Tipy na tři „jednoduché“ lezecké výstupy ve východní části Vysokých Tater

Je pravda, že nad tím, co někteří dokážou v Tatrách přelézt, opravdu zůstává rozum stát, ale dnes ve mně tato skutečnost vyvolává místo údivu obdiv. Ale ne všechny cesty jsou v „nejmenších velehorách na světě“ mimo realitu a schopnosti třeba i začínajících lezců.

Důležité je uvědomit si, že nároky na morál a metodické znalosti jsou vysoké. Zároveň objektivní nebezpečí, a to především kvůli nekompaktní skále, několikanásobně rostou v porovnání se skalkami sportovního charakteru.

Mnoho lezců vám řekne, že jim Tatry za takovou námahu nestojí

Jako důvody udávají, že se pod stěnu musí několik hodin štráchat s třicetikilovým batohem, lezení je dobré až od poloviny stěny, do té doby je to zahradničina a lámavý hnůj, často se nedá slanit, sestupy jsou úmorné a někdy nebezpečnější než samotný výstup, na štandu je zima, z ničeho nic se může pokazit počasí, ale víte, čím je to vše vykoupeno? Zážitky.

Stěží dokážete vzpomenout na všechny cesty, které jste lezli na sportovkách, ale co si vylezete v Tatrách, to se vám dostane pod kůži a budete si to pamatovat. Lezení v Tatrách prostě obnáší jistý druh nezaměnitelného dobrodružství. Přidanou hodnotou je pro mě navíc krása horského prostředí, které je na konci dne skvělé pozorovat s hrnkem čaje přímo ze spacáku a diskutováním nad cestami.

„Čísílka“ jdou oproti sportovkám výrazně dolů

Především absence pevného jištění, zmiňované proměnlivé počasí a množství tahaného materiálu sráží výkonnost oproti sportovkám. Proto je dobré si pro začátek vyzkoušet lehčí cesty a být s někým, kdo už má s lezením v Tatrách zkušenosti, především se zakládáním jištění a vytvářením štandů. Samozřejmostí jsou i další metodické znalosti jako je například sestrojení kladky pro vytažení zraněného spolulezce ke štandu, práce se skobami apod. V létě a především v lehkých cestách z hlediska škály obtížnosti byste si měli vystačit s friendy, smyčkami a vklíněnci.

Jak ve východní, tak v západní části Vysokých Tater najdeme velké množství cest všech obtížností. Od obrovských ploten, před kterými jen kroutíte hlavou kudy, že ta cesta vede, přes krásné logické linie všech obtížností až po cesty, které jsou z velké části o chození a jen v některých pasážích je potřeba použít čistě lezecké dovednosti.

Příklady níže zdaleka nejsou vše, co můžete v Tatrách lézt v lehčích obtížnostech. Tak se mohou hodit k nácviku metodiky, rozlezení či prostě jen k jednoduchému lezení v Tatrách a užívání si jejich krásy.

„Nie radšej knihu“

Následující popis cest je dost stručný a určitě ho nemůžete chápat jako dostačující materiál pro výjezd do Tater. V dnešní době není nic lehčího, než sednout za počítač a dohledat si další potřebné informace o cestě včetně fotek a někdy i videí. Pokud vám ale můžu poradit, tak si kupte průvodce od M. Bobovčáka/M. Jaciny (knihy jsou dvě, a to pro východní a západní část Vysokých Tater).

Proč? Sice to stojí nějakou tu stovku navíc, ale Tatry nejsou o jednom výletu a kromě užitečných informací má listování v průvodci nezaměnitelnou atmošku ať jste ve stěně, ve spacáku pod stěnou, nebo si jen chcete doma zkrátit dlouhou chvíli na oné místnosti. co třeba vzít do ruk průvodce východní části Vysokých Tater?

Baranie rohy (2526 m) – JZ stěna (IV, Šádkova cesta)

Baranie rohy jsou označovány jako turisticky nejlépe dostupný vrchol bez značení. Pro lezce naprosto nepodstatná záležitost, protože když se přivážete na jeden konec špagátu, tak oči začnou místo značek hledat chyty a stupy.

Přístup pod jihozápadní stěnu je poměrně snadný. Dojít musíte nejdříve na Téryho chatu a potom z pravé strany obejít Spišská plesa směrem na Baranie sedlo. V místech, kde se potkává suť s trávou, začnete po nenápadné cestičce traverzovat doleva pod stěnu. Trefit nástup v této cestě není až tak náročné. V levé části stěny je jasně viditelný žlab, do kterého se dostanete přes poměrně snadný „dvojkový“ terén.

Šádkova cesta je nazývána také jako „Šádkovy plotny“. To napovídá, že vám tahle cesta nabídne krásné stěnové lezení přes několik ploten. Kromě logické a celkem zřetelné linie vám k orientaci bude sloužit také množství starých skob, které svědčí o oblíbenosti téhle 250 metrů vysoké cesty. I když se starým skobám nedá věřit, tak potěší.

Závěrečné délky v obrovské plotně jsou opravdovým potěšením pro většinu lezců. Po překonání tohoto úseku se dostanete na závěrečný velmi exponovaný a ostrý vrcholový hřebínek, který vás po cca 200 metrech dovede na vrcholové suťovisko a následně vrchol. Sestup k Téryho chatě je přes Baranie sedlo.

Lomnický štít (2634 m) – JV stěna (III, cesta Komarnických)

Na druhý nejvyšší vrchol Vysokých Tater, majestátný Lomnický štít, můžete vylézt, co do technické obtížnosti, velmi lehkou cestou Komarnických. Tak, jako pro všechny lezecké výstupy v Tatrách, i tady se vyplatí vyhrabat ze spacáku dříve a do stěny naběhnout s dostatečnou časovou rezervou.

Ten náběh, vzhledem k cestě Komarnických z roku 1910, se vám nejlépe bude dělat od Skalnatého plesa (1950 m), ke kterému se můžete buď dovézt lanovkou, anebo dojít pěkně po svých z Tatranské Lomnice. V případě pěší varianty doporučuji vyrazit den předem a přespat někde poblíž plesa, protože převýšení pod stěnu je kolem tisícovky.

Do nejlehčí cesty na „Lomničák“ se dostanete Skalnatou dolinou (Lievikovým kotlem), v jejímž závěru budete mít po levé ruce 700 metrů vysokou jihovýchodní stěnu „Lomničáku“. V tomto směru vede od plesa viditelná cestička podél potoka. Druhou možností je směřovat po zřejmé klikatící se cestě do Lomnického sedla. U druhé serpentiny začnete traverzovat pod stěnu.

V průvodci se píše: „Z Lievikového kotle po širokých travnatých pásech zleva doprava nad spodní práh hlavní rokliny. Přes něj šikmo doprava…“, Jenže z tohoto je snad každý málo moudrý, a proto níže přidávám fotku od plesa s pohledem na JV stěnu se zaznačeným nástupem i orientační linií výstupu.

Co se samotné cesty týče, tak na této obtížnostní úrovni nečekejte žádný super lezecký požitek. Je to tatranská klasika, takže vede tou nejlogičtější linií. Výhledy jsou při lezení samozřejmě úžasné, zvlášť pohled na jižní stěnu Kežmarského štítu, kde se mimochodem taky leze, je úchvatný. Konec konců o jižní stěně a tamní Birkenmajerově cestě se rozepíšu za chvíli. Abych se vrátil k lezení, připravte se na náročnější orientaci a spoustu míst, kterých je lepší se ani nedotýkat, protože jejich stabilita je podobna domečku z karet. To je bohužel daň za nejlehčí lezeckou cestu na Lomničák včetně západní stěny.

Kežmarský štít (2556 m) – J stěna (IV, Birkenmajerova cesta)

Linie, která je označována jako další z tatranských klasik, vede v jižní stěně Kežmarského štítu, ke kterému se dostanete opět od Skalnatého plesa.

Cesta vede zhruba středem stěny od okraje mohutného jižního pilíře, kde musíte vyhledat výraznou římsu táhnoucí se doprava nahoru. Tady asi nejvíce opět napoví foto se zhruba zakreslenou linií.

Možná, že i díky zvýšenému stupni obtížnosti, v porovnání s předešlou cestou, se jedná o krásné lezení na osm délek, na kterém není nouze o komíny a poctivá čtyřková místa. Po výlezu na hřeben je to k vrcholu už jen nějakých 150 – 200 metrů pěšky.

Obecně je první polovina cesty trochu náročnější na orientaci, ale od té druhé se dostanete na obrovský pilíř, který směřuje šikmo na vrchol. Tato poslední část výstupu tzv. rampa je dokonce zajištěna borháky, pokud budete postupovat vlevo ve žlabu.

Sestup ke Skalnatému plesu musíte vést do „Kežmarskej priehyby“ (směr na Huncovský štít). Dále JV hřebenem a později jeho levým úbočím sestoupit do Huncovského sedla a dále směřovat do Lievikového kotle a ke Skalnatému plesu.