Krásná, členitá je krajina nad oběma břehy Vsetínské Bečvy při jejím dolním toku. Z kopců a lučinatých hřbetů se otvírají daleké výhledy, ve svazích se skromně krčí letité valašské dřevěnice,voňavé lesní porosty ukrývají skály podivuhodných tvarů. Právě do takových míst míří tato trasa, která i přes značné výškové rozdíly není fyzicky příliš náročná. Větší problémy než stoupání nám možná budou místy dělat sestupy. Místa s možností občerstvení jsou stejnoměrně rozložena po jednotlivých etapách cesty, takže o žaludky si starosti dělat nemusíme. Trasa patří k nejkrásnějším ve Vsetínských vrších.
Valašské Meziříčí, žel. st. – Poličná 1,5 km – Jarcov, rozc. 5 km – Jarcovská gula 5,5 km – Brňov, žel. zast. 6,5 km – Medůvka, rozc. 10,5 km – Medůvka, skály a zpět 11,5 km – Malá Lhota, okraj 14 km – Malá Lhota, hostinec 14,5 km – Štěpánov, rozc. 17,5 km – Valašské Meziříčí, gymnázium 20,5 km – Valašské Meziříčí, žel. st. 21,5 km
Výchozím i cílovým místem je Valašské Meziříčí***, historické město na soutoku Vsetínské a Rožnovské Bečvy. Vzniklo v r. 1923 spojením dvou původně samostatných celků – města Meziříčí a městečka Krásna, jejichž historická jádra jsou městskou památkovou zónou. Obě části vznikly koncem 13. stol. a jejich osudy byly vždy úzce propojeny. Meziříčí vlastnili v 1. polovině 16. stol. Pernštejnové, v letech 1549–1815 patřilo Žerotínům. Za třicetileté války, ale i později bylo město několikrát vydrancováno a pobořeno, řádily tu i morové epidemie a povodně. Velký rozvoj města nastal po dokončení železničních tratí, které z Valašského Meziříčí vytvořily důležitou dopravní křižovatku. Za komunistického režimu bylo zbořeno 370 domů a nahrazeno panelovou výstavbou, necitlivě vedený silniční průtah zničil půvabnou Krásenskou alej.
V bývalém Meziříčí je gotický, renesančně a barokně upravený kostel Nanebevzetí P. Marie s krásným renesančním portálem, v jádru renesanční (z 1. poloviny 16. stol.), barokně přestavěný zámek Žerotínů, nově rekonstruovaný pro společenské a kulturní účely, dále renesanční, částečně roubený hřbitovní kostel Nejsv. Trojice z konce 16. stol. s vnějším ochozem krytým šindelem, historické domy na náměstí aj. V bývalém Krásnu nad Bečvou stojí při kraji parku empírový zámek Kinských z r. 1854, přestavěný ze staršího objektu, od r. 1948 sídlo městského muzea, v jeho sousedství je goticko-renesanční kostel sv. Jakuba ze začátku 16. stol., pěkná je i bývalá krásenská radnice, původně renesanční, přestavěná pozdně barokně. V torzu Krásenské aleje stojí 9 barokních soch z 18. stol.
Na cestu se vydáme od žel. stanice, odkud nás povede červená a žlutá značka k mostu přes Rožnovskou Bečvu. Za ním na velké křižovatce půjdeme vpravo, podejdeme železniční trať a ocitneme se na okraji parku zvaného Abácie. Vpravo stojí obelisk z r. 1899 – památník více než 2000 vojáků, kteří byli zraněni v bitvě u Slavkova v r. 1805 a zemřeli v meziříčském lazaretu. Značená cesta po chvíli zabočí vpravo, provede nás parkem a znovu se vrátí na silnici. Přejdeme po mostě přes Vsetínskou Bečvu, za ním – před benzínovou čerpací stanicí – zahneme vlevo na asfaltovou silničku, která se stáčí podél řeky. Lemuje ji řada stromů, mezi nimi je i mohutný starý topol. Mineme fotbalové hřiště, podejdeme pod mostem, po kterém řeku překračuje železniční trať a dostaneme se k turistickému orientačnímu místu Poličná. Tady se značky dělí – červená pokračuje po silničce, my se pustíme po žluté mírně vlevo pěšinou, která sleduje břeh řeky. Vede nás asi 800 m okrajem louky, pak pod zalesněným svahem těsně nad řečištěm. Mineme hezky upravenou studánku a po 50 m zabočíme vpravo na postranní stezku, která přejde po můstku přes skalnaté koryto potoka, kaskádovitě spadajícího boční roklinou k řece a stoupáme vymletou jílovitou místy dost špatně schůdnou pěšinou vzhůru řídkým lesem. Nakonec se dostaneme na širokou cestu, přicházející zleva, po ní pokračujeme k rozcestí, kde zahneme vlevo. Teď už téměř po rovině dojdeme do osady Bražiská, položené ve svahu, z níž se otvírá pěkný pohled* na Valašské Meziříčí i okolní horské hřebeny.
Cesta se změní na silničku, která začíná znovu stoupat svahem pod samotami Krplov. Po chvíli dojdeme k silnici a pokračujeme po ní vlevo. Brzy začneme pro změnu klesat, vstoupíme do vsi Jarcová a postupně sestoupíme až do středu obce. Jarcová, původně Jarcova Lhota, se poprvé připomíná v r. 1392. Vznikla během kolonizace zdejšího kraje a po léta byla součástí meziříčského lenního statku. Za nejnižším místem nás silnička vyvede z obce a opět stoupá ke kraji lesa. Tady ji opustíme a dáme se vpravo na úzkou a kamenitou lesní cestu dost prudce vzhůru k Jarcovské gule**(kule), osamělé skále ze starotřetihorního pískovce, vysoké osm metrů, stojící ve svahu na rozhraní vysokého a nízkého lesa. Stejnou cestou se vrátíme asi 200 m zpět. Před koncem lesa odbočuje vpravo modrá značka, která nás povede dál. Sestoupíme k silničce a jdeme po ní krátce vpravo, u plotu chaty zahneme na pěšinu vlevo k lesu, pak pokračujeme dost prudce dolů zalesněnou strání. Pozorně sledujeme značky, protože pěšina je v terénu málo patrná. V závěru klesáme podle kolejiště krátké pozemní lanovky k široké cestě, po ní vlevo a pak vpravo na lávku přes řeku. Za ní dojdeme k autobusové zastávce na rozcestí při hlavní silnici, kde je turistické orientační místo Pod Brňovem v blízkosti žel. zastávky Brňov.
Po silnici (silný provoz!) zahýbáme vpravo (stravování: pizzerie Pepino denně 11–23 h), asi 20 m za restaurací zatočíme vlevo na cestu, přejdeme přes potůček, stočíme se vpravo a pokračujeme podél vysokého náspu železniční trati. Po 300 m se dáme vlevo podjezdem do lesa. Na jeho okraji před rozcestím zpevněná cesta končí, modrá míří vpravo (nikoli rovně kamenitou cestou do svahu). Po lávce z klád přejdeme přes potůček a začínáme stoupat vlevo širokou vymletou kamenitou cestou. Zpočátku dost výrazné stoupání se postupně zmírňuje, cesta stále sleduje hluboké údolíčko potoka. Na konci lesa cesta končí – my se dáme vlevo k dolnímu okraji louky, osázené mladými smrčky, a znovu stoupáme pěšinou do svahu. Držíme se stále hranice lesa, v závěru jdeme dost prudce vzhůru na hřebínek, tam mírně vpravo opět podél vzrostlého lesního porostu. Po několika desítkách metrů narazíme na širokou pohodlnou travnatou cestu a zahýbáme po ní vlevo. Vede nás přes louku k lesu, opět – teď už jen zvolna – stoupáme, při pohledu zpět jsou pěkné výhledy. Zanedlouho se napojíme na asfaltovou silničku, která k nám vystoupala z levého bočního údolí. Dovede nás k okraji rozlehlé louky, kterou je porostlý plochý vrchol kopce Prašivá (487 m). Následuje velmi malebný úsek kolem starých dubů při okraji prudce se svažující horské lučiny. Vystoupáme k dalšímu lesíku a znovu se ocitneme uprostřed luk na plochém táhlém hřbetu. Mineme samotu pod dvěma mohutnými lipami, za ní pak další roubená stavení, položená v mírném svahu vlevo od cesty. Z nejvyššího místa je krásný výhled, vlevo, ve stráni na protější straně údolí, vidíme osadu Brňov, půvabně stulenou pod zalesněným vrchem Brdo, postupně se před námi otevírá i hluboké údolí Bystřičky a do něj kolmo ústící údolí Růžďky. Pokračujeme pak už po rovině, stále přes pastviny k listnatému lesíku. Přejdeme přes plochý vrchol Poskly (535 m), pak už nás čeká sestup loukou a lesem do sedla k nádherně položeným samotám Medůvka**, které tvoří jak staré valašské dřevěnice, tak i nové, ovšem ve „valašském“ stylu pojaté rekreační objekty. U turistické orientace doporučujeme odbočit vlevo a po významové značce dojít lesem ke stejnojmennému skalnímu útvaru, kterým vrcholí menší hřebínek.
Medůvku**tvoří několik pískovcových skalních bloků, z údolní strany vysokých až 10 metrů, hojně využívaných horolezci. Z opačné strany, od které vede i přístupová cesta, jsou skaliska nižší a při troše šikovnosti na ně můžeme bez problémů vylézt. Z vrcholu je jen omezený výhled. Stejnou cestou se vrátíme zpět a pokračujeme po modré značce. Za sedlem začíná silnička opět stoupat rozlehlými loukami; z nejvyššího místa se otvírá skvostný výhled**. Stojí tu osamělá valašská usedlost, tvořená roubenými stavbami – kromě obytného stavení obsahuje i výměnek, kolnu a stodolu. Za usedlostí na konci louky vstoupíme do lesa a jdeme opět vzhůru kolem vrcholu kopce Medůvka (608 m). Za lesem míjíme samoty Kozinec, za nimi se silnička stočí vpravo a vede nás stále mírně vzhůru při kraji lesa až na vrchol táhlého hřbetu. Před námi se otevře hezký pohled na ves Malá Lhota**, do které po chvíli vstoupíme spolu s červenou značkou, která se k nám zprava přidala u prvních chalup. Procházíme vesnicí, která má nádhernou polohu ve svahu pod kopcem Vrchhůra (692 m) v závěru rychle se prohlubujícího údolí. Byla založena asi v 15. stol. a podle zakladatele se původně jmenovala Tomášova, později Kolečkova Lhota. Za husitských válek zpustla, ale byla znovu obnovena. Koncem třicetileté války se tu ukrývali meziříčští měšťané před vzbouřenými vsetínskými Valachy. V 19. stol. se velká část zdejších obyvatel živila výrobou nožů–křiváků. Křivák se dostal i do obecního znaku z r. 1787. – Ze silnice zahneme mírně vpravo k příjemnému hostinci Pod dubem. Mohutný rozložitý dub tu opravdu stojí a v létě je pod ním příjemné posezení (občerstvení: PO, ÚT, ČT 15–21, ST 13–21, PÁ 13–22, SO 12–22, NE 12–20, často je však otevřeno i mimo tuto dobu).
Za hostincem jistě neujde naší pozornosti krásná roubená zvonička z r. 1687, obnovená ve 20. stol., s původním zvonem. Po chvíli se znovu vrátíme na silnici, mineme pěknou roubenou chalupu čp. 1 a dostaneme se na křižovatku. Modrá značka tu zahýbá vpravo do Velké Lhoty, my půjdeme vlevo po červené, která nás bude provázet až do konce cesty. Asi po 150 m odbočíme ze silnice vpravo na polní cestu. Z nejvyššího místa se před námi opět otevře překrásný výhled** na Beskydy, Hostýnské vrchy a především na Valašské Meziříčí, které máme jako na dlani. Překonáme plochý hřbítek a sestupujeme loukou; v místě, kde se cesta stáčí prudce vpravo, pokračujeme v přímém směru pěšinou podél pastviny s elektrickým ohradníkem, pak stále dolů lesem. Pěšina se postupně změní v cestu, která je však značně vymletá a kamenitá; k blátivým úsekům výrazně přispívá potůček, který za deštivého počasí protéká jejím středem. Přetneme vrstevnicovou lesní cestu a pokračujeme stále dolů zalesněným svahem, teď už opět jenom pěšinou, která však má místy charakter vymletého kamenitého a jílovitého koryta. (Je s podivem, že je tato trasa značená i jako cyklostezka. Na kole by se po ní mohl vydat snad jen sebevrah.) Strastiplný úsek skončí na silnici v příjemné, převážně chatové osadě Podhájí, obklopené lesem. Na rozcestí tu stojí velký dřevěný kříž, boží muka a zajímavý památník Josefa Handla s nápisem: „Děkuji všemohoucímu, že jsem se stal lesníkem“.
Pak pokračujeme po silnici zvolna dolů, mezi další zástavbou jsou i pěkné roubenky (např. č. 38). Mineme rozcestí a jdeme stále rovně, teď už opět mírně vzhůru kolem skupiny chat do lesa. Za ním silnička skončí a změní se v polní cestu, která nás vede loukou při kraji lesního porostu stále nahoru. Na konci lesa stoupání ustává, míříme dolů panelovou vozovkou k rozcestí a turistické orientaci Štěpánov. Přejdeme přes křižovatku a jdeme rovně do Štěpánova, místní části Valašského Meziříčí, tvořené především vilovou zástavbou. Mezi honosnými rodinnými domy postupně sestupujeme do centra města (pozor na značení, abychom se nepustili některou z postranných ulic). Dostaneme se až na křižovatku se světelnou signalizací, přejdeme ji a zahneme vpravo do Vsetínské ulice. vpravo. Po chodníku dojdeme k další velké křižovatce, kde se stočíme doleva do Sokolské ulice. Po levé ruce mineme gymnázium F. Palackého, za ním se ulice stočí vlevo (vpravo bychom došli na náměstí a ke kostelu Nanebevzetí P. Marie), mine jižní křídlo zámku Žerotínů a po chvíli i hřbitovní kostel Nejsv. Trojice. Na konci Sokolské ulice na křižovatce půjdeme vpravo na most přes Rožnovskou Bečvu a po již známé trase dojdeme k žel. stanici.
Další doporučené cíle:
Brňov – osada 4 km jjv. od centra Valašského Meziříčí, jeho místní část. Založena již ve 13. stol. olomouckým biskupem Brunem, zajímavostí je roubená valašská zvonice, kopie původní, která se nedochovala. V bývalém zájezdním hostinci, dnes součásti domova důchodců, pobýval v r. 1905 se svou rodinou T. G. Masaryk.
Křivé – místní část Valašského Meziříčí 2 km jjv. od centra, dějiště bitvy mezi císařským vojskem a vzbouřenými Valachy, v níž 300 povstalců zahynulo a další byli upáleni v křivských stodolách; ves tehdy zcela vypálena.
(Doporučujeme průvodce po Beskydech z edice Česko všemi smysly.)
