Jízda na kole je úžasný způsob cestování, který vám dává obrovskou volnost pohybu a rozhodnutí. My jsme se rozhodli prostě uhnout z cesty a prozkoumat horský celek ve východní Tanzanii – Usamabra Mountains.
Ne, že by Usambara Mountains měly stejné množství štítů, turistických tras nebo skalních stěn jako pro mě nejhezčí pohoří na světě – Vysoké Tatry. Dokonce se ani vzhledově Tatrám nepodobají. Souvislost jsem viděl ve výšce hor, unikátním počasí, které je o 180 stupňů jiné než všude okolo a relativní neznámosti.
Dobře, možná to tak úplně nestačí na to, abych je srovnával s Tatrami, ale z nevysvětlitelných důvodů jsem si tyhle dva horské celky prostě propojil. Takže tolik k titulku. Pokud mám ještě rozvinout, jak Usamabara Mountains vypadají, z toho co jsem měl možnost vidět, tak určitě nemůžu zapomenout na záplavu zelené barvy. Vegetace tady doslova bují a i ve výšce 2000 výškových metrů se člověk pohybuje v pralese.
5 dnů, 100 kilometrů, 2500 výškových metrů, 50 kilo zátěže
Přejezd nám celkem zabral 5 dnů včetně jednoho dne odpočinku. Asi je dobré ještě zmínit, že pohoří se dělí na západní a východní část. My jsme přejeli první zmiňovanou. Tak jako každý nástup do hor, i tady byl první den zasvěcený otrockému stoupání. Šestnáctikilometrový kopec, převýšením kolem 850 metrů, pod nohama zátěž o váze kolem 50 kilogramů (včetně kola) a třicetistupňové sluníčko vytvářelo koktejl, který sliboval příjemnou zábavu.
Start byl z městečka Mombo a po pár hodinách šlapání jsme dorazili do vesnice Soni. Cestou jsme míjeli stejnojmenné vodopády a neskutečné množství skalních stěn a věží, které lemovaly údolí. Tahle oblast na své lezecké objevitele ještě čeká.
Ze Soni bylo třeba překonat ještě zhruba 400 výškových metrů, než jsme dojeli do hlavního města Usambara Mountains – Lushota. Nic, co by stálo za řeč, jedině, že jsme po týdnu zase viděli pár bílých kůží 
.
Další den jsme pokračovali do vesničky Lukozi. Čekalo nás dalších 800 metrů převýšení, teď už po nezpevněné cestě. Úmorná dřina byla odměněna náhodným setkáním s tlupou opic (Black-and-white colobus), které jsme docela dlouho a z velké blízkosti pozorovali.
Poté už bylo dosaženo nejvyššího bodu ve výšce 2050 metrů a následoval sjezd do zmíněné vesničky Lukozi, kde bylo nečekaně možné sledovat fotbal v jedné ze stodol. Tanzanci jsou do fotbalu úplně zbláznění a anglickou nejvyšší soutěž tady naladíte opravdu všude. V Lukozi jsme si dali jeden den odpočinku a poté pokračovali na druhý konec pohoří, k vyhlídce Mambo, vzdálené asi 40 kilometrů.
Mambo View – jedno z míst, na které se nezapomíná
Tzv. „Mambo View“ nám vzalo dech. Z ničeho nic se ocitnete na okraji útesu a 1200 metrů pod vámi je obrovská plošina, která má charakter savany. Byl to neskutečný výhled, který ještě kořenila 500 metrová kolmá skalní stěna, která rovněž čeká na své první dobyvatele.
Unikátnost místa neunikla ani místnímu majiteli bungalovů, který jich několik postavil na okraji této náhorní plošiny. Nám, s naším omezeným rozpočtem, se však i směšná částka 500 Kč, vzhledem k atraktivitě místa, zdála vysoká. Proto jsme se domluvili, že nás zhruba za stovku nechají přespat ve stanu na jedné z travnatých teras. S jistotou můžu říct, že to bylo jedno z nejhezčích míst, kde jsem zapíchnul stanový kolík.
Sjezd dolů a rychle na rýži s fazolemi! Nebo ne?
Následující den nás čekalo už „jen“ 1300 výškových metrů sjezdu. Jak daleko jsme byli od pravdy. Slovíčko jen bylo úplně mimo mísu. Sjezd byl úmorný. Pokud vám v Tanzanii na mapě napíšou poznámku 4×4, tak to je skutečně terén pro terénní auto a ne polní příjezdová cesta. Neskutečná strmost, špatný terén a vysoká váha kol v kombinaci s jednou „funkční“ brzdou, která zabírala tak ze 70 %, často vyústila v sestup po svých s kolem vedle sebe.
Ale ani po sjezdu to nebylo o moc lepší. Kolem 17:00 jsme sjeli do jakési polopouště. K asfaltové cestě a civilizaci nám chybělo ještě asi 35 kilometrů. Říkali jsme si, že po rovině to musíme ujet za dvě hodiny. Obrovský omyl. Kvůli všudypřítomným trnům a pokažené pumpě, která nebyla schopna dostatečně nahustit kola, jsme dohromady „chytli“ osm defektů. To nás nakonec přibrzdilo tak, že jsme ke zmíněné asfaltové cestě dojeli až další den pozdě odpoledne.
Průkopníci?
Podle mnoha místních jsme byli vůbec první, které viděli kompletně přejet tuto část Usambara Mountains tzv. „na těžko“, tedy s taškami. Nedělám si iluze, že by podobný podnik už někdo neuskutečnil, ale asi by se přejezdy daly spočítat na prstech.
Usamabara Mountains s nejvyšším vrcholem Mount Mgamba (2440 m) jsou turisty téměř nedotčené. Zaplatit si však můžete sedmidenní trek, při kterém projdete podobnou trasu jako my, akorát se jde více po stezkách v džungli než po cestě. Na přelomu 19. a 20. století, když byla Tanzanie ještě kolonizována Němci, si tady naši sousedi stavěli letní sídla, protože v Dar es Salaamu se kvůli vysokým teplotám nedalo vydržet. To jen tak na okraj. Tak a teď už znáte i jiné africké pohoří než jen Vysoký Atlas a Kilimanjaro .
.
