Podhorní vrch je výraznou dominantou v blízkosti Mariánských Lázní, odpusťme tedy našim prapředkům, že jej mylně považovali za nejvyšší horu Čech. Není však jedinou zajímavou vyhlídkou, navíc se na naší trase seznámíme s prameny u Úšovického potoka.
V horní lázeňské části města od turistické orientace poblíž Infocentra se vydáme po červené turistické značce k lázeňským objektům a pak vzhůru ke Karlovu kříži, který je asi 6 m vysoký. Stojí na místě tzv. cholerového kříže z r. 1832. Otvírá se odtud zajímavá vyhlídka. Chodíval sem i J. W. Goethe, inspirován pohledem na proměnlivost oblohy přemýšlel o založení nefologie – nauce o pohybech mraků.
Od kříže prudce stoupáme ke známé kavárně Panorama, kterou r. 1872 nechal postavit číšník Lucha. Lesní cesta nás vede vzhůru k 20 m vysoké rozhledně, postavené r. 1876 jako romantická zřícenina Friedrichem Zicklerem. Vyšlápneme 100 schodů a pokocháme se impozantní vyhlídkou na Slavkovský les.Lesní cesta vede nad sjezdovkou k silnici – ve dvou vilách se tady r. 1944 ukrývali příbuzní atentátníků na Hitlera. Značená cesta nás přivádí do blízkosti hotelu Krakonoš z r. 1902.
Kdo se dotkne čarovného drahokamu v opasku sochy Krakonoše, tomu se prý splní každé přání.Po silnici, polní cestou a pěšinou přicházíme do Zádubu. Stará slovanská osada s dávným osídlením patřila do majetku zakladatele tepelského kláštera vladyky Hroznaty. V r. 1762 zde L. Fischer z kláštera v Teplé postavil jednoduchý lázeňský dům – hostinec s koupelnami a pokoji, v sudech pak dovážel vodu od Mariina pramene.
Strmá cesta od pramene roklí k Zádubu ale odrazovaly hosty, byla problémem pro povozy, a tak již r. 1781 pokus o založení Lázní Zádub skončil. Budova lázní byla později využita jako škola.Po silnici dorazíme do Závišína, stejně jako Zádub prastaré vsi, někdejšího majeteku vladyky Hroznaty. (Ubytování, stravování, občerstvení: restaurant a penzion Český dvůr 11–22 h tel. 0165/622 490; penzion Meteor, restaurant Kalifornia 8–22 h.)
Stále sledujeme červenou turistickou značku – přejdeme silnici na Karlovy Vary a pokračujeme po asfaltové komunikaci mezi pastvinami k lesu, kolem zaniklého drtiče čediče. Kdysi právě tato cesta byla hlavní komunikací z lázní do kláštera v Teplé a jak bychom našli v kronikách, za tuhých mrazů tudy přibíhaly od Podhorního vrchu smečky vlků až do vsi. V Podhorním lese opustíme silničku a stoupáme vpravo lesní cestou k opuštěnému lomu, známému dnes nálezy olivínů.
Těžil se zde čedič, kopec je vyhaslou sopkou. Dorazíme do sedla Podhory, kde bývala známá Hannakamova kavárna. V červnu 1945 členové diverzní skupiny zastřelili tři její obyvatele – kavárna brzy poté zanikla. Po schodech stoupáme na Podhorní vrch (847 m), nejvyšší bod Tepelské vrchoviny, upravené výhledové místo. Podhorní vrch má dva vrcholy – přístupný je ten o něco nižší. Dnes zarůstá, hezký výhled se otvírá především k jihovýchodu. Podhorní vrch je i zajímavou botanickou lokalitou – na jaře tu rozkvétají vstavače, lýkovce, hvozdíky…
Z Podhorního vrchu sestupujeme po červené a žluté značce – oproti vcelku pohodlnému výstupu je klesání dosti strmé. Scházíme na louku a na silnici, povšimneme si pěkného železničního viaduktu a po pohodlné komunikaci se vydáme vpravo na křižovatku. To už nás vede žlutá turistická značka, se kterou na křižovatce uhýbáme vlevo do Milhostova.
Obec je poprvé zmiňována r. 1219. Nad trojúhelníkovou návsí stojí původně gotický kostel sv. Mikuláše ze 14. století, barokně přestavěný v 17. a 18. století a restaurovaný r. 1919.Z Milhostova pokračujeme po silničce k železniční trati a dál širokou cestou údolím Jilmového potoka. Žlutá značka nás vede kolem zajímavé lokality tzv. Milhostovských mofet. Jedná se o vývěry kysličníku uhličitého. Je těžší než vzduch, drží se u země, lehce zapáchá po sirovodíku.
Vytváří malé i větší trychtýře v zemi, tzv. mofety. Jsou nebezpečné pro drobné hlodavce, ptáky a hmyz, které přitahují do smrtelné pasti.Údolíčkem Jilmového potoka pokračujeme k upravenému (stříška, lavička) prameni Horka a na rozcestí k prameni Martínek. Odtud sledujeme zelenou turistickou značku, která stoupá po silničce do Martinova. V obci stojí kaple z 18. století, půvabný celek tvoří několik hrazených stavení. Z Martinova pokračujeme po asfaltce do Vlkovic, obce, připomínané již ve 13. století.
Za Vlkovicemi opouštíme asfaltovou komunikaci a lesní cestou scházíme do Úšovic, místní části Mariánských Lázní. Jdeme krátce společně s červenou značkou a pak opět pouze po zelené, která nás přivádí do parků, k pramenům při Úšovickém potoce. Nejprve se zastavíme u Rudolfova pramene, pak nás parková cesta vede k Ferdinandovu prameni. Od kolonády nás zelená značka vede městem do hlavní lázeňské části k turistické orientaci, výchozímu místu našeho výletu.
(Doporučujeme Slavkovským lesem ze Zelené edice.)
