Švýcarsko je země zaslíbená všem milovníkům přírody. Speciálně horalé mají v tomto koutku Evropy téměř neomezené možnosti, když hned 7 z desítky nejvyšších evropských hor leží alespoň svou částí v zemi známého helvétského kříže.
Hned několik z nich patří mezi nejkrásnější místa starého kontinentu, další jsou naopak obávaným strašákem horolezců. Jaká je historie výstupů na sedmičku těch nejvyšších?
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
Dofourspitze – generál Švýcarska
Nejvyšší ze švýcarských hor a druhá nejvyšší hora Evropy se svými 4634 metry vzbuzuje dojem. Nejvyšší vrchol masivu Monte Rosa ve Walliských Alpách je pojmenována podle generála Dufoura, prvním tvůrci topografického atlasu Švýcarska. Již během jeho života se udál také první výstup, který roku 1855 podnikla početná výprava pod anglickou vlajkou Charlese Hudsona. Mnohem větším oříškem ovšem byla východní stěna, která tvoří při výšce 2400 metrů nejvyšší alpský sráz snadno srovnatelný s těmi himalájskými. Východní stěna byla pokořena znovu anglickou skupinou, která roku 1872 se jmény bratrů Pendleburyů, Taylora a místních vůdců dorazili až na vrchol.
Dom – maximum vnitrozemí
Pokud by se Švýcaři nechtěli dělit, byl by Dom jejich nejvyšší horou, protože jako jedna z mála velikánů netvoří přírodní hranici s okolními státy. Symbolickou výšku 4545 metrů proslavila skupina 4 horolezců roku 1858. Přesně 11. září, tedy v den, který se o necelých sto padesát let stal také symbolickým. Jejich trasa vedla po severozápadním hřebenu Festigrat.
Lyskamm – lidožrout z povolání
Dvojitý vrchol ledovcové hory na hranici s Itálií se tyčí do výšky 4527 metrů. Mezi dvěma vrcholy se táhne téměř dvoukilometrový hřeben, severovýchodní stěna pak tvoří s visutými ledovci 1100 metrů vysokou stěnu. Kvůli rychlým a nebezpečným zvratům počasí má mezi horolezci přízvisko „lidožrout“ a sázka na zdolání není jistotou. Expedice z roku 1861 čítající 14 členů zdolala východní vrchol cestou, která se dnes považuje za klasickou.
Weisshorn – nejkrásnější v Alpách
Hora ve tvaru pravidelné trojboké pyramidy sahá až do 4505 metrů nad mořem a v kontrastu s modrou oblohou se právem řadí mezi nejkrásnější hory v Alpách, ne-li tu vůbec nejkrásnější. Díky dobré kvalitě sněhu na hřebenech jej mají v oblibě všichni alpinisté na klasických výstupových cestách. Jednu z nich, konkrétně tu východní, zvolili i vůdci s Tyndallem, kteří dnes normální cestu roku 1861 vystoupili vůbec poprvé.
Matterhorn – nezdolatelné lákadlo
Obdobný tvar s Weisshornem sdílí i jedna z nejpopulárnějších hor na evropské půdě, která je srovnatelná i výškou 4478 metrů. Matterhorn, symbolizující často nejen jednu ze švýcarských čokolád, ale i samotné Švýcarsko, však trápí nekončící sesuv hornin, který způsobuje svým nebezpečím stále častěji dočasné zákazy lezení.
Díky svému strmému vrcholu byl výstup považován dlouho za nemožný a po několika nezdarech se úspěchu dostalo až spolčení několika výprav v roce 1865, jejímiž členy byli mimo jiné Whymper, Hudson či místí vůdci. Zvolili si k tomu severní stěnu, zatímco normálky dnes vedou po hřebenech. Průkopníky výstupů však zastihlo neštěstí, když se kromě tří členů většina výpravy zřítila do severní stěny a zahynula.
Grand Combin – překvapení seraků
Další z hor ve Walliských Alpách sahá k 4314 metrům, a ač vypadá pro horolezce vlídně, skrývá v podobě seraků obrovské nebezpečí pro horolezce. První úspěšný výstup se udál v roce 1857 pod taktovkou bratří Felleyů a Brucheze.
Jungfrau – přírodní dědictví
Bronzový z vrcholů Bernských Alp, jehož masiv tvoří také Eiger a Mönch, byl svým úžasným přírodním vzezřením zapsán na počátku 21. století do seznamu světového dědictví UNESCO. Zajímavostí je také ozubnicová železnice, která končí ve vůbec nejvýše položeném nádraží Evropy ve výšce 3454 metrů. Premiéru na hoře měli místní bratři Meyerové již v roce 1811, podle nichž se panna v místní hantýrce přejmenovala na „Madame Meyer“.