Smrt si místo svého působení většinou nevybírá. Ale tady, v Jizerských horách, jakoby si pro svá máchnutí kosou volila ta nejkrásnější, nejromantičtější zákoutí. Jakoby smutek ze svých žní smazávala půvabem přírody. Tato trasa vede po místech, kde umírali lidé. Nešťastnou náhodou, rukou vraha i dobrovolně. Především nás však zavede do nádherných míst zdejších hor, do skalních měst, do divokých údolí potoků. Má jediný prudší výstup – na Poledník, ani klesání údolím Bílého Štolpichu však není jednoduché. Výlet je vhodný zejména pro pěší, cesta přes Poledník a údolím Bílého Štolpichu je pro cyklisty uzavřená a pro běžkaře příliš náročná.
Hejnice, žel. st. – Hejnice, kostel 0,5 km – Ferdinandov, Lesní restaurace 2 km – Svobodova smrt 5 km – Hausmannova smrt 6,5 km – Zabitý mládenec 7,5 km – Oldřichovské sedlo 9,5 km – Krejčíkova louka 11,5 km – Poledník 13,5 km – Bílá kuchyně 15 km – vodopád Bílého Štolpichu 15,6 km – Ferdinandov, Lesní restaurace 17,5 km – Hejnice, žel. st. 19,5 km
Z nádraží v Hejnicích jdeme po červené značce středem obce k poutnímu kostelu***. Na rozcestí se dáme vpravo po zelené značce, po kamenném mostě přejdeme přes řeku Smědou. Silnicí pokračujeme do osady Ferdinandov*. Leží při soutoku Bílého a Černého Štolpichu, své jméno má po některém z majitelů frýdlantského panství. Založena byla poměrně pozdě, až v r. 1783. Zelená značka nás dovede ke kraji lesa, bývalé Lesní restauraci. Zde se vydáme vpravo po modré značce k lesu (ještě více vpravo odbočuje cesta do středu osady, kde je mj. i malé arboretum).
Vstoupíme do lesa a přejdeme po mostě přes Bílý Štolpich. Hned za mostem opustíme značku a vydáme se lesní silničkou vpravo. Vstupujeme na tzv. Viničnou cestu***; domorodci z Ferdinandova a Hejnice tvrdí, že je to nejkrásnější cesta v celých Jizerských horách. Vede mimořádně zachovalými přírodními partiemi, les je v těchto polohách ještě zdravý, těžba sem zasáhla jen minimálně. Během cesty míjíme několik informačních tabulí, seznamujících nás s historií Viničné cesty, pomníčky Jizerských hor, možnostmi lezectví ve zdejších skalnatých terénech a s dalšími zajímavostmi zdejší překrásné krajiny. Zároveň nás cedule upozorňují na to, že právě procházíme jednou z částí národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny.
Jizerskohorské bučiny*** jsou nejsouvislejším komplexem přirozeného smíšeného, převážně bukového lesa, s četnými skalními útvary, balvanitými svahy, několika údolími s kaskádovitě tekoucími potoky a vodopády. V lokalitě se dochovala i různá přirozená rostlinná a živočišná společenstva. Národní přírodní rezervace byla vyhlášena r. 1999 a tvoří ji několik samostatných částí v severních svazích Hejnického hřbetu spadajících do údolí Smědé, jižní svahy Oldřichovského hřbetu, na východě strmé svahy západního výběžku Vysokého Jizerského hřbetu. Území ve svazích Poledníku je z těchto lokalit nejrozlehlejší.
Zpočátku cesta mírně stoupá, později vede téměř po vrstevnici severními svahy Poledníku. Překračuje četné potůčky, občas míjí pěkné skalní útvary. Po necelých třech kilometrech, za ostrým pravotočivým zákrutem, kterým cesta přetínala údolíčko jednoho z potoků, se před námi vlevo otevře nevelká mýtina.
Asi 200 m za ní vlevo u cesty je pomníček Svobodova smrt. Tabulka s nápisem zasazená do balvanu připomíná lidskou bezohlednost a lhostejnost. V červenci 1965 tu osobní auto srazilo a usmrtilo sedmatřicetiletého lesníka J. Svobodu, který tudy projížděl na motocyklu za služební povinností. Řidič auta použil lesní cestu i přes to, že mu to dopravní značka výslovně zakazovala.
Zhruba po dalším kilometru se cesta stočí výrazně vpravo a přimkne se ke strmým skalním stěnám zvaným Srázy**. Jednotlivé skály se jmenují Ostrý roh, Sedlo, Zvon aj. Hladké stěny se téměř dotýkají cesty; zaražené skoby na některých místech svědčí o tom, že skály často využívají horolezci. Asi 150 m za nimi míjíme vpravo hned u cesty skupinku nízkých, 2–3 m vysokých skalek, které k východu strmě spadají do údolí. Rostou před nimi tři nevysoké buky.
Přelezeme skalky a na druhé straně, odvrácené od cesty, najdeme v jedné z nich zasazený pomníček Hausmannova smrt. Toto místo a vyhlídku z něj měl velmi rád vysloužilý hajný z hájovny na Oldřichovském sedle F. Hausmann, který se svou ženou opatroval a opravoval pomníčky v celém okolí. V září 1964 přišel pan Hausmann znovu na své oblíbené místo pod Zvonem a na nejbližším stromě se oběsil. Trpěl prý v posledních měsících úpornými bolestmi hlavy. I on má svůj pomníček – nevelkou tabulku zasazenou do skály a prostý dřevěný kříž na stromě, na kterém našli jeho tělo.
Nedaleko odtud se k Viniční cestě zprava připojí Stará poutní cesta, po níž kdysi přicházela procesí s desetitisíci poutníků z Liberecka přes Oldřichovské sedlo do Hejnic. Provází ji modrá turistická značka. Zatímco značka pokračuje Viničnou cestou, Stará poutní cesta se jí jenom dotkne a zahýbá dolů. Udělejme si po ní krátkou odbočku. Asi po 500 m nás dovede k železničnímu přejezdu.
Těsně před místem, kde cesta přechází trať, stojí vlevo v houštinách pomníček zvaný Zabitý mládenec. Procesí tu mívala zastávku. Lidé kladli k pomníčku květiny, děti se se strachem v očích tiskly k rodičům a úkosem pohlížely na obrázek, zachycující, jak tulák ubíjí kamenem bezbranného chlapce. Zabitý mládenec patří k nejstarším dochovaným pomníčkům Jizerských hor. Připomíná strašnou událost z července 1825, kdy těmito místy po poutní cestě procházel sedmnáctiletý zámečnický učeň A. Neumann. Šel z Liberce, kde pracoval, navštívit rodiče v Hejnicích. O několik hodin později ho našly děti, které tu sbíraly jahody. Ležel pod keřem u cesty s rozbitou hlavou a smyčkou kolem krku. Kapsy, ve kterých si původně nesl několik krejcarů, měl prázdné. Vraha se nikdy nepodařilo vypátrat, zbyla jen domněnka, že jím byl neznámý tulák. Dodejme, že v těchto místech se lupiči objevovali ještě v polovině 19. stol.
Od pomníčku se vrátíme zpátky na Viničnou cestu a jdeme až k silnici v Oldřichovském sedle. Od rozcestí pokračujeme pro změnu po zelené značce. Zhruba kilometr ostře stoupáme, pak se cesta stočí vpravo na mýtinu, mine výraznou skálu, následuje další prudký, ale krátký výstup na skalnatý hřeben, kde se cesta stočí výrazně vlevo. Pokračujeme po vrstevnici místy, která připomínají přírodní park. Vlevo od cesty ční žulové skalní městečko* s věžemi (Jizerský kostelík, Sviní kámen, Zlomený kámen) bizarních tvarů. Na Zlomený kámen, který je poslední v řadě, můžeme při troše opatrnosti vystoupit; otevře se nám hezký pohled do údolí Smědé. Přejdeme Krejčíkovu louku a znovu ostře stoupáme nízkým lesem. (Na vrcholu stoupání z balvanu vpravo od cesty výhled.) V závěru se stočíme vlevo a o kus dál znovu vlevo na širokou cestu. Ta se zprvu mírně, pak – už jen jako pěšina vydatně zarostlá mladými buky strměji zvedá k vrcholu Poledníku.
Několik desítek metrů pod místem, kde již téměř vychází na vrcholovou plošinu, vlevo ve skalní změti hustě zarostlé lesem, ve strmém severním svahu, stojí Langeho kříž. (Hledá se velmi obtížně, navíc skalnatý terén hrozí úrazem, proto cestu k němu raději blíže nepopisujeme.) V houštině pod velkou skálou tu v r. 1931 našel hajný z Dubiny u Raspenavy několik lidských kostí, ohlodaných liškami. O kus dál, v temné a vlhké puklině žulové stěny, objevil zbývající kosti, zetlelé šaty a zrezivělý revolver. Později se zjistilo, že našel zbytky těla syna hajného Langeho, svého předchůdce. Dvacetiletý mladík odešel kolem r. 1904 z nešťastné lásky z domova, na cestu si vzal revolver – a nikdy se nevrátil. Místo, kde se zastřelil, označuje železný kříž, umístěný uvnitř skalní pukliny.
Dojdeme až na plošinu pod vrcholem Poledníku; vlastní vrchol, tvořený skalním sukem, leží vpravo od značené cesty (864 m). Celý masív Poledníku*** od Srázů a Viničné cesty až po údolí Bílého Štolpichu, byl v minulosti přírodní rezervací, v současnosti je toto území součástí rozlehlé národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. Vrcholové partie hory jsou pokryty porosty pralesovitého charakteru, místy v minulosti poškozenými imisemi. Dnes zde ovšem opět začíná vyrůstat nová generace stromů a smutné pahýly těch v minulosti poškozených jsou k vidění stále méně.
Přesvědčíme se o tom, když sestoupíme po zelené značce k jihovýchodu – vpravo od nás se táhnou rozlehlé prostory s četnými mladými jehličnany. Cesta sleduje kraj lesa, mine několik malých betonových bunkrů z opevnění z konce 30. let 20. stol. a pak se stočí vpravo, kde vyústí na asfaltovou silničku. Vlevo za námi při neznačené cestě je nevýrazný pahorek posetý balvany, za ním se terén mírně svažuje směrem k vrcholku Svinského čela neboli Divočáku (781 m).
Zhruba v polovině vzdálenosti mezi zeleně označenou cestou, po níž jsme přišli, a Svinským čelem, je v jednom z balvanů zasazen Bäumelův kříž*, jeden z nejkrásnějších jizerskohorských pomníčků vůbec. V r. 1840 tu polesného Bäumela z Raspenavy zastřelil jeho adjunkt. Prý nešťastnou náhodou: kráčel v zarostlých skalách za Bäumelem, upadl, puška spustila a polesný byl na místě mrtev. Pomníček patří nejen k nejkrásnějším, ale i nejutajenějším. Celé měsíce prý trvá, než k němu někdo zavítá. Po 1. světové válce, když se začal rozvíjet turistický ruch, se hledání pomníčků ve zdejších kraji stalo pro mnohé lidi koníčkem. Všechny se jim podařilo postupně objevit, jen Bäumelův kříž ne. Celé výpravy bloudily po lesích, ale bez úspěchu. Teprve r. 1921 se třem libereckým turistům poštěstilo a ztracený kříž našli. Zkuste i vy, máte-li čas a zdravé nohy, své štěstí.
Po asfaltové silničce dojdeme zakrátko na rozcestí zvané Bílá kuchyně. Je tu zastřešené odpočívadlo a lavička, které slouží především lyžařům. Ale i pěší turisté jistě nepohrdnou odpočinkem na lavičce nebo svačinou. Od Bílé kuchyně sestupujeme po modré značce do údolí Bílého Štolpichu. Jdeme po tzv. Nové poutní cestě, vybudované asi začátkem 18. stol. Ještě v r. 1750 se po ní lidé báli chodit, protože je napadali divocí kanci a vlci. Cesta poměrně prudce klesá, objevují se skalní bloky, ve střední části údolí výrazně vystupující ze strání zbavených lesa. Jde se špatně, cesta se místy mění v jakousi „kančí stezku“, přeskakujeme kameny, podlézáme spadlé kmeny, místy zapadáme do bahnité půdy. Těžko předpokládat, že před 200 lety byla tato místa schůdnější – a to ještě poutníci, kráčející tudy do Hejnic, nesli obuv v ruce, aby si zbytečně neničili drahé boty.
Vpravo od nás, zhruba v polovině protějšího svahu, vede Rauscheckova cesta. Jméno má po ferdinandovském cestáři V. Austovi, zvaném Rauscheck, který pracoval v panských službách a pečoval o jizerskohorské cesty. Postavil i tu, která nese jeho jméno. Často sem chodíval, protože tento kout nad pravým břehem Bílého Štolpichu měl prý nejraději. Říkával, že až přijde jeho čas, odejde z domova a nikdo ho nikdy nenajde. Co řekl, také udělal. Jednoho dne odešel do lesa a už se nevrátil. Tělo starého Rauschecka se nikdy nenašlo. Snad odpočívá právě někde tady, v blízkosti mohutné skalní brány, ve zdejší jeskyni nebo v některé z nesčetných puklin.
Sestoupíme až pod serpentinu, v jejímž konci odbočuje významová značka k vodopádu* (20 m). Pokud vylezeme na rozměrné balvany, spatříme hučící proud vody, který se řítí ze skalního stupně a mizí v hloubce mezi kameny . Balvanitá rokle, kterou protéká Bílý Štolpich**, zvaný také Malý Sloupský potok, je dlouhá 3,5 km a má spád 400 m. Potok má jméno od štol (německy Stollenbach), ve kterých se tu těžila chudá železná ruda. Jednu ze štol vidíme nedaleko od vodopádu vlevo při značené cestě.
Dojdeme až k mostu přes potok, kde vlevo odbočuje Viniční cesta, po které jsme se na začátku putování vydali. Okruh po cestě pomníčků se uzavřel. Již po známé trase přes Ferdinandov se vrátíme do Hejnic.
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.)
