Krušné hory bývaly proslavené bohatými ložisky drahých a barevných kovů, které se tu dobývaly na nespočetném množství míst. Jeden z nejznámějších revírů byl oblouk mezi Krupkou, Cínovcem a Mikulovem, kde se těžily hlavně stříbrné rudy, ale i další významné nerosty. Cestu, která tato místa staré hornické slávy spojuje, můžeme tedy bez nadsázky nazvat stříbrnou. V první části trasy půjdeme převážně po náhorních planinách, později sestoupíme na úpatí hor a budeme procházet hustě osídlenou aglomerací měst Dubí a Teplice. Výlet je poměrně dlouhý, ale bez výraznějších stoupání, až na výjimky budeme šlapat po kvalitních, dobře schůdných cestách. O žaludky si starosti dělat nemusíme – restauračních zařízení potkáme víc než dost.
Komáří hůrka, chata – Pod Komáří hůrkou 0,5 km – Přední Cínovec 4 km – Cínovec, celnice 8 km – Cínovec, rozc. s modrou zn. 9 km – chata Vitiška 14 km – Nové Město, rozc. 15,5 km – Mikulov, nám. 17 km – Vlčí kámen 19 km – Mstišov–Dvojhradí 21,5 km – Mstišov 22 km – Dubí–Pozorka 23 km – Novosedlice, žel. zast. 25 km
Startujeme ve značné nadmořské výšce – na vrcholu Komáří hůrky***(808 m), kam nás pohodlně dopraví sedačková lanovka z Krupky-Bohosudova. Provoz zahájila r. 1952, je dlouhá 2348 m, zdolává převýšení 482 m, pohybuje se rychlostí 2,5 m za vteřinu, celková doba jízdy je 15 minut. Lanovka jezdí denně 8.30 do 18.30 h vždy v hodinovém intervalu. Od turistické chaty a parkoviště budeme sestupovat po červené a žluté značce silničkou kolem několika domů a kaple až na křižovatku silnic u autobusové zastávky. Silnici přetneme a pokračujeme v původním směru po užší asfaltové vozovce, z níž se otevírají hezké pohledy do podhůří. Kolem několika stavení osady Horní Krupka dojdeme k turistickému orientačnímu místu na rozcestí, kde zahneme vpravo po červené značce.
Procházíme mladým smíšeným lesem s převahou jeřábu a buku, který již leží na území přírodního parku Východní Krušné hory, vyhlášeného r. 1995. Chrání se v něm přirozený charakter typické krušnohorské krajiny a ekosystémy, důležité pro ochranu flóry a fauny. Největší přírodní bohatství soustřeďují tzv. jádrové zóny, v nichž byl zjištěn výskyt 23 druhů zvlášť chráněných rostlin a 32 druhů ptáků, zařazených do Červené knihy ohrožených a vzácných živočichů. Cesta vede prakticky po rovině, jen s nepatrnými výškovými rozdíly, později zvolna sestoupí na okraj rozlehlé louky s lesní chatou a zbytky zdiva domů zaniklé osady Přední Cínovec. Přes louky je pěkný pohled na holý vrch Traugotthöhe (806 m), již na německém území, přímo proti nám se zvedá zalesněný Cínovecký hřbet (880 m). Přes louku dojdeme k rozcestí turistických cest Přední Cínovec, kde vlevo odbočuje modrá značka do Krupky.
Těžko uvěřit, že na rozlehlé louce před námi stávalo ještě v r. 1930 51 domů i s kostelem. Ves, později pouhá osada zvaná Přední Cínovec (na rozdíl od Zadního Cínovce, dnes jen Cínovce) se poprvé připomíná až v r. 1720. Tvořila ji rozptýlená zástavba při úpatí a ve svahu Cínoveckého hřbetu a souvislá zástavba při státní hranici podél silnice do Fojtovic s kostelem při západním okraji. Po odsunu německého obyvatelstva zůstala osada prázdná, zpustla a v letech 1957–59 byla zbořena.
Z rozcestí nás červená značka vede mírně vzhůru krajem louky; s přibývající výškou se nám rozšiřuje výhledové panorama kopců a kopečků za naší hranicí. Pak vstoupíme znovu do lesa, stočíme se mírně vpravo a přejdeme rozcestí, na kterém odbočuje doleva Krušnohorská lyžařská magistrála. O kus dál nás cesta dovede k silnici, po které půjdeme vlevo, většinou zvolna dolů. Silnice sleduje ze vzdálenosti 200–500 m česko-německou hranici, v Sasku vidíme výrazný vrch Geisingberg (824) s rozhlednou, místy zahlédneme mezi stromy i o něco bližší vrchol Kohlhaukuppe (786 m), rovněž s vyhlídkovou věží. Před námi se objeví silueta cínoveckého kostela, vlevo lemuje silnici břeh dlouhého a velmi úzkého rybníka, téměř po celém obvodu obklopeného hrází. Je středověkého původu a sloužil k zadržování vody pro potřeby důlní těžby. Kostel Nanebevzetí P. Marie, stojící ve vyvýšené poloze nad východním okrajem obce, je vrcholně barokní svatyně z let 1729–33, postavená nákladem Filipa z Lobkovic, s hodnotným vnitřním zařízením. Je obklopen zajímavým horským hřbitovem.
Cínovec**, dříve Zadní Cínovec, se prostírá na vysoko položeném (875 m) plochém hřbetu při česko-německé hranici. Na saské straně na něj navazuje obec Zinnwald-Georgenfeld. Je tu je jeden z nejznámějších a nejfrekventovanějších silničních přechodů mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo. Cínovec vznikl ve 14. stol. jako hornická ves při dolech na cín. Původně patřil k Sasku, v 16. stol. se jeho území dělilo mezi panství Bílina a Krupka. V r. 1592 prodal Kryštof z Lobkovic svůj díl zdejších dolů svému příbuznému Oldřichu Felixovi z Lobkovic. Velký rozkvět dolování nastal po r. 1547, kdy bylo ve štole Nevěřící Tomáš objeveno stříbro. Od r. 1879 se tu těžil i wolframit, později i křemence. Během obou světových válek se znovu otevřely doly na cín; těžba wolframitu, molybdenu a cínu zde byla definitivně ukončena teprve před několika lety. Ještě r. 1654 se Cínovec uvádí jako ves, o 10 let později se o něm hovoří již jako o městečku, v pozdějších letech dokonce o městu; tento statut však ztratil v r. 1948. Městský charakter nikdy neměl, vždy jej tvořila jen rozptýlená horská zástavba na lučinatých svazích bez uceleného jádra. Po r. 1945 klesl počet domů zhruba na čtvrtinu předválečného stavu, dnes je tu domů dokonce méně než po skončení třicetileté války, která obec silně poznamenala. Vážné škody utrpěl Cínovec při pohybu armád během bitev u Chlumce a Varvažova r. 1813. Dne 8. 5. 1945 tudy prošel hlavní proud tanků Rudé armády na pomoc Praze. Dochovalo se tu několik typických krušnohorských obydlí z pol. 19. stol., se zděným přízemím a bedněným patrem a štíty. V současnosti je Cínovec hlavně rekreační vsí, která žije z frekventovaného hraničního přechodu.
(Ubytování, stravování: hotel a restaurace Lípa PO–SO 10–22, NE 10–21 h; penzion Diana denně 8–23 h; Restaurant-kavárna denně 11–22 h; restaurace U Karla PO, ST–PÁ 17–22, SO 11–22, NE 11–21 h.)
Dorazíme na křižovatku a půjdeme z ní vpravo k bývalé celnici a turistickému orientačnímu místu při autobusové zastávce. Za ní zahýbáme po červené značce mírně vlevo na chodník, na konci celní budovy pokračujeme ulicí, která se stáčí doleva a stoupá k novému obchvatu mezinárodní silnice E55. Před ní uhneme mírně vlevo, přejdeme hlavní komunikaci a pokračujeme asfaltovou silničkou mírně vzhůru k turistickému rozcestí, kde vlevo odbočuje modrá značka. My spolu s červenou zahýbáme vpravo. Asfaltová silnice s velmi řídkým provozem nás vyvede z obce, z vyvýšené planiny je pěkný pohled na německý Zinnwald. Před námi, na saské straně se zvedá plochý vrchol Grosser Lugstein (893 m) s vysokou telekomunikační věží. Státní hranice probíhá při okraji louky ve vzdálenosti asi 300 m, ze silnice dobře vidíme hraniční patníky. Při pohledu zpět se otvírají daleké výhledy do Českého středohoří.
Dojdeme ke kraji mladého lesa, tvořícího hranici chráněného území. Je pokračováním saské rezervace Georgenfelder Hochmor, vrchovištního rašeliniště s porostem kleče, rojovníku bahenního a borovice blatky. Převážná část rašeliniště ležela původně na české straně, vlivem rekultivací v minulých letech však u nás z původní rozlohy téměř 170 ha zůstalo jen asi 10 ha. – Zvolna stoupáme asi 600 m k rozcestí, kde doprava zahýbá zeleně značená cyklotrasa. Vystoupáme na plochý hřbet, vlevo od silnice se objevuje porost kleče, mezi nímž tu a tam probleskuje hladina drobných rašelinných ok. O kus dál se vpravo se nad nízký lesní porost zvedá výrazný skalní blok kóty zvané Na skále (883 m), z jehož vrcholu je daleký výhled (obtížný výstup). Pak začíná silnice klesat, přímo před námi je rozlehlý, převážně odlesněný vrchol Pramenáče (909 m), jednoho z nejvyšších bodů východního Krušnohoří.
Sestoupíme do údolí menšího potoka; na trase Krušnohorské lyžařské magistrály je tu odpočinkový altán se stolem a lavičkami. Silnice se několikrát zatočí, nabídne nám pěkný pohled do rychle se prohlubujícího údolí po naší pravé ruce, a dovede nás k turistickému orientačnímu místu u horské chaty Vitiška, jejíž název vznikl z původního německého pojmenování Wittigbaude. (Ubytování, stravování: ÚT–NE 11–19 h.) U rozcestí před chatou je parkoviště, končí tu sjezdový svah s lyžařským vlekem. Při silnici stojí tzv. Červený kříž, od něhož se otvírá nádherný výhled* na protilehlý Bouřňák s velkým lyžařským areálem i do hluboko pod námi ležícího Mikulovského údolí, v pozadí vystupuje panorama Českého středohoří se všemi nejvyššími vrcholy. Vlevo ve svahu je ústí železničního tunelu.
Červená značka míří vpravo, my se však přidržíme silnice a půjdeme po ní bez turistického značení dolů do zalesněného údolí. Pod námi mezi stromy můžeme zahlédnout 31 m vysoký viadukt z r. 1872, chráněnou technickou památku, po kterém přechází horská železniční trať z Mostu do Moldavy. Sestoupíme až ke křižovatce; zleva se přiblíží železnice, která tu mizí v portálu dalšího tunelu. Za křižovatkou pokračujeme rovně po silnici vzhůru lesem k turistické orientaci na okraji Nového Města. Nemusíme dojít až k rozcestníkům, ale asi 30 m před nimi zahneme ostře vlevo na pěšinu, po které vede modrá turistická značka. Sestoupíme k široké cestě, po ní jdeme vlevo dolů, projdeme ostrou pravotočivou zatáčku a za ní na vidlicovitém rozcestí se dáme vlevo. Klesáme, v závěru dost prudce, k potoku, za ním projdeme loukou a kolem několika chat vstoupíme do Mikulova***.
Procházíme dolní částí lyžařského komplexu, který tvoří několik sjezdovek různé obtížnosti v severovýchodním svahu Bouřňáku, mineme rozlehlé parkoviště, napojíme se na silnici od Nového Města a o kus dál se pustíme vlevo do svahu přes parkově upravené Tržní náměstí.
Původní osadu založili ve 14. stol. horníci ze Saska a nazvali ji Neuschellenberg. Byla položena v dost prudkém severovýchodním svahu Mikulovského údolí nad potokem Bouřlivcem při bohatých ložiscích stříbra. V r. 1554 ji Lobkovicové nově vysadili jako horní městečko, které v r. 1597 povýšil císař Rudolf II. na město. Od konce 16. stol. se začal používat dnešní název, ovšem v německé podobě Niklasberg. Mikulov je typickým krušnohorským horním městem, založeným v době renesance podle saských vzorů. Měl pravidelný šachovnicový půdorys, jehož základ tvořilo čtvercové náměstí, umístěné ve svahu. Již na začátku 17. stol. tu stálo minimálně 60 domů. Těžba stříbra a také olova se rozvíjela i po třicetileté válce, k postupnému úpadku došlo až od r. 1740. V r. 1870 se tu dolováním stříbra a olova zabývali už jenom dva horníci. Po definitivním zániku těžby vývoj města ustrnul, proto se zachovalo ve zcela neporušené podobě, kterou příliš neovlivnila ani 2. polovina 20. stol. Spolu s Horní Blatnou patří k nejlépe zachovalým horním městům v Krušných horách. Pohled na jeho šachovnicový půdorys nejlépe vyniká ze svahu Bouřňáku.
Mikulov se postupně proměnil z hornického střediska ve významné centrum zimních sportů, hlavně sjezdového lyžování. Počet stálých obyvatel však ve srovnání s r. 1930 poklesl asi na pětinu. V dolní části náměstí se dochovalo několik starých městských domů s hrázděnými patry a bedněnými štíty, řada hodnotných staveb je i v Růžové ulici nad náměstím. Na horním okraji náměstí stojí pozdně barokní kostel sv. Mikuláše z r. 1770 na místě starší svatyně s hranolovou věží. Hřbitov na jižním okraji města je obehnán zdí krytou šindelem, do ní je vestavěna kaple z poloviny 19. stol. (Ubytování, stravování: horská chata Cepín PO 11–15, ÚT–NE 11–23 h; penzion-restaurace Hubert denně 11–22 h; hotel Modrá hvězda denně 11–22 h.)
Přejdeme silnici a pokračujeme horní částí náměstí kolem kostela, za ním zahneme do ulice vlevo vzhůru a vzápětí vpravo na asfaltovou cestu. Vystoupáme na konec obce a pokračujeme prakticky po vrstevnici, později mírně dolů zalesněným svahem mezi mladými buky, modříny a břízami nad Mikulovským údolím. Asi po kilometru se cesta zatočí doleva a dovede nás na rozcestí Vlčí kámen. Odtud půjdeme v přímém směru ještě několik desítek metrů a pak vpravo po významové odbočce (100 m a zpět) na vrchol Vlčího kamene**. Je to romantické rozeklané skalní bradlo, na které navazují terasy a balvanové proudy. Z vrcholové skály (614 m) je omezený výhled do krušnohorské kotliny.
Vrátíme se na hlavní značenou cestu, teď už spíš pěšinu, a sestupujeme zalesněným svahem. Přetneme širokou cestu a pokračujeme stále rovně dolů nepříliš používanou cestou, plnou kamenů a napadaných větví, až k široké lesní vozovce, po které se dáme vpravo. Mineme hájovnu Liškárnu, přejdeme železniční trať a po 250 m uhneme na méně výraznou cestu vpravo. Pak pokračujeme mírně vpravo po lesní silničce, z níž nakonec odbočíme opět doleva. Pozorně sledujeme značení, cesta často mění směr, nakonec nás přivede k hlavní silnici.Tu přejdeme a za ní kamenitou pěšinou nad potokem sestoupíme k vedlejší silnici. Po ní míří značka vlevo; projdeme bývalou bránou a vstoupíme do osady Dvojhradí.
Na jejím konci, na křižovatce silnic, můžeme odbočit ulicí doleva; po 250 m dojdeme k bývalému loveckému zámečku Dvojhradí*. V r. 1703 jej dal v tehdy oblíbeném čínském stylu postavit František Clary-Aldringen pro svou manželkou přezdívanou Tupperle. Od toho byl odvozen původní německý název Tuppelburg, někdy užívaný i v české podobě Tupelin hrádek. Dnešní vzhled získal objekt při přestavbě r. 1795. V 19. stol. byl častým cílem výletů teplických lázeňských hostů, mezi jeho návštěvníky byli i J. W. Goethe a L. van Beethoven. Je to centrální osmiboká patrová stavba s ochozem v patře, obklopená malým vodním příkopem. V r. 1975 byl opraven, současně byla v jeho sousedství obnovena původní obora o rozloze 17 ha. Je přístupná veřejnosti a stala se oblíbeným výletním místem zejména rodičů s dětmi, které tu mohou na vlastní oči spatřit jeleny, daňky, divoká prasata a bažanty. V zámku je dnes výletní restaurace.
Stejnou cestou se vrátíme zpět a pokračujeme spolu s modrou značkou kolem ohradní zdi obory. Na jejím konci, u jedné z bran, zdobených plastikami, vstoupíme do Mstišova*, dnes místní části Dubí, původně samostatné obce, založené jako slovanská osada snad již před polovinou 11. stol. Vytrvale klesající silnice nás dovede na hezky upravenou náves s několika patrovými statky a barokní kaplí sv. Huberta se sanktusníkem na hřebeni střechy, poblíž v malém parčíku je kašna. (Stravování: hostinec U Macháčků PO 14–22, ÚT–ČT 10.30–22, PÁ 10.30–23, SO 10–23, NE 10–22 h.)
Za návsí nás silnice vyvede na návrší a pokračuje nad hlubokou kotlinou v místech bývalého povrchového dolu ČSM, jehož rekultivovaný prostor, vyplněný velkým jezerem, s březovým porostem podél břehů, působí velmi malebně. O několik set metrů dál začíná další čtvrť Dubí – Pozorka. Původní ves, připomínaná r. 1594, kdy tu stálo 11 usedlostí, se jmenovala Malý Egypt, později i Cukmantl. Dnešní název získala r. 1949. Na křižovatce na Vančurově náměstí zahýbá modrá značka vlevo do centra Dubí. My ji v těchto místech opustíme a půjdeme dál ulicí v přímém směru. (Stravování: restaurace Olymp PO, ČT, NE 10–22, PÁ, SO 10–01 h.)
Asi po půl kilometru míjíme velkou moderní sklárnu zv. Barevka, za ní na křižovatce přejdeme hlavní silnici a pokračujeme ulicí rovně, kolem dalšího rozlehlého areálu sklárny. Po dalších 800 m zahneme vpravo, přejdeme železniční vlečku a míříme k Novosedlicím. Před námi je hezký pohled na Teplice, na druhé straně vidíme vrchol Komáří hůrky a hřebeny Krušných hor.
Na kraji Novosedlic* jdeme kolem hezkého ohrazeného hřbitova, za ním se silnice stočí vlevo a po mostě přejde přes žel. trať. Za ní jdeme opět vlevo do středu obce, která má charakter průmyslového předměstí Teplic. Je s nimi také spojena městskou autobusovou dopravou, původně tudy projížděla i tramvajová linka Teplice-Dubí a do r. 1995 trolejbus. Novosedlice vznikly jako slovanská ves asi v 1. polovině 12. stol. Kolem r. 1400 byly vypleněny a pak znovu postaveny, velmi utrpěly také za třicetileté války. V r. 1813 tu byli ubytování ruští kozáci. Hodnotnou památkou je původně gotický kostel sv. Valentina, v letech 1710–11 barokně přestavěný K. Laglerem, se samostatnou zděnou zvonicí, krytou mohutnou cibulovitou střechou. Zahneme vlevo ke vzorně upravené žel. zastávce; interiér čekárny patří k nejčistším a nejhezčím v popisované oblasti.
(Doporučujeme průvodce Krušné hory – východ ze Zelené edice.)
