Z Perštejna do hor: prudká stoupání a daleké výhledy

Perštejn – Měděnec 5,5 km – Horní Halže 8 km – Mýtinka 9 km – Perštejn 13 km

Dějiny Perštejna** jsou spojeny s historií hradu. Dokladů o nejstarší existenci obce se moc nedochovalo, listiny a pamětní knihy byly zničeny při požárech v kláštereckém zámku v letech 1639 a 1784. „Meran Krušných hor“ je původně uváděn pod názvem Pürstein, lidově jako Peršta. Majitelé hradu měli zájem na rozšiřování podhradí, přesto je v r. 1431 uváděna pouze krčma a mlýn, první známá zpráva o vsi pochází z r. 1468. V okolí byly doly na železnou a stříbrnou rudu. Ještě v r. 1870 se jedna společnost pokusila obnovit těžbu stříbra, pro vysoké náklady byly ale práce zastaveny. Perštejn dost utrpěl za třicetileté války, hodně domů bylo zničeno. Po obnově obce se rozvíjelo stavebnictví, v provozu byly jeden čas i dvě papírny. Papírna v horní části údolí vyhořela r. 1756 a nebyla obnovena, na spáleništi dolní papírny vznikla v r. 1784 drátovna, pracovala i železárna, později přeměněná na pilu a výrobnu šindelů.

Působila tady i řada dalších středních a menších firem. Druhá světová válka obec příliš nepostihla, pomníček v parčíku připomíná jen smrt amerického poručíka Wilsona, který se tady zřítil 16.12.1943 se svojí stíhačkou Mustang. Po osvobození bylo založeno několik spolků. Na konci 18. stol. tady stála kaple sv. Josefa, později byl u cesty na Údolíčko postaven klasicistní kostelík, dokončený r. 1797 a zasvěcený sv. Vendelínovi. Památka roky dost utrpěla, po její rekonstrukci by zde mělo vzniknout muzeum zaniklých obcí regionu. Zajímavou stavbou z r. 1996 je biologická čistička odpadních vod, připomínající parkový pavilon (veškerá technologie je schovaná pod zemí). V r. 1993 byl uveden nový 288 m dlouhý most přes perštejnské údolí. Dnes je obec využívána k rekreaci. (Ubytování, stravování:hotely Meran 11–23 h, Formule 1, penziony Betty, Elephant, restaurace Kazanka 10–22 h aj.)

Ze středu obce (případně od železniční stanice) jdeme po modré turistické značce kolem kostela, na křižovatce vpravo a po pár krocích vlevo mezi domky stoupáme k lesu (pozor, na některých mapách je modrá značka vedena po silnici) – nabíráme výšku společně s cestou mezi stromy až k významové odbočce, která směřuje ke zřícenině hradu Perštejna**. Ten vznikl někdy po polovině 13. stol., prvním kastelánem a možná i zakladatelem byl patrně Albrecht ze Žeberka, purkrabí kadaňského hradu. Podle jiných dohadů mohl být zakladatelem Boreš z Rýzmburka, vlivný velmož, podle něhož prý byl hrad pojmenován Borsenstein (později Pirsestein). Prvním skutečně doloženým pánem na tomto hradě byl Bedřich ze Šumburka. Rodový majetek se několikrát dělil a v r. 1508 byl Perštejn dokonce prodán Albrechtovi z Kolovrat. Nastával konec hradu, ten byl již r. 1512 uváděn jako pustý. Po r. 1830 se tady lámal kámen pro výstavu vysoké pece, později bylo v areálu vybudováno přírodní divadlo (hrálo se ještě ve 20. letech 20.stol.), po r. 1945 tady nějaký čas bylo skautské tábořiště. Hrad byl dobře chráněn ze tří stran strmými stráněmi, větší část obklopoval příkop, patrný dnes na západní a jižní straně. Na nejvyšším místě hřebene dnes vidíme torzo válcové věže a zbytky zdí dalších objektů.

Od hradní zříceniny pokračujeme po modré značce, mírně klesáme do údolí Malodolského potoka a pokračujeme do rekreační osady Údolíčko**. První zmínka pochází z r. 1431, kdy si Aleš a Vilém ze Šumburku dělili majetek na perštejnské a šumburské panství. Osadě se zprvu říkalo jen Tal – údolí, zřejmě podle polohy, později rozšířené na Kleintal – malé údolí, údolíčko. Nový český název se začal užívat od r. 1947. Již v 17. stol. tu byly železnorudné doly. Za první republiky se v Údolíčku uživilo pět obchodů a dvě hospody, po odsunu německého obyvatelstva se Údolíčko dost vylidnilo a postupně se měnilo v rekreační osadu. Vznikl Svaz přátel Údolíčka a malý sportovní areál s tenisovými kurty. Úpravnost, pohoda a čistota lokality nám v dobrém slova smyslu vyrazí dech. Je tady prostě nádherně, chaty se zahrádkami bez plotů, bublající potok. Idylka. Čekají nás ovšem drsnější okamžiky. Modrá značka přejde na levý břeh potoka a pak se zakroutí vpravo do lesa – žene nás pěkně do kopce. Údolíčko leží v nadmořské výšce 475 m, Měděněc, kam směřujeme, v 845 m.

Jdeme takřka po spádnici, vyhoupneme se z lesa na kamenitou cestu a vkročíme do osady Kamenné. Pokud nemáme mžitky před očima z toho krpálu, potěšíme se docela dobrým výhledem, pokud máme trochu „zatměno“, raději si dáme pauzu – vyhráno ještě není a pěkný kopec pořád zbývá (zatím jsme v nadmořské výšce 700 m). Původní název obce, zaťaté do strmé stráně, byl Steingrün, tedy cosi jako „kamenitá louka“. Na kamenitých polích se toho nikdy moc neurodilo, a tak lidi museli putovat za prací do Měděnce či Perštejna, nebylo co závidět. Pár obyvatel se živilo domácí výrobou rukavic. O založení vsi nic nevíme, první zmínka pochází ze začátku 15. stol., bývala tu i dvoutřídní škola a mateřská škola. V r. 1937 si obec mohla dovolit protažení elektrického vedení z Údolíčka (vlastnila les a výtěžek na elektrifikaci bohatě stačil). Místní sedláci prý tenkrát také dodávali do školy dětem svačinky – čerstvě nadojené mléko a housky. Na konci 2. světové války tu pracovali francouzští zajatci, mj. vybudovali dva rybníčky. Po odsunu německých obyvatel vesnice osiřela, postupně si ji však nacházeli chalupáři – a tak se Kamenné stalo idylickou rekreační osadou. V zimě se sem dostaneme jen na lyžích, silnička, odbočující z hlavní silnice, stoupající na Měděnec, se neudržuje. V 70. letech 20. stol. se tady natáčely exteriéry filmu Kronika žhavého léta. Boží muka byla přenesena ze zatopené obce Přísečnice. Severovýchodně od osady v ohybu silnice je přírodní památka Sfingy u Měděnce*, bizarní rulové skály. Až do 50. let 20. stol. u nich stával hostinec.

Z osady pokračujeme stále po modré značce kamenitou cestou, dotýkající se zatáček silnice. Na komunikaci posléze také vstoupíme a necháme se dovést do Měděnce**. Horské městečko bylo založeno r. 1520 a v r. 1588 bylo povýšeno na horní město. Nad Měděncem se tyčí typická silueta vrchu Mědníku (908 m), nazývaného též Měděný pahorek, s kaplí Neposkvrněného početí P. Marie z r. 1674 ve tvaru rotundy. Kdo z nás kdy viděl některý z režimního televizního seriálu o „majoru Zemanovi“, ví dobře, jak Mědník vypadá – zahrál si ve znělce před každým dílem. Podle pověsti prodlévá v nitru hory zakletá měděná panna, hlídající ukryté poklady. Vysvobodit ji lze jen jednou za sto let – komu se to povede, stane se pánem Krušných hor. Mědník je prošpikovaný štolami, prý se tady těžilo již v 10. stol., jako rudné ložisko se ovšem Mědník písemně uvádí až v r. 1449. Zprvu se dobývaly stříbronosné měděné rudy, kolem r. 1540 byla zahájena těžba chalkopyritu a pyritu pro vitriolovou huť v Horní Halži. Doly prosperovaly, bohatlo i městečko. V 16. stol. tady byly obecní lázně, jednou týdně se pořádaly trhy a obyvatelé se mohli svobodně stěhovat a převádět jinam svůj majetek – to tenkrát zdaleka nebylo obvyklé.

Za třicetileté války kraj velice strádal a po vojenských půtkách už se ani Měděnec nepropracoval k bývalému rozkvětu. Nepomohlo ani postavení kapličky jako výraz díků za bohaté výnosy dolů – rudy už se užívaly jen na výrobu skalice a s nepatrným obsahem stříbra už se toho taky moc nadělat nedalo. Na začátku 19. stol. musel být zbořen původní kostelík, nahradil jej v letech 1803–19 pozdně barokní kostel Narození P. Marie. Stavba se protáhla, peněz bylo málo. Úpadek dolování přinutil obyvatele hledat jiný způsob obživy – v letech 1817–22 tady působila krajkářská škola, šířilo se paličkování krajek, ve 40. letech 19. stol. začala výroba hraček a dřevěných hodin. Na velkém náměstí, proměněném částečně na park, stávala původně poblíž kostela od 18. stol. i fara, v 70. letech 20. stol. však byla zbořena. Vedle svatyně vidíme pozdně barokní sousoší Nejsv. Trojice z 18. stol. a pomník padlým v obou světových válkách. Za parkem je několik lidových staveb z 19. stol. se zachovanými druhými vchody v patrech (pro případ, že napadne hodně sněhu). Po 2. světové válce došlo k několika pokusům o obnovu těžby – v letech 1967–92 byl v provozu důl na magnetit, v r. 1994 začal pracovat soukromý hlubinný důl, také zde existovala důlní expozice s možností nahlédnout do podzemí. V r. 1998 byla ale těžba ukončena a projekt připomínají jen některé objekty při silnici kolem Mědníku k železniční zastávce. (Ubytování, stravování: penzion U Chalupských ÚT–NE 11–23 h, penzion Kilián, restaurace Mědník 10–22 h.)

Od turistické orientace v Měděnci vyrazíme po červené turistické značce po silnici do Horní Halže. Provázejí nás ničím neomezené výhledy** do vnitrozemí. Až do začátku 16. stol. tady Horní a Dolní Halže tvořily jednu osadu, nazývanou Halzie, Hals nebo Hrdlo, od r. 1628 byly samostatné a na konci 60. let 20. stol. Dolní Halže zanikla. První písemná zmínka pochází z r. 1431, stopy dolování dodnes připomínají, že původními obyvateli byli horníci. Od r. 1550 byla v provozu i vitriolová huť. Blahobyt spojený s důlní činností vzal za své během třicetileté války. Další pokusy o těžbu už nebyly tak úspěšné, zajímavé bylo naleziště achátů na odvalech dolu Kryštof. Zánik důlní činnosti znamenal bídu a obtížné hledání práce. Od začátku 20. stol. je Halže vyhledávaným výletním místem. Na čtyři hostince, uváděné ještě v r. 1945, ovšem zůstaly jen vzpomínky pamětníků. Na jižním svahu je v provozu lyžařský vlek.

Z Horní Halže uhýbáme po zelené turistické značce vlevo a scházíme po silničce do osady Mýtinka (dříve Rödling). Starší název mohl být odvozen od slova Reutling, což byla zbraň v podobě nože nebo meče, mohlo to však být odvozeno od podstatného jmena Reut, což znamenalo vymýcenou plochu, mýtinku. První zprávy o vsi pocházejí až z let 1617–21, v okolí byly doly na magnetit. V jedné ze štol „soukromničili“ bratři Weinertové – jeden z nich se ale r. 1831 otrávil ve štole jedovatými plyny. Na začátku 19. stol. byl u Vykmanova otevřen vápencový lom, v provozu byla vápenka. Dnes je Mýtinka především rekreační osadou.

Na rozcestí uhýbá úzká komunikace (průjezdná) do údolí Malodolského potoka a přes osadu Údolíčko do Perštejna. Pár kroků po ní vede i žlutá turistická značka. To je teď náš směr – ovšem značka hned nepadá do údolí, ale pokračuje do sedla mezi Vysokou (805 m) a kótou 835 m. Teprve potom následuje dosti strmý sestup na okraj lesa, pak kolem pastviny do Rájova. Místo získalo jméno možná i podle toho, že leží v opravdu pěkné krajině – i německý název Reihen byl odvozen z českého Ráje. Ještě v r. 1924 se tu uvádějí dva hostince. V Rájově staneme na silničce, pohodlně klesáme k dalšímu rozcestí (vpravo bychom vystoupali údolím Hučivého potoka přes Ondřejov a Vykmanov k Mýtince – je to parádní kout, hojně využívaný chalupáři k rekreaci) a stále po žluté značce do Perštejna.

Další doporučené cíle:

Černýš*– ves 2 km jv. od Perštejna, v jejím katastru dva smírčí kříže (jeden při cestě do Lužného s klínovými rameny, o rozměrech 90 x 34 cm, druhý na okraji neřízené skládky, vpravo od polní cesty, vycházející sv. směrem ke státní sinici, o rozměrech 130 × 77 cm).

Lužný – ves 1 km jižně od Perštejna, pod silničním náspem nedaleko terasy hostince U slunce smírčí kříž se zajímavým vytesaným obrazcem (snad radlice pluhu).

(Doporučujemeprůvodce Krušné hory – střed ze Zelené edice.)