Velmi atraktivní trasa, jedna z nejzajímavějších v celé oblasti. Vede členitým, převážně zalesněným územím a jejím zlatým hřebem je osada Kladská se skupinou romantických staveb a naučnou stezkou při okraji rašeliniště Tajga. Seznámíme se s pozoruhodným pozůstatkem vodní soustavy ze 16. století, navštívíme tajuplné středověké opevnění i romantické skalní útvary. Výraznější stoupání nás čeká jen v úvodu, jinak není cesta příliš náročná.
O kdysi bohaté a vzkvétající obci Prameny plně platí, že všeho do času. Z torza, které tu dnes stojí, si jen těžko uděláme představu o původním vzhledu vsi, prvně připomínané v r. 1357, která již v roce 1380 získala žlutické městské právo. Rozvoj obce, německy zvané Sangerberg, souvisel s hornictvím. První historicky známé ložisko zlata na katastru obce se připomíná v r. 1342 v lese Hay; Jan Lucemburský je tehdy předal do majetku tepelského kláštera.
V r. 1486 tu byly doly na stříbrnou rudu – ze zdejšího stříbra byly ulity dvě sochy a monstrance pro klášterní kostel. V 16. století patřilo hlavní slovo cínu, který se těžil poblíž obce na mohutném greisenovém ložisku. Třicetiletá válka znamenala úpadek Pramenů. Výnosné žíly byly vyčerpány, v letech 1780–1848 tu bylo v provozu jen několik dolů na železnou rudu a stříbro, těžba byla málo výnosná. Obyvatelé se živili především obchodem s chmelem, plátenictvím, prací v lese, zemědělstvím a někteří i hudbou. Ještě v roce 1896 popisuje B. Bernau Sangerberg jako město s čistými, šindelem krytými jednopatrovými domy, které se podobá obdobným horním městům v okolí.
Dominantou obce byl kostel sv. Linharta, původně gotický, připomínaný v r. 1357, přestavěný v letech 1615–18 a barokně upravený r. 1682. Dnes už po něm zbyly jen nezřetelné základní zdi, beze zbytku zmizela i většina původních domů, v nichž ještě koncem 19. století žilo 2100 obyvatel. Po odsunu německých starousedlíků r. 1945 zůstala většina objektů prázdná a po r. 1950 byla zbořena.
Snaha nahradit je v pozdější době řadou okálových domů působí nepřirozeně. Z historických staveb se dochovala jen radnice z 19. století s hodinovou vížkou, pseudogotická hřbitovní kaple rodiny Tauzerů a poblíž mostu socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1855 s nově doplněnou hlavou. (Ubytování, stravování: několik rodinných penzionů, např. Arnika, U jedle aj., restaurace U radnice ÚT–SO 11–23 h.)Od radnice ve středu obce, kde můžeme i parkovat, půjdeme po zelené značce k jihovýchodu. Mineme křižovatku, přejdeme po mostě přes potok a stočíme se vpravo. Po pravé straně stojí pomník z r. 1996, věnovaný místní rodačce Bertě Marii Lugertové.
O kus dál vlevo v zatáčce je již zmíněná socha sv. Jana. Velmi řídkou zástavbu se stopami po zmizelých domech dojdeme k muzeu, nazvanému Dům starých časů. Vzniklo na základě soukromé iniciativy v nedávné době. Jeho pozoruhodná expozice zachycuje památky na zmizelé město a jeho historii a především na způsob a kulturu života starých sangerbergských obyvatel. (Otevřeno: 1. 2.–13. 11. denně mimo PO 10–17, SO, NE 9–18 h.)O kus dál vlevo u silnice stojí pomníček 12letého Járy Brtníka, který v těchto místech nešťastně zahynul v červenci 1987.
Dojdeme k rozcestí turistických cest, kde zelená značka končí. Pokračovat budeme v přímém směru po červené. Po silnici míříme k okraji lesa. Vlevo mezi stromovím zahlédneme mohutnou budovu bývalých Alžbětiných lázní. Nedojdeme až k ní, ale dáme se vlevo na pěšinu do bývalého parku, který zaujímal prostor mezi silnicí a Pramenským potokem, zvaným také Rota či Rodovský. Po můstku přejdeme přes potok a vystoupíme do břehu, odkud se nám naskytne pohled na velký, dnes zcela zpustlý plavecký bazén, který sloužil potřebám lázeňských hostů. Na jeho dně prýští z vývodu minerální pramen zvaný Nový. Vrátíme se zpátky do zarostlého parčíku a pokračujeme pěšinou proti proudu potoka.
Vlevo jsou studňovité vývěry pramenů Rudolfova a Gizelina s obrubami z hadcových kamenů, dnes však zcela neudržované a prakticky nepoužitelné. Vrátíme se na silnici k budově Alžbětiných lázní, vystavěné při vývěrech minerálních vod v r. 1872 ve švýcarském slohu. Vznik zdejších lázní byl inspirován bouřlivým rozvojem Mariánských Lázní, jejich význam však zůstal nepatrný a provozy po celou dobu existence spíše živořily. Po druhé světové válce byl objekt upraven na domov důchodců, v 80. letech však vyhořel a zůstal nevyužit. Od té doby chátrá a pomalu se mění v ruinu.
Za oploceným areálem odbočuje doprava cesta k rozpadlému dřevěnému altánu, na jehož dně, kam vedou točité schody, vyvěrá minerální Vincentův pramen; jeho druhý vývěr je vyveden nedaleko odtud do kovové nádrže.Od altánu se vrátíme zpět k silnici, opustíme značku a pokračujeme v přímém směru silně zarůstající cestou, která přejde přes polozřícený mostek a krajem lesa nás dovede k louce. Tam prakticky zmizí, pokračujeme však rovně travnatým porostem asi 200 metrů k silnici, kde se setkáme s modrou turistickou značkou. Vede nás po silnici k lesu a o kus dál odbočí doleva na širokou cestu, stoupající napříč pasekou.
Za ní vstoupíme znovu do lesa; cesta se stáčí vlevo, my však jdeme spolu se značkou přímo vzhůru do svahu. Vystoupáme na vrchol hřebene, kde se dáme vpravo k vrcholu Vlčího hřbetu (883 m). Tento výrazný vrch uzavírá od jihu pramenskou kotlinu. Jeho vrcholové partie tvoří přírodní rezervaci Vlček, vyhlášenou v r. 1966 na ploše 62 ha. Chrání se tu přirozený bor na hadcovém podkladě s významnými rostlinnými společenstvy v podrostu. V minulosti tu stávala oblíbená výletní restaurace, hojně navštěvovaná lázeňskými hosty z okolí. Nesla název Café Wolfstein; v r. 1945 ji vypálili příslušníci diverzní skupiny Zeppelin.
Dnes po ní nezůstaly téměř žádné stopy.Značka nás vede dál po pěšině, která se točí kolem výrazných bloků skal, místy i přes 10 metrů vysokých. Nakonec sestoupí vlevo na širší cestu, která mírně klesá zalesněným svahem, přetne jinou širokou cestu a vyústí na pasece; při jejímž levém okraji je orientační místo Farská kyselka, rozcestí. Tady se rozloučíme s modrou značkou (pokračuje přes Smraďoch a Lunapark do Mariánských Lázní) a půjdeme vpravo po červené. Přejdeme zarůstající paseku, pak pokračujeme mírně vlevo širokou cestou k silnici. Přejdeme ji a stočíme se vpravo na lesní cestu k orientační tabulce.
Vlevo od cesty je místo zvané Strážiště či Ringval pahorek obtočený výrazným příkopem a valem. Jde pravděpodobně o strážní místo, vybudované ve středověku k ochraně staré obchodní cesty do Chebska. Na pahorku stávala zřejmě dřevěná věžovitá cesta na způsob tvrze.Za Strážištěm pokračuje cesta vlevo a vede nás mírně vzhůru lesem až k rozcestí Pod Popravčí loukou. Opět změníme značku a pustíme se vlevo silničkou po žluté. Jdeme příjemným lesem, vpravo v mírné pravotočivé zatáčce visí na stromě mariánský obrázek. Takřka neznatelně vystoupáme na vrchol plochého Králova kamene (852 m), na některých mapách označeného jako Modrý kámen.
Kopec býval orientačním bodem na kupecké cestě od městečka Mnichova přes Kynžvart do Chebu, jejíž bezpečnost m. j. zajišťovalo i již zmíněné Strážiště. Název vrchu se poprvé připomíná v roce 1527. Po zaniklé středověké cestě zůstaly v terénu jen málo zřetelné stopy, téměř zmizely i pozůstatky bývalé těžby cínu. Zvolna klesající cesta nás po chvíli přivede k půvabně položené hájence Králův kámen. Budovu v romantickém švýcarsko-tyrolském slohu dal v r. 1913 postavit kníže Schönburg-Waldenburg, podobně jako ostatní budovy tohoto stylu v okolí. Kolem hájenky jsou stopy někdejší parkové úpravy.
U cesty je zavěšen výřez ze smrku ztepilého, který zde rostl do r. 1989, kdy byl vyvrácen vichřicí. Dřevní hmota kmene představovala téměř 8 m3. Na výřezu jsou umístěny tabulky s daty významných událostí z Mariánskolázeňska, České republiky a ochrany přírody.Za hájovnou dojdeme k silnici a pokračujeme po ní vpravo. Mineme turistické rozcestí U jedlí, kde žlutá značka zahýbá vlevo. My se však přidržíme zelené, která se k nám přidala před hájovnou, a pokračujeme stále po silnici až ke křižovatce na okraji Kladské. Dáme se vpravo do středu osady. – Kladská je jedno z nejhezčích míst Slavkovského lesa.
Její historie se začala psát až v poslední čtvrtině 19. století: v r. 1875 koupil kníže Otto Schönburg-Waldenburg od státu rozlehlé zalesněné území a na vysoko položené louce (814 m) poblíž Kladského rybníka dal v letech 1877–78 vystavět lovecký zámeček ve stylu švýcarských loveckých chat, zakoupený na výstavě ve Vídni, a pilu. Zámeček je jednoduchá přízemní budova s dřevěným patrem. Na přelomu století vyrostlo v okolí ještě dalších pět srubů. Občerstvení pro návštěvníky zajišťovala ve stejném duchu vybudovaná hospoda U tetřeva (původně U tokajícího tetřeva) kam v sezóně přijížděly denně desítky kočárů z Mariánských Lázní. Výlet to však nebyl jednoduchý – cesta byla soukromá a kníže Schönburg po ní povolil průjezd pouze kočárům. Motorizovaní návštěvníci museli použít objezdnou trasu přes Prameny. U tetřeva se o nedělích prodalo v průměru 2–3 tisíce káv a značné množství zákusků.
Pro lázeňské hosty byl již v r. 1896 vydán první místní průvodce. Po r. 1945 sloužil zámeček jako podnikové rekreační středisko, dnes je tu hotel. Celý areál srubové zástavby ve švýcarsko-tyrolském stylu je chráněn jako kulturní památka. Západně od zámečku při kraji osady je hrobka knížete Schönburg-Waldenberga. (Ubytování, stravování: Zámeček Kladská, 16 pokojů,, 35 lůžek, sruby 19+23 lůžek, tel. 0165/61 93 39, restaurace otevřena denně 7–24 h, stravování jen na objednávky; restaurace U tetřeva, 4 dvoulůžkové, jeden jednolůžkový pokoj a 1 apartmá, tel. 0165/69 12 44, restaurace denně 8–23 h; restaurace Kladská denně 12–21 h.)
Na křižovatce u zámečku značené cesty opustíme a dáme se vpravo po silnici k hrázi Kladského rybníka. Začíná tu naučná stezka, vybudovaná v r. 1977. Je dlouhá 1,5 km, vede výhradně po dřevěném povalovém chodníku kolem rybníka při okraji rašeliniště Tajga. Dvanáctihektarová vodní plocha, zvaná také Kladské jezero, v minulosti Černý či Královský rybník, má dva miniaturní romantické ostrůvky.
V rybníku, ale i v dalších nádržích v okolí, se chovají pstruh americký duhový a siven americký, hnízdí tu divoké kachny a čírky. Celkem 6 informačních panelů seznamuje návštěvníky naučné stezky s geologií kraje, vývojem lesů a rašelinišť, s dějinami osady, ochranou přírody a také s technickým dílem Dlouhá stoka. Trasa prochází okrajem největšího ze tří Kladských rašelinišť – Tajgy (133 ha), chráněného od r. 1933.
Toto lesní rašelinistě vrcholového typu je pokryté pralesovými porosty borovice bažinní ve stromové i keřové formě. Z bylin tu roste masožravá rosnatka okrouhlolistá, tučnice obecná, šicha černá, suchopýr pochvatý, prstnatec plamatý, klikva žoravina, brusnice vlochyně aj. Rašeliniště napájejí četné vývěry minerálních vod, které jsou i zdrojem mariánskolázeňských kyselek.
Z východního okraje rybníka vytéká Dlouhá stoka, pozoruhodné a ojedinělé technické dílo ze 16. stol. Její vybudování si vyžádala těžba cínu ve Slavkovském lese, především v okolí Horního Slavkova. Čechy byly jednou ze tří evropských zemí s významnějšími zásobami cínových rud a jejich dolování začalo jako historicky první v Evropě. K těžbě a zpracování cínu však byla potřebná voda – a té se v okolí Horního Slavkova nedostávalo. Proto bylo třeba přivést ji z míst, kde jí bylo dostatek – z Kladských rašelinišť. V r. 1530 vyměřil slavkovský měřič Rossmeisel trasu příkopu, zvaného Flossgraben.
S jeho hloubením se začalo o rok později a v r. 1536 byla stoka dokončena. Kromě přivádění vody do slavkovského údolí sloužilo toto dílo i přepravě dřeva z kynžvartských lesů. Rozvod vody regulovalo hlavní stavidlo poblíž Krásna. Při svém dokončení měla stoka délku 24 km, během 2. poloviny 16. stol. se však stále rozšiřovala, až vytvořila síť umělých kanálů dlouhých přes 30 km. Její součástí byla i soustava deseti velkých báňských rybníků.
Dlouhá stoka poháněla 52 rudných mlýnů, překračovalo ji 35 mostů, průtok regulovalo 14 stavidel. Voda v korytě širokém přes dva metry měla spád 35 cm na 100 m. Ve své době nemělo toto dílo svým rozsahem a způsobem provedení v Evropě obdoby. Dlouhá stoka existuje dodnes; od průrvy na 17,5 km (poblíž Křížků u Pramenů) je však bezvodá. Voda se opět objevuje pod rybníčkem severozápadně od Krásna, protéká Horním Slavkovem a ústí do Ohře v Lokti. Na konci naučné stezky vyjdeme na silnici a pokračujeme po ní bez turistického značení vpravo. Po levé straně míjíme další dva rybníky, oddělené hrází.
Dojdeme k turistickému rozcestí Potok Rota a zahneme vlevo na silničku, po které prochází žlutá značka. Po chvíli překročíme Dlouhou stoku, vpravo mineme paseku a pěkným lesem dojdeme na hráz Mýtského rybníka, romantické vodní plochy, ukryté v lesích. Při protějším břehu začíná území dalšího chráněného rašeliniště – Pateráku (93 ha), které má obdobný charakter jako další dvě části přírodní rezervace Kladské rašeliny – Tajga a Lysina.
Za rybníkem na křižovatce silniček zahneme vpravo po modré značce, která sem přichází zleva z bývalých Dolních Lazů v údolí Velké Libavy. Znovu přejdeme po můstku přes Dlouhou stoku, o kus dál menší potok. Silnička nás vyvede z lesa a vyústí na křižovatce v obci Prameny; bez povšimnutí necháme modrou značku, která asi 0,5 km před městečkem odbočí doprava. Od křižovatky jdeme vpravo k radnici.
(Doporučujeme Slavkovským lesem ze Zelené edice.)
