Ve stínu Tater

Ždiar je typická podtatranská vesnice. Domky rozhozené jako kostičky ze stavebnice po loukách s nenápadným zalesněným valem hřebene Spišské Magury v zádech a s monumenty Belánských Tater na čele. Pokud napadne dostatek sněhu, stává se z jinak ospalé a dosti roztahané obce živé „město“. Většina návštěvníků, především s menšími dětmi však směřuje do lokality Strednica nebo Bachledova dolina, kde lze nalézt množství zajímavých lyžařských terénů. Ovšem také běžkaři či „sněhopěšáci“ si zde přijdou na své.

Po páteři zapomenutých hor

Nenápadný zalesněný val pohoří Spišská Magura tvoří nenápadnou a mnohými spíše přehlíženou kulisu na severním okraji Tater. Díky přítomnosti monumentů Belánských Tater asi nikoho nezaujme jak výškou (max. 1200 m), tak vzhledem svých značně zalesněných táhlých vrcholů. O to překvapivější je skutečnost. Pohoří totiž není tak výhledů prosté, jak by se mohlo na první pohled zdát. Salonní běžkaři, rozmazlení frézami a zázemím mnoha současných areálů si zde na své nepřijdou, dobrodružné povahy však ano. Vyjetá stopa je spíše vzácností a pokud existuje, pak vězme, že ne na příliš dlouhou dobu. Ideálním nástupním místem pro přejezd hřebene je silniční sedlo Príslop (také Pod Príslopom, 1081 m). Zde necháme vyhodit z autobusu (zastávka) a můžeme vyrazit na sever k mírně zvlněné hradbě hor a lesů po široké lesní cestě (možná narazíme i na modrou značku). Nejvyšší vrchol pohoří – 1259 m vysoké Repisko leží asi 2 km severozápadně od nás a třebaže značené stezky jej míjí, bez obav se můžeme vypravit mírně stoupající lesní cestou. Vrchol je tvořen pomalu zarůstající polanou, poskytující skutečně nevšední výhledy na Tatry. Po návratu do výchozího bodu (křižovatka značených cest) se konečně můžeme pustit do boje se sněhem a díky popadaným stromům mnohdy špatně průchodným terénem hlavního hřebene Spišské Magury. Vytrvalé stoupání nádherným lesem končí na plochém vrcholu Priehrštie (1209 m). Zde se ještě výhledů na Tatry nedočkáme, ale pokud přejedeme takřka po rovině k vrcholu Magurka (1193 m), projíždíme přes několik otevřených planin s nádhernými výhledy na zubatý trojlístek Belánských Tater – Ždiarskou vidlu, Havran a Muráň. Z Magurky pak můžeme sjet po otevřeném větrném hřebeni do centra Ždiaru, ale bylo by to škoda. Před námi je totiž nejenom pokračování hřebenovky, ale na konci nás čeká jedno netušené překvapení. Lesní cesta příjemně klesá, míjí kotu Polinica (1166 m) a končí na rozhledové louce Malá polana (1151 m). Nalézáme se na horním okraji spíše komorního lyžařského střediska Bachledova dolina. Slibovaným překvapením je telekomunikační sloup, kde lze pomocí žebříku vystoupit na malou plošinu, obehnanou zábradlím. Ono se to asi nesmí, ale v případě příznivého počasí tomuto lákadlu asi jen málokdo odolá. Otevírá se totiž odtud nádherný panoramatický výhled nejen na blízké Tatry, ale také na hroty Pienin a daleko do Polska. Sjezd do Bachledové doliny není pro běžkaře tím pravým ořechovým. Rozhodně uděláme lépe, pokud se kousek vrátíme ve svých stopách a do Ždiaru přejedeme kolem horní hranice lesa přes rozsochu Antošovského vrchu. Celou cestu tak totiž budeme mít celou velkolepou krásu zasněžených „Belánek“ jako na dlani.

Procházka po Husím krku

Výhodou blízkých polských Tater je absence zákazu využívání značených chodníků v zimním období. Až na několik málo vyjímek (tři vysokohorské chodníky vedoucí v blízkosti zimovišť kamzíků) je turistovi v tomto období povoleno takřka vše. Nesmí se však v horách pohybovat v noci (možnost nebezpečného střetnutí s medvědem). Při vstupu do vyloženě vysokohorského terénu (nad hranici lesa) jej pak čeká pouze informativní tabule s varováním, co vše jej v tomto terénu čeká a jak by měl být vybaven. Paradoxně se s omezením vstupu nesetkáme ani při vstupu do vyloženě lavinových terénů. Nutno však poznamenat, že úroveň polské turistiky, osvěta a chování návštěvníků jsou na zcela jiné úrovni než u nás či v sousedním Slovensku. Vrchol Gęsia Szyja (1490 m, česky Husí krk) rozhodně nepatří k žádným tatranským kolosům. Přesto svou polohou na severním okraji hlavního tatranského hřebene a otevřeným terénem (husy mají přece holé krky) slibuje nádherné a netradiční výhledy na hory. Skutečnost pak předčí všechna očekávaní. Vrchol je navíc ideálním cílem zimní túry. Na běžky to příliš není, pro pěší výstup však ano. Startovním místem může být nádherně situovaná Rusínova polana (aut. zastávka Wierchporoniec), odkud vybíhá k vrcholu ve formě protáhlého holého hřebene onen pověstný „husí krk“. V období bez sněhové nadílky se jedná o pohodový přechod, ve sněhu se však jedná o slušný náklad. Ideálním prostředkem jsou pochopitelně sněžnice, ale jde to i bez nich. Cesta je dobře značená (zelená značka), navíc je výstup veden průsekem v lese, takže vlastně ani není kam zbloudit. Samotný vrchol je pak tvořen hnízdem asi 15 m vysokých skal (Waskmundzkie Skałki), umožňující nerušený výhled na tu bílou krásu okolo. Pohled na „sto štítů a sedel“ jak prohlásil o panorámatu již v roce 1878 slavný polský „taternik“ Tytus Chałubiński rozhodně nikoho nezklame. Sestup pak vedeme v blízkosti skalních stěn do sedla Rówień Waksmundzka, odkud můžeme zakrátko „medvědím“ lesem dojít k silnici, spojující hraniční přechod Lysá Polana s chatou Morskie Oko (na polské straně Rysů). Celá procházka zabere sotva 2 – 3 hodiny.

Nejkrásnější panoráma na Evropě?

Podle celé řady turistických průvodců je nenápadná kota Glodówka místem s nejkrásnějším panorámatem hor v Evropě. S tímto tvrzením by se pochopitelně dalo polemizovat, ale kus pravdy na tom je. Odnikud jinud totiž nebudeme moci přehlédnou Tatry v celé velkoleposti, jako právě z těchto míst. Přitom se jedná o tak nenápadné místo až to zaráží. Horská louka či spíše výšina Glodówka totiž již neleží na území Tater, ale v přilehlém horském celku zvaném Bukowina. Výlet za úchvatným horským panoramatem lze uskutečnit autem či autobusem, neboť místo leží přímo v blízkosti asfaltové silnice (č. 960), ovšem pěší túra od hraničního přechodu Lysá Polana je nenáročná a je přece jen sportovnějším počinem. V případě dobrých sněhových podmínek lze trasu absolvovat také na běžkách, na vyjetou stopu však raději zapomeňme. Od hranic vyrazíme podél silnice ve směru na Zakopané (pokud se nám nechce šlapat po cestě, lze jít (jet) také lesem. Po třech kilometrech míjíme autobusovou zastávku Wierchporoniec, kde odbočíme doprava ve směru Bukowina Tatrźanska. Po necelé půlhodině končí les a cesta vchází na otevřené prostranství s několika stylovými sruby, velkou turistickou chatou a stánky s nabídkou tradičních goralských kožichů a domácího sýra. Tatry v celé své velkoleposti máme stále v zádech, pověstné panoráma se však otevírá rychle a tak trochu nečekaně. Za příznivých podmínek lze odtud přehlédnout nejen celý hlavní hřeben Vysokých Tater včetně všech nejvyšších vrcholů, ale také kompletní Belánské a Západní Tatry, podpírající své mohutnější skalnaté sousedy ze dvou stran. Skutečně mistrovské dílo přírody! Návrat pak volíme stejnou cestou, neboť jinudy to jednoduše nejde.

Přes Červené (Bílé) vrchy

Touto zajímavou a na rozhledy mimořádně zajímavou túrou se dostáváme ze stínu Tater přímo do jejich studené náruče. Hřebenovka Červených vrchů (Czerwone Wierchy) je ideálním zimním hřištěm pro všechny milovníky hor a za příznivého počasí nám připraví mnoho nádherných chvil. Nejjednodušším a také nejbezpečnějším způsobem jak hřebene dosáhnout je výjezd lanovkou z polského střediska Zakopané (Kuźnice) na Kasprowy Wierch (1987 m). Nebude to sice zrovna zadarmo (pouze nahoru 20 zł, v obou směrech 30 zł), ale vyplatí se to. Překonáme tak totiž jedním „vrzem“ takřka kilometrové převýšení, což v podmínkách zimní turistiky už něco znamená. Z vrcholové stanice můžeme rovnou přejít na hřeben. Hned zkraje se asi i v mraze trochu zapotíme při přelézání čí oblézání ostřejších částí masívu Czuba Goriczkowa a Suche Czuby, ale pak se hřeben rozšiřuje a jeho jen mírně zvlněný profil již nepřináší žádná nepříjemná překvapení. Rozhledově jsou Červené vrchy nepřekonatelnou pastvou pro oči i srdce. Nepřekonatelný je především výhled na Západní Tatry, které jsou díky perspektivě pohledu od východu pěkně srovnané v řadě za sebou. Název Červené vrchy pochází od rudě zabarvených trav na jejich hřebeni. V čase sněhové pokrývky o tento nevšední jev přijdeme, ovšem nově vzniklé „Bílé vrchy“ dostanou díky tomu nový, mohutnější a majestátnější výraz. Celý hřeben je cca 4 km dlouhý a překračuje celkem přes čtyři významné, spíše oblejší vrcholy – Kopa Kondracka (2005 m), Małołączniak (2096 m), nejvyšší Kresanicu (2122 m) a rozložitý kolos Ciemniak (2096 m). Hřeben je zde dostatečně široký a za dobré viditelnosti relativně bezpečný. Navíc se zde vzhledem k celkové délce hřebene a charakteru terénu nemusíme plahočit s těžkou obludou na zádech a plně si tak vychutnat kouzlo zimních hor a impozantních výhledů. Nejvhodnější volbou pro sestup je přechod z posledního vysokého vrcholu hřebene Ciemniak po otevřené a tedy i lavin prosté rozsoše Twardy Uplaz. Cílem je pak nádherná Kościelecka dolina, ústící na hlavní silnici, obepínající Tatry po severním okraji (aut. zastávka, doprava do Zakopaného a následně na hraniční přechod Lysá Polana možná). Celkový čas pro absolvování celé hřebenovky je dobrých 7 hod. První lanovka na Kasprowy Wierch odjíždí v 8 hod. (v únoru a březnu již v 7:30 hod., kapacita 30 osob) a tak brzký výjezd je alfou i omegou úspěšného přechodu (nejvhodnějším obdobím je tak březen a duben – delší dny, více slunce, stabilnější sníh).

Praktické informace Doprava: Do obce Ždiar je ze slovenského Popradu denně vypravováno mnoho autobusů (doba jízdy necelá hodina, cena 47 Sk). Horší je to při dopravě do Polska. Mezistátní spoje ze Slovenska byly zrušeny a tak jedinou možností je pěší přechod do Polska (Lysá Polana) a navazujícími mikrobusy – taxíky se přesunout do Zakopaného (dosti mizivé spojení). Ubytování: Obec Ždiar disponuje skutečně úctyhodnou ubytovací kapacitou. Můžeme si vybrat od jednoduchých a levných privátů po luxusní penziony a hotely. Vše najdeme na www.zdiar.sk Mapy a průvodce: Tatry patří k nejlépe zmapovaným oblastem nejen Slovenska, ale i sousedního Polska. Na trhu je úplná smršť turistických map všech měřítek a turistických průvodců. Z těch zdařilejších vzpomeňme populární mapy SKÚ Harmanec (list č. 2 Starý Smokovec 1:25 000 nebo zimní mapy č. 112 a 113 Vysoké a Západní Tatry v měřítku 1:50 000). Z průvodců lze doporučit tituly Vysoké Tatry a Západní Tatry-Roháče (nakl. SKY) nebo Slovenské hory (MIRAGO). Mnoho praktických informací a podrobné výseče map najdeme na www.vysoketatry.com