Z Jablonce vzhůru na Bramberk

Jablonec nad Nisou-Mšeno – rozc. pod areálem Břízky 0,5 km – rozc. u sádek 1 km – Jindřichov 5 km – Bramberk, záp. sedlo 6,5 km – Bramberk 7 km – Bramberk, jižní rozc. 7,5 km – Jablonecké Paseky 11 km – rozc. pod areálem Břízky 12,5 km – Jablonec nad Nisou-Mšeno 13 km

Jablonec nad Nisou*** je správním, kulturním i sportovně rekreačním střediskem Jizerských hor s téměř 45 000 obyvateli, ležící v nadmořské výšce od 380 do 758 m. K městu náleží i dříve samostatné vsi Mšeno, Rýnovice, Lukášov, Jablonecké Paseky, Kokonín, Vrkoslavice a Proseč nad Nisou. Poprvé se připomíná v r. 1356 jako uhlířská osada. Jméno pochází od jabloně, která „kdysi v lesích stála a u které formani své koně krmili.“ Nevýznamnou ves vypálila lužická vojska v 15. stol. Jablonec zůstával dlouho pustý. Trvalé osídlení přišlo až v 16. stol. se založením první sklářské huti ve Mšeně, postaven byl i první kostelík. Přicházeli sem i přední sklářští odborníci z Novoborska. Jablonec byl ještě vypálen v období třicetileté války (1643), ale již ve 2. polovině 17. stol. nabírá rozvoj vsi pěkné obrátky – vedle sklářství se začíná dařit i obchodu. V 1. polovině 18. stol. se objevují i první, velmi úspěšné, bižuterní výrobky. V r. 1808 byl Jablonec povýšen na městys a v r. 1866 na město. Již ve 30. a 40. letech 19. stol. obchodoval Jablonec prakticky s celým světem, nevýhodou ovšem bylo špatné dopravní spojení. Dobrým počinem byla stavba tzv. Krkonošské silnice na konci 40. let na trase Liberec – Jablonec – Trutnov.

V r. 1859 byla do provozu uvedena železniční trať Pardubice – Liberec, ale jablonecké zájmy nebyly brány v potaz. V r. 1868 se Jablonec stal okresním městem. Na prusko-rakouskou válku doplatila řada jabloneckých konkurentů ve výrobě skla a bižuterie, a toho Jablonec plně využil – a dobyté pozice již neopustil. Prosperita města se projevovala i v architektuře – v období do 1. světové války vznikla řada reprezentativních budov. V r. 1880 byla ve městě založena průmyslová škola pro sklářskou bižuterii. Jablonec získal i železniční spojení do Tanvaldu a Liberce. Po vzniku Československa a po hospodářské konjunktuře Jablonecko pocítilo krizi ve 30. letech – přesto v té době byly postaveny dvě hlavní městské dominanty (Nová radnice, kostel Nejsv. srdce Ježíšova). Po obsazení pohraničí se Jablonecko se ocitlo na území Německa. Po skončení 2. světové války bylo původní německé obyvatelstvo odsunuto a region dosídlen z vnitrozemí.

V Jablonci funguje městská hromadná doprava – v r. 2007 bylo v provozu 17 autobusových linek, pokrývajících celé město a nejbližší okolí (Bedřichov, Janov nad Nisou, Rychnov, Lučany, Maxov, Nová Ves). V sezóně jezdí speciální linky pro lyžaře a v letní sezóně (květen – září) cyklobusy. V provozu je i tramvajová linka mezi Jabloncem nad Nisou a Libercem. Od 7. února 1900 do 31. března 1965 byla v provozu dokonce i elektrická dráha na území města o rozchodu 1000 mm. Unikátem evropského významu byl sklon trati Rychnov – Jablonec nad Nisou – Janov v úseku mezi Mírovým a Horním náměstím, dosahující 108 promile. Tuto technickou pozoruhodnost připomíná pás kolejnic a obnovený staniční sloupek* v Kubálkově ulici, v místech někdejší trati. Po rozdělení Československa je ve městě státní mincovna.

Jablonec nad Nisou je městskou památkovou zónou. Na Mírovém náměstí stojí Nová radnice***. Do veřejné soutěže, vyhlášené v r. 1928, se sešlo 177 (!) návrhů od architektů z celé střední Evropy. Zvítězil návrh mladého libereckého architekta Karla Wintera. Funkcionalistická stavba s 51 m vysokou věží vyrostla v rekordním čase – od jara 1931 do října 1932. Na stavbě pracovalo 1900 dělníků ze 135 firem. Dnes tu sídlí městský úřad, věž je veřejnosti přístupná jako vyhlídka. Původně sloužila jako radnice třípatrová budova s typickou čtyřbokou věží na Dolním náměstí, postavená v letech 1867–69 podle projektu Gustava Sacherse. Dnes tady sídlí městská knihovna*. Nejstarší dochovanou jabloneckou stavbou je kostel sv. Anny** pod Kostelním vrchem. V r. 1669 tady byl založen první hřbitov, obehnaný zdí. Sloužil až do r. 1809. V letech 1685–87 zde hraběnka Marie Polyxena Desfours nechala postavit kostel sv. Anny – nejprve bez věže, ta přibyla až v r. 1706. Několikrát byl opraven, hlavně po požáru v r. 1774. V r. 1890 dostala fasáda dnešní novorenesanční podobu. Ještě v 70. letech 20. stol. byla svatyně opravena, ale pro malý zájem věřících byl kostel posléze uzavřen. V r. 2000 byly bohoslužby obnoveny na den sv. Anny. V té době probíhala další větší oprava, ukončená v r. 2002. V r. 2004 byla modlitebna převedena do majetku města a od září 2006 slouží pro pořádání různých kulturních akcí (koncerty, výstavy aj.).

Před kostelem je mariánská socha a asi 1 m vysoký pískovcový smírčí kříž z r. 1666, připomínající zmrznutí jistého Hanse Kleinerta. Z počátku 18. stol. pochází budova bývalé fary, opravená novorenesančně na konci 19. stol. V 60. letech 20. stol. sem bylo z obce Rádlo přeneseno sousoší Getsemanské zahrady z r. 1829. Výraznou dominantou je římskokatolický kostel Nejsv. Srdce Ježíšova*** na Horním náměstí. Trojlodní cihlová svatyně s příčnou lodí a hranolovou věží byla postavena podle návrhu jabloneckého rodáka Josefa Zascheho v letech 1930–31. Na hlavním oltáři je socha Krista od vídeňského Arnolda Hartiga z r. 1930, na bočním oltáři mramorová socha Piety z r. 1933. V kostele se kromě bohoslužeb konají i koncerty vážné hudby. Na náměstí dr. Farského stojí pseudogotický jednolodní evangelický kostel dr. Farského z r. 1829, s 60 m vysokou věží. Objekt využívá k bohoslužbám Československá církev husitská, konají se zde i koncerty vážné hudby. Na náměstí Boženy Němcové stojí secesní starokatolický kostel Povýšení sv. Kříže z let 1900–02. Kostel patří k nejvýznamnějším sakrálním secesním stavbám v Evropě. Na začátku 20. stol. vyrostla kolem modlitebny pěkná secesní obytná čtvrť.

Nádherným příkladem secese je také budova Městského divadla** v Liberecké ulici, postavená v letech 1906–07 podle plánů vídeňské firmy Fellner a Helmer. Divadlo je i dnes po rekonstrukci v provozu. Nemá stálou scénu, na jeho prknech se střídají zajímavé české divadelní soubory v nejrůznějších oborech – od činohry až po operu a balet. Do hlediště se vejde 512 sedících a 80 stojících diváků. Secesní je také budova Muzea skla a bižuterie***, rekonstruovaná v letech 2000–04. Původně patřila exportní firmě Zimmer & Schmidt, v r. 1960 se sem nastěhovaly sbírky muzea, dokumentující historii sklářství, šperkařství, bižuterie a nejnověji i medailérství a mincovnictví. V muzeu je i prodejna. Zajímavou učebnicí novější středoevropské architektury je Podhorská ulice**, jedna z hlavních obchodních tepen, vedoucí z Mírového náměstí kolem evangelického a starokatolického kostela až do Jabloneckých Pasek. Sídlily zde nejvýznamnější exportní firmy, tomu také odpovídala architektura výškových domů z přelomu 19. a 20. stol. Novorenesanční architekturu zastupují budova Poštovního úřadu* z let 1892–94 v ulici Generála Mrázka, a budova Sokolovny z r. 1888 – ve své době byla jednou z největších tělocvičen v Čechách. V přilehlém parku (Tyršovy sady) je památník obětem 1. světové války z r. 1936 od arch. Alfreda Wenzela. V r. 2001 byl park naposledy upraven.

V Mlýnské ulici je Galerie Belveder** se sbírkami skleněné a kovové bižuterie, mincí a medailí, skleněných knoflíků z 19. stol. Galerie sídlí v pozdně barokním domě, poprvé zmiňovaném v r. 1773. V minulosti zde sídlila i lékárna, restaurace a hostinec Belveder. Po rekonstrukci v r. 1998 je tu galerie, jejíž součástí je i empírový salónek z 19. stol. Z nejnovějších dominant zaslouží pozornost objekt Centra obchodní spolupráce z let 2004–05, středisko kulturního dění.

Na jižním okraji města v Petřínské ulici stojí výletní restaurace a hotel Petřín*** s 20 m vysokou vyhlídkovou věží. V katastru dříve samostatných Vrkoslavic postavil Richard Fellinghauer v r. 1906 pohostinství s rozhlednou, pojmenované podle jednoho ze zdejších obyvatel „Zur Nickelkoppe“. Později se neujaly pokusy o přejmenování na Öserwarte a Hohenwarte, až v r. 1945 vzniklo dnešní české pojmenování Petřín. Tehdy sloužil objekt jako dětský domov. V polovině 60. let 20. stol. v souvislosti s mezinárodními výstavami bižuterie byl objekt převeden pod podnik Restaurace a jídelny. Stal se oblíbeným výletním místem. V 90. letech 20. stol. několikrát změnil majitele a zchátral. V r. 1996 koupil Petřín stávající majitel, objekt opravil a 2. října 2000 slavnostně otevřel veřejnosti (ubytování, stravování). Ve 20. letech 20. stol. byl poblíž založen park, obnovený v r. 2006. Ve Vrkoslavicích, založených zřejmě koncem 16. stol., stojí na základech starší kaple z r. 1735 římskokatolický kostelík sv. Jana Nepomuckého* z let 1867–71.

Jablonec je obklopen zelení, přímo ve městě a nejbližším okolí je evidováno 15 památných stromů či skupin. V ulici V Aleji byl v r. 2005 vyhlášen památným stromem mohutný 28 m vysoký buk lesní, o obvodu kmene 344 cm.

Zajímavá místa ve městě spojuje 6,5 km dlouhý vnitřní okruh s 13 zastávkami. My částečně využijeme delší místní okruh, na který se podíváme v místní části Jablonce nad Nisou Mšeno. Hlavními památkami jsou kaple sv. Anny* z r. 1760, pískovcová pieta z r. 1786 a novodobý kostel Nejsv. Trojice* z r. 1936. Nás ale nejvíc bude zajímat vodní nádrž Mšeno***, vybudovaná v letech 1906–11 na místě starého rybníka ze 17. stol. Výstavbu přehrad v Jizerských horách urychlily četné povodně, je ale zajímavé, že jablonecká přehrada měla hodně odpůrců, kteří k protestu proti stavbě tohoto díla využili i návštěvu samotného císaře v r. 1906. Zděná hráz je 425,5 m dlouhá a 20 m vysoká, zadržuje jezero o ploše 39,8 ha, maximální hloubka je 18 m. Přehrada zadržuje vody Lučanské a Bílé Nisy, z údolí obou řek byly proraženy podzemní štoly. Delší z nich vede z Loučné – je 3 m vysoká, 2,5 m široká a 1761 dlouhá, vrtána byla současně z obou stran čtyři roky při nepřetržité čtyřiadvaceti­hodinové pracovní době. Štola, přivádějící vody Lučanské Nisy, začíná u Jabloneckých Pasek, má průměr 2 × 2 metry a je dlouhá 800 m. V přehradě se daří rybám. Je využívána i k rekreačním účelům.

Naše putování zahájíme ve Mšeně na parkovišti poblíž stanice MHD u Sportklubu. Odtud vykročíme na druhý břeh přehrady na rozcestí poblíž sportovního areálu V Břízkách. Areál proslavila především vynikající generace lyžařek-běžkyň (Helená Šikolová, Květa Jeriová aj.). Prochází tudy místní značený vycházkový okruh (červené „psaníčko“). Zatočíme po něm vlevo vycházkovou cestou, o kterou se podělíme s běžci – ať už rekreačními či těmi, kteří tu polykají své přesně vyměřené tréninkové dávky. V pohodě obdivujeme půvaby přehrady – čistou vodu, malebné okolí na dohled velkého města. Borový les, drobné skalní útvary, to všechno tady je k vidění. Míjíme chatovou osadu a přicházíme na rozcestí u sádek. Odtud pokračujeme vpravo po modré značce pohodlnou asfaltovou silničkou, sledující Mšenský potok. Vpravo vidíme sádky, vlevo rekreační objekty. V pohodě nabíráme výšku, brzy ale značka ze silničky uhýbá na cestu vlevo – a to už je zpočátku trochu strmější výšlap. Jdeme příjemným jehličnatým lesem, až nás cesta vyvede na louku. Před námi je silnice a pěkné roubené chalupy v horní části Jindřichova*. Po silnici jdeme pár kroků vlevo k dalšímu turistickému rozcestí. Vlevo po žluté značce můžeme krátce odbočit ke Skalnímu hřibu**. Jinak ovšem odbočíme ze silnice vpravo společně s modrou a žlutou značkou. Stoupáme k lesu, stoupáme mezi stromy, po levé ruce těsně míjíme vrchol hory Krásný (797 m). Mírně klesneme do záp. sedla Bramberk, zleva se k nám připojí červená značka.

To už nám zbývá opravdu jen kousek na Bramberk*** (787 m) (ubytování, stravování). Vlevo vidíme hotel, my pokračujeme pár kroků k chatě a rozhledně. Původní rozhledna dřevěná stála tady vysoko nad lučanským údolím od r. 1889. Chata, která byla součástí tohoto areálu, vyhořela ještě téhož roku. O tři roky ji později nahradila jiná chata, která tu po citlivé rekonstrukci stojí dodnes. V letech 1911–12 pak byla postavena velká masivní kamenná 21 m vysoká rozhledna podle návrhu jabloneckého architekta Hemricha. Místo je snadno přístupné i autem, od Horního Maxova sem vede silnička, sjízdná i v zimě. Zajímavý je vývoj názvů Krásný a Bramberk. Původní německý název je nejistého původu – v 18. stol. se zvažovalo, zda Bramberk pochází od Brandberk (Spálená hora) nebo Braunberg (Hnědá hora). Jméno Krásný pak vzniklo uměle, je nevhodným překladem.

Na Bramberku se schází spousta značených cest, my si vybereme k návratu zelenou značku (a v první fázi společně i červenou). Projdeme kolem rozhledny, sejdeme mezi žulovými kameny a stromy k louce, po širší komunikaci zatočíme vpravo a klesáme k Bramberku, jižnímu rozcestí, k roubené chalupě. Odtud pokračujeme již jen po zelené. Pouštíme se ze strmého kopce mezi buky a jehličnany, v závěru po louce k silničce v části Jindřichova (ubytování, stravování). Vozovku přetneme, vlevo stávala socha sv. Františka (v době přípravy průvodce tu byl jen podstavec). Z tohoto místa opět klesáme, dostáváme se do půvabného údolíčka** s nalepenými staveními. Sestoupíme k vedlejší silnici a zatočíme po ní vlevo. Po pravé ruce máme poněkud atypický dům a za ním vzorně upravenou zahrádku ve strmém svahu. Skalku s pestrou paletou květin jsme obdivovali již při přípravě prvního vydání našeho průvodce, těší nás, že tahle zahrádka zdobí údolí i dnes, prakticky po čtrnácti letech. Silnička nás vede do údolí Lučanské Nisy. Na protějším břehu je frekventovaná silnice, my zatočíme ještě po pravém břehu klidnou vedlejší silničkou podél domků se zahrádkami.

Procházíme zástavbou Jabloneckých Pasek*. Ty jsou poprvé písemně zmiňovány v r. 1687 a nazvány po lesní pasece. Od r. 1893 zde byly v provozu lázně – sice bez minerálního pramene, ale zato s jinými atrakcemi včetně bazénu s umělým vlnobitím, masážemi, hudebními a čtenářskými salony. Lázeňský ústav u železniční zastávky byl posléze využit jako domov důchodců.

Vyjdeme na hlavní silnici a po ní pokračujeme směrem k centru. Zprava se k nám připojuje vedlejší silnička, po níž přichází žlutá značka. Míjíme skálu a za ní uhneme vpravo na úzkou pěšinu podél plotů. Proti nám zcela nenápadně přišla od kruhové křižovatky značka místního okruhu (známé červené „psaníčko“). Pěšina nás vede jediným možným směrem k domkům se zahradami, pak vpravo ulicí a po pár krocích vlevo vzhůru, přehoupne se přes návrší, klesne k hlavní ulici a po ní vpravo až k přehradě. Míjíme první odbočku k areálu V Břízkách a pak po silnici podél vody dorazíme pohodlně k již známému rozcestí poblíž sportovního areálu. Vlevo se pak vrátíme k výchozímu místu našeho putování.

(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.