Via Dinarica – 1400 kilometrů balkánskou divočinou

Na start v protisměru v Kosovu

Ta hrstka lidí, co trail doposud prošla, většinou vždy vyrážela ze severu na jih. Já si start naplánoval z jihu a přidal si k tomu ještě Kosovo. V polovině května balím pětikilový batoh, ve kterém mám vše, co budu příští dva měsíce potřebovat, a vyrážím. Mé první kroky vedou kosovskou stranou Prokletije, tady plynule navazuji na trail Peaks of Balkans, který vede pohraničím Kosova, Albánie a Černé Hory. Většinu doby jdu osamělý, nikdo nikde, a když už potkám nějakého pastevce, moc si nepokecám. Trasa vede většinou ve výšce nad 2000 m n. m. a neustále se musím prokousávat sněhovými poli.

Prohlédněte si celou fotogalerii k článku….

Po dvou dnech se pak přes trojmezí dostávám do Albánie a scházím do údolí řeky Valbonë a stejnojmenného národního parku. Mám natrénováno, a tak hned první dny sekám po 40 km s denním převýšením přes 2000 metrů. Zasněžené vrcholky a ostré vápencové štíty ční k nebi a ty výhledy jsou vskutku dechberoucí. Pokračuji dál přes vesnici Thethu a míjím všudypřítomné vojenské bunkry. Nikdy nebyly využity a fungují spíše jako „veřejné WC.“ Klasickou hřebenovku tady nečekejte, 1500 výškových dolů a pak zase nahoru, takhle to je pořád dokola. Přes táhlý zasněžený průsmyk se dostávám až k hranicím s Černou Horou a k průzračnému jezeru Ropojansko. Ta čistota zdejší přírody mě fascinuje, jsem rád, že jsem vyrazil tak brzy a nikdo tu není. První delší zastávka mě čeká ve městečku Gusinje, kde se zdržuji především stran zásobování.

Otrava jídlem

Mé kroky vedou přes hraniční přechod zpátky do Albánie, jen abych přešel krátký výběžek, a pak mě bude čekat na delší dobu Černá Hora. Mířím zase vysoko do hor, ale blížící se bouřka mě vrací zpět a přijímám pozvání od jednoho sympatického chlapíka kousek za vesnicí Vermosh. Večer přichází na řadu družba, rakija teče proudem a dostávám i něco k snědku. Životní podmínky jsou tu opravdu žalostné, domek sotva drží pohromadě.

Ráno se probouzím ve zbědovaném stavu, musel jsem něco špatného sníst. Vyrážím, ale mé tempo jde rapidně dolů, po pár hodinách nejsem schopný ujít vkuse ani půl kilometru. Lehám, zvracím. Vzdálenost, kterou bych normálně šel dvě hodiny, mi trvá šest. Jsem na dně, po cestě vysoko v horách nacházím opuštěnou salaš. Ta se na příští dva dny stává mým nemocničním lůžkem. Stav se horší, každých pět minut běhám ven, jde to vrchem i spodem. Ráno se probouzím ve stejně špatném stavu a v hlavě začínám vymýšlet svou záchrannou akci. Problém je, že jsem asi 20 km od nejbližší cesty, nemám mobilní signál a nikdo o mně nic neví. Jsem přesvědčený, že končím. Další den se cítím o trochu lépe, balím se a hlemýždím tempem pokračuji dál. Stále nic nejím, ale už jsem aspoň schopný se trochu hýbat. V nejbližší vesnici se ubytuji v horské chatě a zbytek dne jen proležím v posteli.

Přes národní parky Černé Hory

Pokračuji ve stylu – zkusím a uvidím. Díky otravě jsem shodil několik kilo, což už je při mé tělesné konstituci hodně hraniční. Trail pokračuje přes NP Biogradska Gora, jsou to spíše takové planiny prokládané nádherně rozkvetlými loukami. Kochám se, ale s energií je to na štíru. Černá Hora je totiž, jak už název napovídá, samý kopec čili pořád nahoru a dolu. A to mi moc nepřidává.

Národní park Durmitor je místem zvratu k lepšímu. Poprvé se na cestě setkávám s více turisty, ovšem jen na chvíli, protože většina z nich dál než k Černému jezeru nedojde. Statečně se peru se silnými bouřkami a náročným terénem. Na oplátku za odšlapané metry mě přechází zrak z pralesů pokroucených buků pod vrcholem Planinica. Hned za Durmitorem navazuje přírodní park Piva a jedna z největších přehrad Evropy. Z vrchu koukám na 600 metrů hluboký kaňon, do kterého musím sestoupit. Neskutečný pohled.

V Bosně dvakrát na stejnou minu nestoupneš

Od přehrady stoupám šílených 1700 výškových metrů až na vrchol Maglić (2386 m n. m.) – nejvyšší horu Bosny a Hercegoviny. Kolem jezera Trnovačko opouštím Černou Horu a vstupuji do odlehlého bosenského národního parku Sutjeska. Významnou lokalitou bez zásahů lidské činnosti je zdejší prales Perućica, ve kterém se ztrácím. Je tu údajně největší koncentrace medvědů, a navíc po cestě poprvé narážím na ceduli upozorňující na minová pole. To mi na klidu moc nepřidává.

V Bosně je údajně ještě třičtvrtě milionu neobjevených min. Bosenská válka je tu pořád znát, hodně se o tom bavím s místními a je evidentní, že se z toho země jen tak nedostane. Je etnicky i politicky rozdělená a nevraživost mezi Srby, Bosňany a Chorvaty je stále cítit.

Pokračuji přes nádherná pohoří Bjelašnica a Visočica, zvlášť zajímavá je cesta po hřebeni podél ohromného kaňonu řeky Rakitnica. Zastavuji se ve vesničce Lukomir, kde na mě dýchne doba dávno minulá. V Bosně se má nálada střídá jako na houpačce, chvíli proklínám značení a zarostlé cesty, abych zase obdivoval úžasné kaňony a daleké výhledy. Procházím pro mě nejkrásnější pohoří Prenj, místy však musím přecházet sněhová pole. Těžký technický terén a ostrý vápenec mým nohám dává zabrat. Potřebuji si odpočinout. Denně ujdu 35–50 km s obrovským převýšením.

Po odpočinkovém dni ve městě Jablanica zahajuji stíhací jízdu, která trvá až do konce trailu. Přes pohoří Čvrsnica přicházím k vysoko položené skalní bráně Hajdučka vrata. Pověst praví, že kdo jí projde, tomu se vyhýbají kulky.

Krajem Old Shatterhanda a Vinnetoua

S Bosnou se loučím u obrovského jezera Buško. Mimo hraniční přechod, v podstatě ilegálně, vstupuji do Chorvatska (tudy opravdu vede trail). První vesničky mě vrací trochu do civilizace, procházím velké množství ovocných sadů a levandulových polí jako někde na jihu Francie. Čeká mě delší a nezáživný „road walk,“ než se zase napojím na táhlé dinárské pohoří. Tady zdolávám nejvyšší vrchol Chorvatska – Dinaru (Sinjal, 1831 m n. m.), zástupy turistů jako na Sněžce tu ale nečekejte.

V dalších dnech se pracně prokousávám džunglí mezi Kninem a Gračacem, tady je to doslova na krev. Nad Gračacem se pak napojuji na nádhernou stezku Malý princ a konečně začínám přechod táhlého pohoří Velebit. Myšlenkami se vracím k Mayovkám, tak tady se to všechno odehrávalo! Přes Velebit se táhne parádní hřebenovka a konečně se objevují první výhledy na Jadran. Je tu ale neskutečně větrno! Je to zvláštní, dole na plážích se válí lidi a tady, o kousek výš, jsou zcela jiné podmínky. Velebit je z velké části zalesněný, a tak se tu neustále střídají výhledy s hustými bukovými lesy. Také tu můžete narazit na medvěda. I já jednoho z dálky zahlédl.

Chorvatsko hodně překvapilo, čekal jsem méně zajímavé etapy, ale od Velebitu až na sever přes Velkou Kapelu je území celé zalesněné a velmi často nepotkáte dlouhé dny ani živáčka. Procházím ještě krásnými lesy NP Risnjak a dostávám se k magickému místu – pramenu řeky Kupa. Nad tyrkysovou řekou se táhne mlžný opar, který celému místu dodává magickou atmosféru. To se musí zažít! Nechce se mi odejít, ale mé kroky se blíží k vytouženému cíli. Po pár dnech překračuji hranice se Slovinskem a v příštích dvou dnech už jen přecházím vrchol Veliki Sněžnik, abych celou cestu zakončil u Predjamského hradu. Trail na konec zvládám ujít za 44 dní. Na Via Dinaricu se napojuje trail Via Alpina a já přemýšlím: „Třeba příště?“