Výšková nemoc: Bojte se, ne však příliš

Za všechny formy výškové nemoci, které se u nás projeví při neadekvátním výstupu do vyšší nadmořské výšky, si můžeme v podstatě sami. Zní to tvrdě, ale je to tak. Naprostá většina z nás své cesty a výlety do vysokých hor směřuje do maximálních výšek kolem 6000 metrů. Výš se vydává jenom velmi málo jedinců, kteří už většinou s vyšší nadmořskou výškou zkušenosti mají. Zaměřím se tedy na masu těch, kteří touží po alpských čtyřtisícových vrcholcích, „nižších“ kopečcích Kavkazu, Pamíru, And nebo Himálají.

Hned z kraje bych rád poukázal na to, že opravdu jen malé, velmi malé procento návštěvníků z celkového počtu v dané oblasti si přivodí jednu z regulérních forem výškové nemoci. A aby situace došla tak daleko, že nadmořská výška způsobí přímé ohrožení života, potažmo vyvolá nějakou záchranou akci, takových případů i v těch hojně navštěvovaných horských zemích, jako například Nepál, jsou pouze jednotky.

Buď fit!

Přesto se tento „strašák“ nedá podceňovat. Zcela zásadní faktory prevence jsou zkušenost jedince, informovanost a čas. Asi by také bylo vhodné neopomenout aktuální zdravotní stav. Určité choroby mohou výrazně zvyšovat riziko výškové nemoci, stejně tak i znatelně zpomalovat přirozený proces aklimatizace. Před cestou je na to dobré pamatovat a konzultace s lékařem je zcela na místě. Vydávat se na cestu do země s nižším hygienickým standardem v dobrém zdravotním stavu by tak mělo být samozřejmostí. Pokud něco svou liknavostí zanedbáte, můžete pak nejen omezit (to je to poslední), ale také ohrozit bezpečnost svých kamarádů. Všeobecná vzájemná informovanost o zdravotním stavu by rovněž měla být samozřejmostí.

Zkušenost jedince je velmi relativní

Někdo se už s vrcholovou fotkou na Mont Blancu nebo na Elbrusu považuje za zkušeného, což je pochopitelně nesmysl. Hrozba výškové nemoci u těchto jedinců je přirozeně vyšší. Naštěstí snad každý knižní průvodce s treky ve vysokých světových pohořích má na začátku kapitolu o výškové nemoci, a hlavně, treky jsou po jednotlivých denních etapách plánovány tak, aby riziko vzniku výškové nemoci bylo zcela minimální.

Čas je dobrý přítel, a zlý pán

To už zohledňuju zcela zásadní faktor prevence, a tím je čas. Ten hraje ústřední roli u naprosté většiny jedinců postižených jednou z forem výškové nemoci a zároveň je to klíčový faktor při „uzdravení“ a vlastní léčbě výškové nemoci. Na akci máme vždy nějaký zcela konkrétní časový rámec. Je zcela zásadní si z tepla domova nemalovat, co všechno krásně stihneme. Ano, naše dovolená je krátká. Bohužel. Letenky jsou často drahé. To by ale nemělo znamenat, že trek, plánovaný knižním průvodcem na 4 týdny, zkrátíme na pouhé 2, to nemůže dopadnout dobře!

Treky ve vysokých horách mohou být pro nezkušené jedince, z hlediska akliamtizace, zrádné

Promyšlený plán je klíčem k úspěchu

Pro úspěch akce je naprosto zásadní reálný plán, který si před cestou v klidu doma napište a vezměte s sebou. Tenhle mustr poskytuje optimální dobu pro přirozenou aklimatizaci našich tělesných skořápek ve vyšší nadmořské výšce, taky počítá s případným špatným počasím a pochopitelně nezapomíná na ústupové cesty. Pokud si totiž vyberete takový výlet, kde nebudete hned od počátku tlačeni časem, o to více si jej užijete! Nemluvě o obavě z výškové nemoci.

Všichni připomínají i faktor samotné výšky. Ano, s narůstající nadmořskou výškou hrozba výškové nemoci znatelně narůstá, čísla jsou jednoznačná, ale zásadnější je podle mě to, proč ke vzniku výškové nemoci dochází. Pokud máte patřičné zkušenosti, informace a čas není proti vám, faktoru výšky se není třeba zase tolik obávat. To je dobré vědět a zbaví vás to mnoha předodjezdových stresů.

Kdo se bojí, nesmí do lesa

Není důvod nové návštěvníky vysokohorských oblastí hned na úvod odrazovat a detailně popisovat, co ta výšková nemoc je zač a jak hrozná může být. Mnozí to dělají. Ale mojí snahou bylo je výše uvedenými řádky právě naopak přilákat, a proto jsem začal trochu netradičně! Vysoké hory mají své neopakovatelné kouzlo, kde se snoubí hluboké přátelství, poznání, sportovní stránka věci a to vše právě v neopakovatelné kulise hor.

A teď už do práce

Termín výšková nemoc zahrnuje nepřirozené stavy organismu na podkladě snížené dostupnosti kyslíku v přímé souvislosti s poklesem parciálního tlaku vzduchu se vzestupem nadmořské výšky (atmosférický tlak je na vrcholku Mont Blancu poloviční a na samotném Mount Everestu už jen třetinový).

Výšková nemoc tak může vzniknout s výstupem do vyšší nadmořské výšky. S oblibou všude citovaná poučka „Dostat výškovou nemoc je v pořádku, zemřít na ni nikoliv!“ je i tady na místě. Dostat akutní horskou nemoc, tedy nejčastější formu výškové nemoci, není nic tragického a jak jsem uvedl výše, zase tolik bych se toho neobával.

Abychom se jí vyvarovali, je nezbytné přizpůsobit naši tělesnou schránku vzrůstající nadmořské výšce, tzv. se aklimatizovat. Jedná se o běžný proces, kdy se tělo přizpůsobuje nižšímu parciálnímu tlaku vzduchu a překonává změny chemických procesů, které vyvolává výška. Je to proces stupňovitý, velmi individuální a není nekonečný. Doba potřebná k aklimatizaci závisí na rychlosti výstupu, dosažené absolutní výšce, překonaném relativním výškovém rozdílu a zdravotním stavu jedince, nikoliv však na jeho fyzické zdatnosti.

Aklimatizujeme se

Proces aklimatizace souvisí s mnoha pochody v lidském těle, které začínají při vstupu do vyšších nadmořských výšek. Jsou to:

Hyperventilace

Při normální dechové frekvenci se tělu nedostává patřičného množství kyslíku, a tak na to dechové centrum v prodloužené míše reaguje zrychlením dechové frekvence, tedy tělo hyperventiluje. To poznáme především při námaze. Jde o normální, přirozenou reakci, dokud pocit nedostatku kyslíku nevymizí s odpočinkem. S přibývající nadmořskou výškou klesá schopnost krve přenášet kyslík. To znamená, že k udržení potřebného množství kyslíku nepomůže ani mnohonásobně nad běžné hodnoty zvýšená dechová frekvence. Osoba pociťuje nedostatek kyslíku nejprve při námaze, ve výškách nad 5500 m i v klidu.

Zvýšení srdeční frekvence

Zvýšená srdeční činnost úzce souvisí se zvýšenou dechovou frekvencí.

Zvýšená diuréza

Zvýšené močení. Pokud budete normálně zavodněni, během noci půjdete močit opakovaně. V opačném případě jste asi dehydratováni nebo aklimatizace neprobíhá správně.

Změna rytmu dýchání během noci

Periodické dýchání. Reakce je podmíněna velmi nízkým množstvím oxidu uhličitého v krvi, které v noci způsobí „vypadnutí“ dechového cyklu. Periodické dýchání tedy sestává z cyklů normálního dýchání, zadržování dechu a následného zrychleného dýchání. Nesouvisí to s akutní horskou nemocí a změněné dýchání většinou mizí až při sestupu dolů. Pokud budete poprvé svědky spánku s tímto dýcháním, možná budete vystrašeni, ale nemáte se čeho obávat.

Časté noční probouzení

Známka probíhající aklimatizace. Po úspěšné aklimatizaci se kvalita spánku zlepší. Léky na spaní není vhodné v této fázi aklimatizace podávat.

Zvláštní sny

Jak na sobě poznáte, že aklimatizace probíhá, jak má? Především, pokud na sobě pozorujete následující procesy: srdeční frekvence se vrací k individuální hodnotě před výstupem do výšky, v noci přetrvává periodické dýchání, hyperventilace zůstává během odpočinku i práce a také přetrvává zvýšené močení především v noci. Pozor, proces aklimatizace nejde fyzicky ani duševně nijak urychlit! Otázku preventivního podávání léčiva Acetazolamid bych ponechal stranou.

Co je vlastně akutní horská nemoc?

Akutní horská nemoc (AHN) je nejčastější formou výškové nemoci. Výškový otok plic nebo mozku se z celkového počtu postižených výškovou nemocí vyvine zhruba u 1 – 5 % postižených a popis těchto stavů je nad rozsah tohoto článku. AHN je důsledkem nepřizpůsobení organismu hypoxickému prostředí v dané výšce (relativnímu nedostatku kyslíku). Obvykle vzniká následkem rychlého výstupu do výšek nad 2500 m a pobytu v nich.

S AHN se setkáme častěji od výšek nad 3500 m. Jde o soubor příznaků, které se objevují postupně, typicky 6 až 12 hodin po výstupu do vyšších nadmořských výšek. Do jednoho až tří dní stav obvykle vymizí, pokud ve výstupu osoba nepokračuje. Poslední věta samozřejmě neplatí absolutně, protože pokud je po výstupu výškový rozdíl velký, nastanou další komplikace, které si vynutí sestup. Akutní výškovou nemoc může dostat každý, bez ohledu na věk, pohlaví, fyzickou kondici a předchozí zkušenosti s výškou!

Jak se akutní horské nemoci vyhnout? Jednoznačnou odpovědí je zvolit přiměřené tempo výstupu. Pokud budete nabírat výškové metry racionálně, s největší pravděpodobností se AHN vyhnete!

Všeobecné doporučení – „Zlaté pravidlo“

Ve výškách nad 3000 m dodržujte tři základní pravidla: Za den maximálně 300 výškových metrů, odpočinkový den po každých 1000 výškových metrech nebo po třech dnech výstupu, bránit dehydrataci, pít denně minimálně 2 – 3 i více litrů tekutin za den

Rizikové faktory AHN

Rychlý výstup, nadměrná fyzická aktivita, střevní potíže a infekce dýchacích cest (zdravotních potíží zvyšujících riziko je víc), požívání léků proti nespavosti a alkoholu, vyšší dávky analgetik, dehydratace

Příznaky AHN

Bolest hlavy ve výšce nad 2500 m a alespoň jeden z následujících příznaků: nechutenství, pocit na zvracení, zvracení, únava, slabost, malátnost, nespavost

Léčba lehká AHN

Přerušit výstup a odpočívat, podávat tekutiny a slabá analgetika (Paracetamol, Ibuprofen), nezakrývající zhoršování potíží. Ustoupí-li, je možno pokračovat ve výstupu. Důležité je odlišit bolesti hlavy z dehydratace! Ustoupí-li bolesti hlavy po vypití 1 l tekutin s podáním slabého analgetika, s největší pravděpodobností se nejedná o AHN.

Léčba těžké AHN

Okamžitý sestup, podání Acetazolamidu v dávce 250 mg/12 hod, podání kyslíku, umístění do přetlakové komory