Gruzie: treková mozaika Kavkazem

Gruzínský Kavkaz se za poslední dekádu stal turistickou legendou, kde při setkání s místními horaly doslova přetékají zážitky z místních stakanů plných domácí pálenky. Obyvatelé drsných a chudých horských regionů využili svoji šanci a horská turistika pomáhá vylidňujícímu se kavkazskému venkovu. Gruzie chytla příležitost za pačesy a rozvinula se v oblíbenou turistickou destinaci. Čechy zde mají rádi a i díky levným letenkám představují hory Gruzie náš častý cíl.

Pandemie nám nicméně zamíchala kartami. Zatímco my smutnili, že cestovat nemůžeme nebo jen s různými omezeními, na druhé straně nás již dlouho marně vyhlíželi. A právě proto nastal ten pravý čas vyrazit do světa. A tak se v červenci roku 2021 vracím na Kavkaz. Tentokrát nezvykle sám, nebudu se ale pouštět do žádné velké divočiny. Rozhoduji se využít situace s relativním minimem turistů a vracím se na místa, kam bych za normální situace již pravděpodobně v hlavní letní sezóně nevyrazil. A také do lokalit, kde nám téměř před deseti lety počasí úplně nepřálo. Výpravu otevírám v legendární Svanetii.

Přechod Svanetie

Horní Svanetie získala svůj věhlas díky kamenným opevněným vesnicím, které se krčí pod nejvyššími zaledněnými hřebeny Kavkazu. Napříč Svanetií prochází značený trek, nejdříve vyrážím na jeho méně frekventovanou západní polovinu. Po strmém výšlapu nad Mestii, městečko tvořící centrum oblasti, mě chytá silná letní bouře. Na Kavkaze je potřeba počítat i s dlouhodobějším deštěm. Mělká jezírka Koruldi sice na první pohled dech nevyrazí, nicméně zrcadlící se rozeklaný hřeben hor na jejich hladině je již z pohledu krajinářského vyšší liga. Louky se pyšní plnou rozkvetlostí v sytých barvách. 

Dopřeji si krátký trekový den a přecházím jen do nedalekého téměř třítisícového sedla Guli, odkud se otevírají krásné výhledy na místní královnu, dramatickou dvouvrcholovou Ušbu (4 710 m n. m.). Směrem na jih dominuje Svanetskému hřebenu čtyřtisícová Laila. Ušbou se nedá jen tak nasytit, proto směřuji přes vesnici Mazeri v dolině Bečo až k samotnému ledovci pod Ušbou. U soutoku řeky Dolra s ledovcovými vodami z Ušby stojí malý vojenský check point, za kterým je potřeba pro přenocování u ledovce povolení (vystavuje se v Mazeri). 

Jelikož jsem o tom nevěděl a nemám ho, nechávám stan postavený u kontrolního stanoviště a brzy ráno vyrážím nalehko dále směrem vzhůru. Cesta je hodně náročná i tak. Odměnou budiž pohled na fenomenální Ušbu z nového úhlu, ledovce, rozkvetlé kvítí a samota. 

Po návratu mě přivítá miska hutné polévky a pořádná sklenka pálenky z rukou místních pohraničníků. Pohostinnost gruzínských horalů je vyhlášená široko daleko, svéráz ze setkání doslova čiší. Místní rádi pijí, rozhodně nedoporučuji s nimi zkoušet držet zběsilé tempo konzumace. Vysoce procentní domácí pálenka čača je pověstná svými silnými následky. 

Pokračuji v treku směrem na západ. Vrcholný zážitek v gruzínském stylu právě přichází. Jako poslední dva obyvatelé malé odlehlé osady Kichkhuldashi žijí sedmdesátiletí manželé Maria a Valerij Vibliani. Jejich pohostinnost a otevřenost nezná mezí. Rozhoduji se u nich zůstat několik dnů a nafotit reportáž o mizejícím tradičním životě na horském statku. Starají se zde o téměř třicítku krav, od rána do večera se nezastaví. Dojení, výroba sýrů, kosení sena. Téměř všechny potraviny si vyrábějí vlastní, stůl se v duchu místních tradic vždy prohýbá pod náporem pohoštění. Ubytování u místních obyvatel vždy doporučuji, a to nejen v Gruzii. Osobně mám rád střídání nocí v přírodě ve stanu, ideálně hezky na vyhlídce, a nocí u místních ve vesnici. 

TIP: Přestože v Gruzii vyšly tištěné trekové mapy, dnes vám v terénu dobře poslouží offline stažené Mapy.cz. Minimálně v lese doporučuji často kontrolovat správný směr pomocí GPS.

Průvodce a turistické mapy Gruzie najdeš na www.knihynahory.cz

Z Mestie do Ušguli

Právě druhá (východní) polovina treku, vedoucí z Mestie do Ušguli, nabrala na veliké popularitě také díky možnosti projít celý trek nalehko s ubytováním ve vesnicích. Během léta 2021 se v horských vesnicích Svanetie ceny za ubytování v domácnostech pohybovaly v rozpětí od 30 do 70 lari za osobu včetně večeře a snídaně. Cenový standard představuje rozmezí od 40 do 60 lari, tedy cca 300 až 500 Kč. Začátek túry si zkrátím stopem až do sedla Ughviri (1 923 m n. m.). 

V pozdním odpoledni přicházím do vesničky Adishi v hlubokém údolí. Přes veškerou výstavbu ubytování pro turisty vesnice při západu slunce stále nabízí svanskou fotogeničnost. Přestože dle místních letos přijela pouhá desetina turistů, ráno se směrem k brodu ledovcové řeky táhne štrůdl pěších. Voda Adishchaly výhružně hučí. Než propukne frmol, kdy místní převážejí přes řeku za poplatek na koních, zvládnu peřeje ještě přebrodit po svých. 

Letní slunce i voda nabírají rychle na síle a během chvíle vidím dva nešťastné turisty strhnuté mohutným proudem. Zbytečně nebezpečný risk i promočený batoh. V následujícím sedle Čchunderi (2 720 m n. m.) se doporučuje vycházka po travnatém hřebenu, který nabízí úžasné výhledy na okolní ledovce a divoké štíty. Přespávám osamocen ve staré salaši, kde mně za bouřky dělá společnost jen zvědavá myška okusující zbytky starého chleba. 

Finále treku představuje příchod do skupiny vesnic Ušguli. Vysoké obranné kamenné věže vytvářejí dramatickou kulisu pod nejvyšší horou Gruzie, pětitisícovou Šcharou. Dodnes zde zůstává přes zimu dvacítka rodin. Po včerejším deštivém dni se ve společnosti toulavých psů dočkávám krásných ranních výhledů. Z Ušguli to přímo vybízí k několika výletům k ledovcům či na vyhlídku nad vesnicemi. Jsem již ale v Horní Svanetii o dost déle, než bylo v plánu, a opouštím tuto mystickou krajinu liduprázdnou dvoudenní túrou přes sedlo Latpari směrem do Dolní Svanetie. Svanetie se s odstupem deseti let změnila. Horské vesnice se vylidňují a s přibývajícími turisty ubylo svérázných divokých setkání s místními. Zdejší divoké hory i stezky mezi vesnicemi ale rozhodně neztratily na atraktivitě.

Neobjevená Rača

Horský region Rača, vklíněný mezi populární Svanetii a Ruskem okupovanou Jižní Osetii, navštěvují více místní než zahraniční turisti. Přestože se zde nakonec nevydávám na žádný trek, svéráz neturistické oblasti zde konečně nacházím a zažívám dosyta. Bláznivý stop, vinný večírek, přípitky s místními horaly v „alpské“ dolině u osady Gona či prvotřídní urbex v areálu sovětského sanatoria v Shovi. 

Výlet pod Kazbek a údolí Truso

Přesouvám se přes hlavní město Tbilisi do možná nejnavštěvovanější horské lokality Gruzie. K ikonickému a velmi populárnímu kostelíku Nejsvatější trojice, který dominuje výhledům z kaváren ve městě Stepantsminda (Kazbegi), již dnes vede výletní silnice. Panorama s mystickou sopkou Kazbek (5 054 m n. m.) i okolní horskou scenerii si nakonec užívám nejvíce v ranním klidu hlavně díky přespání na okolních loukách. I na následný výšlap na poslední tábořiště před morénami a ledovcem se vyplatí vynést si stan, protože čisté dech beroucí výhledy na zaledněnou pětitisícovou sopku se z odpoledních mraků předchozího dne otvírají až za následujícího rozbřesku.

Určitě zde počítejte s dalšími turisty, ale dramatická sopečná krajina překvapuje a vykouzlila scenerie, které stojí za návštěvu. Přestože to vypadá, že se nedaleké údolí Truso stalo jednodenním turistickým hitem, v sopečném prachu kousek od opuštěného kempu mě ráno překvapují dokonce medvědí stopy. Procházím několik chladných minerálních pramenů s travertinovými usazeninami. Náročný trek z údolí Truso vedoucí k odlehlým jezerům si zde nakonec nechávám zase na příště. Rád se brzy vrátím.

Článek vyšel v časopise Svět outdooru, nejčtenějším magazínu pro milovníky hor a outdooru. S výhodným předplatným Ti žádný zajímavý článek neuteče!