Vylezl v zimě jako první na Shishapangmu, přesto v kolonkách zimních prvovýstupů na osmitisícovky nefiguruje. Nepodařilo se mu stanout na všech čtrnáct osmiček, ale stejně ho můžeme zařadit do kategorie borců, jako je například Messner, Kukuczka, Urubko či Bolotov. Řeč je o jednom z nejlepších horolezců moderní historie – Jeanu-Christophu Lafaillem (†40).
Abyste patřili mezi nejlepší, musíte začít brzo
Tohle platí téměř ve všech sportech a horolezectví není výjimkou. Jean-Christophe Lafaille začal s lezením už ve svých sedmi letech.
Pokud někteří při výstupech na vysoké hory označují malou výšku jako benefit, tak Lafaille měl velkou výhodu. Měřil pouhých 160 centimetrů. Bylo by však hloupé tvrdit, že svých úspěchů dosáhl díky ní. Vynikal ve všech lezeckých disciplínách. V žádné nebyl vyloženě nejlepší, ale žádná nebyla ani slabinou.
Jean-Christophe Lafaille
Své jméno vryl nezapomenutelně do alpských stěn
Horolezecký svět si jeho schopností výrazněji všiml, když přelezl cestu „Privilège du serpent“ (7c+) stylem freesolo, tedy bez použití lana. Skvělé výkony předváděl také v Alpách, kde vytvořil obtížné cesty na Grandes Jorasses, Grand Capucin a mnoha dalších vrcholech. Nejvíce si v Alpách cenil svého výstupu „Voie Lafaille“ (M7,A5) na Petit Dru, kdy ve stěně strávil devět dní. Deset velkých alpských stěn v šestnácti dnech také není výkon hodný zapomnění.
Svůj potenciál naplno ukázal na osmitisícovkách
Řídil se hesly: malý tým, žádný kyslík, základní vybavení, elegantní linie výstupu, čemuž podřizoval také styl svého lezení na nejvyšších vrcholech. Téměř všechny výstupy byly buďto sólo, obtížnou cestou, prvovýstupem nebo v zimě. Jeho hlad po dobrodružství vystihují slova: „Pořád sním o další hoře, o další poušti k překonání a další řece ke sjetí, o další plavbě na moři.“1
První himálajská zkušenost byla hodně tvrdá
Psal se rok 1992, když ho ke svému projektu v jižní stěně Annapurny přizval Pierre Beghin. Měli smůlu na počasí a také lezecké problémy převyšovaly jejich schopnosti. Museli ze stěny utéct, což se stalo osudným právě Beghinovi, kterému při slaňování vyletěla skoba. Lafaille se v danou chvíli nacházel ve výšce 7400 metrů a bez použití lana musel slézt několik délek extrémně těžkého lezení.
Jižní stěna Annapurny, zdroj: wikipedia.com
Sám, ve výšce na 7000 metrů, psychicky otřesen, bez lana a sestoupit? Říkám si je tohle vůbec možné? U Lafailleho ano. Podařilo se mu dosáhnout bivaku, ze kterého ráno začínali. Při dalším sestupu ho zranil padající kámen, který mu přelomil obě kosti v předloktí. Pokračování v sestupu byl schopný až další den v noci. Ruka byla silně oteklá, přesto se mu podařilo dosáhnout tábora, který měli na úpatí stěny postavený Slovinci.
Přečtěte si více o vrcholu, který zanechal v Jeanu-Christophovi Lafaillem hlubokou stopu. |
Jedná se mimochodem o stejnou stěnu, kterou loni údajně prostoupil Ueli Steck v rekordním čase. Zajímavé je, že francouzské dvojici Stephane Benoist a Yannick Graziani, která lezla jen několik dní po něm, to trvalo osm dní.
Do jižní stěny Annapurny se vrátil ještě dvakrát (1995, 1998), ale pokaždé byl neúspěšný. Na vrcholu desáté nejvyšší hory na světě stanul až v roce 2002, když se mu podařilo spolu se Španělem Albertem Inurrategim prostoupit východním hřebenem. V roce 2000, po vylezení Manaslu, veřejně oznámil, že by chtěl stanout na všech osmitisícových vrcholech.
(Ne)zimní prvovýstup na Shishapangmu
V prosinci roku 2004 vytvořil sólový prvovýstup jihozápadní stěnou Shishapangmy. Tento neskutečný počin však nebyl uznán jako zimní výstup, protože do oficiálního začátku zimní sezóny chybělo deset dní. O pár týdnů později (14. ledna 2005) se tak oficiálními zimními prvovýstupci stali Polák Piotr Morawski a Ital Simone Moro. Co na to říkáte?
Na Shishapagmě při zimním výstupu
Za vypíchnutí stojí také jeho tři výstupy na osmitisícovky v rozmezí dvou měsíců. Konkrétně šlo o Dhaulagiri, Broad Peak a Nanga Parbat.
Možná by se mu Makalu nestala osudnou, kdyby nebyl v roce 2004 nachlazený
Psal se rok 2004 a Lafaille chtěl sólovým prvovýstupem severní stěnou Makalu II a následně přes sedlo Makalu La ve výšce 7400 metrů dosáhnout hlavního vrcholu (8485 m), tedy vrcholu páté nejvyšší hory na světě. Vše se mu dařilo a i přes značnou obtížnost lezení přelezl zmiňovanou severní stěnu. Následně den odpočíval v sedle a pokusil se o útok na vrchol. I díky nemoci byl velmi vyčerpán a vrcholový pokus nakonec vzdal.
O rok později, v prosinci 2005, se o Makalu pokoušel znova, přesněji řečeno zimním prvovýstupem a opět sólo. Dosáhl výšky 7600 metrů, kde si zřídil bivak a odkud také naposled podal informace. Poté už byl kontakt ztracen a jeho tělo se dodnes nenašlo. Zůstal po něm pouze stan ve výšce 7600 metrů. Odborníci se shodují, že pravděpodobně spadl do jedné z mnoha trhlin, které závěrečnou pasáž provázejí.
Po výstupu na Annapurnu v roce 2002
Nakonec mu k dosažení asi nejhodnotnější Koruny Himálaje všech dob chyběly tři vrcholy – Makalu, Mount Everest a Kanchenjunga.
S využitím montana.cz, mountain.ru, climbing.com, wikipedia.org
1 MONTANA. Archív Montana 2006/3 (vybrané údaje). [online]. Dostupné z WWW: < http://www.montana.cz/archiv/montana-2006-3/>
