Nenáročné, příjemné putování proti proudu Tiché Orlice, zpočátku hustě zastavěnou příměstskou částí Letohradu, později většinou přes louky či krajem lesa. Na trase nejsou prakticky žádné výškové rozdíly, většinou půjdeme po silničkách nebo kvalitních cestách. Pouze před Blahotincem můžeme narazit na blátivé úseky. Před cestou doporučujeme ověřit si odjezdy autobusů z Dolní Čermné zpět do Letohradu.
Z náměstí v Letohradě (od železniční stanice sem vede žlutá značka, 1 km) půjdeme po červené značce dolů z kopce na křižovatku, za mostem přes potok pak vpravo podél železničního náspu lipovou alejí. Přejdeme železniční trať směrem na Ústí nad Orlicí, mineme pilu a po mostě přejdeme na levý břeh Tiché Orlice u bývalého Vondrova mlýna. V těchto místech červenou značku opustíme (míří vpravo do Dolní Dobrouče a k Horákově kapli) a půjdeme silnicí vlevo podél řeky. V závěru stoupání za esovitou zatáčkou, v místech, kde se vozovka stáčí mírně vpravo, půjdeme v přímém směru cestou mezi domky. Cesta se místy mění v pěšinu a stále sleduje řeku. Nedáme se zlákat žádnou z komunikací, mířících vpravo. Sestoupíme k betonové lávce přes Tichou Orlici, ale neodbočujeme po ní. Držíme se stále ve stejném směru nad levým břehem.
Po široké cestě kolem rodinných domků tak dojdeme až ke kostelu. – Tato část Letohradu, ležící na levém břehu řeky, se jmenuje Kunčice a v minulosti bývala samostatnou vsí. Je starší než vlastní Letohrad, poprvé se připomíná již v r. 1292. Její jádro bývalo v okolí kostela, postupně se však rozrůstala po i proti proudu řeky až na dnešní délku 5 kilometrů. Kostel sv. Kateřiny býval snad původně gotický, o čemž svědčí zdivo presbytáře. Dnešní podoba stavby je raně barokní z doby po r. 1686. V r. 1761 byla prodloužena kostelní loď a postavena nová věž, která je do výše 1. patra hranolová, 2. patro má zkosené rohy. Zařízené je převážně barokní ze 17. a 18. stol., většinu obrazů maloval koncem 19. stol. kyšperecký malíř J. Umlauf. Na hřbitově, obehnaném zdí, stojí barokní márnice z r. 1766. (Občerstvení: hostinec Kampelička, 50 m nad kostelem, ST–SO 16–22, NE 9–12, 16–22 h.)Za kostelem sestoupíme k rozcestí a dáme se silnicí vlevo přes řeku a železniční trať. Za tratí zahneme do první uličky vpravo, kde se napojíme na žlutou turistickou značku. Spolu s ní dojdeme – kolem další budovy Vondrova mlýna – ke kostelu Nanebevzetí P. Marie v místní části Orlice.
Také Orlice bývala samostatnou vsí, připomínanou poprvé v r. 1361. Pod dnešním kostelem nad pravým břehem Tiché Orlice stával ve středověku klášter, zničený za husitských válek. (V minulosti býval chybně lokalizován na hradiště Orlík u Brandýsa nad Orlicí, blíže na str. 56.) Nezůstaly po něm žádné stopy. Orlický kostel je rozlehlá monumentalizující stavba, vybudovaná vrcholně barokně v letech 1709–11 stavitelem O. Castellim z Kyšperka. Je to jednolodní chrám s mohutným průčelím, doplněným o dvě hranolové věže s jehlancovými střechami. Má hodnotné barokní zařízení z 18. stol., doplněné obrazy J. Umlaufa. Vynikající památkou je 14 obrazů křížové cesty z r. 1759, které namaloval malíř J. Bergel ve Vídni. Do zdi průčelí u jižní věže je zazděno 7 náhrobníků, převážně ze 16. stol. Pocházejí zřejmě ze staršího (původně klášterního?) kostela.
Chrám je ohrazen hřbitovní zdí, která ve větším měřítku opakuje jeho půdorys.Od kostela jdeme po žluté značce dolů k rybníčku. Na vyvýšenině nad ním se tyčí budova zámečku , který si v podstatě zachoval podobu středověké tvrze vladyků z Orlice. Ta se však poprvé připomíná až za Strachotů z Kralovic v r. 1544. Další majitelé, Renečtí z Renče, dali tvrz v poslední třetině 16. stol. upravit na zámek. Vznikla tak patrová budova obdélného půdorysu. Po r. 1650 byla Orlice připojena ke Kyšperku (dnešnímu Letohradu) a přestala sloužit jako panské sídlo. Byla změněna v sýpku, sklady a byt hospodářského úředníka. Při úpravách byly přestavěny interiéry a zčásti sneseny původní klenby. Část původní renesanční hřebínkové klenby se však dodnes zachovala ve sklepech a některých místnostech v přízemí. Z původní tvrze pochází i dochovaný kamenný sloup, kdysi pravděpodobně nesoucí klenbu mázhauzu. V 16. stol. dostala tvrz sgrafitovou výzdobu. Zůstaly z ní pozůstatky na jižní a částečně i severní straně v podobě psaníček a torza figurálních výjevů. Dnes slouží objekt jako dílna a sklady a je v dezolátním stavu. (Stravování, občerstvení: U Šestáků, ST–SO 15–22, NE 10.30–12, 15–22 h; Orlovna, ČT–PO 15–22.)Od rybníka nejdeme cestou vpravo přes trať (jak je to chybně zakresleno na některých mapách), ale pokračujeme silničkou mírně vlevo mezi břehem rybníka a zalesněnou stráňkou. Přiblížíme se k železniční trati a sledujeme ji až k hájovně Machovice, kde se dáme vpravo přes koleje a březovou alejí dojdeme na horní konec Kunčic.
Za mostem u stanice autobusů míří žlutá značka vlevo na cestu podél řeky. Mineme několik domků, o kus dál vstoupíme do lesa a jeho okrajem stále podél Tiché Orlice, později při břehu jejího přítoku, potoka Čermenky či Čermné míříme k jihovýchodu. Asi kilometr za posledním domkem Kunčic odbočuje vpravo neznačená cesta. (Původně tudy vedla „naše“ žlutá značka, nedávno však byla její trasa změněna.) Kdybychom se po ní vydali, vystoupali bychom po kilometru do mělkého sedla mezi dvěma vrcholy Hůry. U cesty při kraji lesa, blíže vyššímu – levému – vrcholu, je bažinatá proláklina, zarůstající rákosím a vodními travinami. Místo se jmenuje Adamovo jezero . Název není náhodný. Jezero, spíše však rybník, tu v minulosti skutečně bývalo. Romantiku, danou hezkou polohou, prý ještě zvyšovali vodník a víly, obývající jeho břehy. O Adamově jezeře se dochovala pověst, která říká, že za horkého léta se z jeho vody tvořily kroupy, které se vznesly do oblak a za bouří padaly zpět na zem.
V celém kraji v okolí Lanškrouna působily obrovské škody zejména na polích. Přesvědčil se o tom jeden dráteník, který si na vrbičky u břehu položil svoji halenu a usnul. Když se probudil, byla halena pryč. Smířil se s tím, že mu ji ukradl neznámý poberta a pokračoval v cestě za prací. Během několika dní se dostal do Lanškrouna a v hospodě vyslechl zajímvý rozhovor. Jeden hospodář si stěžoval druhému, že při včerejší bouři mu na pole napadalo krup na půl lokte vysoko. A s nimi že z nebe spadla i drátenická halena. Slovo dalo slovo, dráteník svůj majetek poznal a celou událost samozřejmě vysvětlil. Při tom, jak slunce vytahovalo z vody kroupy, vzalo s sebou i nešťastnou halenu. Obyvatelé Kunčic jezero zasypali. Ještě před bývalým Adamovým jezerem odbočuje z cesty, stoupající z údolí řeky, vpravo pěšina k prameni pitné vody. Voda je považována za zázračnou, což je prý zásluha P. Marie.
Dokládají to okolní stromy, ověšené mariánskými obrázky. Na Hůře, z níž je nádherný rozhled do širokého kraje, stávala gotická tvrz.Podél Čermenky při kraji příjemného lučinatého údolí dojdeme k roztroušeným samotám Blahotinec a za nimi k silnici. Pokračujeme po ní krátce vlevo, za mostem přes potok zahýbáme doprava na cestu, která nás provede mezi domky Dolní Čermné a skončí znovu na silnici. Po ní dojdeme na čermenské náměstí , kde je stanice autobusů.Dolní Čermná se poprvé připomíná v r. 1304 jako majetek zbraslavského kláštera, který vlastnil i celé okolní lanšperské panství. K Lanšperku patřila pak Čermná po celou dobu existence tohoto hradu. Dominantu obce tvoří kostel sv. Jiří, stojící na vyvýšenině, obklopený hřbitovem. Je to raně barokní stavba z let 1687–90, která vznikla přestavbou starší svatyně, z níž se dochovala v jádru renesanční věž. Umělecká výzdoba je převážně barokní a rokoková, novější obrazy maloval kyšperecký J. Umlauf.
Malebnou skupinu s kostelem vytváří i hřbitovní kaple sv. Barbory z let 1735–42, socha P. Marie Bolestné z r. 1700 a kamenný kříž na volutovém podstavci z r. 1792. Nedaleká fara je v jádru barokní z 17. stol., upravená empírově. V obci se dochovaly ukázka původní lidové podhorské architektury, např. čp. 133. V lese při cestě1 km zjz. od středu Dolní Čermné vidíme mohutný kamenný kříž, připomínající svým tvarem tzv. kříže cyrilometodějské; byl prý postaven jako upomínka na blíže neznámou tragickou událost ze středověku. Dolní Čermná tvořila po staletí jednu obec za sousední Horní Čermnou; k jejich oddělení došlo až v r. 1935. Zatímco Dolní Čermná byla tradičně katolická, v Horní převažovali evangelíci. Mezi oběma obcemi leží poměrně rozlehlý Čermenský rybník neboli Pecháček (10 h), zadržující asi 150 000 m3 vody. Koupání je tady zakázáno (soukromý majetek). Vykoupat se však můžeme v místním koupališti, jihozápadně od náměstí v areálu autokempu, kde najdeme i pěkný minigolf. (Ubytování: autokemp – chatky, provoz pouze v sezóně, stravování: restaurace Céčko, denně 10–22; potraviny.)
(Doporučujeme průvodce Podorlickem ze Zelené edice.)
