Pro zbojníky bývaly Beskydy krajem zaslíbeným. Nejznámějším z nich byl asi Ondráš, syn fojta z Janovic. Jeho otec byl prý uvržen do vězení na hradě Hukvaldy, odkud mu syn pomohl k útěku. Kvůli tomu se sám pak stal štvancem a dal se na zbojnickou dráhu. O jeho skutcích se vyprávěla řada příběhů. Zahynul v r. 1715, když jej pro peníze zabil jeho druh Juráš. Ondrášova družina působila v rozsáhlé hornaté oblasti nad oběma břehy Ostravice. Skrýše, kam ukrývala naloupené poklady, měla na řadě míst – nejvíc však v okolí Lysé hory. Za Ondrášem míří i tato trasa, která patří k náročnějším. První polovinu budeme prakticky nepřetržitě stoupat, i když strmých úseků není mnoho. Kamenitý horský terén vyžaduje dobrou obuv, oblečení bychom měli přizpůsobit faktu, že se na horách počasí velmi rychle mění. Pro cyklisty a lyžaře nedoporučujeme.
Frýdlant nad Ostravicí, žel. st. – Nová Ves 1 km – Malenovice 3,5 km – Hradová 6 km – Pod Kykulkou 8 km – Ivančena 8,2 km – Malchor 10 km – Lysá hora 11 km – Lukšinec 14 km – Pod Lukšincem 15 km – Hutě, U Veličků 17 km – U korýtka 17,5 km – Malenovice, Borová 19,2 km – Nová Ves 22 km – Frýdlant nad Ostravicí, žel. st. 23 km
Na Lysou horu vede řada značených cest. Jedna z nejhezčích začíná ve Frýdlantu nad Ostravicí**, průmyslovém městě v půvabné poloze v hlubokém údolí řeky při ústí Čeladenky. Vzniklo na území olomouckého biskupství během kolonizace koncem 13. stol. Pravděpodobným zakladatelem byl Jindřich Stange. Předchůdcem Frýdlantu byla ves Lubno s tvrzí, jejíž pozůstatky (příkopy a valy) se dochovaly na ostrohu obtékaném potokem Hrotkem nad pravým břehem Ostravice; místo se nazývá Zámčisko. Později byli majiteli Frýdlantu páni z Kravař. Obec bývala dlouhou dobu jen malou a nevýznamnou vsí, spíše osadou, ležící přímo na moravsko-slezské hranici. V 16. stol. se stala součástí hukvaldského biskupského panství. Ve stejné době tu vznikly hamry a při nich další obytné domy. V hamrech se zpracovávala železná ruda pelosiderit, která se dobývala v okolí.
Dřevěné uhlí pro železářské provozy se pálilo v milířích poblíž dnešní restaurace Na nábřeží. Dostatek dřeva v okolí umožnil kolem r. 1670 provoz mlýna na papír. Ještě v polovině 18. stol. tvořily Frýdlant pouhé dvě desítky domů, pak však nastal velmi prudký růst. Před r. 1782 byla obec povýšena na městys, z hamrů se počátkem 19. stol. vyvinuly železárny, prvně připomínané r. 1819. Plynulý rozvoj pokračoval v 19. a 20. stol. – v r. 1948 se Frýdlant nad Ostravicí dočkal povýšení na město. Průmyslovému podnikání napomohlo vybudování železnice: v r. 1871 byla dostavěna trať z Ostravy do Frýdlantu, o 17 let později i úsek do Valašského Meziříčí. R. 1908 přibyla lokální trať do Bílé, po výstavbě údolní nádrže Šance zkrácená do Ostravice. Ve skladbě průmyslové výroby si udrželo prvenství železářství – k tradičnímu sortimentu přibyla na konci 19. stol. produkce litinového zboží, zejména kopií historických předmětů, jako brnění, nádob, plastik a náhrobních křížů. Po 2. světové válce se ve městě začalo vyrábět smaltované nádobí, které se ukázalo být výhodným exportním artiklem.
Dnes je Frýdlant nad Ostravicí významným letoviskem a východištěm cest do okolních hor. Návštěvníkům nabízí řadu možností sportovního vyžití. Velké oblibě se těší místní letiště pro motorové i bezmotorové létání, k dispozici jsou i volejbalová hřiště a tenisové kurty, krytá tenisová hala, tělocvičny i fotbalová hřiště. V létě je možné využít koupaliště nebo splavů na řece Ostravici, milovníci zimních sportů tu najdou vhodné terény pro sjezdové lyžování i běh na lyžích. Ve městě a v jeho okolí byla zřízena stezka zdraví „Po březích Ostravice“, zahrnující velký okruh (7,8 km) a dva malé okruhy (3,5 a 4,5 km), se zvláštním značením.
Z frýdlantských památek je třeba jmenovat farní kostel sv. Bartoloměje z r. 1665 v místech původní dřevěné svatyně, v jeho blízkosti (na náměstí) mariánský sloup z r. 1731, novobarokní městskou radnici z r. 1894 a především novogotický klášter z r. 1871, nyní domov důchodců, aj. Ve Frýdlantu se narodil malíř a grafik Ferdiš Duša (1888–1958), který tu strávil i poslední léta života. Svůj domek v západní části obce odkázal městu, dnes je tu památník se stálou expozicí Dušova díla. V čp. 52 v severní části Frýdlantu pobýval v r. 1906 u I. Kotka hudební skladatel Leoš Janáček.
Od železniční stanice ve Frýdlantu nad Ostravicí půjdeme po modré značce. Vede nás ulicí sledující žel. trať, pak kolem fotbalového stadionu a po mostě přes Ostravici. Za ním zahýbáme vlevo vzhůru asfaltovým chodníkem k rozcestí Nová Ves. Odtud pokračujeme vpravo širokou cestou mezi loukami. Zvolna stoupáme, při pohledu zpět se otvírají pěkné výhledy na skupinu Ondřejníku. Na rozcestí asfaltových silniček na kraji Malenovic jdeme vpravo, na další křižovatce vlevo. Dojdeme k turistické orientaci pod kostelem v Malenovicích.
Ves a významné rekreační středisko Malenovice* při potocích Satina a Sibudov vznikla v rozmezí let 1611–17. Je to typická valašská obec s volnou zástavbou v několika rozptýlených lokalitách. Část, ve které stojíme, se nazývá Borová. Na zalesněném pahorku vidíme barokní kostel sv. Ignáce z r. 1673. Malenovickou zajímavostí jsou tradiční poutě vždy první neděli v srpnu a také prvomájové reje čarodějnic s výstupem na Lysou horu. V 19. stol. tu působil kněz-buditel J. Tagliaffero, o němž psal P. Bezruč v básni Ondráš. (Občerstvení: hostinec Borová, ubytování hotely Petr Bezruč, Rajská bouda).
Od hostince pokračujeme krátce vpravo k rozcestí, odkud míří modrá značka vlevo silničkou kolem rekreačních domků a chat. Na konci chatové osady se stočíme vpravo přes potok a hned za ním se dáme ostře vlevo na širokou cestu, která dost prudce stoupá lesem k rozcestí Hradová. Z paseky za Hradovou si můžeme vychutnat krásný výhled na Ondřejník a do frenštátské kotliny. Zprava se k nám přidá zelená značka (z údolí Satiny) a jde spolu s naší modrou k rozcestí, kde odbočí vlevo. Modrá pokračuje stále širokou vrstevnicovou cestou nad údolím, hluboko pod námi vidíme rozlehlý areál bývalého rekreačního zařízení, dnes hotelu Petr Bezruč. Asi po 1,2 km od odbočení zelené značky míří modrá šikmo vlevo na pěšinu do nízkého porostu a stoupá k lesní cestě. Po ní pokračujeme opět vlevo jen zvolna vzhůru. S přibývajícími metry nadmořské výšky se nám stále rozšiřuje výhledový horizont. Dojdeme na rozcestí turistických tras Pod Kykulkou, kde vlevo odbočuje červená značka.
My se přidržíme modré a zahýbáme spolu s ní vpravo k Ivančeně**. Toto místo, údajně pojmenované po jednom pasáčkovi, znají všichni milovníci beskydských hor a především členové skautingu. Stojí tu mohutná, asi 10 m dlouhá mohyla, navršená z tisíců, možná desetitisíců kamenů, které sem vynesli procházející návštěvníci. Mohyla připomíná příslušníky Junáka, kteří za 2. světové války položili životy v boji proti okupantům, v širším smyslu pak veškeré oběti bojů za svobodu. Stěnu mohyly zdobí pamětní desky a znaky junáckých oddílů z různých koutů republiky. Poblíž stojí lavičky, je odtud nádherný pohled na protilehlý Ondřejník.
Následující úsek má poněkud „schodovitý“ charakter: kamenitá hřebenová cesta pokračuje relativně rovinatými nebo jen zvolna stoupajícími úseky, proloženými prudkými, i když nedlouhými výstupy. V závěru jdeme mírně vzhůru lesem po úbočí hory Malchor (1219 m) ke stejnojmennému rozcestí. Zleva se k nám přidá žlutá značka z Krásné, spolu s ní zahýbáme vpravo a dost prudce se zvedajícím kamenitým chodníkem vystoupáme nejprve k rozcestí s červenou značkou a pak vlevo serpentinou na vrchol Lysé hory.
Lysá hora*** (1323 m) je nejvyšším bodem Moravskoslezských Beskyd. Po záboru Sudet v r. 1938 se stala nejvyšší horou tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Tvoří ji zvrásněné vrstvy pískovců a jílovců (tzv. godulský pískovec). Dominantní vrcholová část se nazývá Gigula. Leží již nad horní hranicí lesa a byla uměle osázena kosodřevinou, nejvyšší část je holá. Z Giguly vybíhají čtyři hlavní hřbety – rozsochy. K severu je to masív Malchor – Kykulka – Kyčera, k severozápadu Lukšinec s pokračováním Staškov a Ostrá hora, k jihu a jihozápadu Kobylanka a Čupel a k jihovýchodu Zimný, všechny pokryté lesem. Lysá hora je symbolem Beskyd a tradičním turistickým cílem. Každoročně sem až do vysokého věku vystupoval básník Petr Bezruč, k uctění jeho památky se vždy druhou neděli v září pořádá z Hamrovic „výplaz“ na Lysou horu, oblíbené jsou i tradiční novoroční výstupy. Milovníci tohoto koutu Beskyd založili v r. 1980 Klub přátel Lysé hory. Má kolem 400 členů. Získat členství není jednoduchá věc, podmínkou je absolvovat za rok nejméně 25 výstupů na vrchol. V klubu najdeme i takové příznivce, kteří za jediný rok vyšplhali na Lysou i více než 350krát, tedy téměř denně.
Dominantou hory je telekomunikační věž, více než 50 let tu sídlí i hydrometeorologická stanice, vedle stojí stanice horské služby. Na zařízení pro turisty má toto místo mimořádnou smůlu. První turistickou chatu Albrechtschutzhaus (později Slezský dům) tu v r. 1895 postavil německý turistický spolek Beskiden-Verein, slavnostního otevření se zúčastnil i těšínský arcivévoda Albrecht Habsburský, přezdívaný markýz Gero. Česká chata pod názvem Bezručova zahájila provoz v r. 1935, jejím provozovatelem byl Klub československých turistů. V tomtéž roce (1935) byla postavena německým spolkem Beskiden-Verein ubytovna tzv. „Kameňák“. Objekty přečkaly druhou světovou válku, avšak některé zničil požár. Slezský dům vyhořel v roce 1972 a Bezručova chata vyhořela 11. 3. 1978. Dnes je tu v provozu zařízení z unimobuněk pojmenované Chata na Lysé hoře („Plesnivka“), populární bufet zvaný „Šantán“, provizorně zřízený z objektu bývalého chléva a rovněž „Kameňák, který slouží jako ubytovna. Od bufetu je nádherný výhled. Dne 28. 10. 2004 byl položen základní kámen nové Bezručovy chaty Klubem českých turistů. Vrchol Lysé hory (s výjimkou zastavěné plochy) se nachází v 1. zóně – nejvyšším stupni ochrany přírody. Dále se zde nachází národní přírodní rezervace (NPR) Mazák a Malenovický kotel.
O Lysé hoře se vypráví řada pověstí. Jedna z nich tvrdí, že je celá až po okraj naplněná vodou. Ta se prý rozlije a zatopí celý kraj, až lidé dovrší svoje hříchy a přijde soudný den. Jistá generálka na tento okamžik již údajně nastala. To když se kdysi zlý sedlák Vavroš pokoušel vyzvednout údajné poklady, ukryté v nitru hory. Když uvolnil mohutný kámen, za nímž tušil cestu do podzemí, balvan se vymrštil a Vavroše zabil. Z díry se vyřinula černě zbarvená voda a zaplavila celé údolí až k Ostravě. Peklo jejím prostřednictvím pohltilo Vavroše a dalších tisíc nejhorších lidí, ostatní stěží zachránili holý život. Vodu nakonec zastavil až poustevník, žijící na Lysé hoře, který její tok zaříkáváním vrátil zpět do nitra masívu. Nepodařilo se mu to však úplně, zůstala bystřinná řeka Ostravice, která se občas rozvodňuje a připomíná tak lidem dávnou událost. Podle jiné verze uvolnil proudy spodní vody zvědavý ovčák. Uvnitř Lysé hory prý spí bájné vojsko slezských rytířů, které přijde zemi na pomoc, až bude nejhůř.
Jsou tu také jeskyně s pohádkovými poklady, které hlídá had se zlatou korunkou na hlavě; běda tomu, kdo by se jich z chamtivosti chtěl zmocnit. Na Lysé hoře pobýval kdysi poustevník. Lidé za ním přicházeli, aby získali odpuštění za své hříchy. Když hříšníků stále přibývalo, rozhodl hrabě František Pražma, že tu bude vystavěna kaplička. Podle pověsti sem měly vynášet cihly nevěrné ženy z frýdeckého panství. Ukázalo se však, že jich bylo tolik, že by se z cihel dal postavit velký kostel. Proto nakonec stačily jen ženy z Krásné. Kaplička tu stávala od počátku 18. stol. do konce 19. stol. O jejím zániku rozhodla zvláštní příhoda. Jednou prý vešel dovnitř špatně uvázaný kůň a zlou náhodou za sebou přibouchl dveře. Ty pak nešly zvenčí otevřít a tak, aby kůň nezahynul, bylo třeba kapličku rozbořit. Podle jiného tvrzení tam kůň skutečně pošel a protože kapli znečistil a znesvětil, dali ji lidé zbourat. Podle doložené zprávy dal r. 1766 Jan Nepomuk hrabě Pražma prozkoumat tajemnou podzemní skrýš na vrcholu Lysé hory. Svrhli do ní větší množství kamenů a trvalo prý velmi dlouho, než se z hloubky ozval zvuk, dokládající dopad na dno. Později byl vstupní otvor zavalen, aby do jámy někdo nespadl.
Z Lysé hory budeme sestupovat po červené turistické značce. Krátce se vracíme po cestě, po které jsme přišli, mineme odbočku modré a žluté a asi 150 m dál v ohybu si všimneme pamětní desky 29letého P. Carbola, který v těchto místech zahynul ve sněhové bouři v r. 1980. Naproti jsou 3 dřevěné kříže, připomínající další oběti – O. Havránka († 1975) a A. Janošce († 1976). Cesta poměrně strmě klesá, za odlesněnou horní partií sestupuje smrkovým lesem, často mění směr, místy zkracuje záhyby cesty a nakonec nás dovede k rozcestí a turistické orientaci Lukšinec. Popisovaný úsek z Lysé hory na Lukšinec prochází NPR Mazák, proto je nutné chodit pouze po značených cestách. Stojí tu přístřešek se stolem a lavičkami. Červená značka zahýbá za přístřeškem vlevo, my se však přidržíme přímého směru a půjdeme dál po žluté a zelené značce, které tu začínají. Asi 200 m za rozcestím vlevo odbočuje krátká neznačená pěšina doleva do skalní prohlubně se dvěma otvory na dně.
Jedná se o jeskyně zvané Ondrášovy díry*; další bychom našli ve směru slepého skalního koryta. Jde o přírodní památku (4,5 ha) s typickými pseudokrasovými jevy v godulském pískovci. Rozsedlinové jeskyně ztotožnily lidové pověsti s místy, kde se ukrýval „pán Lysé hory“, zbojník Ondráš se svou družinou a kde také ukryl své naloupené poklady. Cestu k pokladům měla údajně naznačovat zbojnická znamení na blízkém „Ondrášově buku“. V r. 1895 několik odvážlivců prolezlo celkem pět zdejších jeskyní, žádné poklady však nenašli. Největší z podzemních prostor je nepřístupná Ondrášova či Zbojnická jeskyně, hluboká 34,5 m, na jejímž dně je komora o rozměrech 4 i 5 m a výšce 5 m. Celková délka průlezných prostor dosahuje 217 m. Malá Ondrášova jeskyně je jen 5,7 m hluboká a 10,5 m dlouhá, Studená jeskyně má stejnou délku a je zčásti vyplněná skalní sutí. Další jeskyně na Lukšinci byly objeveny teprve v r. 1989.
Za mírného klesání dojdeme na rozcestí Pod Lukšincem, kde se obě značky dělí. My se dáme vpravo po žluté, která sestupuje strmou kamenitou cestou k asfaltové silničce. Tu sledujeme asi 300 m, pak odbočíme vpravo na pěšinu dolů do lesa a po ní k půvabně položeným samotám Hutě.
Určitě uděláme zastávku v roubené chalupě, kde je stará stylová hospoda U Veličků**. V minulosti bývala spojena se známou postavou Karla Veličky, velkého příznivce turistů, kteří se tu rádi zastavovali cestou z Malenovic na Lysou horu. Pan Velička pro jejich pobavení zřídil na blízkých potůčcích vodní mlýnky, které dodaleka hlasitě klapaly. U vchodu do hospody instaloval zrcadlo, aby se lidé mohli přesvědčit, kolik zdraví během túry přibylo na jejich tvářích. Z vlastních jasanů také vyráběl a prodával lyže zn. Nezlomíš. Zemřel v r. 1974 ve věku 76 let. Na stěně lokálu si můžeme přečíst heslo: Nebyl v Beskydech, kdo nebyl U Veličků.
Žlutá značka pokračuje dolů svahem, později mírně vpravo podél menšího potoka k rozcestí U korýtka. Je tu skutečné korýtko, zachycující vodu ze studánky, pramenící na úpatí skály. Na studánce je nápis, opět připomínající K. Veličku: Proto žába kuňká, že jen vodu žunká, kdyby pivo pívala, jistě by si zpívala. – Od korýtka půjdeme vlevo dolů po asfaltové silničce Ondrášovou dolinou*. Hned za rozcestím odbočuje vpravo neznačené pěšina, která strmě sestupuje k potoku Satina. Ten v těchto místech protéká skalní průrvou, v níž vytváří nevysoký, ale hezký vodopád*.
Žlutá značka pokračuje stále po silničce nad potokem, asi o 200 m dál z mostku můžeme vidět peřejnatý úsek Satiny s dalším vodopádem. Kolem rekreačních chalup a chat pokračujeme Ondrášovou dolinou, po čase přejdeme na druhý břeh Satiny a pak vystoupáme na okraj chatové osady. Dostaneme se na křižovatku silnic, zahýbáme vlevo a po 300 m vpravo užší asfaltovou silničkou k turistické orientaci a hostinci Pod Borovou. Žlutá značka tu končí, dál půjdeme po již známé trase s modrou značkou k nádraží ve Frýdlantu nad Ostravicí.
(Doporučujeme průvodce po Beskydech ze Zelené edice.)
