Jedno staré arabské přísloví říká, že duše chodí pěšky a myslím, že je to naprosto výstižný příměr pro aklimatizaci. Jsem už zase zpátky v Praze, ale má nebohá duše stále ještě prohání stáda jaků na rozlehlých pustinách náhorních planin…
Vlevo září bílý pás Himalájí a napravo se tyčí Transhimalájské štíty… Mezitím nekonečná hnědá údolí, kterými projdeš teprve po mnoha dnech. I džípem se jede mnoho hodin. A pak ta stoupání do průsmyků („So so lha gljaloooo!!!!“, křičíme spolu s Tibeťany a házíme praporky s větrným koníkem. Prudký vítr si je ihned odnáší s sebou do všech světových stran Některé nám okénkem vrací zpátky do tváře…“Bohové zvítězí!!!!“) a otevírá se nám další nekonečné údolí a nové obrovské vznešené horské štíty. Také rozlehlá řečiště, trocha trávy, kameny, a spousta, spousta prachu….jsou tu dokonce i písečné duny a tak jasně modrá barva jezer, že oči úplně přecházejí. Bez slunečních brýlí se nedá koukat. Zářící sníh a jasné slunce, které nepozorným cestovatelům spaluje tváře a nosy na škvarek. Zima, která nám kouzlí páru od pusy a promodralé zmrzlé prsty u nohou. Čtyři vrstvy oblečení jsou součástí těla, už je nesundaváme. Jen na noc se mění horní vrstva kvůli spacáku; ráno přidáváme bundu proti větru…:-))) V noci je opravdu fryšno, načůrané loužičky jsou během chvíle zamrzlé, stejně tak džíp i flašky vody (dáváme si je na noc do spacáku, abychom se ráno mohli napít…)
Čínské termosky s horkou vodou jsou nejcennějším atributem. Vůbec nevadí, že voda páchne po všudypřítomném jačím čaji a víc než cokoliv jiného připomíná vývar z polívky. Nikdy jsem nevypila tolik horké vody jako za tenhle měsíc. A tak je ču gor (horká voda) vedle taši deleg (což je univerzální pozdrav) naše nejpoužívanější slovo. Pak ještě tugdžeče (děkuji) a to je skoro celá naše cestovatelská slovní zásoba.
Tibeťané jsou národ z azbestu a statečně odolávají horskému počasí. Ale na rozdíl od nás se v řekách nemyli. Jen v horkých pramenech, které vyvěrají v místech, kudy chodil velký učitel Guru Rinpočhe. Anebo v jezerech, když mají mycí týden. Ale ten už proběhl v období, kdy bylo teplo.Všechny krásné ledovcové potoky a řečiště tedy zejí prázdnotou. Jen jaci se brodí.
Občas kolem nás projede zatemnělý landrover a s ním se zvedají obrovská oblaka prachu. Prašné větrné víry se honí pláněmi až k obzoru. Nedá se tomu uniknout, prach máme všude. Roušky a šátky přes nos i pusu nejsou vůbec frajeřina. Rouška se dá koupit úplně všude a většina žen ji nosí. Ze začátku to vypadalo vtipně (například Tibeťanka s bílou rouškou jako doktor na operačním sále čepující benzín do našeho džípu…), ale za chvíli jsem ji nosila taky. Taky jsme se rychle přestali smát brutálně chrchlajícím a neustále odplivujícím lidem (tímto nehorázným stylem, při jehož pouhém poslechu se zvedá žaludek, odplivují i ženy a evidentně je to naprosto v souladu s místním bontonem). Brzy jsme rádi plivali taky, když máš totiž prach až skoro v plicích, uděláš cokoliv, aby zmizel:-)
Svým způsobem jsem ráda, že jsem zpátky doma. Atmosféra socialistického státu (a k tomu na čínský způsob) není nic příjemného. Některým turistům to nevadí, nebo si toho moc nevšímají, ale podle mě to ignorovat moc nejde. Z Tibetu je prostě Čína… Ještě na vesnicích můžete zažít, jak to asi vypadalo dřív, ale na turistických místech to ztrácí svou sílu. Denním chlebem jsou všudypřítomní vojáci a jejich základny, monstrózní stavby, které se do Tibetu naprosto nehodí, nápisy v čínštině (pod tím tibetské v maličkém vydání), čínské obchody a budovatelské brožurky z nichž na vás dýchají šťastné čínské zítřky. Navíc na všechno potřebujete permity pro vstup, všude jsou „checkpointy“ a kontroly; bez průvodce, který vás více kontroluje než provází, vás nikam nepustí. Rozhodně svobodné cestování se tomu říct nedá.
Zásadní věcí je, že celá cesta je vlastně docela dost náročná jen z hlediska nadmořské výšky. I když se zrovna nic extrémního neděje, člověk má pořád co dělat, jen aby to celé nějak „vydejchal“ (a to doslova). A to i přes dostatečnou aklimatizaci. Někdy je to lepší, někdy horší, ale dopředu není jasné, s čím se vzbudíš. Často se ráno cítíš jako po kocovině, většinu nocí nemůžeš spát, protože v té výšce je skutečnost tak ostrá, že se zařezává do celého těla. Má to svou výhodu, během nekonečných Himalájských bdělých nocí si člověk promyslí všechna možná životní témata, na která v rychlém běhu dní není normálně čas. Podařilo se mi zrekapitulovat celý svůj dosavadní život a ještě mi zbyl čas na uvažování, co komu k vánocům.:-)
Dalším důležitým momentem, který cestovatel pocítí, je jídlo. To je v Tibetu hodně jiné. Málo zeleniny a hodně jaka (v čaji, v polívce, v mase…). Všechno tučné, mastné, těžké. Variant není mnoho a něco se jíst musí. Ještě tak míchaná vajíčka s rajčaty chvíli chutnají (ale po pár dnech je to už slabší). Tibetský chleba je taková dusivá housková placka, která brzy přestane klouzat do krku a navíc žádný velký pořádek v břiše neudělá. Touha po našem pečivu nás pronásledovala až do snů. Nezapomenutelné jsou ale hlavně všudypřítomné čínské polívky (instantní nudlovky nejhorší třídy). Jí to všichni a tak všude leží milióny plastových obalů a kyblíčků (Číňané zásadně všechno balí jednotlivě, takže každá polívka se skládá z mnoha menších pytlíků a o odpad se nikdo moc nestará.
Recyklace už vůbec ne. Tibeťané jsou po tisíce let zvyklí, že nemají zbytky a že všechno mohou vrátit zemi, kde se to rozloží. Jediné zbytky jsou kosti a ty dojedí supi. Teď se stejně chovají k věcem, co jim tam ve velkém vozí Čína. Jenže ty se nerozkládají a nerozkládají. Potoky jsou plné neskutečného bordelu (to se jinak říct nedá), skládky se prolínají s vesnicí. Prostě to stelou pod sebe. Když už Číňané přikročí k založení centrální skládky, můžete si být 100% jisti, že je umístěna u nějakého posvátného místa, např. pod ochrannou skálou vesnice. Náhoda, naschvál, promyšlená strategie? Obrovská skládka vás přivítá i pod skálou chránící vstup do Lhasy. V našem případě se jednalo o vjezd a ne vstup a vlastně mi to ani nevadí.
Už na začátku jsem slevila ze svých nadějí, že najdu Tibet takový, jak si ho představuji a ze svých představ o putování Tibetem.Vzdálenosti jsou obrovské, to je věc první. Druhá věc je, že mnohá místa už dávno nejsou tak romantická, jak je popisují cestopisci dob minulých. Místo toho naleznete začínající nebo pokročilý čínský industriál. Hlavně města jsou více čínská než tibetská…
V Tibetu si člověk hodně rychle přestane hrát na hrdinu. Ambice něco si dokazovat mizí první:-) Když nemáš důvěru v sebe, v hory, v ochránce a neumíš se v tom všem nepohodlí uvolnit, může ti být dost těžko. Obzvlášť v místech, kde je nejbližší civilizace několik dní cesty. Největší problémy s výškovou nemocí mají ale často sportovci (a chlapi). Za a) mají mnohdy pocit, že se jich to netýká, protože už za sebou mají tolik treků, výkonů, „survivalů“ a čeho jiného, b) jejich tělo musí okysličovat všechny ty svaly (které běžný člověk nemá) a v tom řídkém vzduchu to nestíhá c) sportovci jsou
zvyklí jet na doraz sil a přepínat se d) styděli by se, kdyby se každý druhý krok zastavovali a dýchali.
Dost problémů mají i potrhlí esoterici a hledači duchovna, co svůj baťoh z nějakých nejasných důvodů nechali v Pákistánu, kde před tím myli záchody pro jakousi úklidovou firmu a teď jedou Tibetem jen v kraťasech a s knihou „How to survive“… Tento chlapec z Velké Británie byl tak mimo, že mu i Tibeťané (a že jsou to jinak dobří obchodníčci) darovali několik čínských pytlíkových polívek. Měl z toho takovou dětskou autentickou radost (vypadal jako Frodo:-)))), že mu ještě dvě přidali. Zvláštní emoce vzbuzují například i povýšení Izraelci stopující krajem bez permitů, zato s jasnou představou, že turistovi Číňané nic neudělají. Do nepálského Káthmandu dorazili hodně servaní a myslím, že na Tibet jen tak nezapomenou.
Kailás jim dal asi hodně za vyučenou. Na poutním okruhu kolem této hory můžete očistit karmu celého života. Takže to není snadná cesta. Říká se, že kdo Kailás obejde 108x, dosáhne osvícení, což zní lákavě a Tibeťané opravdu neúnavně krouží, ale já nevím, jestli by mě někdo dokázal přesvědčit, abych šla znovu:-) V té výšce je každý pohyb skoro zázrak. Tělo se pohybuje jakoby na sobě mělo velká závaží. A některá stoupání stojí za to.
Během nejnáročnějšího dne kory (tak se tomuto celkem 50ti km náročnému okruhu říká) jsem několik hodin šla sama. Přede mnou kam dohlédnu nikdo a za mnou stejná pustina až k obzoru a rychle se stmívalo. Neznala jsem cestu a údolí bylo nekonečně dlouhé. Za každým záhybem to vypadalo, že tam někdo už musí být. Že tam ten klášter musí stát. Místo toho se mi jen otevřel další frustrující výhled na prázdné planiny. Po několika hodinách rychlé chůze (asi tak rychlé, jako když nechcete zůstat uprostřed Himalájí přes noc sami v pustině:-) jsem zahlédla černou tečku na obzoru. Sice moc nereagovala na mé volání, ale zblízka to byla spásná oranžová kombinézka (metařské barvy) japonského mužíka, který si vyšel fotit z opačné strany. Byl jako ze SCI FI příběhu a já jsem měla takovou radost, že vidím člověka! Šel ale opačným směrem. Ještě jednou jsem pak bloudila nočními cestami a hledala, co z těch stínů pod horami by mohl být klášter a vůbec si nebyla jistá, jestli jsem ho dávno nepřešla….Kdesi za mnou snášeli nepálští šerpové (otec a syn) holandského namakaného a sympatického outdooroveho „staříka“ (tak 60?), co na sedle (5630m) dostal horskou nemoc a vůbec nedržel tvar. Drželi ho za límec a vedli, protože byl totálně vláčný – jako medúza. Když jsem je pod sedlem míjela, s obdivem v očích potvrdili, že přede mnou tu už proběhly dvě Češky velkou rychlostí:-))) To mě pobavilo, pak nás občas potkávali různé skupiny na jiných místech a říkaly: „Tak to jste vy, ty Češky!!!!!, které předběhly většinu expedic:-)))“ Bylo nás 5 holek. (tibetský řidič s průvodcem zůstali v autě; bylo na ně moc zima, moc sněhu a navíc jsou to kluci ze Lhasy a jeli v lakovkách…)
Několikrát jsem vážně propadla panice, protože bivakovat v tom mrazu nejhvězdnějších nocí, co jsem kdy viděla, bych asi zimou a strachem zešedivěla…Jít dál bych moc nemohla, protože měsíc byl ještě maličký a nesvítil dost a cesta přes led, sníh, zčásti zamrzlé řečiště a šutry se moc rozeznat nedala. Spacák by mi moc nestačil (v té zimě a severáku), oheň nebylo z čeho rozdělat (jačince jsem zavčas za světla neposbírala a stejně tam ani nebyly:-))) baterka mi už dojížděla a tak jsem jen doufala, „že Himaláje přece nemůžou bejt tak krutý“…:-) Našel mě Izralita s čelovkou, jenže stejně ztracený a zoufalý jako já. O to víc, že chodil tam a zpět a klášter neviděl. Až se znovu kdesi tusi objevil oranžový Japonec a dovedl nás do kláštera. Světlo ze svíček vůbec neprosvítalo skrz okna ven, takže bychom ho v té tmě asi přešli….“Tak ten pes měl pravdu!“, řekl u kláštera Izraelec. Trochu jsem nechápala, o čem to mluví, tak se svěřil, že na vrcholu své beznaděje prosil kolemjdoucího psa, ať mu ukáže cestu a že pes tedy vyrazil pěšinkou. V půlce cesty se to Izraelci nezdálo a tak psa nechal jít a sám se vrátil :-)“ A já mu nevěřil!“, řekl, když jsme u vrat míjeli spokojeně oddechujícího psa a vypadalo to, jako by se zastyděl.
„Už nikdy nebudu po horách chodit sama„, slibuji strážcům míst:-)))) a zapínám si šťastně spacák v malé klášterní špeluňce. Usínám okamžitě, jsem tak unavená, že jen matně registruji mrtvého rejska vedle slamníku.
No a teď po tom všem, po pěti týdnech cestování po jiných časoprostorech a různých dobrodružstvích, mě bolí břicho a mám střevní potíže, které mě v Asii celou dobu obcházely. Asi je to steskem po čínské pytlíkové polívce:-))))) nebo je to následek dvou dnů stravování na palubách leteckých společností, které natláskají do mističek úplně všechno. Kdo ví. Ale ještě teď mě pobaví, když si vzpomenu, jak jsem s kuwajtským stewardem dlouze diskutovala o tom, že to zelené opravdu není součást dortíku, jak se mě snažil přesvědčit, ale naprosto férová plíseň. Řekl, že to samozřejmě dá ověřit na expertizu a přinesl mi novou sladkost jako náhradu. (Hádejte, co zeleného měla zespodu….:-)
Loučím se s tibetským pozdravem taši deleg!
