ROZHOVOR: Tomáš Zejda: ve stáří si chci říct, že to byla jízda. Doslova!

Máš za sebou stovky světových závodů, za tím vším musí být tisíce hodin dřiny. Jaké tedy byly tvé začátky v MTB?

Dřina byla jeden faktor, ale ten druhý, možná i důležitější, že mě ten čas strávený v sedle na dvou kolech neuvěřitelně bavil. To je dle mého základem úspěchu. Ačkoliv jsem v útlém mládí zkusil desítky sportů, žádný mě skutečně nechytl. Až ve třinácti letech nastal onen zásadní zlom, kdy jsem jako dárek dostal skákací kolo a zanedlouho jsem už víkendy trávil na závodech.

Zvláštností potom je, že Freestyle mountain biking (FMTB), kterým to u mě všechno začalo, byl tehdy ještě v plenkách. Znalosti jsme čerpali z VHS kazet, z videí natočených za Velkou louží a od o jednu dekádu starší generace, která k nám do Česka tento sport dostala právě z USA. Vlastně jsme měli obrovské štěstí, že se nás v tomto směru ujali. Byla to doba, o níž se skutečně ještě dá říct, že to byl „punk“. Jsem rád, že jsem tyto začátky zažil. 

Kromě disciplín slopestyle a freestyle jsi v posledních letech přičichl k extrémním sjezdům, například pětitisícového Kilimandžára (5 895 m n. m.), co tě na tom lákalo?

Ano, to vzniklo spíše souhrou několika událostí, než že by mě vyloženě lákalo sjet si Kilimandžáro. Rok 2015/2016 byl pro mě jakýmsi vrcholem mé závodní kariéry. Dostával jsem pozvánky na ty nejvíc elitní závody, ve kterých jsem se umisťoval na předních příčkách. To však přineslo stereotyp. Počtvrté jsem letěl na stejný závod na Nový Zéland, na to stejné místo, kde se účastnili ti stejní lidé, a trať mi přišla také obdobná. Tam jsem nakonec měl jednu z nejhorších jízd a vnímal jsem, že chci odejít ve správný moment, kdy mě zatím neporážejí šestnáctiletí kluci.

Zanedlouho po onom nepovedeném závodu přišel vážný úraz nohy, který mě vyřadil na více než čtvrt roku, což pro mě znamenalo stopku, kterou jsem potřeboval. Úraz mě nasměroval jinam a tehdy přišel nápad s Kilimandžárem. Věděl jsem, že pár lidí to přede mnou už absolvovalo, což nám s parťákem Ondřejem Novákem pomohlo, protože jsme s ničím obdobným neměli zkušenosti. Bavil mě celý ten proces, bylo to zase něco úplně nového a vzrušujícího. Nebylo to o nějakém krátkém výkonu a fanoušcích jako na závodech, ale o posouvání limitů. Chci zkrátka trumfnout sám sebe a zjistit, kde je ona pomyslná hranice.

Kilimandžárem to neskončilo a na kontě máš jako první na světě, opět s Ondřejem Novákem, sjezd nepálského Mera Peak (6 476 m n. m.). Kde vznikla myšlenka absolvovat tuto expedici?

V podstatě okamžitě, když jsme zvládli Kilimandžáro, jsme věděli, že to nebyla poslední obdobná akce. Asi s odstupem roku jsem se pak potkal s Honzou Trávníčkem, popsal jsem mu náš úspěšný výstup i sjezd Kilimandžára a prohlásil jsem, že chci zase někam vyrazit. Načež mi Honza položil super otázku: „A kam?“ A já bez váhání odpověděl: „To je jedno, ale hlavně vejš!“ Tím, že se Tráva specializuje hlavně na hory v Nepálu, doporučil nám právě Mera Peak. Nakonec se vymyslelo, že aby se rozdělily náklady, udělá se pod jeho taktovkou veřejná výprava právě na tento vrchol, kdy účastníci budou vědět, že s nimi pojedou nějací dva blázni, co ho budou chtít sjíždět na kole. No a tam se to opět všechno odstartovalo.

Tomáš Zejda

33letý nadšenec do adrenalinu s potřebou posouvat hranice. Biker, cestovatel, kuchař, otec, manžel a hlavně milovník hor a zmrzliny. Sám o sobě tvrdí, že je až zbytečně moc soutěživý, ale díky tomu mu pod rukama vznikla například kuchařka „Cestovní KUKBUK“, přihlásil se do Masterchefa, zúčastnil se nejextrémnějšího závodu Red Bull Rampage nebo světové série Crankworx World Tour.

Jak vůbec probíhá příprava na něco, co ještě nikdo nepodnikl?

Ne, že bych přípravu vyloženě podceňoval, ale ono se na to ve spoustě ohledech ani připravit nedá, to se musí prostě jen zkusit. Fyzičku mám jako celoživotní sportovec dobrou. Mentální příprava žádná neproběhla, ale už se znám v různých situacích a na Kilimandžáru jsem si zároveň odzkoušel, že mám opravdu vysokou psychickou odolnost. Co nezvládám fyzicky, to tam dotlačím hlavou. A logistika? To bylo šílené. Už jen přepravit naše kola a lyže kameramanů bylo náročné. Zároveň jsme vůbec netušili, zda je celkově ten nápad proveditelný. Já jsem popravdě viděl jen dvě fotky na Googlu, jak to vypadá na vrcholu, a radši jsem to zavřel, abych se tím nenechal zlomit už dopředu. Nechci se stresovat scénáři, které třeba nemusí vůbec nastat.

Nicméně tento přístup občas přináší náročné situace. První den na treku do základního tábora jsme zjistili, že na kolech nemáme šanci jet kvůli terénu, většinu času jsme je tedy táhli na zádech. Večer v hospodě pak jeden spoluúčastník výpravy kouká do telefonu a říká: „To je hustý, ono je to ještě sto kilometrů.“ My s Ondrou zpozorníme: „Jakých sto kilometrů? Jako že půjdeme sto kilometrů s kolama na zádech?“ Už po prvním dnu jsme z toho byli naprosto vyčerpaní a nedokázali jsme si představit to jít tímhle stylem tak dlouho. Měli jsme z toho obrovské modřiny na zádech, člověka ta zátěž neustále převažuje a hrozně těžko se vyhýbá s lidmi na těch úzkých stezkách. Bohužel jsme neměli na výběr. Šli jsme jako ti naložení mezci, kteří nás míjeli, a sunuli jsme nohu za nohou, tupě zírající do země a v hlavě úplné prázdno. Nakonec jsme to ale dali!

Říká se, že stanout na vrcholu je jen jedna část úspěchu, člověk se totiž musí ještě bezpečně dostat dolů, u vás to pak platilo dvojnásob. Jak vnímáš bezpečnost tohoto vašeho počinu?

Ono to není bezpečné ani pro běžného turistu, který si to chce vyjít, natož pro nás, kteří to chceme sjíždět na kolech. Samotný výstup šel dobře, ale poslední pasáž byl úzký půlmetrový chodníček, kdy na jedné straně byl měkký navátý sníh s trhlinami a na druhé straně několik stovek dlouhý prudký sráz. Zbytek týmu nám říkal, ať tuto část vynecháme a sjíždíme z takové planinky, která ale není skutečným vrcholem. Na to jsem oponoval: „Dostali jsme se až sem. Řeklo se, že sjíždíme ze shora, tak sjíždíme ze shora.“ Zcela objektivně to bezpečné nebylo, ale vrhli jsme se do toho a tuhle část jsme se zatnutými půlkami projeli.

Následovalo pořizování fakt krásných záběrů, sjíždění v poměrně dobrém terénu, kdy nás podržely pneumatiky s hroty, a celé to bylo plné euforie. Najednou se mi zadní kolo propadlo do trhliny a já jen instinktivně seskočil a snažil jsem se rozložit váhu. Navázaní jsme nebyli, to nebylo proveditelné. V tu chvíli mi došlo, že ještě nemáme vyhráno. Dokud nesedíme v letadle, je potřeba udržet si pokoru a nemachrovat. Tyhle myšlenky navíc byly umocněny tím, že na mě doma čekala manželka v pokročilém stádiu těhotenství a syn, za kterými jsem se musel vrátit.

Stalo se vám během vaší expedice na Mera Peak něco, co vás překvapilo, či dokonce zaskočilo?

Zcela upřímně jsem nepočítal vůbec s ničím. Neměl jsem žádná očekávání ani představy, protože jsem si nic dopředu nestudoval. Jel jsem tam jen s otevřenou myslí a mám to tak i v životě. Nemaluji si katastrofické scénáře, které třeba nikdy nenastanou. A jak jsem říkal výše – na něco tak specifického se nelze připravit, člověk to nemůže s ničím srovnat, a tudíž nemůže mít ani očekávání. Respektive může, může očekávat naprosto cokoliv.

Zmínil jsi svou ženu a děti. Jak zvládáš vybalancovat své adrenalinové aktivity a čas strávený s rodinou?

Je potřeba si uvědomit, že ten čas neuvěřitelně letí, a právě na dětech je to vidět snad úplně nejvíce. V hlavě jsem si to nastavil tak, že je pro mě rodina teď priorita číslo jedna. Hodně nám pomáhá, že společný čas trávíme aktivní formou. V tom nám neuvěřitelně pomáhá vybavení od značky Thule. Ať už kočárek do terénu nebo vozík za kolo pro toho menšího, nebo naopak střešní stan pro toho tříletého. Asi týden zpět jsme s tím starším kempovali před barákem právě ve střešním stanu. I z něčeho takového lze pro dítě udělat silný zážitek. Poslouchali jsme zvuky přírody a já mu popisoval, že tam venku, to je divočina. Jeho fantazie se rozjela, jen koukal ven okýnkem a zkoumal vše, co se šustlo. U Thule si pak hlavně chválím to, že na těch produktech je vidět, že je někdo opravdu testoval v terénu, a to i s dětmi, protože skutečně mají vše vyladěné do nejmenšího detailu.

Po tom všem, co mi tady vyprávíš, mě napadá jedna důležitá otázka – PROČ?! Co je ta hlavní motivace?

Protože prostě můžu. Chci zkusit všechno. Chci ten život prožít. A až jednou budu starý, chci si říct, že to byla jízda. Doslova! Zároveň když se do něčeho takového vrhnu a ono to nevyjde, je to pořád skvělá zkušenost, někam mě to posune. V základu to nakonec není jen o tom úspěchu.

Hydratační batoh Thule AllTrail 

Jediný batoh, který s vámi udrží tempo na túrách, postará se o váš pitný režim na kole a doplní outfit při poznávání města. Batohy Thule AllTrail vybavené patentovaným systémem ReTrakt™ s magnetickou hydratační hadičkou v sobě kombinují vlastnosti turistických + hydratačních batohů a čistý sofistikovaný design pro maximální všestrannost. Vybírat můžete ze tří objemů a barev. Cena od 2 799 Kč
Více na www.thule.com