Východní Krkonoše – království fotografů

Bouda na kopci

Sápete-li se na Rýchorskou boudu z Horního Maršova, kde je autobusová zastávka s přímým spojem z/do Prahy a žlutou značkou na Rýchory, počítejte s tím, že 3,5 km budete šplhat zhruba  hodinu. Výškové převýšení 500 metrů se o to postará. Dojdete splavení a vyrobíte si žízeň. Bývávaly doby, kdy v malém bufetu (a jediném občerstvení na Rýchorském hřebenu) postával za pultem chlapík cimrmanovského naturelu. Byl v hospodě, ale neměl rád lidi. „Za půl hodiny zavíráme, to si grog ani nestihnete vypít.“ Naštěstí jej historie zavála do zapomnění a bufet na Rýchorské boudě je ke svým hostům mnohem vstřícnější. Sama chalupa nepovstala z popela jako bájný Fénix, ale vznikla na základě běžného stavebního řízení v roce 1930. K boudě je možný přístup z několika směrů, krom už zmíněné žluté značky z Horního Maršova lze přijít po červené turistické tzv. Cestou bratří Čapků, a po zelené ve směru Janské Lázně – Žacléř. V zimě je tu lyžařská stopa směr Žacléř, v létě na okolních loukách turistům nepřístupných můžete zahlédnout skotský skot náhorní. V nadsázce řečeno – cizorodý (leč velmi fotogenický) prvek, invazní druh, tedy pardon, plemeno, nemající v přísné botanické co dělat. Ovšem pohled druhý – zvířata mají od Správy KRNAP výjimku. V případě Rýchorské boudy se nejedná se o klasickou horskou boudu typu bufáč + ubytovací  kapacita, ale o Středisko ekologické výchovy, tedy vzdělávací palác patřící KRNAPu. Historie zdejšího „budního“ osídlení se dá shrnout do šesti vět. Od roku 1892 stávala ve výšce rovných 1000 m n. m. Maxova chata. Když sloužila coby roku 1981 coby výstavní pavilon ze Zemské jubilejní průmyslové výstavy v Praze, okouzlila průmyslníka Maxe Hirsche (odtud její název), jež ji daroval rakouskému Krkonošskému spolku. Věkem chátrala, chátrala, vyhořela a dnes je z ní vyhlídka na panorama východních Krkonoš. Do výstavby Rýchorské boudy vrazil milion korun  stavitel Wagenknecht z Trutnova. Idea byla jasná – moderní pohostinské zařízení, patřící s čp. 53 k obci Rýchory. Bouda prošla různými majiteli, od Klubu českých turistů v Praze, přes pražské sokolské družstvo Vzlet a Interhotel Krkonoše až po dnešní správu národního parku.

Dvorský les

Je opravdu málo krkonošských kalendářů, které nemají snímek z Dvorského lesa. Zdejší bizarně tvarované buky (vliv lesní pastvy v minulosti a drsného klimatu pořád) jsou pastvou pro oči. Část pralesa je I. zónou NP, což značí vstup pouze po turistických značkách. Kromě nápadně tvarovaných buků lákající svými plody divočáky tu roste například česnek medvědí, jímž si v minulosti obohacovali stravu místní dřevorubci. Kdo hledá, ten najde. Třeba vranec jedlový nebo prhu arniku. Kdo nehledá, ten nemine. Třeba „řopíky“ – pozůstatky malého opevnění budovaného v předvečer 2. světové války (milovníci military výletů by neměli minout necelých 5 km km vzdálený dělostřelecká tvrz Stachelberg). A i ten kdo hledá nemusí najít. Třeba bývalou reintrodukční stanici tetřeva hlušce, jeden z nepovedených projektů, na jehož konci měla stát stálá populace tohoto ptáka. Kouzlo se nepovedlo: nejsou ani ptáci, ani peníze za které byli nakoupeni.

Východní Krkonoše nejsou typickým Krkonošemi, není tady luxusní ubytování se sjezdovkami jako ve Špindlu či Harrachově (nepříliš populární sjezdovka se nachází nedaleko Žacléře), ani nehrozí lavinami jako Obří či jiný krkonošský „důl“. Nicméně chcete-li si užít trochu adrenalinu, vytáhněte k Rýchorské boudě sáně a jeďte těch 3,5 km dolů. Autor těchto řádků má osobní rekord 11 minut. Chce to, aby přes den trochu tálo, v noci mrzlo a vy jeli časně ráno po ledovce. Ale pozor, může se stát, že se proti vám „vyřítí“ rychlostí 10 km za hodinu rolba vezoucí zásoby.

Tip na kešku: GC33T48 Rychory – pro tuhle krabičku budete muset mimo turistickou značku. Ale klídek – nelezete přitom ochranářům „do zelí“ zakázaných zón.