Parametry
Zaujalo mě
- konstrukce, která má blíž ke klasickým sjezdovkám než k běžkám
- systém upnutí stoupacích pásů, který se však pro dané účely příliš neosvědčil
- originální vzhled
- odlolnost hran i skluznice proti mechanickému poškození
Shrnutí recenze
Běžky od norské firmy Åsnes jsou zajímavé nejen nevšedním vzhledem, ale především na lyže kategorie back country neobvyklou konstrukcí.
PODROBNÝ POPIS
Originální vzhled musí být jen přidaná hodnota
Každého vyznavače stylu back country jistě potěší, že lyžuje pod dohledem jednoho z nejvýznamnějších lyžařů historie, Fridtjofa Nansena, jehož dělený portrét zdobí přední část lyží. Pokud by někoho snad společnost tohoto polárníka neuspokojovala, jiná modelová řada stejné značky nabízí obdobný povrch s podobiznou Roalda Amundsena. Protože ale ksichty dobré lyže nedělají, samo o sobě by to bylo dost málo.
Blíž než k běžkám mají ke klasickým rovným sjezdovkám
Zatímco v českých poměrech se styl back country prezentuje poněkud širšími běžkami, norské Åsnes si vzaly termín „back country“ pořádně k srdci: v terénu jsou skvělé, pro upravené trasy a zejména do stopy na ně můžete zapomenout.
Zátiší s lyžemi
Co mě překvapilo?
Největším překvapením je tvar lyže a celková konstrukce, kterou bych ze všeho nejvíc přirovnal k důvěrně známé klasické „rovné“ sjezdové lyži konce minulého století. Jejich tvar mě dokonce nutí, abych o nich podvědomě uvažoval obecně jako o lyžích, nikoli jako o běžkách. Zajímavé je, že na základě zkušeností ze svých předchozích polárních výprav jsem došel k podobnému závěru – totiž že nejlepší běžky pro cestování volným terénem by byly staré sjezdovky.
Åsnes se mi tak přesně trefily do vkusu. Protože jsou však zkonstruované přímo jako běžky, mají mnoho výhod navíc – a jednou z nich je nízká hmotnost. Ostatními parametry se od běžek spíše odlišují: kovová hrana po celé délce lyže včetně špice a dokonce lehké telemarské krojení, prvek u běžek jinak nevídaný.
Lyže Asnes Nansen
Lyže Asnes Nansen
Lyže Asnes Nansen v akci
Volný terén
Pohyb ve volném terénu, a to ať po rovině nebo při sjezdech bych popsal jako opojný. Dlouhá široká lyže perfektně drží směr při pohybu vpřed, při sjíždění v obloucích zase její šířka poskytuje dostatečnou stabilitu. Telemarské krojení sjezdy nebývale ulehčuje a dokonce svádí i k použití telemarského oblouku s náklekem a zasunutím odlehčené vnitřní lyže. Naopak (přesně jak pamětníci vzpomínají), stoupání do kopce délka lyží v části za vázáním poněkud znesnadňuje, stejně jako jízdu moderní technikou „skate“.
Pro tuto techniku ale nejsou určeny žádné BC lyže a já sám ji použil jen ze studijních důvodů pro získání komplexních výstupů testu. Ne, že by na nich bruslit nešlo, to zase ne, ale je to dost dřina a existují na to vhodnější lyže.
Jízda terénem pro radost
Test lyží Åsnes jsem prováděl přímo v ostrém nasazení během polární expedice Arctos 5 – Svalbard eclipse na Špicberkách. V prostředí bez upraveného terénu, vyjetých stop, velkých výškových rozdílů i sjezdů do neznáma v bílé tmě (whiteout) skutečně vynikly všechny jejich přednosti – délka, šířka, ocelová hrana, pružnost dřevěného jádra a ano, i mimořádná odolnost povrchové úpravy při vzájemném kontaktu lyží, ke kterému dochází ve volném terénu i u zkušených a vyježděných lyžařů velmi často.
Obličej nebo obrázek ještě dobré lyže nedělá
Kolik toho takové lyže musí vydržet?
Obvyklou nevýhodou BC lyží je určitá forma autodestrukce, kdy ocelová hrana při nepovedeném kroku nebo uklouznutí podkladu hobluje vrchní vrstvu párové lyže, často až na dřevěné jádro. Z lyží tak často doslova lítají třísky. Šlapání na paty nebyly samozřejmě ušetřeny ani åsnesky, dokonce k tomu možná v důsledku jejich délky docházelo častěji, o čemž svědčí celkově bohaté poškrábání koncových částí lyží.
Díky šedivé barvě designu nejsou stopy po ostrých hranách ani příliš znatelné a vzájemný kontakt hrany s povrchem druhé lyže připomínají jen jednotlivé markantní zářezy na horním ohybu (časté místo ohoblování běžných BC běžek) jichž jsem napočítal devět. Nezvykle vysokou odolnost horní „kazetové“ vrstvy bych ještě jednou rád zvlášť zdůraznil, protože ji považuji za opravdu důležitou.
Geometrie lyže
Délku lyží, zejména v souvislosti s délkou hrany, jsem ocenil při dlouhých traversech zledovatělých svahů. Pokud mluvím o dlouhých traversech, mám na mysli vzdálenosti dlouhé i několik kilometrů. Tlak na činnou délku hrany dokázal díky její délce zajistit dostatečně pevný krok i na téměř čistém ledu, což bylo dobře vidět ve srovnání s ostatními BC lyžemi ve skupině.
Přiměřeně „tuponosá“ špička (opět jakoby vypadla z formy starých sjezdovek) výborně prořezává sníh a šířka lyže skvěle nese i v hlubokém sněhu a s těžkým batohem, tedy v terénu, kde většina běžných BC lyží už jen stěží dokáže zúročit své výhody, dané o několik milimetrů širší plochou.
Ošemetná problematika stoupacích pásů
Nejsem zastáncem integrovaných „protiskluzů“, včetně v Čechách tolik populárních a prosazovaných šupin. Podle mého názoru jejich přínos pro usnadnění stoupání nevyrovná celkově zvýšenou spotřebu energie vynaloženou pro pohyb vpřed a testované åsnesky také žádný protiskluz nemají. Černá grafitová skluznice je perfektně impregnovaná, podélně rýhovaná a opět připomíná spíše skluznici sjezdovek, což umocňuje i konstrukčně starší středový žlábek.
Problém stoupání u BC běžek se často řeší, podobně jako u skialpových lyží, stoupacími pásy. Lyže Åsnes jsou od výroby připraveny k využití vlastního systému upínání stoupacích pásů, a pokud jsem dosud o lyžích hovořil v superlativech, zde musím být poněkud kritický – ani ne tak pro systém upnutí, který jako takový funguje spolehlivě, jako spíše pro celkovou koncepci.
Patka stoupacího pásu
Pro zachování efektivity skluzu pokrývá stoupací pás systému Åsnes skluznici jen v nezbytném intervalu, v tzv. „stoupací komoře“. Krátký pás se upíná speciálním dvojitým „drapákem“ do vyfrézovaných žlábků, zpevněných na horní straně lyže plastovou kostkou. Aby se pás při pohybu vpřed neodtrhával, nedrhnul a neroloval, kryje špičku pásu kovový nájezd. Měl jsem určité obavy, aby žlábky vyfrézované skrz lyži nesnížily průhybovou pevnost. Věřil jsem sice, že to norští inženýři mají vypočítané, nicméně jsem to nehodlal ověřovat dřív, než na konci expedice. Terénní podmínky na Špicberkách se mě však neptaly.
Překračování rozbitého kerného ledu ve fjordech, přelézání mohutných, větrem modelovaných zastrug, překonávání ledovcových trhlin – to vše byly běžné překážky na cestě. Často jsem balancoval na lyžích, jež držely na pevném podkladu jen za špičky a paty a já se nich houpal, aniž by to na konstrukci lyží zanechalo sebemenší následky.
Co mě však zklamalo a je to taky předmětem následující kritiky – bylo vlastní použití pásu. Originální pás končí současně se stoupací komorou a jeho pata není upnuta vůbec – systém sází na kvalitní lepidlo a dostatečnou adhezi. Při prvotních testech před expedicí to při stoupání bez zátěže fungovalo bezvadně.
V případě použití středně těžkého batohu nedokázal neupevněný konec pásu dlouhodobě udržet „dozadné“ zatížení v prudším svahu a sroloval se jako harmonika. Opětovné nainstalování pak již komplikoval nalepený sníh a každý pokus tak byl o něco horší, dokud se pás neočistil, neusušil a znovu nenainstaloval v pokojových, tedy z expedičního hlediska téměř laboratorních a prakticky nedosažitelných podmínkách.
Detail na upnutí stoupacího pásu
Lyže Asnes Nansen i s motivem
Lyže Asnes Nansen a pohled na skluznici a na pás
Tento problém jsem vyřešil nahrazením originálního pásu delším exemplářem, který jsem pomocí 3M systému upevnil k patě lyže. Problémy s uvolňováním pásu jsem tím vyřešil, další potíže ale přineslo stoupání s těžkým batohem nebo se saněmi. Těžiště lyžaře se v takovém případě přesunuje výrazně dopředu – nad špičku vázání, mimo běžné hranice stoupací komory. Pás tolik dopředu nedosahoval, čímž se stoupání stalo neefektivním, stálo příliš mnoho sil a některé prudké svahy jsem téměř nebyl schopen vystoupat. Nakonec jsem tedy i za cenu horšího skluzu použil konvenční pás od špičky k patě upnutý na obou stranách obvyklým způsobem. Naštěstí je kombinace obou systémů možná a systém Åsnes neznemožňuje instalaci pásu jiné konstrukce.
Hovořil jsem již o středovém vodícím žlábku, konstrukčním prvku, jenž na konci éry těchto lyží vymizel. Při použití originálních krátkých pásů se skrz žlábek dostává mezi skluznici a pás sníh, což přispívá k postupnému celkovému snížení. Později, při použití celopásů, se žlábek prolisoval do pásu.
Fixační kostka stoupacího pásu na horní straně lyže vypadá nenápadně
Nasazení v terénu
Terén, v kterém jsme se pohybovali, byl velice obtížný. Hluboký sníh, větrem modelované pláně, zledovatělé svahy, mořský led, ledovcové morény s dlouhými úseky drobných kamínků a uhelného prachu zamrzlého v ledu. Tyto pevné částice v povrchu jinak dobře kluzném působily na pásy i na skluznici doslova jako brusný papír. Na skluznici i na pásech to zanechalo viditelné stopy. Zatímco pásy byly prakticky vypelichané za dva dny, skluznice to odnesla jen několika různě hlubokými šrámy.
Back country lyže Åsnes jsou v terénu vynikající
Pokud se budeme bavit přímo o lyžích Åsnes, jejich konstrukci, odolnosti a jízdních vlastnostech v terénu, do kterého jsou určeny, nemohu si je dost vynachválit. Určité drobné výhrady mám ke středovému žlábku na skluznici, díky kterému na vypelichaných pásech zůstala „pankáčská“ čárka a já nedokážu říct, jestli je to z hlediska zachování alespoň nouzové stoupavosti a skluzu dobře, špatně, nebo úplně jedno. Osobně považuji i u těchto lyží, podobně jako u klasických sjezdovek, žlábek za překonaný, potažmo nepodstatný.
Za nepříliš povedený pak považuji systém upnutí pásu pod stoupací komoru bez upevnění paty, který se mi osvědčil pouze při použití bez zátěže. Tyto lyže jsou však přímo předurčeny pro dlouhé pochody neupraveným terénem, kde se transport materiálu, ať už v batohu nebo na saních, primárně předpokládá.
Verdikt testéra
Během tréninků a vlastní expedice jsem na BC lyžích Åsnes najezdil přes 200 km, z toho 150 km na Špicberkách při plném zatížení. Brodil jsem se hlubokým prašanem, mokrým firnem, sjížděl upravené sjezdovky i neupravené svahy telemarkem, traverzoval zledovatělá úbočí, táhl se za skútrem, chodil po šmirglu permafrostu, po zamrzlých kamenitých morénách ledovců, po mořském ledu a spoustě jiných terénů. Stoupal jsem do prudkých svahů, sjížděl do hlubokých roklí, padal, klouzal a zase se zvedal. Lyže sloužily patnáct dní jako kotvící body pro stan, i ve vichřici, kdy vítr dosahoval síly orkánu o rychlosti 120 km/h. Lyže vykazují škrábance a vrypy na povrchové vrstvě, rýhy ve skluznici a několik na omak zdrsněných míst na kovových hranách. Žádné jiné známky použití, natož poškození, nevykazují. Až na použitou technologii stoupacích pásů, které pro daný účel nejsou příliš vhodné, ale na běžnou turistiku mohou být skvělé jsem nezaznamenal sebemenší negativní postřeh.
Shrnu to proto krátce: lepší lyže do terénu jsem dosud na nohou neměl.
