Waitutu Track (Nový Zéland)

Naše cesta začala v sobotu po šesté ráno, kdy jsme vyrazili autem z Queenstown směrem na Te Anau. Předpověď počasí po dlouhých deštích slibovala pouze oblačnost s přeháňkami, ale u Te Anau začalo lít jak z konve, což vytrvale pokračovalo až do malé vesničky Clifden, kde nás čekali Johan & Joyce – provozovatelé jetboatu na řece Wairaurahiri a lovci, kteří za to všechno můžou.

Po přivítání a nezbytných informacích o treku se nás ujal jejich soused Jim a odvezl nás k začátku túry u Rarakau Farm (jihovýchod Jižního ostrova, Národní park Fiordland). Jim je pěkný „řízek“ – odhadem čtyřicátník, živí se lovem vysoké zvěře a divokých prasat. V mládí prý ztratil povolení k držení zbraně, tak nyní loví divočáky jen tak holýma rukama s nožem za pomoci loveckých psů.

Na túru jsme se vydali v deset a náš strach ze špatného počasí byl rychle pryč – nad mořem byla vidět modrá obloha a na místní prosinec bylo teploučko, stačila dvě trička. Zpočátku stezka vedla pěkným zachovalým lesem, pak jsme pokračovali po bývalé cestě podél pobřeží, kousek po pláži, přešli po lanových mostech tři řeky a před čtvrtou jsme byli v Port Craig Village, bývalé osadě, která vyrostla u nejmodernější a nejvýkonnější pily v Australasii – tedy svého času, v třicátých letech 20. století. Nyní tu zůstala jen budova školy, ta se jediná dochovala a to jen díky tomu, že nebyla majetkem pily, a proto nebyla zbourána. Ze školy je chata pro trempy (pod správou DOC, Ministerstva životního prostředí NZ), tak jsme si v ní složili věci a šli se podívat k moři.

Historické artefakty na pobřeží

Po cestě jsme míjeli již historické relikvie z původní pily, většinou zrezavělé pláty, kolejnice, původní tělo přístavního jeřábu a vozíky, které po vlečce navážely kameny na stavbu přístavní hráze. U břehu jsme zahlédli dva delfíny Hektorovy (Hector Dolphin) – velmi vzácný a nejmenší druh delfína na světě – dokonce se jednou předvedli výskokem nad hladinu. Po návratu do chaty jsme se setkali s dalšími třemi nocležníky – otec, syn a jejich známý z Invercargill, tak jsme spolu strávili večer, pokoušeje se (nakonec úspěšně) rozdělat oheň v kamnech s úplně mokrým dřevem.

Dřevěný železniční viadukt

V neděli jsme pokračovali dál v naší cestě (tedy vlastně po trase bývalé lesní vlečky která vedla k pile), směrem k největší zajímavosti tohoto úseku – dřevěným železničním viaduktům. Pro potřeby pily zde byla vybudována železniční vlečka, která musela překročit několik hlubokých údolí. Proto tu postavili viadukty z australského dřeva, které je tvrdší a trvanlivější než místní. I díky tomu nyní po rekonstrukci, která proběhla koncem devadesátých let, můžeme chodit po těchto úžasných viaduktech, kde celý pilíř vysoký třicet metrů může být z jednoho kmene (nejvyšší viadukt Percy Burn má pilíře vysoké 36 metrů a je údajně nejvyšší dochovaný dřevěný viadukt na světě). Nechtěli bychom být mašinfírou při představě, že po těch viaduktech jezdila 90 tun těžká železniční souprava… Viadukty byly úžasné, výhledy z nich taktéž, ale přece jen rovný koridor železniční vlečky není zrovna vzrušující stezkou. Zvláště, když se jde monotónně pod klenbou relativně mladých stromů po tři hodiny a výhledy žádné. O vzrušení jsme však měli postaráno v podobě několik kilometrů dlouhé bahenní lázně – týdenní dešťová nadílka v předchozích dnech totiž proměnila prý jinak suchou stezku v jeden velký potok plný bahna do půl lýtek. Poslední hodinu cesty nám zpříjemnil déšť, který postupně sílil, ale to už jsme stihli dojít do Waitutu Lodge, v nedávných letech postaveném „backapckeru“ uprostřed „ničeho“.

Jak jsme se blížili k chatě, nevěřili jsme vlastním uším. Z řvoucích repráků se v tomto zapomenutém koutě řinulo klasické duc duc duc ve stylu techno párty… Jak jsme záhy zjistili, Johan a Joyce sem dopoledne uklidili svého syna s kamarády, kteří si nezapomněli svá CD přivézt ani sem, doprostřed deštného pralesa. V lodge žije Peanut – správce chaty, lovec, dobrovolný údržbář stezky a pokladač nástrah, velmi milý a okolí znalý člověk. V příjemné společnosti jeho, dětí a psa Maxe jsme strávili večer, zatímco venku se střídaly přeháňky a přívaly deště.

V pondělí ráno nás vítala trochu protrhaná obloha, tak jsme se po snídani vydali na obhlídku lesa, ale už nás to přeskakování kaluží a mokřadů přestalo bavit, zahnuli jsme tedy na pláž. Ta byla Nádherná (s velkým N), ústí řeky Wairaurahiri spolu s nízko ležícími mraky nad vnitrozemím vytvářely příjemnou pohodovou atmosféru. U ústí sídlilo několik kormoránů, my jsme sbírali mušle paua a písečné mušky dotěrně útočily na všechny nekryté části těla.

Jízda jetboatem

V poledne přijel Johan se třemi dalšími klienty, připravil výborný oběd – měli jsme na grilu upečené maso z mušlí paua, zvěřinu, párky, cibulku, brambory a zeleninu… Ale pak nás čekal ten nejlepší závěr – jízda jetboatem – to se nedá popsat, to se dá jen zažít. Jen jsme se s Vlaďkou shodli, že naše předchozí zážitky s jetboatem byly slabým odvarem toho co jsme nyní zažili. Divoká řeka sevřená stromy visícími nad korytem, místy mohutné peřeje, prudký proud a okolní scenérie hor, do toho zastávka v panenském pralese, kam žádná cesta nevede a lidská noha téměř nemá šanci vstoupit. Po necelých třiceti kilometrech dech beroucí jízdy po řece se loď vynořila z lesní zeleně na poklidné ploše nejhlubšího NZ jezera Hauroko. Bylo olemováno vrcholky zasněžených hor, slunce se tlačilo ven zpoza mraků… byla to opravdu pastva pro oči! Už aby bylo léto a měli jsme šanci se sem znovu podívat. Závěrem jsme ještě poseděli u Johana s Joyce u kávy a jako výslužku jsme si odvezli pár kilo zvěřiny, která se uvelebila v našem mrazáku.

O autorech: Jmenujeme se Vlaďka Kennett a Martin Slíva a jako profesionálové v cestovním ruchu Novým Zélandem žijeme zhruba od roku 2001. Záhy poté se tato země stala naším domovem – základnu máme přímo v centrech NZ turismu – v Glenorchy a Te Anau kde bydlíme, a v proslulém Queenstown kde sídlí naše cestovní kancelář True Travel Ltd.
www.truetravel.cz