„Cestování po Číně a tibetské náhorní plošině je tvrdé jako týden starý chleba … „, říká cestovatelka Kateřina Mandulová. Přinášíme další pokračování její 11ti měsíční cesty po Asii.
Kamarádi odletěli z domů a já jsem se vydala sama Dálnému Východu napospas. Stopem mířím směrem k sedlu Torugat, rozdělující Kyrgyzstán od Číny. Vztahy mezi těmito zeměmi nejsou nejvřelejší, hranice je obehnána ostnatým drátem. Vím dobře, že přechod Torugat není otevřen pro individuální turisty. Pro mě je to výzva a šance, jak si zkrátit cestu. Na hranici parkuje několik kamazů, co vezou do Číny staré železo, pobíhají psi a maskovaní celníci. Zakotvím v odpojeném vagonku, který funguje jako hotel. Na tomto absurdním konci světa, ve vesničce z maringotek mě přijali jako svou Káťu a nabízejí mi jídlo a ochranu.
Povolení nemám a agent čínské cestovní kanceláře na mě taktéž nečeká, přesto se pokusím dostat tudy dál. Kyrgyzští celníci mi věští, že mě Číňani vrátí zpátky, sami se snaží situaci komplikovat co nejméně. Přehoupnu se přes sedlo, kde na stožáru plápolají rudé trenky, a po nové cestě, kterou ke konci 20. století postavili čínští sirotci holýma rukama (bez nasazení techniky) dorazím na čínskou celnici vzdálenou zhruba 15 km. Vytáhnu pro sichr svůj čínský slovníček, neboť tuším, že za kopcem už s ruštinou nepochodím. Ujme se mě chytrolín v uniformě a vede mě k mapě světa, abych zapíchla prst do místa, odkud přicházím. Když mu docvakne, že jsem turista, na kterého nečeká žádná mašina z cestovní kanceláře, rázem změní tón a zná jen větu: Nemůžete vstoupit do Číny, tohle je pravidlo této země. Smlouvala jsem horečně, až se za mě nakonec přimluvil i velitel čínské celní stráže. Domluvili jsme se na 20 dolarech za odvoz do Kašgaru a já s triumfálními pocity vjíždím do Číny.
Starodávné město Kašgar je oáza v poušti Taklamakan odříznutá hřebenem Ťan-Šanu, Pamíru a Karakoramu od okolního světa. Od pradávna zde bylo centrum obchodu, neboť Kašgar leží na křižovatce Hedvábné stezky. Celá provincie Xing Xiang patří etnicky a kulturně do centrální Asie. Ujgurové jsou turkomani a vyznávají islám. Dávno však tato odlehlá oblast není na okraji zájmů. Jedná se o strategické místo, které otvírá cestu na trhy střední Asie a Pákistánu pro čínské zboží. To určuje překotnou proměnu města. O všem rozhoduje Peking, který je odtud paradoxně takřka stejně daleko jako Vídeň. O autonomii nemůže být řeč. Navíc Ujgurové mají cejch teroristů, kteří ohrožují celistvost Čínské lidové republiky a tak jsou zásahy proti jejich kultuře obzvláště tvrdé. Historické jádro města mizí před očima, do města se stěhují hanští Číňané. Nad tou zkázou vzhlíží obrovská socha Mao Ce Tunga, pod kterou v té chvíli probíhá vysoce trapné vystoupení čínské mládeže na počest oslavy dne důchodců.
Staré město mě pohltilo ve svých uličkách. Dveře domů jsou většinou otevřené a za závěsem je tušit klidný život ujgurských rodin. Posedávám v čajovnách nad šálkem přeslazeného čaje, obdivuji šperkařské krámky, zlatnické dílny, zubařské ordinace, nakukuji do krejčovství, kde švadlenky šijí hadříky z atlasového hedvábí zlatými nitěmi. Srkám nudle v pálivé omáčce a zápasím s tyčinkami. Kolem hlavní mešity Id Kah se tlačí zástupy mužů s modlitebními koberečky pod paží, ženské nosí přes obličej vlněné burky. Do setmění bloudím městem, pak si sednu a poslouchám hluk míchaček, muezín je nepřekřičí. Číňani pracují jako mravenci, bez ustání ve dne v noci s lopatami v ruce. Je jen však otázkou času, kdy to vše kouzelné a krásné srovná se zemí buldozer. Vše ustoupí přehledným bulvárům lemovaným bílými kachlíkovými krychlemi s okny z modrého skla. Kašgar zmizí a zůstane čínské Kashi. To je osud celé této obrovské země, kde kulturní revoluce ještě zdaleka neskončila.
Kašgar je výchozí bod známé Karakoram highway, silnice zaklíněné mezi horami, která vede přes sedlo Kunžeráb dál do Pákistánu. Na poslední stanici městské hromadné přesednu na osla, z osla na náklaďák, vystřídám ještě několik oslích povozů až se konečně dokodrcám k jezeru Karakol. Vodní hladina odráží sedmitisícový masiv hor Mustagate a Kongur. Žijí zde Kyrgyzové, jenže nikdo z nich nemluví rusky. Děvčata se oblékají po vzoru červené Karkulky a pilně vysedávají u jednoduchých tkalcovských stavů. Vypadají skromně, avšak kapsy mají nadité křišťály a drahým kamením, které nacházejí v okolních kopcích. Každý vlastní velblouda nebo jaka, nechávají je volně pást. Jejich trus sbírají pak místní na otop. V noci jaci příšerně funí a chrochtají, budí mě a já se bojím, že mi rohy rozpářou stan.
Projíždím ujgurská města, odsouzená k postupnému zániku pod čínskou nadvládou. Kdysi sem přes horská sedla směřovali obchodníci s černým čajem z Indie. Ladakh a Kašmír jsou velice blízko. Obchodní spojení bylo však násilně přerušeno poté, co se čínsko-indické vztahy dostaly k bodu mrazu. Obchodnickou náturu však místním lidem upřít nelze. Prozkoumám bazary v Yarkandu, Hotanu, Charbaghu, kde o turistu téměř nezavadím. Na ulici se dá pořídit vše, co Ujgur potřebuje: ovčí hlavy na polívku, beranice, které se tu nosí v zimě i v létě, hroznové víno z Tarimské pánve, rajská jablíčka pěkně na váhu, blyštivé nádobí, pravé i falešné hedvábí. Všude si šuškají „četelyke“ a já vím, že se baví o mě. Snažím se získat mimikry. Koupím si za babku ujgurský převlek z druhé ruky, abych mohla nepozorovaně proklouznout do Tibetu.
V Kargiliku musím najít stanici, odkud odjíždějí kamiony do tibetského Ali. Smlouvala jsem s čínskými řidiči, byla jsem ochotná schovat se do pytle od brambor a natřásat se na zaprášené korbě náklaďáku přes celý Akai Chin, ale mé plány překazila tajná policie. Už je to tady, říkám si, vlezeš a už nevylezeš (tak zní v překladu název pouště Taklamakan), poněvadž tě policajti nepustí. Cesta do Tibetu je oficiálně pro turisty uzavřena. Svitne mi však naděje v podobě Antilopy, dopravní společnosti, která jednou za čas vyšle do Tibetu autobus. Není jasné, zda budu moci jako cizinec nasednout ani datum odjezdu. Mintián (zítra), jintián (pozítří)? Čekám osm dní jako rukojmí svých plánů, popíjím čínskou Future Colu s nápisem Future will be better. Snáším malá příkoří, které mi Číňané jako cizinci způsobují a raduji se z maličkostí.
Nakonec jsem se přeci jen dočkala vysněného autobusu s lůžkovou úpravou, který mě přenesl přes pohoří Kunlun, který odděluje Tibet od zbytku světa. Cesta z Xing Xiangu do Tibetu je velice bolestivá. Dva dny se natřásám v autobuse na hrbolatých cestách. Na asfaltovém povrchu se sice horečně pracuje, ale horský terén je těžko nepřístupný a tak dílo postupuje pomalu. Vlastně jsem měla štěstí, cestou jsem měli jen jeden defekt a na pár hodin jsme uvízli v bahně, všechny policejní kontroly jsem překonali překvapivě hladce.
Tibet
Lidé, kultura a zvyky se oproti muslimskému světu rázem mění. Islámskou víru obyvatel Turkestánu střídají vyznavači Buddhova učení. Muezíny střídají bručiví mniši. Cítím, že jsem se posunula zase o kus na východ. V Ali se mi podaří prodloužit čínské vízum, zaplatit pokutu za nelegální vjezd do Tibetu a obstarat potřební povolení. Vyměním převlek ujgurské uprchlice za pořádnou čepici a zimní oblečení a vydám se do Lhasy.
Tibet, respektive čínská vláda, nepřeje nezávislým cestovatelům. Vítá však organizované zájezdy turistů, kteří rádi zaplatí za to, že jim čínská cestovní kancelář naservíruje přímo pod nos mystiku tantrického buddhismu ve formě prohlídky několika udržovaných klášterů. Kdo sem přijíždí na vlastní pěst, musí se potýkat s jazykovou bariérou, nedostatkem jídla, s nepříliš pohostinným obyvatelstvem, s drsným klimatem a s nedostatkem spirituálního osvícení, pokud snad něco takového očekával. Marně jsem hledala meditujícího boddhisattvu vznešeně sedícího na stéble trávy, aniž by se pod ním ohýbalo. V klášterech se vesele točí modlitební mlýnky a peníze z turistického ruchu.
V západním Tibetu nefunguje hromadná doprava. Proto ten, kdo si nechce pronajmout jeep a nebo nemá bicykl, musí stopovat. Naskakuji na korbu náklaďáku značky Dong Feng a mačkám se s tibetskými poutníky, co putují k hoře Kailash, kousek mě svezou čínští geologové, kteří hledají zlato a termální prameny nebo se zmáčknu do kabiny náklaďáku mezi řidiče a tři další pasažéry. Svezla mě i delegace papalášů provázející prefekta ze Šikatse. Chtěla jsem jej přimět k tomu, aby Číňani konečně opustili Tibet, ale pán bohužel neuměl anglicky ani slovo.
Provincie Ngari v západním Tibetu patří nomádům. Bydlí v černých vlněných stanech, ověšených barevnými modlitebními praporky a starají se o svá stáda. Vesničky jsou daleko od sebe a často jsou vybydlené. Každý večer, když si stavím stan, napadá mě, že jsem vlastně taky nomádem. Nezbude než přizpůsobit i své chutě místním skromným podmínkám. Denně se cpu specialitou zvanou tsampa. Je to ječná moučka bez chuti, kterou prstem smíchám s čajem z jačího mlíka. Uhnětu kašičku, s níž pak zaplácnu prázdný žaludek. To je v podstatě celé kouzlo zdejšího stravování. Někteří Tibeťané si campu sypou přímo do krku. Jako jediný přínos čínské nadvlády tedy vidím v tom, že zavedli do Tibetu jejich kulinářské umění.
Vzduch je zde řídký a průzračný. Jako by se chtělo člověku uvěřit, že se může zbavit veškeré tělesné tíhy a jen tak se vznášet ve vzduchu jako bájný kůň Lungha. Za tmy slyším cinkání zvonečků přišitých na sukních Tibeťanek. To vyrážejí první poutníci konat koru – pouť kolem posvátné hory Kailash. V prastarých knihách se hora nazývala Meru a buddhisté, hinduisté a bönisté v ní vidí prvopočátek všeho bytí. Zrodil se zde Šiva, procházel se tudy Buddha, meditoval zde Milarepa, na vrcholku hory dlí sám bůh Višnu a nikdo se k němu nedostane. V blízkosti pramení čtyři důležité řeky a navíc je hora ze všech stran neuvěřitelně krásná. Buddhisté ji nazývají Khan Rinpoche, což v překladu značí vznešený klenot. Naproti leží hora Gurla Mandata, která představuje bohyni moudrosti Saraswati. Mezi nimi se rozprostírá průzračné jezero Manasrovar. Tomu se říká genius loci. Podle pověsti se obě hory v noci k sobě přibližují, což tomuto místu dodává zvláštní magii.
Věřím, že při putování kolem posvátné hory mě pod tíhou batohu opouštějí všechny hříchy, kterých jsem se kdy dopustila. Někteří poutníci se pohybují jako píďalky a při každém třetím kroku padají na zem a znovu vstávají a zbožně spínají ruce k nebi. Zaručeně je čeká nirvána. Cestou se zastavím v obnovených klášterech a roztáčím modlitební mlýnky. Kiki soso, bohům sláva, zvolám v sedle Drolma la (5630m), nejvyšším bodě pouti. Nejde mi na rozum, jak se sem mohou vydrápat stoleté báby o čaganu nebo jak tu přežijí nemluvňata, které spí, jen tak prostovlasé, v loktušce na máminých zádech. Místním lidem by se nepříjemně zatočila hlava, kdyby sestoupili k moři. Pod sedlem leží posvátné jezírko, kde hinduisté konají očistnou koupel. Tibeťané se s takovými nesmysly neobtěžují. Kdo má touhu vzdát hold bohům nebo je hříšníkem jako já a kora kolem hory Kailash nestačí, doporučuji pouť kolem neméně vznešeného jezera Manasrovar. Po samém břehu vede pěšinka dlouhá celkem 100 km a nespleťte to, chodí se vždy po směru hodinových ručiček.
Postupně začínám rozeznávat bohy buddhistického pantheonu. Převtělením boha Chenresinga je Dalajláma, živoucí bůh a oceán moudrosti, jehož sídlem je majestátně vyhlížející Potala ve Lhase. Jeho Svátost tu však od dob čínské invaze v roce 1959 chybí. Žije v indickém exilu v Dharamsale, přezdívané „Dhasa“ a šéfuje tibetské exilové vládě. Jeho palác se proměnil v zaprášené muzeum, za jehož návštěvu si čínská vláda žádá nemalý peníz. Dalajlámy pro zbožné Tibeťany představuje symbol svobody. Pro Číňany je to velice citlivé téma a tak byste obrázek čtrnáctého Dalajlámy ve Lhase marně hledali.
Atmosféra v chrámech je velice hektická. Vše se děje v překotném spěchu. Poutníci se tlačí jeden přes druhého, klaní se tisícerým podobám Buddhy, bručí óm a trousí drobné. Vzduch v gompě bývá provoněný máselnými svícny a těžko se dýchá. Všechny ty drahé věci, hedvábné stuhy a zlaté sochy v chrámech vyjadřují zbožnou úctu k Buddhově moudrosti (dharma). Tibetu však chybí náboženské svoboda a Tibeťané, pro něž je Buddha všecko, dnes nemohou plně praktikovat své náboženství.
Většina kláštery byly během kulturní revoluce pobořeny, hory však naštěstí nikdo zbořit nedovede. Vydám se z Tingri k nejvyšší hoře světa Quomolangma Feng. Nikdy bych nevěřila, jak málo lidí chodí na tento „nejpopulárnější trek“ pěšky. Turisté se raději vozí v land cruiserech přímo do základního tábora. Neví však o co přicházejí. Cestou přenocuji u domorodců v poslední vesnici Lungchang. Ráno mě polonahé děti tahají ze spacáku, abych se podívala z okna. Všude bílo, napadl letošní první sníh. Cesta zůstala pod sněhem lehce zřetelná a tak zamířím dál. V mlze potkávám pastevce, co ženou do nížin svá stáda jaků. Chystají se na zimu. Navečer se vetřu do pasteveckého stanu, který obývají dva divoši a jejich sestra. Navaříme polívku ve sto let nemytých hrncích a ohlodáme kýtu syrového masa. Venku stále hustě sněží. Jeden čeledín drnká na primitivní kytaru šaolelé a dotváří tak dokonalou atmosféru ztracenců na divokém východě. Přeji si ze všeho nejvíc, aby ta himálajská zima ještě počkala. Nebesa mě vyslyšela a na druhý den se vyčasilo. Třpytivé sluníčko oslňuje oči, na obloze ani mráček, jen z ledovců se kouří. Slimáčím tempem si prošlapávám cestičku sněhem přes sedlo Nam La až k silnici, která mě dovede do základního tábora Mount Everestu.
Listopad přináší sníh, je načase sestoupit z náhorní plošiny dolů do Nepálu. Navíc počítám poslední dny čínského víza. Stopuju na Friendship Higway směrem k hranici a ne a ne se hnout z místa. Někdy je to cestovaní tvrdé jako týden starý chleba. Za celé dopoledne se kolem prohnaly jen dvě splašené kobyly, co se aut týče, projely všeho všudy tři plně naložené náklaďáky a jeden jeep se západními turisty. Člověk se naučí trpělivě čekat. Uklidňuji se, že je jenom otázkou času, kdy mě odtud někdo vysvobodí.
