V létě to bude už 42 let od tragédie, která donutila k zamyšlení horolezecký svět nad některými aspekty působení v horách. Psal se rok 1974 a sovětská ženská expedice se vydala na Pik Lenina (7134 m). Domů se však nevrátila ani jediná z osmi členek týmu.
Má, ani předešlá generace už asi nedokáže pochopit, jak moc tahle tragédie postihla horolezecký svět. Teď nemám na mysli pouze samotná úmrtí, která jsou samy o sobě dost smutným výsledkem, ale především psychologický dopad na ženské horolezectví jako takové. Snažení, které mělo dokázat „mužskou nepotřebnost“, získalo přesně opačný výsledek, ale k tomu až o trochu později.
Nadějný průběh se špatným koncem
V plánu bylo vést výstup od „Lipkin Rocks“, tedy východním hřebenem, přes vrchol a následný sestup západním hřebenem. Elegantní styl výstupu dalo by se říct. První polovina plánu dopadla „relativně“ na výbornou, když osm členek týmu 5. srpna téměř dosáhlo vrcholu. Slovíčkem „relativně“ narážím na zhoršující se počasí, které 100 metrů pod vrcholem vyústilo ve sněhovou bouři a vítr o síle hurikánu.
Výprava ve zhoršujícím se počasí postavila stany a doufala, že v nich přečkají to nejhorší. Stany po chvíli rozcupoval silný vítr a ženy byly nuceny začít sestupovat okamžitě, jelikož neměly lopaty pro vykopání sněhové jeskyně. 22 hodin po rozpoutání bouře všechny zahynuly v důsledku vystavení extrémnímu počasí a vyčerpání. Poslední z členek týmu se podařilo spojit ještě se základním táborem. V podmínkách, které panovaly, se však nepodařilo žádnému záchrannému týmu vystoupit do výšky, kde se ženy pohybovaly. Nejblíže byli Japonci, a to ve výšce 6500 metrů, ale výš už to nešlo ani o metr.
Cílem mělo být dosažení vrcholu a ne dosažení vrcholu bez mužů
Z mého pohledu bylo největší chybou soustředění se na „kriterium ženskosti“. Pohlaví by na takové akci nikdy nemělo být kritériem pro výběr členů týmu. Jinak řečeno skládání výpravy není videohra, kde se chováte podle předem daných, nesmyslných idejí. Musíte umět reagovat na situaci, být objektivní a dostatečně sebekritičtí.
| Pokud vás okénka do historie baví, mrkněte se na článek o Albertu Mummerym, jednom z největších horolezců 19. století. |
Nutno dodat, že jen některé z členek expedice byly s vedoucí výpravy Elvirou Šatajevovou na Pik Korženěvské (7105 m). Všechny tedy nebyly prověřeny vysokohorským prostředím. Také expedice na Korženěvskou byla v „čistě ženském duchu“.
Další otazníky jsou: neschopnost rychle reagovat na situaci, počasí, špatná výbava i v rámci sovětských poměrů té doby, absence některých důležitých kousků ve výbavě, celkové podcenění výstupu, přecenění sil, zatlačení sebe samotných do krizové situace díky tlaku pramenícího z čistě ženské expedice… Je tady zkrátka spousta „Proč“ a „Co kdyby“.
Zajímavý rozhovor s ukrajinským geologem Pavlem Rezvoyem, který se tou dobou pohyboval v oblasti, dokresluje celou událost a následnou atmosféru. Rozhovor je převzat a volně přeložen z explorersweb.com:
Pavle, kde jsi byl v době neštěstí?
V prvé řadě nejsem horolezec, ale geolog, takže se nemůžu vyjadřovat k metodickým aspektům tragédie. V srpnu roku 1974 jsem působil v pohoří Pamír, v jeho západní části. Celou událost mi zprostředkovaně popsal telefonicky kolega z Oše.
Jaká byla reakce na událost? Na ženy musel být vyvíjen obrovský tlak, jelikož odevšad slýchaly, že svého cíle nejsou schopny…
Samozřejmě, zasáhlo to celou zemi, nejen její horolezeckou část. Pokud můžu mluvit za kolegy a kolegyně geology, byli jsme přesvědčeni, že tak nezkušený tým, který se pokoušel o Lenina, neměl být na horu nikdy puštěn. Byli jsme silně proti tomuto „experimentu“. Nešlo tam o horu jako takovou, cílem bylo demonstrovat, že jsou ženy rovny mužům.
Co podle tebe bylo špatně?
Samozřejmě můžeme mluvit o počasí, ale to je v horách velmi proměnlivé. Navíc si nevzpomínám, že by předpovědi hlásily bouři v takové míře, v jaké je to tam zasáhlo. Nevím přesně, co mohlo způsobit takovou tragédii, ale mám názor, že za to mohly především psychologické aspekty.
Co podle tebe mohla být prevence před takovou tragédií?
Bojím se, že na takové počasí a s tím spojené podmínky se ani připravit nedá.
V horolezeckém prostředí se nese, a ztotožňuje se s tím také Elvira Nossanová (držitelka ocenění Sněžný leopard), že událost a celé to „ženské snažení“ o Lenina, brzdilo ženské ruské horolezectví dalších 15 let kvůli následným předsudkům a opatrnosti…
Ano, myslím si, že je to možné.
Měla událost nějaký dopad také na tebe a tvou profesi?
Od prvního dne, kdy jsem se stal šéfem geologických výzkumů pro oblast Pamíru, jsem v týmu po následujících osm let neměl jedinou ženu, pokud se pracovalo ve vyšších nadmořských výškách, což samozřejmě obnášelo také práce na Pik Leninovi.
Pokud jsi měl v týmu ženu, znamenalo to více problémů, protože jsi najednou byl více sledován a nesl větší zodpovědnost.
Máš ještě nějaké závěrečné myšlenky, o které by ses chtěl podělit?
Pik Lenina je považován za jednu z nejstabilnějších hor, co se počasí týče. Rovněž její technická náročnost není vysoká. Ale tato pověst z ní dělá také místo, kde dochází ke spoustě zbytečným a těžko vysvětlitelným úmrtím. Tyto smutné příběhy jsou často důsledkem lidské hlouposti a špatné připravenosti.
Například v šedesátých letech byla na Pik Lenina vysazena špatně vybavená a ve vysokých nadmořských výškách nezkušená skupina armádních parašutistů. Ve vteřině se ocitli v nepřístupném terénu a všichni do jednoho umrzli. Někteří z nich tam leží dodnes. To je podle mě ukázkový případ podcenění podmínek. Stalo by se tohle na nějaké sedmitisícovce v Pákistánu? Pochybuji.
Hory nemají s amatéry slitování a na to je potřeba vždy myslet, což ženy z roku 1974 neudělaly. Tým byl nevyvážený. Profesionálky doplňovali „zelenáči“ bez zkušeností, což nakonec všechny stálo život.
S využitím mounteverest.net, explorersweb.com, mountain.ru
