáme řadu půvabně položených samot i malých vsí a především historicky zajímavou, pověstmi opředenou zříceninu hradu Žampach. Je třeba počítat s tím, že cesty a pěšiny mohou být místy blátivé.
Cestu začínáme na náměstí v Letohradě, kam vede od železniční stanice žlutá značka (1 km). Zvolíme červenou značku, která míří přes náměstí k západu. U školy zahýbáme vlevo do Svatojánské ulice, na jejím konci březovou alejí kolem hřbitovní zdi, v závěru strmě k výraznému kříži, kde značka míří vpravo vzhůru lipovou alejí. Pokud se chceme blíže seznámit s místem, kde stával středověký hrad Kyšperk, značku v těchto místech opustíme a dáme se mírně vlevo cestou lesem, pak přes louku k mezi a po ní vlevo k chatové osadě. U první chaty se stočíme vpravo k okraji lesíka, kde je úzký hřeben překopán příkopem a valem. Místo se nazývá Hradisko podle hradu, založeného na přelomu 13. a 14. stol. Ješkem z Kyšperka. Ješek proslul svými loupežemi na sousedním lanšperském panství. Svůj hrad nazval tehdy módním německým jménem Geyersberg (Supí hora), z čehož se později zkomolením vyvinulo pojmenování Kyšperk.
Hrad byl obýván asi jen do konce 14. stol., kdy byl připojen k žampašskému panství a opuštěn. Zříceniny se zachovaly až do počátku 18. stol. V r. 1714 se na protějším kopci začala stavět poutní kaple sv. Jana Nepomuckého a hradní zdivo posloužilo jako zdroj materiálu. Hrad nedostal své jméno náhodou – byl skutečným supím hnízdem. Vrch, na kterém stával, spadal k jihu a východu strmými svahy do údolí Tiché Orlice, na ostatních stranách jej chránil příkop a val. Na severu se val rozšiřoval a vytvářel malé předhradí. Hradní areál byl malý, hlavní a snad jedinou budovu tvořila obytná věž.
Dochovaly se pouze příkopy a valy, stavby zcela zmizely. Hradisko bylo poškozeno koncem 60. let 19. stol., kdy byla v sousivlosti s výstavbou železniční trati odlámána část hradního vrchu, který dnes spadá k řece strmou skalní stěnou (nutná opatrnost, nebezpečí pádu!).Vrátíme se zpět na rozcestí ke kříži a vystoupáme ke kapli sv. Jana Nepomuckého , významné dominantě. Byla postavena vrcholně barokně v r. 1734 na místě starší stavby z r. 1714 T. D. Morazzim z Chrudimi. Je to centrální objekt na půdorysu pětiúhelníku s mělkými půlkruhovými apsidami, v interiéru se zajímavým oltářem ve tvaru pěticípé hvězdy, zdobeným kvalitními raně rokokovými plastikami. Areál doplňuje kaple Nejsvětější Trojice. Pokračujeme překrásnou lipovou alejí, založenou ve 30. letech 18. stol., po úzkém táhlém hřebeni Kopečka (434 m).
Jeho jižní svah je zalesněn, severní pokrývá třešňový sad a louka. A právě k severu se otevírá daleký, ničím neomezený výhled nejen na Letohrad a okolní vsi, ale i na celé pásmo Orlických hor. Za dobré viditelnosti je odtud možné spatřit i Sněžku. Asi 200 metrů za kaplí u cesty je kovová deska s výhledovou růžicí. Po necelém kilometru cesta vstoupí do lesa a míří vzhůru ke dvěma lipám a moderní nevkusné plastice ukřižovaného Krista. Je to půvabné místo, oblíbený cíl procházek Letohradských, s lavičkou a ohništěm. Vlevo přes pole je pěkný pohled na typickou siluetu Žampachu. Cesta se stočí vlevo a klesá kolem kříže z r. 1862 a drobné kaple k samotám Pustiny, ze všech stran obklopeným lesem.
Pak vstoupíme znovu do lesa, na okraji paseky, kde se široká cesta stáčí vlevo, míří červená značka na pěšinu vpravo mlázím. Někde poblíž tohoto místa stával podle místní tradice středověký klášter, doložený i v některých písemnostech. Pěšina sestoupí poměrně strmě k malému rybníčku a k silničce v údolí Potočnice na dolním konci vsi Písečná (bližší popis na str. 83), kde naši trasu křižuje zelená značka. Držíme se červené, přejdeme přes potok a kolem několika chalup míříme k západu.
Cesta často mění směr, projde několika lesíky a nakonec nás dovede k silnici na kraji Žampachu. Po pravé straně stojí zámek , nejmladší z někdejších čtyř zdejších panských sídel. Vznikl v polovině 17. stol. jako letní rezidence hradeckých jezuitů, k níž byla v r. 1713 přistavěna kaple. Po zrušení jezuitského řádu v r. 1773 se objekt dostal do rukou světských majitelů, kteří rezidenci přestavěli na klasicistní zámek. V r. 1884 získala Žampach Anna Gustava Lützovová, manželka Františka Lützova, znalce a propagátora českých dějin a kultury. Na žampašském zámku vznikla většina jeho děl; Lützovova pracovna ze Žampachu je dnes majetkem Památníku národního písemnictví. Za Lützovů byl zámek naposledy přestavěn. Je to patrová budova na půdorysu písmene E, krytá valbovou střechou, s hodnotnou kaplí, obklopená parkem.
Dnes je tu umístěn sociální ústav pro mládež. Od zámku nás značka dovede k turistickému rozcestí u hostince. (Ubytování, stravování: hostinec Pod hradem: v sezóně denně 11–21 h, mimo sezónu ČT 16–21, PÁ, SO 11–24 h.) Stojí tu dřevěná obecní zvonička; původní skácel vítr v r. 1882, v r. 1886 byla obnovena. Po opravě r. 1920 ji neznámý pachatel zapálil, podařilo se ji však znovu postavit podle původního vzoru. V místech hostince stávala pravděpodobně tvrz, kterou vybudoval po r. 1574 Adam Bukovský z Hustířan jako náhradu za zpustlý a neobyvatelný hrad. Zanikla patrně v polovině 17. stol., když si jezuité postavili poblíž rezidenci.
Pozůstatkem tvrze je část sklepů a základových zdí pod dnešní stavbou. – Od hostince se po červeně značené významové odbočce vydáme vpravo vzhůru k hradnímu vrchu. Po pravé straně při kraji lesa si všimneme velké vily. Stojí na místě bývalého hradu Chudoba, jehož úkolem bylo chránit přístupovou cestu k hradu Žampachu. Byl založen na nevelkém výběžku, vystupujícím z jižního úbočí vrchu. Nejstarší zpráva o něm pochází z r. 1540, kdy byl už téměř zpustlý. Dochoval se jeho podrobný popis, z něhož vyplývá, že jádrem byl malý palác s věží, obklopený hradbami a parkány. Poslední zmínka o něm je z r. 1626. V kapli žampašského zámku se dochoval obraz z r. 1713, na kterém je zobrazen nejen hrad Žampach, ale i zříceniny Chudoby.
To umožnilo jeho pozdější lokalizaci, protože žádné pozůstatky v terénu po něm nezůstaly.Cesta, po níž stoupáme k vrcholu strmého, homolovitého kopce, je totožná s tou, kterou se chodívalo na hrad již ve středověku. Stoupá po jižním, relativně nejméně příkrém jižním svahu, několikrát ostře změní směr a dovede nás k bývalé bráně, střežící přístup na úzkou vrcholovou plošinu, kterou od severu chránily kolmé skalní stěny . Nevelký prostor byl hlubokým, ve skále vytesaným příkopem rozdělen na větší předhradí a menší hrad – obě části dnes spojuje lávka. Předhradí bylo po obvodu chráněno hradbou. Většina budov tu byla ze dřeva a sloužila hospodářským účelům. Výjimku tvořila jen kamenná Bílá věž s dochovanými základy. V poslední době tu archeologové odkryli základy zajímavé kulaté věže, tvořené dvojím pláštěm, jakoby dvěma věžemi zasunutými do sebe. Zadní hrad na skalnatém výběžku tvořila brána a věžovitý palác. Také tato plocha byla chráněna hradbou. Dochovaly se zbytky brány, spodek paláce s valeně klenutým sklepem a vysoké zříceniny ohradní zdi. Hrad byl založen v průběhu kolonizace povodí Tiché Orlice na přelomu 13. a 14. stol. Jeho původní název byl Sandbach, což je doslovný překlad jména blízké vsi Písečná, která vznikla spolu s ním a tvořila jeho podhradí.
Zakladatelem byl snad Petr ze Žampachu, který podobně jako Jeniš z Kyšperka loupil na sousedním lanšperském panství; hovoří o tom zpráva z r. 1309. Brzy na to získal Žampach král Jan Lucemburský. Od r. 1347 byl jeho zástavním držitelem neblaze proslulý Jan ze Smojna, zvaný Pancíř Smanický. Kdysi bojoval ve vojsku Karla IV., vyznamenal se udatností a panovník ho za to odměnil zlatým řetězem. Když Karel v r. 1354 odjel na císařskou korunovaci do Říma, začal Pancíř přepadat kupce v okolí hradu i ve vzdálenějších končinách. Proto císař po svém návratu Žampach v r. 1355 oblehl a dobyl. Pancíř byl zajat a pod hradem popraven.
Osudy Jana ze Smojna inspirovaly v pozdější době řadu literátů, jako A. Heyduka, J. S. Machara, P. Chocholouše aj. – Karel IV. daroval žampašské panství Čeňkovi z Potštejna, který se stal zakladatelem rodu Žampachů z Potštejna. Když se v r. 1425 zmocnil hradu Jan Městecký z Opočna, který se přidal na stranu krále Zikmunda, Žampach oblehli a dobyli sirotci, kteří jej vrátili původním majitelům. V r. 1469 byl celý hradní areál nově přestavěn a opevněn, pravděpodobně vzniklo i nové podhradí, městečko Budy (dnešní ves Žampach)Po r. 1513 se hrad dostal zástavou do rukou jiných držitelů, kteří jej nechali zpustnout.
Zcela zničen byl pak za třicetileté války, když jej v letech 1634 a 1639 vydrancovali Švédové a v r. 1648 císařské vojsko. Jezuité používali materiálu ze zřícenin na výstavbu zámku, v 18. a 19. stol. postupovali stejně i obyvatelé blízkých vsí.Od rozcestí u hostince, kam se po prohlídce hradu vrátíme, pokračujeme po žluté turistické značce (směr Ústí nad Orlicí). Silnicí sestoupíme do dolní části vsi a u autobusové zastávky zahýbáme vlevo přes potok, u posledního stavení přes louku vzhůru k lesu. Na jeho okraji jde pěšina se značkou šikmo vlevo svahem. Na vrcholu hřebene je přes paseku pěkný pohled na Žampach a blízkou Hnátnici.
Vyjdeme z lesa a cestou polem dorazíme k hornímu konci malé vsi Hlavná. Přejdeme silnici u autobusové otočky a pokračujeme přímo, na rozcestí u kraje lesa se dáme zpevněnou cestou vlevo. Krátce lesem, pak loukou dojdeme k roztroušeným samotám Za Horou. Za posledním stavením nás opět pohltí les. Cesta klesá hezkým, rychle se zahlubujícím údolím, mine lom, na rozcestí zahne vlevo a kolem lovecké chaty dojde na křižovatku polních cest u kříže pod starými lipami .
Narazíme tu na místní značení, které spojuje některá zajímavá místa v okolí Hnátnice. Pokračujeme širokou cestou, na konci pastviny vpravo dolů lesíkem, přejdeme přes potok a stoupáme k samotám Na Humperku. Držíme se hlavní cesty až ke kraji lesního porostu, pak jdeme vpravo pěšinou, znovu přetneme širokou cestu a začínáme klesat málo výraznou pěšinou do vlhkého, místy bažinatého údolí, protékaného malým potokem. Podél jeho břehu se dostaneme k širší cestě a krátce na to k lesní vozovce. Vstupujeme do Údolí Sejfů, které je chráněnou přírodovědeckou lokalitou.
Potok silně meandruje, za studánkou s pitnou vodou (vlevo u cesty) se údolí stále více zužuje a nabývá charakter divoké skalní rokle . Cesta vede střídavě po obou březích, potok přecházíme po lávkách nebo jen po kamenech. Nakonec nás značka dovede k osadě Na Tiché Orlici do širšího údolí řeky, kterým prochází silnice a železniční trať. Žlutá značka pokračuje po silnici k autobusové zastávce a k rozcestí turistických cest, my ji však v těchto místech vyměníme za značku zelenou, která místy dost prudce stoupá vlevo zalesněnou strání. Za krmelcem dojdeme k lesní silničce, po které pokračujeme vpravo. Přivede nás na samý okraj strmého svahu nad údolím Tiché Orlice, stočí se vlevo a klesá k rozcestí pod Vadětínem nad samotami Václavov. Držíme stále přímý směr a postupně sestoupíme až na silnici v údolí. Na křižovatce u mostu stojí pěkná barokní socha sv. Jana Nepomuckého . Odtud je to už jen skok k železniční stanici Lanšperk.
(Doporučujeme průvodce Podorlickem ze Zelené edice.)
