Údolím Divoké Orlice do kolébky jednoty bratrské – Kunvaldu

Klášterec nad Orlicí, kostel – Zemská brána 4,5 km – Žamberské lesy 8,5 km – Kunvald, pomník J. A. Komenského 13,5 km – Modlivý důl 14 km – Nad Zbudovem 15,5 km – Klášterec nad Orlicí, kostel 18 km

Bohatou historii má obec a letovisko Klášterec nad Orlicí**, ležící v zalesněném údolí kousek od Pastvinské přehrady. Již někdy ve 2. polovině 13. stol. byl v této divoké a takřka neobydlené krajině na přechodu zemské stezky přes Divokou Orlici založen klášter řádu křižovníků s červeným srdcem-cyriaků, poprvé připomínaný v r. 1279 pod jménem Orlitz (Orlík). Bula papeže Bonifáce VIII. z 15. prosince 1295 potvrzuje příslušnost obcí, polí, luk a všeho dalšího, co k Orlíku náleželo. Klášter však nepřežil husitské války – v r. 1421 byl spolu s přilehlou osadou vypálen, pobořen a již nikdy se nedočkal obnovy. Zachoval se pouze klášterní kostel P. Marie, přestavěný v letech 1452–53 v pozdně gotickém slohu a nově zasvěcený Nejsv. Trojici, který se později stal vyhledávaným cílem poutníků. Při něm pak byla obnovena i ves, nazývaná Klášterec. Kostel je dodnes dominantou obce. Stojí na pravém břehu řeky severně od zaniklého kláštera. Je to starobylá stavba, jejíž původní vzhled výrazně nenarušily ani pozdější úpravy. Při poslední z nich, v r. 1882, bylo změněno průčelí, věž a střecha kostela. Horní část věže tvoří dřevěné podsebití. Dochovala se gotická hrotitá okna a vnější opěráky kolem polygonálního kněžiště, na menze hlavního oltáře je kámen z r. 1452 s tesanými erby a česko-latinský nápis, připomínající obnovu svatyně. Z barokní vstupní předsíně vede do kostelní lodi bohatě profilovaný lomený portál ze 60. let 14. stol., významné dílo české pozdní gotiky. Na jihozápadním nároží byly pod novější omítkou odkryty malby s českými nápisy z 2. poloviny 15. stol. Představují dva čertíky s podivně tvarovanými rohy, připomínajícími anténky (jeden z čertíků má dokonce tři). Odmyslíme-li si charakteristické ocasy, připomínají tato stvoření spíše „marťánky“. Kdyby o nich věděli autoři vědeckofantastické literatury, mohl mít svět další senzaci… Jižní stěnu lodi zdobí sgrafitové sluneční hodiny z r. 1953.

Před kostelem stojí sousoší Kalvárie z r. 1779, nedaleko odtud u mostu je sloup P. Marie se sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Barbory. Na katastru obce roste několik památných stromů, z nichž vyniká zejména Tománkova lípa asi 700 m od mostu proti proudu řeky nad jejím levým břehem s obvodem kmene 840 cm, stará asi 600 let. Pamětní deska na budově hotelu připomíná, že tu v létě 1890 trávil dovolenou T. G. Masaryk. Ves často navštěvovali i malíři, např. A. Kalvoda a O. Nejedlý, píše o ní A. Jirásek v povídce Stromy a R. Medek v Ohnivém drakovi. Řada kláštereckých chalup dnes slouží k rekreaci. Více než stoletou tradici má zdejší ochotnický divadelní spolek Čech, založený v r. 1897. V místní sokolovně, kde spolek po léta působí, je i pozoruhodná opona z r. 1927, kterou namaloval hronovský malíř E. Zeman jako kopii známého obrazu F. Ženíška Libušino poselství. Silně poškozené dílo bylo v r. 1987 nově restaurováno. (Ubytování: penzion a restaurace U mostu, restaurace Kovárna.) A na závěr zajímavou pověst: Jednou prý pochovali rodiče na kláštereckém hřbitově dvanáctiletou dceru a kolem jejího hrobu zhotovili dřevěnou zahrádku. Po mnoha letech, když uhodila tuhá zima a v chalupě nebyl ani kousek dříví, vydala se matka večer na hřbitov, sebrala rozpadající se zahrádku a šla s prkny na zádech k domovu. Najednou měla dojem, že ji někdo sleduje. Ohlédla se a viděla za sebou jít mrtvé děcko. Zděsila se, zahodila dřevo a utekla. Když se ráno přišla na hřbitov znovu podívat, uviděla ve sněhu dvoje stopy: jedny její a druhé menší, jako od dvanáctiletého dítěte.

Od turistické orientace u kostela půjdeme po modré značce. Prudce stoupáme silničkou do stráně nad řekou, pak pokračujeme vpravo cestou a pěšinou přes louku, později téměř stále lesem napříč prudce spadajícím svahem, pak sestoupíme k Divoké Orlici a vyústíme na silnici, která nás dovede k mostu. Odtud pokračujeme úzkou silničkou stále nad pravým břehem řeky k rekreačnímu areálu Orlice, za ním lesem malebným divokým údolím** kolem Ledříčkovy skály, několika „řopíků“ a místa, kde stával lovecký zámeček, až k Pašerácké lávce. Přejdeme po ní na druhý břeh, vystoupáme k mohutným skalním blokům a za nimi vyústíme na silnici u turistické orientace Zemská brána**.

Tady vyměníme modrou značku za červenou a půjdeme po ní vlevo přes most. Hned za ním se dáme opět vlevo do lesa na pěšinu, která nás vede mírně vzhůru až ke zpevněné lesní vozovce (500 metrů vpravo ubytování, stravování: Orlická chata), po ní pak dolů do údolí potoka k rozcestí U Pašerácké lávky. Odtud pokračujeme pro změnu dost prudce vzhůru po široké cestě až ke křižovatce při kraji lesa. Značka tu zahýbá vpravo, jdeme teď po rovině, po levé straně míjíme pevnůstku, po chvíli začneme opět stoupat. Následuje další rovinatý úsek až k rozcestí, v jehož středu stojí další pevnůstka. Stáčíme se doprava a pokračujeme mírně vzhůru až k asfaltové silničce, která nás po chvíli dovede k rozcestí Žamberské lesy. Tento název přísluší rozsáhlému polesí na plochém hřbetu, které se táhne od Zemské brány až k Haničce. Zprava přichází zelená značka z Bartošovic v Orlických horách, po které půjdeme dál. Zahýbáme vlevo na širokou lesní cestu, která zvolna sestupuje na konec lesa, pak při jeho okraji k silnici. Při ní vpravo stojí architektonicky hodnotná empírová budova panské myslivny z 1. poloviny 19. stol., založená majitelem panství baronem Parishem. Doleva uhýbá asfaltová cesta, my půjdeme mírně vpravo vzhůru otevřeným terénem lipovou alejí až na vrchol plochého kopce Zmrzlíku (621 m). Otvírá se odtud daleký výhled** do kraje, můžeme odtud spatřit i Kralický Sněžník, Suchý vrch či Žampach. Vpravo za námi na svažující se louce vidíme rozptýlené chalupy osady Zaječiny, které dnes slouží převážně rekreaci.

Silnice už nemá kam stoupat a tak nás vede opět dolů kolem božích muk z r. 1815 s lidovým obrázkem pod třemi lipami. Podle dobových zpráv prý ve stejném roce na tomto místě zmrzl provazník z Kyšperka (Letohradu), který se tudy vracel z výročního trhu. Tato tragédie dala pak kopci jméno. Sestoupíme do osady Bubnov*, která vznikla poměrně pozdě; nejstarší zmínka o ní pochází až z r. 1746, kdy tu stával tzv. Horský dvůr. Po jeho zrušení zde byla založena vesnička, nazvaná po hrabatech z Bubna a Litic. Podle pověsti sem noví osadníci přišli z trestu, případně proto, aby se vyhnuli vojenské službě. Za prvním domkem vpravo u silnice pod lipami se tyčí kamenný kříž na vysokém sloupu z r. 1731 s českým a latinským nápisem.

Pokračujeme v klesání až do Kunvaldu***, rozlehlé, několik kilometrů dlouhé vsi, položené po obou stranách hlubokého údolí Horského potoka. Dojdeme až k prodejně a restauraci (stravování), odkud je pěkný pohled na tzv. Bratrskou lípu na protější straně údolí u bývalého Divíškova statku. Není to strom ledajaký – vznikl srůstem dvou nebo tří lip, které tu prý vysadili v r. 1547 čeští bratři, když byli nuceni poprvé opustit pro víru svou vlast. Tři původní stromy či pruty měly symbolizovat víru, naději a lásku. V současnosti má lípa pouze dva kmeny, třetí zlomila v r. 1930 vichřice. Obvod srostlých kmenů je 840 cm, celková výška stromu dosahuje 32 m. (Z křižovatky dole v údolí k němu vede žlutá turistická značka, 0,5 km.)

Nad námi stojí kostel sv. Jiří, v jádru renesanční ze začátku 17. stol., přestavěný barokně v r. 1746. Přední část lodi s věží byla připojena až r. 1831. V poměrně prosté stavbě najdeme cennou uměleckou výzdobu – mj. výjimečnou velkou křížovou cestu od vídeňského malíře J. Greippela z r. 1783, od stejného autora a ze stejné doby je i obraz sv. Jiří. Sochařská výzdoba na hlavním oltáři z poslední čtvrtiny 18. stol. je dílem A. Cyriáka (Ciliáka) ze Žamberka, který zhotovil i některé další sochy v obci, např. sousoší sv. Anny a Kristovy rodiny a také kamenný kříž, které zdobí prostranství před kostelem. Kunvald byl pravděpodobně založen ve 2. polovině 13. stol. při poměrně důležité cestě do Kladska a Slezska. V písemných materiálech se poprvé připomíná v r. 1363. Později byl povýšen na městečko. V obci se dochovalo několik hezkých roubených chalup, dvě roubené stodoly (jedna z nich u čp. 147 v Dolním Kunvaldě z r. 1777), malebný Fischerův mlýn čp. 188 z r. 1698, Krejčův mlýn čp. 50 v Horním Kunvaldě snad již z poloviny 17. stol. a významná technická památka – Keprtův mlýn čp. 211 v Dolním Kunvaldě z doby kolem r. 1800.

V dolní části obce pod Krejsovým kopcem najdeme vilu čp. 371, kterou si dal v r. 1935 postavit významný český vědec, zakladatel čs. zootechniky akademik F. Bílek, pocházející ze starého selského rodu Bílků, žijícího v Kunvaldě již od počátku 17. stol. Mj. vybudoval hyppologické muzeum ve Slatiňanech, zregeneroval karakulskou ovci, kladrubského vraníka a zachránil koně Převalského. Zemřel v r. 1972 ve věku 87 let a je pohřben na kunvaldském hřbitově. Zahradu své vily osázel řadou exotických stromů a keřů, z nichž některé dosahují úctyhodné výšky. Dnes je zahrada bohužel zarostlá a neudržovaná a stejně jako vila chátrá. Na Krejsově kopci (493 m), tvarem poněkud připomínajícím Říp, stával podle pověsti klášter, zničený za husitských válek. Když chtěl kdysi majitel kopce vrchol přeorat, jeho koně se prý zastavili a odmítali se hnout z místa. Když sedlák zaklel, zvířata na místě zcepeněla a z nitra vrchu se ozýval zvuk zvonů. Oráč do roka a do dne zemřel a jeho potomci se už pak nikdy nepokusili na tomto místě orat. – Od kostela sestoupíme kolem pomníku padlým na křižovatku do údolí a pokračujeme po silnici k pomníku J. A. Komenského. Připomíná slavnou kapitolu z historie obce – založení jednoty bratrské v r. 1457. U jejího zrodu stála skupina žáků pražského kališnického arcibiskupa Jana Rokycany, nespokojená s výsledkem husitské revoluce. Ti navázali na učení jihočeského zemana Petra Chelčického, odmítajícího jakékoli násilí, hlásajícího rovnost všech lidí bez rozdílu stavu a hledajícího spásu v chudobě, pokoře a přípravě na posmrtný život. Rokycana přesvědčil krále Jiřího z Poděbrad, aby této náboženské společnosti umožnil najít vhodné místo, kde by mohli žít po způsobu prvních křesťanů. Tímto místem se stal Kunvald na Jiřího litickém panství. Vůdcem a zakladatelem jednoty byl zpočátku Rokycanův synovec Řehoř Krajčí.

Ke kunvaldské komunitě se brzy začali přidávat i lidé z okolních vesnic, a tak se z malé sekty stávala postupně nová církev. To vzbudilo nelibost krále Jiřího, který proti jednotě tvrdě zasáhl, bratra Řehoře a některé další členy kázal uvěznit a mučit. V r. 1467 se na synodu ve Lhotce u Rychnova nad Kněžnou jednota bratrská oficiálně oddělila od římské církve a zvolila si svého prvního biskupa. To vedlo nakonec k tomu, že komunita byla z Kunvaldu vyhnána a donucena přenést své sídlo jinam. Umlčet její učení se však nepodařilo – její vliv stále sílil, do jejích řad časem vstupovali i významní představitelé šlechty a vzdělanců. Mnohokrát byla vystavena tvrdé perzekuci, v r. 1547 dal král Ferdinand I. zavřít její sbory. Stejný osud postihl i sbor v Kunvaldě, odkud byli členové jednoty vypovězeni; vrátit se mohli až po Rudolfově majestátu v r. 1609. R. 1620 byla však jednota definitivně zakázána a nově obnovena až v r. 1873. Poblíž pomníku, který zhotovil v r. 1910 S. Fiedler podle návrhu J. Strachovského, stojí domek zvaný Na Sboru čp. 238, jehož jádro tvoří původní bratrský sbor z r. 1458. Po r. 1609 byl přestavěn na školu, později přešel do soukromého vlastnictví. V r. 1929 jej koupila českobratrská církev evangelická a přebudovala na památník jednoty bratrské. Po rekonstrukci v r. 1992 byl objekt opět zpřístupněn veřejnosti. Mezi exponáty najdeme i Bibli kralickou a pamětní knihu, vedenou již od r. 1910 (otevřeno květen–září 9–17 h, mimo letní měsíce po dohodě se správcem).

Od turistické orientace u pomníku půjdeme vlevo po modré značce. Ta nás vede dolů k silničce v údolí Horského potoka, do místní části Betlém, kde v době po založení jednoty žila převážná část bratří. Po silničce se dáme vpravo kolem krásné poloroubené chalupy, asi po 50 metrech vlevo po dřevěném mostě přes potok a za ním vstoupíme do půvabného údolíčka zvaného Modlivý důl*, kterým protéká potůček, místy se ztrácející pod naplaveninami. Právě tady se kunvaldští čeští bratři scházeli k tajným nočním pobožnostem a modlitbám v době pronásledování a útisku, hlavně po r. 1547 a možná i po r. 1620. Botanickou zvláštností je tu výskyt šípkové růže, která nemá trny, jakoby symbolizovala zásadu jednoty odmítat jakékoli násilí. Pěšina nás vede dnem údolíčka kolem lavičky a informační tabulky až k široké cestě přetínající dolinu, za ní pak zahýbáme mírně vlevo na cestičku do svahu. Zvolna stoupáme okrajem louky, pak lesem nad Modlivý důl a nakonec krajem pole k silničce u malebného seskupení čtyř chalup, obklopených ohrazenou pastvinou pro ovce. Pokračujeme vlevo kolem ohrady, na jejím konci necháme bez povšimnutí vpravo odbočující cestu k poslední usedlosti, jdeme ještě asi 80 metrů po silničce a teprve potom odbočíme doprava na polní cestu. (Kdybychom pokračovali dál silničkou, přišli bychom asi po 300 metrech k místu zv. Jordán. Bývala tu studánka obklopená lesy, v níž bratři křtili své nové členy. Dnes je tu jen vyschlá dolina v polích. V r. 1889 se sem vypravili T. G. Masaryk, J. Vrchlický a žamberecký lékař MUDr. E. Albert, aby potvrdili pravost místa. Současný vzhled Jordánu a přístupové cesty k němu pochází z úprav v r. 1992.)

Cesta nás vede jen velmi zvolna vzhůru otevřeným terénem mezi loukami k rozcestí při kraji pole, zahneme vpravo k dalšímu rozcestí a pak vlevo podél půvabného mělkého údolíčka protékaného potokem. Projdeme kolem ohrazené pastviny, vlevo mineme lesík a vyústíme na silničce, na kterou zahýbáme opět vlevo. Dovede nás k silnici u kravína, zahneme na ni vpravo a postupně se zahlubujícím údolím podél potoka přes osady Končiny a Zbudov dojdeme do výchozího místa výletu – do Klášterce nad Orlicí.

(Doporučujeme průvodce po Orlických horách ze Zelené  edice.)