Názvy některých obcí jsou na první pohled záhadou. Z čeho vznikla například taková Nevcehle? Následující putování, které vede zčásti po silničkách a neznačených cestách, však nenabízí jen řešení jazykolamů, ale i krásné, hluboké lesy, příjemné koupání v romantických rybnících, daleké výhledy i zajímavé památky. Projdeme však i místy, kde se začaly splétat osudy lidí, spojených s atentátem na R. Heydricha v r. 1942. V nepřímé úměře k půvabům krajiny jsou tentokrát možnosti občerstvení, takže jídlo a pití raději s sebou!
Urbanov – Nevcehle 2 km – Nepomuky 5 km – Pilka 8,5 km – Vývozní rybník 10,5 km – Moučkův kopec, rozc. 12,2 km – Rozsíčky 13,5 km – hájovna Kozinec 15,5 km – Ořechov, Opálkův pomník 16,5 km – Urbanov 19 km
K nejpůvabněji položeným vsím na Telčsku patří Urbanov** při silnici z Telče na Stonařov. Leží na výšině, obtékané Moravskou Dyjí; na nejvyšším místě, obklopený hřbitovem, je kostel sv. Jana Křtitele**, založený asi ve 14. století. Už od nejstarších dob tu bývala i fara, poprvé připomínaná v r. 1355. V té době sídlili v Urbanově na dávno zaniklé tvrzi místní vladykové, později se ves stala součástí telčského panství. Kostel přestavěli v 15. století páni z Hradce; z té doby pochází sakristie s hvězdovou klenbou a sanktuář, ostatní části byly přestavěny barokně v r. 1780. Patronátní právo nad ním měli od r. 1643 jezuité z Jindřichova Hradce, později ho získala jezuitská kolej v Telči. To se příznivě odrazilo v úrovni výzdoby kostela, na které se mj. podíleli T. Pistauer a T. Süssmayer. Před presbytářem je barokní kaple, v rohu návsi poblíž kostela přízemní barokní fara s mansardovou střechou. Kostel obklopuje kamenná zeď s branou. Na úpravné návsi, porostlé vzrostlými stromy, stojí socha sv. Jana Nepomuckého.
Z Urbanova půjdeme po silnici severovýchodním směrem proti toku Nevcehelského potoka. Mineme zalesněnou stráň, spadající sem od vrchu Lísek (656 m), a dojdeme do vsi Nevcehle*. Vysvětlení na první pohled záhadného jména zase není tak složité. Obec leží v oblasti, o níž se ve středověku zajímali jihlavští horníci, protože se tu vyskytovaly rudné žíly stříbra, olova a železa. Horníci tu ve 13. století otevřeli nové štoly a při nich založili osadu, původně zvanou Nebzyhen, což byla jen zkomolenina německého slova Neuziehen. Takto se někdy označovala místa, kde se něco nového začalo nebo kam se někdo nově přistěhoval. A Nebzyhem se během času různým komolením proměnila na dnešní Nevcehli. Už ve 14. století tu byla svobodná rychta. V r. 1560 koupil obec Zachariáš z Hradce a připojil ji k telčskému panství. (Ubytování: penzion Komínek, 10 lůžek, tel. 066/966 36).
Na rozcestí uprostřed vsi zahneme vpravo na vedlejší silnici, která serpentýnou vystoupá do horní části obce a pak na plochou odlesněnou výšinu. Brzy vstoupíme do lesa, mineme vpravo odbočující silničku k Pilce a o kus dál další křižovatku, kde vlevo zahýbá silnice na Hladov. My pokračujeme mírně vpravo, po pravé ruce se objeví velká louka, za ní projdeme okrajem lesa a mírně klesáme k osadě Nepomuky**. Tvoří ji dvě řady chalup kolem vidlice dvou cest, na mírném svahu nad potokem Vápovkou, ze všech stran obklopené lesy. Necelý kilometr na jihozápad se zvedá zalesněný Veselský vrch (712 m), nejvyšší kopec v celé oblasti. V jeho jménu se dochoval název bývalé vsi Veselí, která tu stávala již od roku 1267, ale v 15. století zpustla. Pustá vesnice pak byla od r. 1481 součástí brtnického panství. Až noví majitelé Brtnice – Collaltové – tu v 18. století založili kapli sv. Jana Nepomuckéhoa při ní osadu, která se od té doby nazývá Nepomuky. Dnešní podoba kaple je z r. 1859, před ní stojí mohutná chráněná lípa a dva jírovce. Nepomuky si dodnes udržely starobylý ráz a patří bezesporu k nejhezčím místům v oblasti.
V osadě se napojíme na žlutou značku, která přichází zleva z Hladova a Opatova. Vede nás zprvu vpravo, pak se stočí doleva a zamíří k lesu. Vystoupáme k jeho okraji, zahneme doprava a pokračujeme mladým hustým porostem k jihozápadu. Pozorně sledujeme značky, protože terén silně poznamenala nedávná těžba kalamitního dříví. Udržujeme zhruba stále stejnou výšku, nepouštíme se po žádné z cest vlevo dolů. Po necelém kilometru přetneme širokou lesní vozovku, přejdeme paseku a zahýbáme vlevo. Mineme kótu 674 m a začneme klesat až k úzké louce obklopené lesem. Asi v její polovině se dáme doprava (změna směru není dobře vyznačena) na málo výraznou lesní cestu, která dost prudce klesne k silničce při břehu Vodnatého rybníka. Po vozovce jdeme vlevo k rozcestí, pak vpravo po hlavní silnici přes hráz. Vlevo pod námi zůstává bývalý mlýn Pilka. Za hrází míří žlutá značka vlevo do lesa. O kus dál přejdeme údolí malého potoka a mírně stoupáme. Po necelém kilometru nepřehlédneme odbočku ze široké cesty vpravo. Pěšinou, která stoupá kamenitým terénem boční roklinkou, se dostaneme na výraznou lesní vozovku, po níž pokračujeme vpravo. Převede nás přes nevýrazný zalesněný vrcholek vysoký 617 metrů a pak sestoupí k louce s chatami u Vývozního rybníka. Přejdeme přes hráz a pokračujeme mírně vzhůru silničkou, zprvu lesem, pak odlesněným terénem k rozcestí Moučkův kopec, kde se zleva přidá červená značka. Po ní půjdeme dál, protože žlutá tady končí. Mírně klesající silnice nás dovede do osady Rozsíčky*.
Po levé straně míjíme výstavnou budovu myslivny* s vysokou mansardovou střechou, vzhledem připomínající zámeček. Je při ní velká parkově upravená zahrada s památnými stromyi parkovými dřevinami. U myslivny silnici i značku opustíme a vydáme se vpravo po cestě kolem zemědělského objektu, za ním, na rozcestí při kraji lesa, půjdeme cestou vlevo. Mírně stoupáme podle lesa při kraji rozlehlých pastvin, při pohledu zpět se nám otvírají pěkné výhledy. Asi po kilometru se dostaneme do sedla pod Hochovým kopcem (649 m, vlevo), kde se napojíme na cestu přicházející zleva. Stočíme se vpravo, pak vlevo, cesta se změní v silničku, která stále sleduje kraj lesa. Dovede nás k další silničce u hájovny Kozinec*.
V její blízkosti dopadli 28. března 1942 tři čs. parašutisté, členové skupiny Out distance. Podobné výsadky, prováděné vždy v noci, byly téměř vždy spojené se značnými omyly, protože parašutisté většinou dostali pokyn seskočit na jiných místech, než předpokládaly instrukce. V případě Out distance šlo však o odchylku značnou. Zatímco velitel letadla hlásil, že provedl vysazení 12 mil východně od Písku, bylo to ve skutečnosti právě zde, v lesnaté krajině u Ořechova, téměř 90 kilometrů od předpokládaného cíle. V takovém případě byly ovšem parašutistům kontaktní adresy, na které se měli obrátit, prakticky k ničemu. První azyl získali vojáci právě zde, v hájovně Kozinec. Odtud se pak pracně přesouvali do Prahy. Složení skupiny bylo značně problematické. Jediný z jejích tří členů, velitel Adolf Opálka, se zapojil do protifašistického odboje. Aktivně se zúčastnil atentátu na Heydricha a později spolu s dalšími parašutisty zahynul v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Druhý člen, Ivan Kolařík, spáchal později sebevraždu. A třetí? Jeho jméno Karel Čurda se mělo vbrzku stát symbolem zrady a bezcharakternosti. Ze strachu a v touze po penězích se dobrovolně přihlásil na gestapu, prozradil všechny a všechno, co mu bylo známo, včetně úkrytu parašutistů v kryptě pražského kostela. Hlavně on měl zásluhu na jejich smrti. Po válce, i když se snažil ukrýt pod cizím jménem, byl zatčen, souzen a popraven.
Za hájovnou dojdeme k hlavní silnici, přejdeme ji a pokračujeme v přímém směru po asfaltce vzhůru do Ořechova, položeného na vysokém návrší nad údolím Moravské Dyje. Před vsí vlevo v břehu nad cestou je pomník, věnovaný památce npor. Adolfa Opálky a všem obětem boje proti fašismu*. Kdybychom po cestě pod pomníkem pokračovali ještě asi 400 metrů, přišli bychom ke smírčímu kameni se symbolem kříže a palice*. Připomíná, že na tomto místě byl zabit ořechovský čeledín.
Na kraji obce dojdeme k rozcestí; nezahýbáme vpravo do vsi, ale pokračujeme přímo silnicí k severu. Mineme boží muka z r. 1774 a pak sestoupíme místy dost prudce klesající vozovkou (výhledy) do údolí Moravské Dyje k Urbanovu. Na jednom ze zalesněných vršků před námi se ukrývá velký balvan s prohlubní, podobnou posteli. Říká se mu Čertova skála. Podle pověsti prý pán, který se rozhodl založit Urbanov, chtěl ušetřit čas i námahu a proto se vsadil s čertem. O co šlo? Tak jako se to tvrdí v jiných pověstech – čert slíbil vystavět celou ves za jedinou noc, dokud kohout nezakokrhá, a pán se zavázal odevzdat mu za to duši. Čert stavěl, už měl téměř hotovo, už nesl poslední kámen od Ořechova, když vtom se v blízkém Žatci ozvalo kokrhání. Pekelník balvan zahodil na nejbližší kopec, ze zlosti si na něj lehl a vyválel v něm plošinku.
Na kraji Urbanova se dáme mírně vlevo k hlavní silnici a po ní na náves ke kostelu.
(Doporučujeme průvodce Telčsko a Dačicko ze Zelené edice.)
