Hodslavice, velká ves nedaleko Nového Jičína, je známá jako rodiště českého politika a historika, autora proslulého díla Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě Františka Palackého (1798–1876). Jeho rodný dům dosud stojí, stejně jako některé další zajímavé hodslavické stavby. Palackého jméno nese v r. 1996 otevřená naučná vlastivědná stezka, vedoucí z Nového Jičína k žel. st. Hostašovice. Výlet kolem Hodslavic je poměrně náročný, zejména ve druhé části, kde nás čeká několik výstupů. Místy půjdeme i po neznačených cestách, což vyžaduje dobrou orientaci v terénu.
Hodslavice, žel. zast. – Hodslavice, Palackého památník 1 km – Hostašovice 3,5 km – Jasenice 6 km – Petřkovická hůra 9,5 km – Strážnice, rozc. pod Požahou 11,5 km – Straník, Skalka 12,5 km – Strážnice 14 km – Čerťák 15 km – Bludovice, továrna 17,5 km – Hodslavice, žel. zast. 18,5 km
Od zastávky autobusů v blízkosti železniční zastávky Hodslavice se vydáme bez turistického značení po silnici k jihu, proti proudu potoka Zrzávky (Provoz na trati 302 z Hostašovic do Nového Jičína, horního nádraží je zastaven. Náhradní dopravu zajišťují autobusy, které zajíždějí k jednotlivým zastávkám podle vlakového jízdního řádu.) Asi po kilometru dojdeme na náves ve středu obce. Hodslavice** mají jméno po svém zakladateli Hodislavovi. Poprvé se připomínají v r. 1411; dlouho patřily k novojičínskému panství. Obyvatelé se živili skromně na málo úrodné půdě a v okolních lesích. V první polovině 19. stol. se zde dobývala železná ruda, která se koňskými potahy vozila do hutí ve Frýdlantu nad Ostravicí, později jezdili Hodslavičtí za prací do Nového Jičína a Valašského Meziříčí. V r. 1588 se tu připomíná dědičná rychta, od r. 1708 v majetku rodiny Palackých. Po staletí se tu udržovaly národní tradice a tajná evangelická víra.
K cenným stavebním památkám patří dřevěný kostelík z r. 1551, až do r. 1624 českobratrský, později zasvěcený sv. Ondřeji. Stojí ve středu obce ve svahu nedaleko Památníku Fr. Palackého. Presbyterium má dodatečně přistavěnou patrovou oratoř, nad vstupem je nízká věž. Zděný evangelický kostel pochází z let 1813–19, v r. 1851 byla přistavěna věž a zvětšena okna. Největší církevní stavbou ve vsi je kostel Nejsvětějšího srdce Páně, novorománský z let 1905–06 od E. Sochora. Pozornost turistů však nejvíc přitahuje Památník Františka Palackého. Palackého otec Jiří, krejčí, byl pověřen místní evangelickou obcí k vykonávání úřadu učitele. Žáků bylo hodně, chyběla však škola a tak se učilo střídavě po domech, v nichž byla alespoň jedna větší místnost. V r. 1790 se Jiří Palacký oženil s Annou Křižanovou a bydlel s ní v domě jejích rodičů čp. 75. V r. 1796 si vystavěl vlastní domek čp. 108, v němž byla kromě jiných místností i učebna – dům Palackých tak sloužil zároveň jako evangelická škola. V malé světničce za učebnou se 14. června 1798 narodil František, druhý z dvanácti dětí hodslavického učitele. Během let domek zchátral, teprve v r. 1898 dostal nový šindelový kryt a byl upraven i zevnitř, byl do něj instalován nábytek a Palackého díla; tím vznikl základ dnešnímu muzeu. Expozice v Palackého rodném domě, který je národní kulturní památkou (v r. 1998 nově instalovaná), je přístupná kdykoli na požádání. Na upraveném prostoru před obecním úřadem byla v r. 1968 odhalena Palackého socha od prof. V. Navrátila. – Jinou zajímavou památkou lidové architektury je nedaleké staré fojtství čp. 148, zděné stavení z konce 18. století s dřevěnou pavlačí ve výši obytného podlaží. (Ubytování, stravování: penzion Staré fojtství, 5 pokojů, 9 l. s možností přistýlek, tel. 0656/75 03 37; hospoda Na fojtství PO–SO 10–22, NE 9–22 h; vinárna Falcon PO–ČT 7–12, 13–24, PÁ 7.30–24, SO 7.30–01, NE 13–22 h; restaurace U Hubů PO–PÁ 7.30–19, SO 10–19 h.)
Od Palackého pomníku pokračujeme ještě asi 500 m po silnici směr Valašské Meziříčí. Před mostem, po kterém vozovka překračuje potok Zrzávku, se dáme vpravo (bez značky, červená pokračuje silnicí) na asfaltovou cestu, která vystoupá k rozcestí. Tady se dáme vlevo cestou mezi ploty a míříme stále v přímém směru do mělkého údolíčka. Stočíme se vpravo a zvolna stoupáme podél stromořadí až do nevýrazného sedla. Mineme pěkně udržovaný kříž s lavičkou a začneme sestupovat do vsi Hostašovice. Dojdeme k hlavní silnici a pokračujeme po ní vpravo dolů až k návsi, novodobě upravené ve „valašském“ stylu. Podhorská obec leží v malé kotlině mezi několika kopci. Podle pověsti ji ve 13. stol. založil ptáčník Hostaša. Pravděpodobně vznikla skutečně v polovině 13. stol. při kolonizaci zdejšího kraje; první písemná zmínka však pochází až z r. 1464. V r. 1724 se tu připomíná dědičné fojtství, v r. 1784 škola.
Málo úrodná půda nezajišťovala dostatečnou obživu a tak obyvatelé jezdili za prací do okolních měst, rozváželi dříví a sukno. Před 1. světovou válkou se tu rozšířil obchod s neobvyklým zbožím – pohankovou kaší. Tato tradice zde vznikla již koncem 18. stol. a výroba kaše se postupně stala doplňkovým zdrojem příjmů velké části obyvatel. Pohanka se do Hostašovic dovážela z Horního Rakouska a Tarnopole, mlela se na bílou mouku a zpracovávala na kaši. Kaše nejlepší kvality se ručně vybírala na stole, což bylo hlavní zaměstnání dětí v době hlavní „pohankové“ sezóny, tedy na podzim. Z „múčky“ se po zadělání s mlékem a kvasnicemi pekly „pohanské“ buchty, přidávala se do jelit, polévek, vařila se v mléce nasladko atd. (Občerstvení: hospoda Na hřišti Po–ČT 16–22, PÁ 16–24, SO 13–24, NE 13–22 h; hostinec U Formánků ÚT–ČT 16–21.30, PÁ 16–22, SO 14–22, NE 14–21 h.)
Ze středu vsi pokračujeme po silnici až ke křižovatce, kde zahneme vlevo. Ve svahu po naší levé ruce leží pramen Jaščerka, pozoruhodný tzv. bifurkací – voda vytéká do dvou potůčků, z nichž jeden teče do úmoří Černého, druhý Baltského moře. – Mineme samotu Buňavka a zvolna sestupujeme podél Jasenického potoka. Projdeme lesíkem a na jeho konci zahneme ze silnice vlevo na širokou polní cestu. Ta po chvíli přejde přes potok a stáčí se vpravo. Po levém břehu potoka dojdeme asi po 700 m do dolní části vsi Jasenice. Stočíme se mírně vpravo k výraznému vápencovému bradlu Skalka*. V minulosti tu býval lom s vápenkou, po ukončení těžby zaplavila lomovou jámu voda a vytvořila romantické jezero. V lomové stěně je bohaté naleziště zkamenělin. Jezírko i bradlo jsou chráněným územím, obehnaným plotem a vstup k němu je přísně zakázán (majetek Českého svazu ochránců přírody). Jistě nás však uspokojí i pohled z cesty. – Za jezírkem jdeme vpravo vzhůru, na dalším rozcestí neodbočujeme vpravo, ale pokračujeme stále hlavní ulicí až ke svažité návsi s bezslohovou kaplí. Jasenice byla založena v r. 1347. V letech 1838–53 se v okolí těžila železná ruda pro pece ve Vítkovicích. Tradiční bývala i zdejší podomácká košíkářská výroba.
U kaple začíná žlutá turistická značka. Po několika krocích zahýbá vlevo na silničku, která opustí obec a stoupá do svahu kopce Pohořilec. Na vrcholu stoupání u ohrazené studny se dáme vpravo na cestu do lesa. Vede nás stále vzhůru až na hřeben, odkud se místy otvírají pěkné výhledy na Beskydy, ale především na druhou stranu k Moravské bráně a Starému Jičínu. Na konci lesa míří značka cestou vlevo mírně vzhůru při kraji louky, projde lesíkem a znovu při levém okraji louky dorazí k vedlejšímu vrcholu Pohořilce. Vlastní vrchol leží pravo od nás (541 m). Značka z neznámých důvodů míří vlevo do houští, my však pokračujeme v přímém směru krajem louky; značka se po chvíli opět objeví. Nevýrazná cesta po chvíli skončí – sledujeme značku, která pokračuje podél dřevěného oplocení pastviny. Zprvu dolů, pak opět vzhůru do svahu už k lesu. Tam se znovu vynoří cesta, po které stoupáme ještě asi 300 metrů k vrcholu Petřkovické hory* (608 m), výraznému kopci v nejzápadnější části Štramberské vrchoviny. Pod vrchem směrem k Petřkovicím (mimo popisovanou trasu), v místech zvaných hůra, je ve skalách poutní místo – umělá jeskyňka se sochou P. Marie Lurdské z r. 1888.
Značka nás vede dál přes druhý vrcholek hory a pak dolů lesem, později při jeho okraji. Místy se vlevo otvírají pěkné pohledy na Starojickou horu se zříceninou hradu Starý Jičín. Nakonec sejdeme až k rozcestí u silnice pod Kojetínem, zvanému Strážnice. Přesnější název by byl Sedlo pod Strážnicí, protože Strážnice je zalesněný vrch vpravo od nás. V okolí rostou zbytky populací významných druhů rostlin, jako je prvosenka jarní, vstavač bledý a mužský, na Petřkovické hoře klokoč zpeřený.
Mírně vlevo před námi se zvedá výšina zvaná Požaha**. Hradiště, původně považované za laténské, bylo na základě archeologických výzkumů v letech 1960 a 1984 zařazeno mezi lokality tzv. púchovské kultury, jedno z nejvýznamnějších tohoto druhu na Moravě. Má rozlohu asi 1 ha a bylo osídleno zhruba od r. 120 př. n. l. do změny letopočtu; zjištěný požár opevnění svědčí o tom, že bylo násilně zničeno, pravděpodobně při vpádu Germánů. Na hradišti byla nalezena ve značném množství keramika, z 90 % púchovská a z 10 % keltská, zejména hrubé, v ruce vyrobené nádobky s odsazeným plochým dnem a nepravidelným rýhováním, mísy a zásobnice, dále skleněné kroužkové perly, skleněné a jantarové korálky, bronzové náramky, prsteny atd. Významný byl nalezený soubor 25 železných a bronzových spon. Železářskou produkci dokládají nálezy železné strusky a tavicích pecí.
Na rozcestí se můžeme rozhodnout, kudy dál. Méně zdatní pěšáci, kteří netouží zažít pocit, jaký asi mají cestovatelé prostupující divokou džunglí, mohou pokračovat vlevo silničkou do Kojetína, z rozcestí ve středu vsi jít vpravo stále po asfaltu asi 1,5 km až k autobusové zastávce a od ní vpravo po zelené značce k rybníku Čerťák. Ostatní budou sledovat základní trasu, která vede naopak vpravo silničkou spolu s červenou turistickou značkou. Zvolna klesáme do zalesněného údolí Stranického potoka. Silnička představuje zachovaný úsek staré cesty z Valašského Meziříčí do Nového Jičína, často využívaný zejména kupeckými povozy. Část mezi Straníkem a Kojetínem, procházející úzkým divokým údolím se značným stoupáním, byla pro kupce zvlášť nebezpečná. Podle pověstí tu na povozy číhali zbojníci, kteří obchodníky přepadávali a okrádali o zboží i peníze. Údajně byl mezi nimi i známý zbojník Jura Gajdušek.
Asi 300 m za rozcestím dojdeme k malému, vodou zatopenému lomu vpravo od cesty. V zadní stěně lomu jsou viditelné vodorovně uložené žíly olivinického těšinitu, které vznikly jako ložní žíly do vrstevních spár ve sledu usazených hornin; jsou zajímavým dokladem podmořské sopečné činnosti v období spodní křídy. Jezírko slouží jako základna pro rozmnožování některých druhů obojživelníků. Lom, v němž se až do 50. let 20. stol. těžil stavební kámen, používaný na úpravy cest, se stal později smetištěm. Byl vyčištěn a upraven členy ZO Českého svazu ochrany přírody z Nového Jičína. Na obou stranách údolí jsou ještě další lomy, v nichž je možné se přesvědčit o pradávné vulkanické činnosti. Ve zdejších horninách se mj. nachází i pelosiderit, železná ruda, která se v okolí v minulosti těžila. Ještě v r. 1850 se jí zde získalo 16 423 tun.
Sestoupíme k hornímu okraji vsi Straník*, kde je pod výklenkovou kaplí křižovatka turistických cest. Straník vznikl počátkem 13. stol. na vymýcené lesní půdě a patřil do starojičínského panství. Obyvatelé se živili prací na polích a chovem dobytka. Od r. 1979 je obec součástí Nového Jičína. Skalka, na které stojí kaplička, je chráněná jako přírodní památka, dokládající další formu sopečné činnosti. Jsou tu odkryty polštářové lávy, tvořené bochníkovými tvary olivinického diabasu a diabasového pikritu; okraje bloků se hráškovitě rozpadají. Bochníky jsou tmeleny mladší lávou se sopečným pískem a prachem. Polštářové lávy vznikají pod hladinou moří na strmých svazích, kdy se láva tekoucí po svahu roztrhá a její části se hromadí při úpatí. Část bloků byla v minulosti odsekána při stavbě dvouramenného schodiště ke kapličce.
Od rozcestí půjdeme vlevo po modré značce. Stoupáme podél plotu, na jeho konci vlevo přímo vzhůru křovinatou loukou. Přejdeme širokou cestu a pokračujeme v přímém směru kolem upraveného ohniště do lesa. Terén je značně nepřehledný, značení se obtížně hledá, zvlášť poté, co se sotva patrná pěšina vnoří do divokého křovinatého porostu. Držíme se stále spíš vlevo, při kraji hřebene a zvolna se prodíráme vzhůru mezi hustými keři. Nakonec vystoupíme na vrchol kopce Strážnice* (545 m), jejíž jméno napovídá, že tu v minulosti bývalo strážní místo, odkud se ohňovými signály podávaly informace o blížícím se nepříteli. Donedávna tu býval výhled, který dnes zlikvidovaly přerostlé stromy.
Stále obtížným a na orientaci náročným terénem sestupujeme při hraně svahu až do míst, kde se objeví zarostlá cesta. Ta se po čase stočí vlevo a kolem kóty 464 m zvolna sestupuje ke konci lesa. Na jeho okraji jdeme vpravo přes potok a pak podél něj až k rybníku Čerťák*. Rybník, který má rozlohu 3,5 ha a zadržuje vody Kojetínského potoka (Čerťáku), slouží především k rekreaci – je tu oblíbené koupaliště a místo ke sportovnímu rybaření, žijí tu však také významné a chráněné druhy živočichů.
Pod hrází je výletní restaurace Čertův mlýn (občerstvení: PÁ 13–21, SO 10–20, NE 10–19 h, v létě také posezení venku pod starými stromy). Ve mlýně se v r. 1830 narodil Jan Vahala, kovář a zlepšovatel zemědělského nářadí, především pro orbu, držitel mnoha čestných uznání ze zemědělských výstav. Zemřel v r. 1894 ve Starojické Lhotě, kde jemu a bratrancům Veverkovým dal místní zemědělský spolek postavit pomník. O mlýně se vypráví pověst, jejíž hrdinou je starý, vysloužilý voják. Ten se prý kdysi vracel do rodné vsi a cestou přenocoval ve mlýně, v té době již asi 20 let prázdném a opuštěném, protože v něm strašilo – když v něm někdo zůstal přes noc, ráno ho našli mrtvého. Voják se uložil ke spánku, o půlnoci ho však probudilo mlýnské kolo, které se samo začalo otáčet. Objevil se čert a vyzval vojáka, aby šel s ním. Ten mu však zezadu přehodil přes hlavu smyčku lýkového provazu, čerta svázal a připoutal ho na otáčející se mlýnské kolo. Pekelník sliboval, že se už ve mlýně nikdy neukáže. Pak zakokrhal kohout a čert zmizel. Od té doby byl ve mlýně klid a statečný voják dostal stavení od vrchnosti darem.
Sejdeme na cestu pod hrází a dáme se po ní vpravo spolu se zelenou značkou. Vede nás příjemným, zalesněným údolím Kojetínského potoka, zvaným Motýlí údolí. Značka brzy odbočí vlevo Žiliny, my se však přidržíme hlavní cesty podél potoka. Mineme malý rekreační areál s několika chatami, o kus dál vyjdeme z lesa a dostaneme se k silnici na kraji Bludovic. Vpravo obcházíme rozlehlý oplocený areál Vojenských opraven. Po silnici půjdeme doprava, u brány do areálu se dáme vlevo na cestu, která překročí potok a kolem rodinných domků vystoupí na plochý hřbet. Cesta skončí na hlavní silnici u Hodslavic – po ní vpravo dojdeme po 300 m k autobusové zastávce poblíž žel. zastávky Hodslavice.
Další doporučené cíle:
Kacabajka – malá vodní nádrž mezi žel. st. Hostašovice a Hodslavice, využívaná k rekreaci, oblíbené koupaliště, možnost parkování. Poblíž chráněná lokalita Vstavačová louka s výskytem vstavačů, orlíčku planého, vemeníku dvoulistého aj. V blízkých lesích jsou četná jezírka a studánky. Lesy bývaly v minulosti útočištěm zlodějů a lupičů, především Šimáka, Bartosche a Jury Bartůška, popraveného v Novém Jičíně r. 1719.
Prameny Zrzávky* – 0,5 km sz. od žel. stanice Hostašovice v Domorazském sedle, pět minerálních pramenů, přírodní památka. Horský potůček tu napájejí vody dvou pramenů, vzdálených od sebe asi 4 m, z nichž jeden (kyselka) má vodu železitou a druhý se silným obsahem páchnoucího sirovodíku; podle něj je trefně pojmenován Smradlavka. Od železité vody v první studánce dostal potok jméno Zrzávka. Druhá studánka se také někdy nazývá Bílá, protože sirnatá voda barví na bílo. Lokalita se jmenuje Čtenice, neboť v pobělohorské době se tu tajně scházeli evangelíci z okolních vsí ke čtení písma. Na přilehlých mokřadních loukách roste několik zvlášť chráněných druhů rostlin, např. prsnatec májový.
(Doporučujeme průvodce po Beskydech ze Zelené edice.)
