Bylo to setkání, kniha nebo třeba přednáška? Vzpomínáš si na moment, kdy sis řekla, že treky jsou něco, co bys chtěla v životě zkusit?
Člověče, já jsem vlastně nikdy nepřemýšlela o tom, že bych chtěla začít trekovat. Nebyl to můj sen, prostě jsem trekovala, protože to byl způsob, jak být v přírodě. Snila jsem o cestování a o životě v divočině. K tomu mě v dětství a dospívání inspirovaly dobrodružné knihy jako Robinson Crusoe a pak spousta dalších, třeba knihy od Eduarda Štorcha, E. T. Setona, H. D. Thoreaua nebo Karpatské hry Míly Nevrlého. A taky atlas světa. Nosila jsem s sebou kapesní atlas, i když jsem jela třeba na trek do slovenských hor. A když jsem se před devíti lety rozhodla, že tyhle svoje dobrodružné touhy naplním úplně na doraz, byla jsem švorc a musela jsem přemýšlet o tom, jak přežít půl roku s naprostým minimem financí. A tak mi přišlo nejlepší jít pěšky z Česka, abych nemusela platit za dopravu, spát venku, abych nemusela platit za ubytování… Takže jsem svůj první půlroční trek přežila na jednom euru a pár centech na den. Znova už bych to takhle absolvovat nechtěla, vrátila jsem se domů podvyživená a hlad byl můj denní chleba, ale byla to zkušenost. Postupně jsem dospěla k tomu, že trekování je pro mě nejlepší možný způsob cestování a vlastně žití vůbec.
Máš za sebou dvojnásobný přechod karpatského oblouku s cílem v Banátu, přechod balkánských hor s cílem v Istanbulu a přechod Kavkazu od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu. V čem je jiný Balkán oproti Kavkazu a co mají naopak společné?
Asi mám spíš tendenci vidět, co je společné, než co je rozdílné. Na Balkáně je těch malých zemí hodně, jsou to nové státní útvary a některé ty země se dosud nevzpamatovaly z války v 90. letech, takže tam nic moc nefunguje a korupce frčí ve velkém. Válkou traumatizované obyvatelstvo, korupce a mladé státy jsou i na Kavkaze, nicméně tam je ta válka pořád. Společný je takový horkokrevný temperament, což na těch lidech miluju, a divoká příroda. Společný je extrémně zakořeněný a silný patriarchát. Lidi žijí víc pospolu, ve velkých rodinách, což jim vzhledem ke špatnému sociálnímu zabezpečení umožňuje přežít. Ale zas to transgenerační soužití bývá často toxické. Ohromná kulturní pestrost a mnoho malých národností. Nenávist mezi etniky. Velkolepá pohostinnost. Překrásná krajina a bohatá historie. Kvalitní potraviny a kalorická jídla. Hrdost…
Tvé cesty téměř vždy vedly jen na východ. Řada lidí si ale cestování na východ spojuje s větším nebezpečím. Co tě vede k tomu, že jako sama holka cestuješ na východ?
Zažila jsem pár dobrých příběhů i během cest na západ, ale nedá se to srovnat. Východ je prostě nářez, skočíš do divokýho proudu a ten tě nese. Kdykoli se ti může stát něco, co celý příběh tvojí cesty zásadním způsobem ovlivní, něco, co ti přinese nevídané zkušenosti. Třeba když jsem přecházela Alpy z Vídně do Itálie, strávila jsem na cestě šest týdnů. Bylo to plné krajinné estetiky, občas počasí přineslo nějaké menší drama nebo jsem potkala pár fajn lidí, ale fakt o tom nemám co vyprávět. Když se zašiju na týden někam na východ a tam se toulám, vrátím se vždycky se silnými zážitky a nemusím se o to vůbec snažit. Líbí se mi, že na východě často lidi zacházejí s časem jinak než my. V antickém Řecku se rozlišovaly dva časy – chronos, to je ten čas, který se dá měřit – a kairos, to je ten správný čas něčeho, třeba události. Na východě lidi na chronos celkem prdí, zato na západě se život chronem řídí. Takže lidi v chronu na tebe prostě nemají čas, protože nemají čas na nic, co nebylo v plánu. Pořád se za něčím ženou. Když se naladíš na kairos, plynou věci tak, jak mají, bez nějakého zvláštního úsilí. Je v tom větší životní pohoda.
Vzhledem k tomu, jaké destinace si vybíráš, by mě zajímalo, ovlivnil nějak politický konflikt tvoje cesty?
Nejzásadnější zkušenost tohohle typu jsem si přivezla z Arménie. Přecházela jsem ji v roce 2022 od severu k jihu, a když jsem se dostala na jižní polovinu, začal Ázerbájdžán Arménii ostřelovat. Padaly bomby, celé obyvatelstvo bylo vyděšené. Já jsem si řekla, že budu pokračovat, dokud to bude možné, a zvolila jsem co nejbezpečnější trasu. Nechtěla jsem se uklidit do bezpečí a pak lidem doma vyprávět jen o kráse arménských hor a klášterů, vždycky chci žít s místními tu jejich realitu. Jenže já tak miluju off-trail (chůzi mimo existující stezku, pozn. red.), což je něco, co v těchhle zemích nikdo nechápe. A už vůbec ne, když jsi holka cizinka, co se takhle v horách toulá sama. Takže když jsem si uvědomila, že ta díra, ve které stojím, jsou zákopy, řekla jsem si, že to asi není úplně bezpečná trasa, a šla jsem se představit vojákům na nedalekou základnu, abych s nimi svůj plán zkonzultovala. A oni si mou přítomnost neuměli vysvětlit jinak, než že jsem špionka. Takže mi zabavili kameru, mobil, doklady a nastal pětihodinový výslech s transportem do města, kde to pokračovalo. Vlastně o arménských vojácích nemůžu říct špatného vůbec nic, jejich reakce je zcela pochopitelná a chovali se ke mně s respektem. Potkávala jsem se pak s vojáky každý den, byli rádi, že se o ně někdo zajímá a že o nich budu psát. Akorát mi během toho výslechu napíchli telefon a nalepili se na mě tajný. To se ale nedá, když je máš za zadkem na každém kroku každý den. Takže jsem nakonec zdrhla do Gruzie.
Už devět let svobodně cestuješ a na dálkových trecích jsi strávila dohromady tři roky čistého času. Máš nějaký recept na to, jak takové treky zvládat psychicky a třeba jak se na ně připravit fyzicky?
No jasně, naladit se na svůj vnitřní kairos, prdět na nějaké sportovní rekordy, rozhodovat se spontánně a neřešit, co bude. Být převážně off-line. Užívat si do mrtě, co ti cesta zrovna přináší, a ona pak přinese kromě nějakého nutného utrpení samý skvělosti.
Moje fyzická přípravy pak vypadá tak, že před trekem hodně jím, protože na treku můžu z tukových zásob profitovat. Jinak sportovní příprava není nutná. I když jsem mimo formu, trpím na treku jenom první týden. Bolí mě celé tělo, ale pak si to sedne.
Vím, že si libuješ v chození offtrail (mimo stezku). Co tě na tom vlastně tak baví?
Je to úplně jiný level vzrušení, když si trasu plánuješ podle vrstevnic v mapě a znalostí terénu. Pak vlastně nikdy nevíš, jestli je tvůj plán realizovatelný, někdy prostě dojdeš ke skále, kterou s hikovacím vybavením nezdoláš, a musíš nějakou tu horu, na kterou ses pracně vyškrábal, obejít. Je v tom kreativita, svoboda a pocit, že něco objevuješ. Když jdeš po značeném dálkovém trailu, uf, to je jako pít rozpustný kafe místo kvalitní arabiky. Mě vlastně pořád překvapuje, že je tak populární chodit dlouhé trasy podle nějaké linky, co někdo jiný zakreslil do mapy. Zvláště, když je to trail, který chodí tisíce lidí. Co tam lze objevit nového, co neobvyklého zažít? Nevím, mám to prostě jinak. Ale nalijme si čistého vína, po dlouhém a náročném off-trailu je stezka hotový zázrak.
Jako testerka Pod 7 kilo, obchodu s ultralehkou výbavou na cestování, testuješ ty nejlehčí kousky na světovém trhu. Co je podle tebe úplně ten nejdůležitější kousek výbavy?
Nejdůležitější je výbava, která tě přes noc udrží v teple a suchu. Takže hlavně spacák a plachta. Protože dlouho nevyspalej člověk může být brzy mrtvej.
Zaznamenala jsi v posledních letech nějaké revoluční změny na trhu s vybavením na treky?
Začínala jsem v Pod 7 kilo před dvanácti lety a tehdy se o hmotnost výbavy nezajímal téměř nikdo. To je dneska úplně jinak. S rostoucí popularitou ultralightu se taky investuje do nových technologií a nápadů. Teď jsou hodně populární materiály jako DCF, na stany a batohy. Čím dál víc lidí upřednostňuje titanové nádobí a taky se víc než dřív vaří na tekutém lihu. Chválím lidi, co s sebou nosí toaletní lopatku a nenadělají kolem trailů kekely. Hodně lidí v posledních letech opouští pohorky a chodí v trailových teniskách. Sice mají kratší životnost, ale mně skoro všechny verze Altra Lone Peak vydržely cca 1 200 km. Řeknu ti ale, že moje klouby a šlachy mi za ten přechod na lehké bezdropové boty se širokou špičkou děkujou. Pak mě hodně baví třeba to, jak se postupně daří odlehčovat powerbanky a vůbec elektroniku. Některé nové materiály oblečení mě hodně těší, kromě dnes již klasického merina se mi líbí, co dělá Patagonia, miluju jejich svetříky s 3D merino úpletem Cap Air. To je úplně luxusní izolace vzhledem k hmotnosti, a kromě toho sluší každému, na kom jsem je kdy viděla. A pak jsem si oblíbila bundu Thermawrap od Montbellu se syntetickou izolací Stretch Exceloft, to je tak prodyšné vzhledem k izolaci, že tu bundu nosím v podstatě celý rok. Montbell taky dělá čtyřicetigramovou větrovku, mám ji už pátým rokem, a furt je v cajku, to nepochopíš.
Je nějaký kousek výbavy, který s tebou absolvoval všechny tvé dlouhé pěší trasy?
Bivakovací vak High Point Super Light Cover, merino triko Icebreaker Tech Lite, merino legíny Icebreaker Oasis, pončo/přístřešek Sea to Summit Ultra-Sil Nano, zubní pasta Ajona.
Na svých cestách často zůstáváš bydlet nějakou dobu u místních a věnuješ se dobrovolničení. Co tě na tom baví?
Když zadarmo pomáháš místním s jejich vlastní prací, velmi rychle mezi ně zapadneš. Oni ti pak neukazují svoji každodenní realitu tak, jak ji běžně ukazují cizincům. Neukazují ti ze svého života to, co si myslí, že chceš vidět, nebo to, co oni chtějí, abys viděl. Dovolí ti na jejich životě autenticky participovat. A to je pro člověka, který na cestách sbírá příběhy a reportážní fotky, doslova ráj. Navíc se od nich můžeš ledacos nového naučit a zároveň jim dát něco nazpátek za jejich pohostinnost. A víš co ještě? Najdeš si přátele. Myslím si, že člověk může procestovat celou zemi křížem krážem, ale dokud v ní chvíli nežil na místě a nenavázal přátelské vztahy, ví o ní houby.
Co tě při pohledu do krajiny dokáže nejvíc okouzlit?
Stojíš na hřebeni, a když se otočíš tři sta šedesát stupňů kolem dokola, vidíš jenom hory. Víš, že se ty hory kolem tebe v čase proměňují, že tam nebyly vždycky a že v minulosti vypadaly jinak a v budoucnosti budou vypadat jinak, ale pro tu chvíli, kdy se díváš, vypadají neměnně. Jako by se natolik zpomalil čas, že se skoro zastavil. Z perspektivy celého lidského života se nic moc nezmění. A v celé té širé a mohutné krajině jsi jenom takové malé nic. Malé nic v čase i prostoru, prožívající pocit nekonečna. A kolem je úplné ticho. Jo, to jsou silné momenty.
V únoru jsi vyrazila na svou další velkou cestu směrem na východ, která, jak vím, nemá konkrétní cíl. Jaké to je vyrazit na neurčito do světa a nevědět kam?
Boží! Vyrazila jsem s hlavou plnou snů a touhou po dalekých zemích. Dělám, co se mi zrovna chce a hodlám to tak dělat, dokud se mi bude chtít. A víš co? Daleké kraje mám v hlavě pořád, ale tak se mi zalíbilo v Korutanech a zažívám tam tak silné příběhy, že se zdá, že tam strávím s přestávkami tak čtvrt roku. Tuhle mi volala máma, ať už se konečně pohnu, protože řekla kolegyním v práci, že jedu sama autem do Asie a ony se jí pořád ptají, kde už jsem. A jí je trapný furt odpovídat, že jsem pořád v Rakousku. Tak jsem si na pár dní vyrazila do Itálie a do Slovinska, což je doslova přes kopec, abych ji potěšila. Potěšilo to i mě, samozřejmě. A zase jsem se vrátila do těch Korutan. A teď se dva týdny toulám po chorvatských kopcích a zase se vrátím do Korutan.
Co tě vlastně vedlo k tomu, že sis pořídila auto a nejdeš pěšky nebo nejedeš autostopem jako doposud?
Nikdy jsem neplánovala cestovat jen pěšky nebo stopem. Často cestuju i vlakem, někdy autobusem, na kole, lodí, víc bych chtěla jezdit na lyžích a na koni a taky bych chtěla podniknout nějakou pořádnou expedici na nafukovacím lehátku. Ale pro mě je tahle cesta hlavně o tom, že chci napsat svůj román. A jak jsem přemýšlela, kde ho budu psát, žádný nápad mi nepřišel dost. Až mě napadlo, že bych mohla bydlet v osobním autě, kde můžu psát a spát, a přitom se posouvat, kam se mi zrovna zlíbí, a toulat se po horách. Jediný háček to mělo, že jsem se tak strašně bála řídit, že jsem se smiřovala se smrtí, kdykoli jsem sedla za volant. Ale teď už jsme s Rocinante (Viktorčino nové auto Volkswagen Sharan, pozn. red.) na sebe zvyklé a já řídím s radostí. Jsem na sebe za ten pokrok hrdá, protože jsem málem uvěřila, že to nikdy nedokážu.
Kde se teď právě nacházíš a co ti tvoje cesta už stihla předat?
V době, kdy děláme tenhle rozhovor, jsem v Rakousku, ve Slovinsku, v Chorvatsku a vracím se brzy zase do Korutan. Budu tam několik týdnů bydlet na samotě v lesích a starat se o nemocného psa jedné paní, která musí na delší čas do nemocnice. Přijde mi to jako dokonalá idylka pro člověka, co píše román. A zas, jsem v době, kdy tenhle rozhovor děláme, teprve krátce přes dva měsíce na cestě, a už jsem toho dostala tolik, že mám inspiraci na další knihu. Všechno to tam napíšu.
medailonek:
Viktorka Rys
Cestuje s ultralehkou výbavou, bez letadel a nízkonákladově. Věnuje se zejména sólo dálkovým horským přechodům se zálibou v off-trailu. Mezi její nejvýraznější cesty patří dvojnásobný́ přechod karpatského oblouku s cílem v Banátu, přechod balkánských hor s cílem v Istanbulu a přechod Kavkazu od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu. Aktuálně je na cestě se svým autem jménem Rocinante, jejímž plánem je nemít plán. Na cestách fotí, filmuje, dobrovolničí a testuje vybavení pro Pod 7 kilo. V nakladatelství BWT Books vydala knihu a audioknihu Hory a nekonečno.www.ultraviktorka.net
medailonek kratší:
Viktorka Rys
Cestuje s ultralehkou výbavou, bez letadel a nízkonákladově. Věnuje se zejména sólo dálkovým horským přechodům se zálibou v off-trailu. Mezi její nejvýraznější cesty patří dvojnásobný́ přechod karpatského oblouku s cílem v Banátu, přechod balkánských hor s cílem v Istanbulu a přechod Kavkazu od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbájdžánu. Na cestách fotí, filmuje, dobrovolničí a testuje vybavení pro Pod 7 kilo. Vydala knihu a audioknihu Hory a nekonečno.www.ultraviktorka.net
JDE JEN DO ONLINU:
Bojíš se divokých zvířat? A napadla tě někdy?
Já to setkávání se zvířaty, a hlavně s velkými šelmami, miluju. Spíš bych řekla, že k nim mám respekt, a zvláště v oblastech, kde jsou třeba přemnožení medvědi zvyklí chodit vybírat odpadky až do vesnic. Protože na lidi asimilovaná zvířata se mohou chovat nepředvídatelně. Opravdu divoká zvířata z mých dosavadních zkušeností nebezpečná nejsou, ale nevím, jak je to třeba v Africe, tam jsem nikdy nebyla. Teda, pokud máš nějakou empatii a nechováš se jako pitomec. Samozřejmě dodržuju bezpečnostní opatření, třeba na noc uskladňuju zásoby v bezpečné vzdálenosti od bivaku. Ale řeknu ti, víc se bojím, když večer v lese potkám chlapa, než když potkám medvěda. Divoká zvířata mě nikdy nenapadla, nepočítám-li třeba komáry. Šelmy večer vyrážejí na lov a ráno se vracejí. To jsou chvíle, kdy je potkávám nejčastěji, když ležím pod širákem a ony na mě náhodou narazí. Nechávám je k sobě přijít na vzdálenost několika metrů. Když se nehýbu a nedělám hluk, převáží u nich obvykle zvědavost nad strachem a jdou se na mě podívat. A když tě ráno probudí rys velikosti argentinské dogy, stojí od tebe na vzdálenost jednoho skoku a zírá ti do právě otevřených očí, je to mocný zážitek na celý život. A chceš to znova.
Vyber vždy jedno.
Kšiltovka nebo klobouk?
Záleží na tom, co by mi víc slušelo. Já ale vypadám blbě ve většině kšiltovek i klobouků, a tak jsem spoustu treků odchodila s ručníkem ovázaným kolem hlavy.
Tričko nebo košile?
Na trek triko a na hodně dlouhé cestě košile k tomu. Voňavá, čekající na svou příležitost, kdy se chci cítit civilizovaně.
Altra nebo Inov-8?
Altra jednoznačně.
Líh nebo plyn?
Na dálkový trek líh a na nějaký výšlap s partou nebo na zimní trek dám přednost plynu.
Hydrovak nebo obyčejná láhev? Lahev, ideálně skládací, je základ. Ale bez hydrovaku na trek nejdu!
Stan nebo tarp?
Tarp.
Péřový nebo syntetický spacák?
Péřový spacák, syntetika nedosahuje tak nízké hmotnosti při totožných izolačních vlastnostech. A takové ty katastrofické pověsti o tom, že se ti peří namočí a umřeš, to asi nemá cenu komentovat. Nafukovačka nebo pěnovka?
Pěnovka od jara do podzimu, na sníh a v mrazu nafukovačka. Pěnovka má tu skvělou výhodu, že se jednak nemusí nafukovat, jednak se s ní nemusí zacházet jak s porcelánem po prababičce.
Solár nebo powerbanka?
Solár jen na hodně dlouhou výpravu mimo civilizaci. Řekněme, že pokud si můžu nabít baterky jednou za čtrnáct dní, víc se mi vyplatí kvalitní lehká powerbanka.
Vodní filtr nebo kapsle?
Tak rozhodně lepší filtr než kapsle, ale můžu říct, že většinu svého hikerského života jsem vystačila s pár kapslemi v KPZ. Stejně jsem je většinou za celý půlrok nevytáhla, poněvadž jsem zvyklá pít vodu z ledasjakého zdroje celkem od mala a podělám se z toho zcela zřídka. Nicméně mám pocit, že se v posledních letech čím dál víc setkávám v horách se suchem a musím se častěji spokojit s vodou, kterou i já považuju za nepitnou. Ale na filtr jsem si stejně nemohla zvyknout. Teprve poslední asi rok a půl jsem vyměnila Sawyer za Platypus a najednou ti to filtrování mám ráda. Ten průtok se nedá srovnat.
Merino nebo syntetika?
Merino jako spodní vrstva, syntetika vnější.
Pláštěnka nebo nepromokavé oblečení?
Nepromokavé oblečení.
Batoh s rámem nebo bez rámu?
Záleží na tom batohu celkově.
Mezi našimi čtenáři máme i hodně holek trekařek. Máš nějaké tipy, jak efektivně řešit na dálkových trecích dámskou hygienu?
Je to samozřejmě individuální, ale mně i řadě dalších menstruujících lidí nejvíc vyhovuje menstruační kalíšek. Údržba je jednoduchá, neplyne z toho žádný hnusný odpad, je to komfortní, nepaří se ti za pochodu pokožka, jako když máš standardní hygienickou vložku, a nemusíš to tak často měnit. Tahle věc mi hodně zvedla komfort na trecích, a vlastně obecně v životě.
Měla jsi někdy na svých cestách pocit, že ti šlo o život? Pokud ano, kde to bylo a co se dělo?
Jo, tak ten pocit jsem měla tolikrát, že to nedovedu spočítat. Já totiž ráda dělám chyby, poněvadž chyby jsou příležitosti k ponaučení a taky z nich kolikrát plyne solidní dobrodružství. Jsem někdy tak zvědavá a vzrušená z krásy kolem sebe, že se zapomínám bát. Bojím se často až tehdy, kdy už je průšvih na světě. Ale zatím jsem všechno přežila. A protože si přeju, aby to tak ještě nějaký čas bylo, a samozřejmě taky proto, že stárnu a moudřím, jsem opatrnější než za svých hříběcích let.
Na svých cestách ráda fotíš pastevce. Co tě na nich tak fascinuje?
Ten jednoduchý a víceméně soběstačný život na čerstvém vzduchu a v krásné horské přírodě, spolužití se zvířaty. Fotím pastevce už sedm let, v nejrůznějších pohořích, kam se vydám. A strašně mě baví, jak je ten život v mnoha ohledech podobný, a zároveň si užívám rozdíly. To třeba když dáš vedle sebe život průměrného alpského pastevce s průměrným pastevcem kavkazským, to je tak moc totéž, a přitom úplně něco jiného. Tuhle jsem v Korutanech s jedním pastevcem, co pase ve Švýcarsku, dva týdny spolubydlela. Kluk, co se vybodnul na vejšku a začal pást krávy. Dělá to už třiadvacet let a nachází v tom asi dost podobné naplnění jako já v dálkových trecích. Nebo strašně mě bavil jeden gruzínský pastevec, co celý ten půlrok pastvy bydlel namísto v salaši na železné posteli se stříškou z plachtoviny. A ten druhý půlrok, kdy jsou ovce ustájené, pracoval jako ochranka na ragbyovém stadionu ve Tbilisi. Taky jsem si to chtěla vyzkoušet, a tak jsem jedno léto pásla ovce v Praze v Prokopáku. A jako honačka ovcí jsem pracovala na Islandu, to bylo ještě o to záživnější, že se pořád jezdilo na koních. Ale já si ta zvířata vždycky strašně zamiluju, nemohla bych je pak zabíjet a jíst.
