Víkendový přechod Jeseníku

Je půlka června, světla ještě mnoho a slunce svítí, i když předpověď nevěstí nic dobrého. Přesto vesele frčíme na východ, po dálnici na Hradec, přes Jablonné n. Orlicí, Šumperk, Rýmařov. To už jsme pod Jeseníky a čas se přehoupl přes půlnoc. Za Rýmařovem hledáme nějaký plac na přespání, co nejblíže Karlově Studánce, ale abychom ještě byli mimo CHKO. Nakonec stavíme stany na louce u polní cesty v zákrutu zatáčky kousek od silnice, kocháme se hvězdnou oblohou a pijeme víno. Do spacáků lezeme před jednou, spí se krásně.

Hrubý Jeseník je druhým nejvyšším pohořím v ČR, patří ke krkonošsko-jesenické subprovincii, respektive k Sudetám, jako jejich nejvýchodnější část. Nejvyšším vrcholem je Praděd (1491m), celkem má Hrubý Jeseník 56 tisícovek, což je po Šumavě druhý největší počet. Hlavní část pohoří pokrývá chráněná krajinná oblast Jeseníky o rozloze 740km², nachází se tam mnohá rašeliniště se svéráznou květenou vzniklá díky vhodným klimatickým podmínkám.

Po žluté na hřeben

V Jeseníku naše cesta začíná, nasazujem velké batohy na ještě neotlačená záda a procházíme celým městem po žluté turistické značce. Dalo by se navazujícím vlakem ještě popojet do Ramzové a přecházet celý hřeben po červené, ale nakonec volíme výšlap po žluté rovnou na hřeben. Příjemné lázeňské město záhy opouštíme a ponořujeme se do lesa, cesta začíná stoupat. Les se občas otevře a objevují se výhledy nahoru na hřeben či zpět do údolí, nikde nikdo, nerušeně stoupáme na Šerák.

Šerák

U rozcestníku s výmluvným názvem Pod strmým začíná závěrečné a vskutku ostré stoupání lesem, je ale rozvolněné do mnoha serpentin, což není moc zábavné. Na Šerák (1350m) je to z Jeseníku výstup o 900m na cca 12ti km, dosti výživný, nahoře jsme v půl druhé, v čase na zasloužený oběd. Vaření jsme s sebou nebrali, počítali jsme s turistickými chatami, tak do chaty Jiřího na Šeráku rychle zapadáme a dáváme si hlavní jídlo včetně polévky a zákusku, točenou kofolu, Holbu Šerák i místní specialitu keprnickou pálenku. Naprali jsme se, že se nám ani nechce dál, po jídle, pití a únavě by se raději spalo, ale ještě musíme popojít. Na Šeráku bylo plno lidí, které tam vyvezla sedačková lanovka z Ramzové, dále po hřebeni, kam jsme po červené vyrazili, už zase takřka nikdo nebyl – na výstupu na Šerák jsme nepotkali nikoho, cestou na Červenohorské sedlo sotva 5 lidí.

Prales a rašeliniště

Od chaty je výhled na město Jeseník jako na dlani, dále se ještě kus stoupá na nejvyšší vrchol této části, Keprník (1422m). Trasa vede po naučné stezce Národní přírodní rezervací Šerák-Keprník, pro níž jsou charakteristické horské smrčiny pralesovitého charakteru a četná rašeliniště s loukami, tůněmi a rašelinnou květenou. Z Keprníku je rozhled na všechny strany, za dobré viditelnosti lze spatřit i Krkonoše se Sněžkou. Bohužel oblačnost je zrovna poměrně vysoká, nicméně snadno identifikovatelný Praděd je vidět, je to k němu ještě pořádná dálka. Na vrcholu fouká a je chladno, tak rychle pokračujeme dál.
Krásná červená hřebenovka klesá a stoupá mezi pokroucenými ošlehanými jehličnany a lesy s borůvčím malebnou opuštěnou krajinou k Vřesové studánce, kde již začíná asfalt až do Červenohorského sedla. To už cesta jen klesá a rychle ubíhá, nad sedlem si ještě zákrutu zkracujem a dolů padáme prudce po sjezdovce.

Je půl sedmé, máme trochu hlad, ale hlavně velkou chuť na dobrou večeři a piva. Jenže silnice přes sedlo je právě z důvodu opravy uzavřena, tak tam není ani noha a takřka vše je zavřené. Že tam nejsou lidi nás velice těší, ale žádný otevřený lokál nás hodně mrzí. Je ještě dost času popojít někam dál, ale nakonec u svérázného správce jedné chaty kupujeme několik lahváčů Holb („Kurva, nevím kluci, já je kurva musím vozit ze spoda…“ a „Nechal bych vás, kurva, přespat vevnitř, ale majitelka by mě kurva vyjebala…“) za nekřesťanský peníz (23Kč) a za lyžařským bufetem stavíme stany. Večeři si děláme jen studenou, zalejváme ji studeným pivem a dělá se značná zima, jediné co nás může zahřát je silný Stroh rum a dozvuky keprnické. Teplota se motá okolo čtyř pěti stupňů, lidově řečeno je zima až praští, tak raději lezeme do spacáků a jdeme spát.

Červenohorské sedlo

Červenohorské sedlo je jedno z nejvýznamnějších turistických, lyžařských a rekreačních středisek oblasti Hrubého Jeseníku, nachází se ve výšce 1013 m n. m.. Vede z něj 7 vleků a několik sjezdovek, výborné sněhové podmínky umožňují dlouhou zimní sezónu od poloviny prosince až do konce března. Z Červenohorského sedla vede v zimě upravovaná běžecká trasa po hřebeni na obě strany. Vstáváme v 7, v klidu snídáme, balíme, a pak pokračujeme na druhou část výletu. Po široké zpevněné cestě se vystoupá mezi sjezdovkami zpět na hřeben, obejde se vrchol Výrovky a stoupání pokračuje až k Malému Jezerníku (1200m). Opět nikde ani živáčka, je jen chladné slunečné ráno. Jde se po krásném hřebeni mezi rašeliništi, občas po dřevěných chodnících mezi mokřady zarostlými kvetoucími travami, jindy lesem z nevelkých smrků.

Praděd

Scenérie jsou nádherné, výhledy jsou na Praděd i „uřízlé“ Dlouhé stráně. To už sklesáváme k turistické chatě Švýcárna a včera tak vzdálený Praděd je již na dosah. Jako druhou snídani a předčasný oběd si dáváme výborná míchaná vajíčka, horkou čokoládu a všemožně hodujem. Již po asfaltu a ve větší koncentraci turistů docházíme na rozcestí pod Praděd a zbývá pár posledních desítek metrů po šroubovici k typické rozhledně na vrcholu (1491m). Tam už panuje čilý ruch, rychle vyjíždíme výtahem na vyhlídku, ale z výhledů nic moc není, neboť právě začalo pršet. Rychle kouknem na všechny strany, zejména na Dlouhé stráně jakž takž z vrchu a jedem zas dolu.

Praděd je nejvyšší hora Hrubého Jeseníku, Moravy a českého Slezska vůbec, celkově je to pátý nejvyšší vrchol České republiky. Panuje tam nejdrsnější podnebí v ČR, průměrná roční teplota nepřevyšuje 1st.C. Na vrcholu stojí 162 metrů vysoký televizní vysílač, jehož horní plošina je nejvyšším (byť umělým) bodem v České republice. Výstavba byla započata v roce 1968 a dokončena 1983 otevřením restaurace, pro účely stavby byla zřízena i asfaltová silnice z nedaleké Ovčárny. Z vyhlídky ve výšce 72m by měl být úchvatný výhled na celé panorama Jeseníků, za dobrého počasí je vidět Lysou horu a Radhošť, vzácně i Vysoké Tatry a Malou Fatru na Slovensku, a Nízké Alpy v Rakousku.

Skalnatý kaňon

V restauraci jen popíjíme, déšť brzy přechází a my za slunce můžeme pohlédnout ještě jednou do zamračené dáli a začít sestup. Lidmi opuštěné hory skončily, od Ovčárny na Praděd i dalšími směry se valí davy lidí. Dalo by se ještě vylézt na Vysokou Holu (1463) a po holém hřebeni pokračovat na Jelení hřbet, odkud sejít na silnici ke Skřítku nebo do Staré vsi, my ale záhy uhýbáme po modré kolem chaty Barborky, posléze žluté a naučné stezce do údolí divoké čarokrásné Bílé Opavy. Cestička se po mostcích a lávkách a různými schody nahoru a dolu vlní z jednoho břehu na druhý hluboce zařízlým skalnatým kaňonem s vodopády a unikátními porosty rozvolněných horských smrčin. Klesáme po proudu a objevují se mnohá malebná romantická zákoutí s kaskádami, jezírky a skalními útvary. Po uragánu navíc v údolí zbylo ještě mnoho polomů a místy pobořené cesty, což divoké přírodní krajině ještě dodává na tajuplnosti. Obtížná turistická stezka místy vytesávaná ve skále je dlouhá dva a půl kilometru.

Karlova studánka

Když rezervaci opouštíme, začíná právě pršet, zbývá nám ještě kus k silnici, a pak po ní do Karlovy Studánky. Leje jak z konve, ale celkem rychle to utíká. U auta jsme po třetí, krásný čas a déšť přestal. Můžeme zběžně usušit a hladoví se vracíme do Prahy. V prapodivně zařízené a vyzdobené restauraci v Bludově tedy ještě pořádně jíme, a pak již krásnou prosluněnou krajinou, později po dálnici uháníme do hlavního města. Výlet se náramně vydařil, za dva dny jsme ušli 42km a až na tu odpolední přepršku počasí nad očekávání vyšlo. A můžeme konstatovat, že i jen dvoudenní přechod hřebene se v Jeseníku dá snadno realizovat a je naprosto plnohodnotný – ideální víkendový trečík v nádherných, lidmi moc nedotčených horách. Jeseníky jsou velmi příjemné i na cyklovýlety, všechna pozitiva zůstávají a trasy jdou zvolit vskutku kvalitní.

Osobní stránky autora: www.fhg.cz