Kalná řeka s břehy tvořenými džunglí a původními pralesy. Žabí stehýnka z banánového listu, monzum na ledabyle stlučené loďce a vesnička plná veselých laoských tváří. Území Luang Namtha má své genius loci, nevěříte?
Evropská nedochvilnost je laoskou přesností
Z thajského Chiang Khong mě vlny tajemného Mekongu zavanuly na laoské pobřeží hraničního města Huayxay. Vyřizuji si vízum a měním laoské kipy. Podle cedulí nacházím minibus směrem Luang Namtha. Před cestou vybere řidič od každého pasažéra nějaký ten kip a zároveň vrazí všem do ruky igelitový pytlík na cestu. Na místo v 10:30 odjíždíme ve 12:30 s naprostým klidem a laoskou ležérností. 170 km po silnici ementálského typu a s převýšením jako na horské dráze je silná káva i pro místní jedince.
Po šesti hodinách vystupuji v Luang Namtha, které leží ve stejnojmenném národním parku, na severu Laosu. Městečko skloubené se svěže zeleným podáním přírody, laoským úsměvem a tradičními pochutinami poznávám na večerním tradičním trhu. Žabí stehýnka, brčálově zelené omáčky, masa na špejlích a další evropské nejedlosti mě zasytí a skvěle si i pochutnám.
Cedníkový kajak na řece Namtha
Druhý den ráno se chystám vydat na „Kajak trek“ po Namtha River. Na ulici se setkávám s Čechem, Filipíncem a Francouzkou. Navrhuji jim okamžitě den na vodě. Dlouho o tom nepřemýšlí, a tak jsme nakonec čtyři a tím se i náklady zmenšily na 200 000 kipů. Já a Jirka vyfasujeme kromě kajaku i nádobu na vylévání vody z kajaku, protože momentálně sedíme v dopravním prostředku s osudem připomínajícím Titanic.
Stavíme ve vesničce, kde žije 37 rodin a každá rodina má 6-7 dětí. Zdravíme se lehkým kývnutím hlavy. V žádném případě podáním ruky, to je evropský zvyk. Děti kolem nás běhají jako roj motýlů. Všímám si malých černých prasátek, co se rochní v bahně.
| Chcete více vodáckých článků? Najdete je na HYDROmagazín.cz nebo si rovnou předplaťte časopis HYDRO. |
Boj o loď: laoské dětské tváře
Po asi dvouhodinovém vítání se chceme pomalu rozloučit. Děti nás nechtějí pustit. Jako mravenčí legie obklíčí naše kajaky. Nakonec s nimi strávíme další hodinu. Vracíme se do našich dětských let a skotačíme jako malí laoští rošťáci. Dáváme pozor, abychom děti nepohladili po hlavě, protože by to dle místní víry mohlo narušit jejich karmu. Po vítězném vydrápání na náš cedník se loučíme a máváme až do posledního laoského obličeje na obzoru.
Talíř s příborem: banánový list a ruce
Po kalné Namtha řece sjíždíme o pár kilometrů dolů. Vyhlédneme si jedno místo v džungli. Uřízneme banánový list a na něm obědváme: sticky rice se zeleninou. Jak jednoduché, a přece to chutná báječně. V tom přichází asijská sprška. Déšť je tak silný, že do sebe házíme hrsti rýže, jak jen rychle dokážeme, a zbytek nám déšť s nesouhlasem odnese. To nejdůležitější zůstalo – naše vodní vozidla. Francouzku už musíme hodně přemlouvat, aby s námi jela dál. Ale Jirkovi poslední zásoby malých banánů jí dají novou energii.
I přes silný déšť pádlujeme všichni jako staří námořníci. K večeru dorážíme do cíle, kde už na nás netrpělivě čeká řidič tuk-tuku. Řeka Namtha nám ukázala svá tajemství. Odměníme se pálenkou lao-lao. Užívám si ten požitek pěkně stráveného dne, protože pro takové chvíle jsem se narodila.
