Tři nádherné výstupy na švýcarské čtyřtisícovky

Rozložitý Dom (4 545 m n . m.)

Nejdříve musíte z Randy na chatu Domhütte (převýšení 1 400 m). Po romantické noci ve společné noclehárně s dalšíma 40 smradlavejma a chrápajícíma horolezcema jsme ráno vyrazili na aklimatizační túru na ledovec. Zkoušeli jsme si vlastně zítřejší nástup i s poměrně dost obtížným úsekem cesty přes skalní pilíř zvaný Festjoch, jenž připomíná rozsypanou hromadu kamení. Nějakým způsobem jsme se nahoru přeci jen dostali. Večer šel každý hned spát, jak kvůli únavě, tak brzkému vstávání.

Jako vrcholový den bylo hvězdami určeno pondělí a tak ve 2:30 ráno sedíme u stolů a předvádíme, že i v tak nekřesťanskou hodinu se dá snídat. Hup, šup, za chvilku už praská zmrzlý firn pod mačkama a my pomalu, ale jistě stoupeme pod Festjoch. Ten překonáváme pomocí fixu a ferátky. Začíná pařit sluníčko, takže při průchodu pod hrozivě vypadajícími seráky a procházením čerstvého laviniště nikdo ani nedutá. Pak už to jde nahoru hodně prudce, a stále výš a výš. Pomalu se nám ukazuje zbytek Alp. Trhliny už každý vnímá jako úplnou samozřejmnost a hodinky pomalu odčítají poslední metry. Půl hodinky po poledni jsme na vrcholu. Nádhera.

Výška 4 545 m n.m., což znamená, že z chaty to sem bylo rovných 1600 m výškových. Nalevo je v dálce neposkvrněná pana Jungfrau, kolem nás komplet Walliské Alpy a mezi Matterhornem a Dent Blanche vykukuje Mont Blanc. Ke kříži se po smrtelně vyhlížejícím hřebínku paradoxně slézá z kopce. Uděláme pár fotek a mažeme rychle dolů.

Zpátky na Festjochu jsme až ve 4 hodiny, nálada není dobrá. Většina už je značně unavena a čeká nás ještě pěkný kus cesty zpátky. Rozlámanou skálu slézáme ale společnými silami, je radost koukat, jak si všichni v krizové situaci pomáhají. Dole dáváme poslední sváču a mažeme přes trhliny dolů k chatě. Ledovec už tak teče, že končíme skoro v každé trhlině, co nám stojí v cestě. Unavení, zničení, ale šťastní nakonec přicházíme na chatu akorát na večeři. Další den už nás čeká jen nepříjemný sestup po skalnaté stezce a feratou dolů do Randy.

Diretisimou na Bishorn (4 153 m n. m.)

Po poledni se přesunujeme do Val de Zinal – údolí vedle Mattertalu. Cíl je Bishorn. Takřka žádní turisti, infrastruktura cestovního ruchu také odpovídá daleko méně navštěvované oblasti – prostě fantazie. Zinal je vesnice úplně na konci údolí. Objevujeme zde kemp, kde přespíme, ceny jsou lidové – 6,5 CHF za osobu/noc. Chladíme naši Plzeň, jíme Šmakouna a vepřenku a rozkoukáváme se tu.

Ráno mrholí. Čekáme do poledne, jestli nepřestane a když vidíme, že situace je pořád stejná, tak si balíme věci a vyrážíme za mírného letního deště na chatu Cabane de Tracuit. Dle směrových cedulí to je nahoru 5h, převýšení 1550 m (Zinal 1700 m, chata 3250 m). Na informacích v Zinalu jsme si zjistili, že na chatu nepotřebujeme spacáky ani karimatky, jsou tam totiž deky.

Cesta vede nejprve lesem, pak stromy ubývají a procházíme květnatou loukou. Počasí se zklidňuje a mraky před námi ustupují. Po dvou hodinách jsme ve výšce cca 2500 m u vodopádu, který byl vidět od stanu. Pokračujeme kolem chatky Combautanna, později po kamenné suti až do sedla Col de Tracuit. Ze sedla je to k chatě už jen 150 m po sněhu. Cena za noclech 30 CHF je seriózní. Spí tu s námi ještě pár skupin, jejichž cíl je stejný jako náš – Bishorn 4 153 m n. m.

Ráno vstáváme v 5: 30, na vrchol by to mělo být cca 3 hodiny a převýšení 900 m takže pohoda. Cesta je jasná – od chaty vede kousek dolů na ledovec a pak stoupá napříč Turtmanngletscherem doleva do falešného sedla pod kótu 3591 m a přímo nahoru do sedla mezi východním (vyšším) a západním (nižším) vrcholem. Ostatní skupiny volí cestu obklikou až úplně nalevo na hranu a odtud do sedla mezi vrcholy, kam přijdou zprava. My si chceme cestu zpestřit ostřejším stoupáním a volíme „diretisimu“ kdy nejdeme obloukem doleva ale rovně velkým srázem přímo do sedla mezi vrcholy. Je to klasická ledovcová túra. Konečně dorážíme po 2,5h do sedla a otevírá se úžasný pohled na severozápadní stěnu a severní hřeben Weisshornu – tohle opravdu bere dech!!! Čeká nás už jen výšvih na sněhovou čepici východního vrcholu Bishornu (4153 m) – dnes jsme na vrcholu první!

Sestup je fantasticky rychlý, na chatě jsme z vrcholu za necelou 1,5 hodiny. Na chatě se posilňujeme a za další 2,5 hodiny už stojíme před naším autem v Zinalu a odjíždíme dolů do Sierre k jezeru. Tady se osvěžujeme koupáním a nabíráme síly na cestu domů.

Nejvyšší ve Švýcarsku – Dufourspitze (4634 m n. m.)

Další naše akce tentokrát směřovala do Švýcarského Zermattu. Cílem nebyla nejznámější hora této oblasti Matterhorn, ale nejvyšší hora Švýcarska – masiv Monte Rosa s nejvyšším vrcholem Dufourspitze a výškou 4 634 m n. m. Výchozím místem je vlaková stanice Rotenboden (2815 m n. m.), do které jsme se dostali vláčkem z Zermattu.

Počasí není nejhorší, ale všechny vrcholky jsou v mracích. Dáváme si na chatě pár piv a rozhodujeme se zde přespat. Nocleh stojí 17 euro – po mírném přemlouvání obsluhy, že jsme členy horolezeckého oddílu, máme nárok na slevu. Zítra se celkem v časové pohodě dostaneme pod vrchol, druhý den vystoupíme na Nordend a Dufourspitze a sestoupíme zpět k chatě.

Vstáváme kolem 7. hodiny a bez velkého spěchu po snídani vyrážíme. Od chaty se jde po mírném hřebínku ke skaliskám. Zde podle postavených mužiků (možných cest přejití je celá řada) směrem k prudšímu širokému skalnatému svahu, který je před vámi. Celou dobu se jde po kamenitém terénu (bože, proč jsem si nevzal k duplexům i pohorky!). Obcházet kamenitý svah po ledovci nedoporučuji, rozhodně by to bylo zdržení a výstup možná ještě horší. Na vrcholu skaliska (Obere Plattje) malá pauza na svačinku a před námi je konečně ledovec. Cesta od chaty k tomuto místu mírným tempem trvá 2,5 hodiny. V mačkách to dobře šlape, po ledovci je doslova vychozená dálnice, sníh je spíše tvrdší a nohy se do něj neboří. Přetrvává dobré počasí, okolní vrcholky čtyřtisícovek jsou krásně vidět, jen Monte Rosa je stále v mracích. Na lano se vážeme jen na pár minut, postup to spíše zdržuje.

Postupujeme až do 17. hodiny, kdy se dostáváme těsně pod vrchol a hledáme místo k přenocování. Míjíme nádhernou ledovcovou trhlinu a dostáváme se na mírnou plošinu. Je to asi jediné a zcela určitě poslední míso, kde se dá spát na rovině. Bohužel tím, že nebyly vrcholy Monte Rosy vidět, se dostáváme příliš doleva a plán vyjít nejprve Nordend a poté Dufouspitze je narušen. Budeme se muset vydat obráceným směrem a z Nordend se opět vrátit přes Dufourspitze. Stavíme stany, vaříme polévku.

Protože spát se nedá, můžeme vyrazit brzy. Jdeme za tmy, postupně se rozednívá a můžeme udělat pár snímků. Spolu se sluncem však přichází i oblačnost. Rázem se podmínky mění, na vrcholu není nic vidět a z vrcholových snímků stejně jako na Grossglockneru není nic. Vyjít o hodinu dřív, to by byla nádhera! Lenost se v horách prostě nevyplácí. Sestup již je v pohodičce, brzy se dostáváme pod mraky a nějaký výhled přeci jen je. Balíme stany a jdeme zpátky k chatě.

Teď máme dvě možnosti – buď sestoupit až do Zermattu nebo zůstat na chatě. Před chatou sedí místní obsluha, dáváme se do řeči, popíjíme a je rozhodnuto. Nocleh máme zdarma (ovšem relativně, za své jsme pomohli dopít bečku …). Ráno mlha, sestupujeme na ledovec, kde je místy obtížnější nalézt další praporek značící jistou cestu.

Pokud vás zajímá detailnější popis výstupu na Dom, Bishorn nebo Dufourspitzezavítejte do našeho katalogu treků, který čítá více než 800 tipů.