Řádka knižních cestopisů Honzy Šťovíčka je už poměrně dlouhá a tak už bylo na čase zveřejnit recenzi jedné z knih spolupracovníka Světa outdooru, který je mezi kamarády znám jako „Šťovík“ nebo také „Sorrel“. Když nám navíc nabídl popis velikonoční outdoorové tortury, rozhodli jsme se připojit k recenzi i aktuální zážitky…
Cestopisné knihy obecně možná trochu ztratily na významu tím, že množství aktuálních informací na internetu je obrovské, a informační hodnota cestopisů se pomalu vytrácí. Zbývá tedy souznění s autorem, který vidí daleké kraje svýma očima a čtenář s potěšením nasává atmosféru krajiny a jejích obyvatel. A právě tohle vzácné cizokrajné koření voní z knih Honzy Štovíčka bohatě. Píše jazykem sice nevázaným, ale zato šťavnatým a pozitivním. Takový je ostatně i on sám.
Knížka Chomout Trojského koně popisuje radosti a strasti výpravy posádek tří osobních aut expedice Scorpio III do Turecka s cílem vidět co nejvíc, vylézt na Ararat a některé další turecké hory, to vše v duchu promyšlené improvizace. Promyšlená improvizace je zajímavý protimluv, který ke Šťovíkovi sedí stejně jako výše zmíněná šťavnatost a pozitivnost. Je to zkrátka živel, jemuž těžko odoláte. A jak žije, tak i píše knihy. Z uvedeného doufám dostatečně jasně vyplývá, že je škoda si žádný z jeho cestopisů nepřečíst.
Chomout Trojského koně vydalo nakladatelství Olympia v roce 2007 (Olympia ostatně vydala i dalších pět předchozích Šťovíčkových cestopisů a následně v roce 2008 ještě Spermie od zmije z cesty po Albánii). Kromě textu jsou tu i přílohy s barevnými fotkami a celkem se tak čtenáři nabízí 336 stran plných putování kolem Turecka od civilizovaných končin na západě až po neklidné východní hraniční hory oddělující Turecko od Arménie a Íránu.
Následující řádky nejsou ukázkou ze zmíněné knihy, jak občas v recenzích zveřejňujeme, nýbrž aktuálním, ale o to více outdoorovým příkladem slohu, stylu a způsobu vidění světa Honzy Šťovíčka a současně reflexí letošních předčasně letních Velikonoc. Příjemné počtení.
Outdoorová inkvizice
Škoda, že den má jen 24 hodin
Velikonoce mám rád, protože na horách, ve výšce 1200 metrů, leží vždycky ještě sníh, ale bývá už teplo a dlouho vidět. Teplo není vždy, ale jak už vím z Islandu, existuje pouze špatně oblečený člověk, takže počasí nerozhoduje. Kromě toho zrovna počasí je už týden spíš letní, než velikonoční a když jsme naměřili na sluníčku skoro 40°C, zdá se neuvěřitelné, že vůbec nějaký sníh ještě existuje. Jenže lyžování po 11 hodině je spíš na lyže vodní a mám reálnou obavu, že než na svých dobrmannech dojedu k vleku, zreznou mi hrany.
A tak se domlouvám s kamarády od vleku. Rozplývá se mi sice představa líného rána v dívčí náruči, ale v jedné cimře s dalšími dvaceti kamarády by ta romantika stejně stála za houby. Vstávám proto brzy, rychle snídám a hned jak se roztočí kola, zaklapávám vázání.
Zaklapávám vázání v době, kdy je 40°C ještě v nedohlednu. Svah není prudký, ale bezchybně modrá obloha, rolbou utažený doslova sněhobílý manšestr, nabroušené hrany a jeden bláznivě natěšený lyžař si nemohou stěžovat. Až na pár stejně praštěných potomků mých kamarádů (vesměs kojeneckého až dětského věku) mám sjezdovku pro sebe. Můžu si vybrat, kterou stranou pojedu, kde a kolikrát přetnu svoje vlastní stopy a ležet v oblouku můžu do alelujá, aniž bych se s někým srazil, jako tuhle v Alpách.
Každá jízda je originál, jak dubnové sluníčko leze po obloze nahoru a sníh mění své vlastnosti přímo dramaticky. Před půl desátou jedu naposledy. Deset jízd po ránu bohatě stačí a v některých úsecích začínám víc plavat, než lyžovat. Během své životní dráhy jsem se nikdy nedostal k vodnímu lyžování a tato zkušenost teď chybí. Zato mám ale nadprůměrné zkušenosti s čluny.
Dám si kafe, pořádný kafe, černé jako smrt, silné jako láska a hořké jako život. Letmo si vzpomenu na dívku, jejíž boky jsem po ránu vyměnil za míry podstatně carvingovější a nasedám na běžky. Sníh má přesně tu konzistenci, abych nemusel mazat. Začíná to do kopce, ale zanedlouho se cesta narovná a další kilometr vede lesem po vrstevnici. Sníh je ve stínu smrků ještě zmrzlý, takže to jede líp než na stadiónu, klasický dvoutakt zůstává někde daleko za mnou a já bruslím, bruslím, bruslím. Pak dolů o zlom vaz, rozhodně nehodlám spadnout, protože stokrát rozměklý a opět zmrzlý firn je dokonalé struhadlo a zase pěkně bruslením vzhůru a poslední kilometr vydýchám z mírného kopečka slalomem mezi psími exkrementy, které se s čtvercem odtávajícího sněhu množí ve stopě geometrickou řadou.
Povolení k plavbě po řece v národním parku už máme v kapse z předešlého dne, kdy hrázný na přehradě Labská potvrdil, že bude i nadále vypouštět přes deset kubíků vody za vteřinu, konkrétně spíš patnáct. Aby ne, když do Labe stéká metr a půl sněhu z celých Krkonoš…
Nafukujeme kanoe a malý raft, rozestavujeme auta na strategická místa. Vyplouváme před polednem. Myslel jsem si, že 15 kubíků proti 30, které se pouští při závodech, bude nuda, ale není tomu tak. Vlna střídá vlnu. Byli jsme včera na Jizeře, ale to byl opravdu lehký trénink. Labe valí přes kameny, nemilosrdně přichází peřej za peřejí. Vracáků poskrovnu a místa na odpočinek vesměs žádná… jen rychle vylít kanoe a dál, dál s proudem. Nakonec jsem vlastně docela rád, že jsem na raftu. Doplouváme nad pověstnou Labskou soutěsku. Voda se tu tísní v úzké skalní spáře s několika vysokými skoky, válci a karfióly. Soutěsku nepojedeme hned z několika důvodů: za prvé je to o dva stupně těžší voda neslučitelná s našimi kanoemi a hlavně se to nesmí…
Nakládáme lodě a sedm lidí do auta, objíždíme soutěsku a nastupujeme hned pod ní, hned jak to jde. Soudě podle vln a peřejí možná ještě moc brzy. Měníme si plavidla a i já se konečně ocitám v kanoi. Nabízí se zcela jiný pocit, než na stabilním, průtočném a nepříliš obratném raftu, i když je to chvílemi jako sedět ve vaně. Ve vaně plné ledové vody.
Po silnici na břehu jezdí auta s lyžemi na střeše. Kámen střídá balvan, krása nádheru, válec žumpu… Konečně dojíždíme do Vrchlabí. Nohy od pasu dolů trochu ztuhlé, úsměvy o to širší. Nikdo neplaval, ale udělali jsme se málem všichni. Balíme lodě a svážíme auta. Taky akumulujeme teplo, pod soutěskou jsme zajeli do stínu a řádně vymrzli. Teď se, vylézajícím zmijím podobni, vyhříváme na sluníčku. Obloha je stále čistá a jasná, rychle obědváme sluníčkem na kapotě rozpečené rohlíky. Hlavně rychle, protože den ještě nekončí, jsou teprve tři hodiny!
Vybalujeme lana, sedáky, karabiny, smyčky. Uzlujeme, provlékáme, cvakáme. Tady jsou lezecké cesty všech obtížností. Tahám si svojí „Oblíbenou“ na hlavní věž. Je to moje stará známá. Neznám ji sice nazpaměť, ale dost na to, abych se nebál. Vím, že se nemusím spokojit s malým chytem, že stačí sáhnout vedle a někde tam, sakra, přece někde tady musí být větší! Na skalách zůstáváme skoro do západu slunce. Ne, že by nás tak bavilo lezení, ale bojíme se těch zmijí na balvanité stráni pod námi.
Což mi připomíná, že dnes už nepotřebujeme mučírny. Vystačíme si sami se slovem OUTDOOR
© Svět outdooru 2009, Outdoorová inkvizice text i foto Jan Šťovíček, připravil Jiří Červinka
