Pěkné, romantické údolí řeky Metuje spojuje dvě stará podhorská města – Polici nad Metují a Hronov – s řadou významných historických památek. Neméně půvabná jsou i údolí potoků, které se v tomto úseku do Metuje vlévají – Hlavňovského potoka, Ledhuje, Židovky a Dřevíče. Trasa výletu je nenáročná. Vede většinou po kvalitních cestách, ve střední části po silnici. Jsou na ní jen dvě krátká, málo obtížná stoupání – k vrchu Strážnici a na Vlčinec.
Police nad Metují – Zděřina 1,5 km – Velké Petrovice 2,5 km – Vlčinec 3 km – Police nad Metují, žel. stanice 4,5 km – Na Mýtě 5 km – mlýn Kozínek 6 km – Střezina 7 km – Velký Dřevíč 8 km – Hronov, Padolí 9 km – Hronov, náměstí 10 km (Hronov, žel. stanice 11 km)
Město Police nad Metují*** je přirozeným centrem jižní části Broumovského výběžku a východiskem cest do Broumovských stěn. Správně by se snad mělo jmenovat Police nad Ledhují – tak se totiž nazývá potok, který obcí protéká, zatímco údolí Metuje je poměrně daleko, přes dva kilometry na jihozápad. Město obklopují vrchy – Strážnice, Havlatka, Kluček a samozřejmě i majestátní Ostaš. Okolí bylo od pradávna osídleno slovanskými kmeny, zprvu Charváty, pak Zličany a nakonec Slavníkovci (město má dosud ve znaku tři slavníkovské růže). Jeden z nich – biskup Vojtěch – byl spoluzakladatelem břevnovského kláštera u Prahy, odkud začátkem 13. stol. přišli do polické kotliny benediktinští mniši Vitališ a Jurik. Postavili si poustevnu (stávala v blízkosti kláštera v dolní části hřbitova) a při ní dřevěnou kapli P. Marie. Spolu s dalšími řeholníky, kteří brzy rozšířili jejich řady, začali kácet lesy a proměňovat je v pole; od polí je prý také odvozeno jméno Police. Král Přemysl Otakar I. daroval v r. 1213 zdejší krajinu břevnovskému klášteru. V darovací listině je Policko označeno jako „krajina děsná v širé pustině“. R. 1253 tu byl založen pobočný klášter s kostelem, ve stejné době byla osada při klášteru povýšena na trhové městečko. Více než 150 let žili jeho obyvatelé v klidu, město se rozvíjelo, kolonizovalo se i okolí, kde vznikaly četné vesnice.
Teprve husitské války znamenaly začátek řetězu pohrom a katastrof, které Polici během dalších staletí pronásledovaly. V r. 1421 se od severu přihnali Slezané, nehrazené město vypálili a obyvatele, kteří se snažili zachránit ve skalách na Ostaši, bez milosti pobili. Vypálen byl i klášter. Slezané přinesli do Police zkázu i v r. 1469, když jejich vojsko v čele s Františkem z Háje – ve službách krále Matyáše Korvína – dalo město i klášter v plen ohni. Požár v r. 1535 zničil téměř všechny domy, asi polovinu města (70 domů) pak další roku 1617. Mezitím řádil v Polici mor. Bylo to r. 1585, kdy denně umíralo až 28 lidí a celkem zemřelo 2 300 obyvatel města i okolních vesnic. Další rány přinesla třicetiletá válka, po níž zůstalo v Polici ze 148 domů jen 63 schopných obývání. Podle městské kroniky následovaly velké požáry i v letech 1673, 1697 a zejména r. 1700, kdy vinou neopatrnosti místního opilce Mikuláše Vondráčka lehlo téměř celé město popelem. Útrapy se Polickým nevyhnuly ani za válek o rakouské dědictví, kdy byli střídavě sužováni vojsky pruskými i císařskými. Za sedmileté války se rakouský generál Laudon a jeho důstojníci ubytovali přímo v polickém klášteře. Katastrofický scénář se uzavřel v r. 1842, kdy vyhořelo 42 domů i s radnicí. Police má i řadu významných rodáků. Patří mezi ně přední mykolog Jan Bezděk, hudební skladatel Antonín Hausman, geolog a paleontolog dr. Jan Koliha a Hanuš Wihan, slavný virtuóz na violoncello, spoluzakladatel Českého kvarteta. V Polici nad Metují – Velké Ledhuji sídlí Správa CHKO Broumovsko, kde pořádá i výstavy a různé akce. Sám areál stojí za návštěvu, všimneme si především krásné polygonální stodoly kryté šindelem.
Prohlídku města začneme na náměstí, kde se dochovalo několik barokních domů s kamennými portálky a v rohu radnice* z r. 1718, údajně dílo K. I. Dienzenhofera, s osmibokou věží a cimbuřím z r. 1876. Uprostřed náměstí stojí sloup se sochou Bolestné P. Marie** od Jana Brokofa z r. 1707 a vedle něj empírová kašna z r. 1818, která zachycuje vody artézského pramene zvaného Julinka.
U radnice se dáme vpravo a průjezdem vstoupíme do úzké uličky, kde je (vpravo) stará barokní škola* č. 15. Je to roubené patrové stavení s mansardovou střechou z r. 1785. V přízemí bývaly dvě učebny, v patře byty učitelů. Jako učitel tu působil Antonín Hausman i jeho syn V. V. Hausman, oba hudební skladatelé. Na konci uličky jdeme vlevo ke hřbitovu, v jehož dolní části stojí renovovaná hřbitovní kaple* s věží. Je zbytkem (presbytář) bývalého raně gotického farního kostela, zbořeného po r. 1790. Vlevo při hřbitovní zdi je studánka, při níž zřejmě stávaly poustevny prvních mnichů, s půlkruhovým schodištěm a zbytkem barokní výzdoby. Na hřbitovní bráně jsou barokní a rokokové sochy, v obou rozích empírové náhrobky. Zajímavý renesanční náhrobek purkmistra Jana Koukala z r. 1632 je zazděn do zadní zdi kaple.
Na hřbitov navazuje areál polického kláštera***, nejcennější památky města i širokého okolí. Klášter s kostelem Nanebevzetí P. Marie byl založen r. 1253 a dostavěn zhruba o 40 let později. Během válek v 15. stol. zpustl, u hlavní lodi kostela se zřítila klenba a trvalo přes 200 let, než se mniši dočkali nápravy. Celý areál byl barokně znovu vystavěn v letech 1676–1770. Kostel si zachoval svůj původní gotický ráz, některé architektonické prvky však byly odstraněny (kružby oken). Při opravách byla podlaha zasypána do výšky 70–80 cm. Tím utrpěl především mimořádně cenný vstupní portál s výzdobou z konce 13. stol., jedna z nejkrásnějších ukázek raně gotického sochařství v Čechách. Klášter je patrová barokní budova se dvěma dvory. V bohatě zdobeném západním průčelí jsou dva portály. Před vstupem do kostela stojí čtyři barokní sochy, původně umístěné vysoko na římse klášterního průčelí. O kus dál vidíme renesanční Selendrův sloup* z r. 1619, který dal postavit broumovský opat W. Selender z Prošovic jako dík Polickým za to, že mu po útěku z broumovského kláštera poskytli azyl.
Od sloupu pokračujeme dál Kostelní ulicí zpět na náměstí. Cestou si povšimneme sochy sv. Prokopa od F. M. Brokofa z 18. stol. Pro úplnost dodejme, že v Polici n. M. jsou ještě další památky, jako dřevěná gotická stodola*, barokní špýchar*, barokní kovárna*, pozoruhodná brána do klášterní zahrady* atd. (Ubytování, stravování: penziony Adler, turistické ubytovny Na zámečku, TJ Spartak.)
Z náměstí půjdeme vpravo po červené značce. Čtvrtí zvanou Záměstí vystoupíme do poloviny svahu vrchu Strážnice, po založení města zřejmě strážního místa, střežícího obchodní cestu a po vrstevnici zalesněnou strání nad Ledhují dojdeme k silničce. Po ní pokračujeme vlevo okrajem rozlehlé planiny podél zahrádkářské kolonie k lesu. Na jeho okraji stojí výletní restaurace, obklopená chatkami, zvaná Zděřina či Zdeřina, původně ovšem Žděřina (ubytování, občerstvení v letní sezóně). Pavilon se stoly a lavicemi tu stával již na začátku 20. stol., kdy Körbrův průvodce poznamenal, že „dobré pivo a pokrmy lze někdy zde dostati…“. Poblíž chatové osady je zajímavá oblast drobných lesních tůní s výskytem obojživelníků.
Za Zděřinou na rozcestí uhýbá červená značka vlevo, na dalším rozcestí znovu vlevo kolem božích muk. Zalesněným svahem klesneme k silničnímu mostu přes Metuji na okraji obce Velké Petrovice. Ves založili pravděpodobně koncem 13. stol. páni z Dubé, v r. 1341 ji spolu s dalšími vesnicemi koupil klášter břevnovský. V září 1420 vylákali do údolí řeky u Petrovic katoličtí Slezané husity a připravili jim těžkou porážku. Na 250 vyznavačů kalicha v bitvě padlo. K četným srážkám mezi rakouskými a pruskými vojsky tu došlo i za sedmileté války. U mostu značku na čas opustíme a uděláme zajímavou odbočku. Půjdeme vpravo cestou mezi okrajem lesa a břehem Metuje. Před námi se otevře pěkné, hluboké údolí. Železniční trať tu překračuje řeku a mizí v tunelu, dlouhém 300 m. Před železničním náspem přejdeme po provizorní lávce z klád zprava přitékající Žďárský potok a vystoupíme ke kolejím. Přejdeme je a pustíme se pěšinou šikmo vpravo do svahu. Narazíme na širší pěšinu, po níž pokračujeme znovu vpravo mírně vzhůru podél trati. Vlevo se otevře rozlehlá paseka; na jejím konci, za osamocenou chatou za kolejemi, se dáme nevýraznou stezkou vlevo krajem lesa. Dovede nás na vrchol skalnatého, neobyčejně úzkého hřebene. Také po něm vede pěšina, po které půjdeme vlevo. Po pravé ruce spadá hřeben vysokými, téměř kolmými skalními stěnami do údolí Metuje. Po několika desítkách metrů je ostroh přerušen příkopem, vytesaným ve skále. Za ním následuje úzká prostora, zakončená dalším, hlubším a širším příkopem. Jsme na předhradí středověkého hrádku zvaného Vlčinec**.
Vlastní hrad stával za druhým příkopem, přes který vedl padací most. I tato část byla prostorově velmi stísněná. Stával tu pouze malý palác, po němž zůstaly nepatrné stopy v terénu, a velká věž, ze které se dochovaly nevysoké zbytky zdiva. Konec ostrohu zpevňovaly dvoje příkopy a valy rohlíčkovitého tvaru. Do hradu se vstupovalo od severozápadu, tedy ze směru, odkud jsme přišli i my. O dějinách hrádku mnoho nevíme. Podle velkého znalce této problematiky A. Sedláčka byl založen asi po r. 1341 na ochranu polického panství, které klášter v této době rozšířil až za Petrovice. Zdá se však, že ve skutečnosti vznikl Vlčinec až za husitských válek, protože ani v urbáři břevnovského kláštera z r. 1406, ani v záznamech o bitvě mezi Slezany a husity u Petrovic o něm není ani zmínka. Snad teprve tato bitva dala podnět k jeho výstavbě. Zda šlo o hrádek strážný nebo o sídlo loupežných rytířů, kterým se ve zdejším kraji obzvlášť dařilo, nevíme. Vlčinec zanikl asi v polovině 15. stol. Ve Starých pověstech českých vypravuje Jirásek pověst o dobývání hradu vojskem Jana Žižky. Husité prý Vlčinec oblehli, ale bez úspěchu. Koule se od jeho hradeb odrážely, ale nezpůsobily mu žádnou škodu. Když husité po mnoha dnech obléhání ve střelbě ustali, aby nabrali nových sil, uslyšeli z hradu hudbu a v okně velké věže zahlédli postavu muže, hrajícího na housle. Na Žižkův příkaz vzal nejlepší střelec do ruky kuši, namířil, vystřelil – a trefil. Teprve smrt záhadného houslisty zlomila čarovnou moc, chránící hrad. Od té chvíle už koule z houfnic dopadaly přesně a zanedlouho ležel Vlčinec v troskách. Pověst je však nová, umělá a nemá žádné historické opodstatnění. Snad si ji vymyslel sám Alois Jirásek…
Z Vlčince se stejnou cestou (můžeme sestoupit i přímo svahem k trati, ale opatrně!) vrátíme k petrovickému mostu a pokračujeme po červené značce. Vede nás po silnici údolím řeky, kterou vlevo lemují pestře modelované stěny slínovcových skal. Dojdeme až k železniční stanici Police nad Metují (občerstvení: restaurace U Václava) a za ní na rozcestí, kde vlevo odbočuje silnice na Bezděkov, původní obchodní cesta mezi Hronovem a Policí. Stojí tu zájezdní hostinec Na Mýtě. Jdeme dál po silnici údolím řeky, z něhož vystupují skalnaté stráně porostlé smíšenými lesy. Zleva se napojuje pěkné údolí, kterým protéká potok Židovka, zavřené vysokými stráněmi. Jedné z nich nad levým břehem potoka se říká Kněžnice – podle pověsti prý proto, že se tu v pobělohorské době ukrývali nekatoličtí kněží, které nakonec prozradil psí štěkot… U silnice, při ústí potoka do Metuje, stojí starožitný mlýn Kozínek*, který vystavěl jakýsi Tobiáš Lokvanc po r. 1783 v pozdně barokním stylu. Je to rozlehlé stavení s mohutným průčelím vedle silnice.
Asi 100 m za Kozínkem silnici opustíme a jdeme po červené značce po pravém břehu řeky vpravo přes trať k lesu a pak jeho okrajem pod vrchem Homolí podél Metuje. Projdeme bývalou osadou Střezina a za ohradou pily, v místech, kde se cesta těsně přiblíží k lesu, si všimneme nevysokého, ale strmého ostrohu vpravo. Od hřebene, který stoupá k vrcholu Homole, je oddělen příkopem, na ostrohu samém jsou pak stopy zasutých budov, obklopených příkopem a valem. Stávaly tu tvrz a dvůr Homole* (7), o jejichž vzniku nejsou přesné zprávy. Tvrz snad vznikla po roce 1341 na ochranu polického klášterního panství a je možná totožná s tvrzí Horní Dřevíč, připomínanou r. 1390. Je však možné, že si ji postavil až Bavor z Hustířan, který toto území získal v r. 1406. Zanikla pravděpodobně v polovině 15. stol., dvůr se naposledy připomíná v r. 1461.
Za tvrzištěm vyústí naše cesta na silnici. Jdeme po ní vpravo okrajem vsi Velký Dřevíč, založené pány z Dubé koncem 13. stol. Na křižovatce zahýbáme vlevo a silničkou ve stráni nad řekou dojdeme do Hronova***, do jeho místní části zvané Padolí. Přetneme hlavní silnici a vystoupáme k malebné skupině ve svahu, které dominuje kostel se zvonicí. Kostel Všech svatých* byl původně gotický, připomínaný r. 1359. Po požáru r. 1639 zpustl, v letech 1716–17 byla kostelní loď zbořena a ke gotickému presbytáři postavena nová, barokní. Je to jednolodní stavba, presbytář je pětiboký, se dvěma opěráky. Zvonice před kostelem pochází z r. 1610; je to masívní, hranolová věž, zděná s dřevěným podsebitím. U kostela je i socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1879.
Od kostela jdeme vpravo svažující se uličkou na hlavní silnici; po levé ruce míjíme faru z let 1840–41, stojící na místě původní dřevěné. Dole přes ulici stojí jedna z nejnavštěvovanějších hronovských památek – rodný dům spisovatele Aloise Jiráska**. Jeho otec tu míval pekařský krámek. Pro veřejnost byl zpřístupněn v r. 1926, čtyři roky před Jiráskovou smrtí. Tady vznikl první Jiráskův román – Skaláci. V parčíku za domkem je spisovatelův pomník z r. 1951 od J. Malejovského a minerální prameny Hronovka a Regnerka. Po hlavní ulici dojdeme na náměstí, kterému vévodí budova Jiráskova divadla*, postavená podle projektu zdejšího rodáka J. Freiwalda v r. 1930. Ve stejném roce se do budovy přestěhovalo hronovské muzeum, založené studenty r. 1910. V divadle se konají známé divadelní festivaly Jiráskův Hronov. Uprostřed náměstí stojí mariánský sloup* z r. 1725 s figurálními reliéfy sv. Josefa, sv. Petra, sv. Jana Křtitele a sv. Maří Magdalény na soklu a se sochami sv. Václava, sv. Zikmunda, sv. Prokopa a sv. Vojtěcha. Sloup obklopuje kamenná balustráda. Z jihozápadního rohu náměstí vychází úzká Dvorská ulička, která vede k lávce přes Metuji. Za lávkou na protějším břehu vidíme staré rozlehlé stavení, pozdějšími přestavbami poněkud znešvařené. Je to původně gotická hronovská tvrz ze 13. stol., po požáru přestavěná na selský dvůr. Ještě koncem 19. stol. ji obklopovaly znatelné příkopy a valy.
Hronov byl založen ve 2. polovině 13. stol. a jméno obdržel po zakladateli Hronovi z Náchoda. Původní středověká osada bývala kolem dnešního kostela, pro nevhodný svažující se terén byla v 17. stol. přenesena o něco dál k západu. Podobně jako Police trpěl Hronov nejrůznějšími válečnými událostmi – v letech 1421 a 1427 byl vypálen Slezany, r. 1639 Švédy. V r. 1725 zničil zhoubný požár celý střed obce, tvořený především dřevěnými roubenými domy. Městem se stal teprve roku 1870. (Ubytování, stravování: hotel Radnice, penzion Prajzko.)
Z náměstí můžeme pokračovat po červené značce k železniční stanici.
Další doporučené cíle:
Jírova hora* – 1 km sz. od Hronova, zalesněný vrch (484 m), z jižního svahu výhledy na Bor a Hronovsko, skalní odkryv s araukarity.
Poradní skála* – 0,5 km sz. od Vlčince, pestře modelované slínovcové skály.
(Doporučujeme průvodce Teplicko-Adršpašské skály a Broumovsko ze Zelené edice)
