Když se řekne Dubí, vybaví se většině z nás jistě především silnice E55 a její věrné družky, pracovité kněžny lásky, které tu často s velkou neodbytností nabízejí zejména německým řidičům své specifické služby. Dubí je však příjemné město v údolí potoka Bystřice, obklopené zelení, se zajímavou historií i památkami, které rozhodně stojí za návštěvu. Je ideálním výchozím místem k cestám na Cínovecký hřbet a k dalším zajímavým lokalitám, spojeným s tradicí těžby kovů. Naše trasa vede nejatraktivnější horní částí obce, ale i krásnými přírodními partiemi v blízkém okolí.Budeme se pohybovat až na výjimky po kvalitních cestách a silničkách, v první části budeme vytrvale, ale ne příliš prudce stoupat, ve druhé půlce to s námi půjde „s kopce“.
Dubí, kostel – myslivna Barvář 2 km – rozc. Pod Židovským vrchem 3,5 km – myslivna Pod sedmi štíty 5,5 km – odbočka Sedmihůrské cesty 6 km – Cínovec, Sedmihůrská cesta 8,5 km – Dubí, pod žel. st. 11 km – Dubí, kostel 13,5 km
Hradba Krušných hor chrání město před větry od severu a vytváří tak podmínky pro příjemné horské klima. To se stalo základem zdejších lázní, v minulosti velmi vyhledávaných. I když se vlivem exhalací a důlní činnosti, která postoupila až k dolní části města, leccos změnilo, zachovalo si Dubí** mnohé z atmosféry minulých let. Při staré obchodní cestě ze Saska do Čech, kterou později nahradila dnešní mezinárodní silnice, existovalo již koncem 15. stol. místo, kde přechodně přespávali krupští horníci, těžící v okolí cín. Podle rozlehlých dubových lesů se pak osadě, která tu v 16. stol. vznikla a stala se součástí teplického panství, začalo říkat Dubí (německy Eichwald). Její obyvatelé se zabývali hlavně zpracováním rudy a těžbou dřeva pro potřeby dolů, stávaly tu hutě, mlýny a pily. Tragické události třicetileté války se nevyhnuly ani Dubí, kde v r. 1654 zůstalo z 18 usedlostí obydlených jen 10. K nejstarším objektům patřil mlýn Buschmühle rodiny Walterů, připomínaný již r. 1579, odkud vzešlo několik dubských rychtářů, jehož dřevěná budova shořela r. 1932.
Počátkem 17. stol. zde byl v provozu papírenský mlýn, jehož papír se s úspěchem vyvážel do Saska. Rozvoj obce příznivě ovlivnil zvyšující se ruch na formanské cestě, po které v 17. stol. proudilo veškeré obilí na vývoz z Teplicka do Saska. V r. 1800 stálo v Dubí již 64 domů, 9 pil a mlýnů. Po dokončení silnice z Teplic se obec stala častým cílem výletů teplických lázeňských hostů, mezi nimiž byl v letech 1812–13 i J. W. Goethe. Obyvateli byli převážně Němci, ještě v r. 1900 tvořili Češi jen 4 %. Počátky dubského lázeňství se začaly psát v r. 1860, kdy tu továrník A. Tschinkel, okouzlený krásnou polohou obce, dal na místě staré formanské hospody Diany postavit vodoléčebný ústav Dianina lázeň, který zahájil provoz r. 1862. Léčebnou kůru tvořily především koupele ve vodě z horského potoka s přísadou jehličí. Okolí lázeňských budov dal Tschinkel parkově upravit, zřídil promenádní cesty a aleje a na výšině nad městem, dnes zvané Krásná vyhlídka, vybudoval vyhlídkový objekt s restaurací. Pod výšinou nechal v letech 1864–65 postavit výstavnou vilu zv. Lesní zámeček, která dnes slouží jako dětská psychiatrická léčebna. Během hospodářské krize v 80. letech 19. stol. zakladatel zdejších lázní, ale i dubské porcelánky a majitel 27 domů zkrachoval a jeho majetek se r. 1885 dostal do konkurzu. Od r. 1870 tu byly v provozu i další lázně – vodoléčebný ústav dr. Brechera, který uplatňoval Priessnitzovy léčebné metody; po kampani, která se proti němu rozpoutala, musel v r. 1889 lázně prodat. Již rok před tím však jejich budova vyhořela.
Třetím lázeňským ústavem, který zahájil provoz r. 1879, byly Tereziny lázně, nazvané podle manželky zakladatele, stavitele žel. trati z Dubí do Moldavy ing. T. Nowaka z Prahy. Léčilo se v nich hlavně koupelemi, rašelinnými a parními lázněmi. I ing. Nowak se však dostal do finančních potíží a byl po deseti letech nucen prodat svůj ústav konkurenci – teplickým lázeňským podnikatelům Clary–Aldringenům. V r. 1880 získalo Dubí statut lázeňského města. V r. 1895 zahájila provoz elektrická dráha, spojující Dubí s Teplicemi, r. 1905 vybudoval podnikatel J. Inwald z bývalé válcovny plechů sklárnu, která do Dubí přivedla značný počet českých dělníků. V období mezi dvěma světovými válkami se dále rozvíjelo dubské lázeňství, Tereziny lázně byly zmoderrnizovány a přizpůsobeny náročné klientele, budovala se sportovní zařízení, vyrostly nové hotely a penziony. Zajímavou atrakcí se staly automobilové závody Dubí–Cínovec, v nichž v r. 1926 zvítězila známá Eliška Junková.
Po r. 1938, kdy se Dubí dostalo do německého záboru, zůstaly lázně v provozu a léčili se tu zejména pacienti ze Skandinávie. Po r. 1945 bylo 4400 zdejších německých obyvatel odsunuto a na jejich místa postupně přicházeli noví čeští usedlíci. Tereziny lázně, zkonfiskované podle Benešových dekretů, poškodil r. 1946 požár, pro pacienty se otevřely až po rekonstrukci r. 1950. Výraznou injekcí pro další rozvoj Dubí bylo otevření hraničního přechodu na Cínovci v r. 1958, o rok později však musela nově budované silnici ustoupit řada historických domů. V r. 1960 byly k Dubí připojeny Bystřice, Běhánky, Drahůnky a Pozorka, v r. 1980 Mstišov a Cínovec. To posílilo průmyslový charakter města. Dnes patří k největším a nejznámějším podnikům porcelánka Český porcelán a sklárna Rudolfova huť.
Pozoruhodnou architektonickou památkou města je kostel Neposkvrněného početí P. Marie z let 1898–1906, postavený ze sbírek občanů za přispění hraběte Claryho podle návrhu italského architekta P. Bigaglia. Stavba je kopií kostela Santa Maria dell´Orto v Benátkách, vnitřní zařízení z doby kolem r. 1900 bylo zhotoveno podle vzoru benátské gotiky. Trojlodní bazilika je vybudována z červeného a bílého mramoru, v rodinné hrobce tu jsou pohřbeni členové rodiny Clary-Aldringenů. (Ubytování, stravování: hotel Bihač non-stop; penzion Eurostar non-stop; penzion Lion, denně 12–06 h; cukrárna-kavárna Pinie denně 10–18 h.)
Od kostela v horní části města půjdeme krátce vzhůru ke křižovatce u hotelu Bihač, kde se napojíme na zelenou značku. Spolu s ní zahýbáme vpravo do Křižíkovy ulice a na prvním rozcestí opět vpravo do ulice Na konečné. Přejdeme přes potok a asfaltovou cestou krajem parčíku kolem panelových domů míříme k lesu. Tam vozovka zahýbá vpravo, my se dáme do lesa vlevo pěšinou, která vystoupí k lesní asfaltové silničce. Po ní šplháme v několika zákrutách lesem nad údolí Bystřice až k myslivně Barvář*. Údajně ji dal postavit již koncem 16. stol. Radslav Vchynský, který od císaře Rudolfa II. odkoupil část zdejších lesů a zřídil v nich oboru. Dnešní stavba pochází z let 1770–80, později však byla upravena. Původně měla v ose průčelí vysunutou dřevěnou pavlač s trojúhelným štítem, posazenou na čtyřech sloupech. V 19. stol. byla oblíbeným výletním místem, kam lázeňští hosté chodívali za dalekým výhledem na Teplice a České středohoří. I dnes je to malebné místo na okraji horské louky sevřené lesem. Německy se myslivna jmenovala Schweissjäger; Schweiss znamená v myslivecké mluvě barvu, tedy krev postřelené zvěře. Překladem toho názvu vzniklo pozdější české pojmenování.
Na rozcestí u myslivny uhýbá zelená značka ze silničky vlevo na širokou lesní cestu, po 100 m u skupiny mohutných buků opět vlevo podél ohrazené pastviny s rybníčkem v horní části. Pak asi 800 m dost výrazně stoupáme lesem až malé loučce, za ní jdeme mírně dolů pěknou alejí jírovců k rozcestí, za ním rovně k asfaltové silničce u turistického orientačního místa Pod Židovským vrchem. Zelená značka tu končí, zleva však přichází žlutá, po které půjdeme vpravo. Silnička stále mírně, ale vytrvale stoupá pěkným mladým lesem. Z řídce porostlé paseky před levotočivou zatáčkou se nám naskytne daleký výhled. Pak vystoupáme až k turistické orientaci na křižovatce lesních silniček, kde si můžeme odpočinout u stolku s lavičkami. Žlutá zahýbá vpravo na Komáří hůrku a Krupku, dál půjdeme vlevo po modré. Po 400 m značka silničku opouští a stáčí se doprava na lesní cestu k Přednímu Cínovci.
My ji v těchto místech necháme být a přidržíme se silničky. Hned za rozcestím míjíme rozvaliny bývalé myslivny Pod sedmi štíty, z níž zůstalo zachováno jen bývalé hospodářské stavení. Z půvabného místa na okraji rozlehlé horské louky je opět krásný výhled*. Silnička, zvaná Sedmihůrská cesta, přetne louku a pokračuje lesem stále po vrstevnici v jižním svahu Cínoveckého hřbetu (881 m), později zvolna klesá. Po 2 km odbočuje na cestu vpravo zeleně značená cyklotrasa, která nás v posledním úseku provázela. Pokračujeme stále rovně, asi po 200 m přijdeme v zatáčce silničky na paseku, z níž je přímo excelentní výhled** na Teplice, České středohoří i okolní krušnohorské hřbety. Stále klesáme až k místu, kde vpravo u kraje lesa stojí mohutný buk. Je tu turistické orientační místo Cínovec, Sedmihůrská cesta, od kterého zprava přichází modrá značka. Ta nás bude provázet až do konce cesty.
Zprvu se ještě držíme silničky, ze které v zatáčce u telekomunikační věže odbočíme doleva, po několika metrech na vidlicovitém rozcestí u kraje lesa zvolíme cestu mírně vlevo. Jdeme stále zvolna dolů krásnými lesy ve svahu vrchu Spáleniště (693 m), asi po 1 km odbočíme ze široké cesty na jinou vpravo. Teď už dost výrazně klesáme nad hlubokým údolím potoka Bystřice, pod sebou vidíme silnici E55, na kterou cesta nakonec vyústí. My však po ní ještě nesestoupíme až dolů, ale odbočíme vlevo na pěšinu, která se klikatí mladým lesem kolem kamene s nápisem Maria Ruhe. Silnici nakonec neutečeme, sejdeme na ni na prostranství pod žel. st. Dubí, kde je parkoviště, tržiště a restaurace. (Stravování: restaurace U Pokorných non-stop.) Za parkovištěm se dáme ze silnice vlevo na širokou lesní cestu, vedoucí nad levým břehem potoka Bystřice pod místy kamenitou strání až na okraj Dubí ke stylové restauraci Koliba (stravování: PÁ 14–24, SO 12–24, NE 12–20 h). U ní se cesta změní v silničku, po chvíli opustí les a při okraji vilové zástavby nás přivede ke křižovatce, kde zahneme vpravo ke komplexu Tereziných lázní, obklopenému parkem. Pak cestou vlevo sestoupíme k hotelu Bihač a ke kostelu.
(Doporučujeme průvodce Krušné hory – východ ze Zelené edice.)
